Analogový mix
Zde se vrátíme trochu do minulosti. Ještě před nástupem éry digitálu, který mnoho úkonů nesmírně zjednodušil, (jiné však naopak zkomplikoval) se mixy opravdu dělaly hned po natáčení. Pokud byl pan zvukař hodný, tak až po obědě, nebo po pauze. Uši jednotlivých hudebníků sedících u míchačky se tak mohly alespoň trochu zregenerovat a nahrávka potom mohla mít alespoň trochu hlavu a patu. V horším případě hned nastoupil na odpolední frekvenci jiný zvukař a kapela si ani nevydechla. V této době (60. až 80. léta) se jednotlivé již nahrané stopy vracely zpět do mixu z vícestopého analogového záznamu (tedy z magnetofonu). Zvukový mistr většinou upravil na jednotlivých stopách korekce a pomocí Auxů přidal do nahrávky jeden nebo dva prostorové efekty. V menších studiích to byl obyčejně pouze jeden hall, druhým efektem (podle vybavení studia) býval delay či echo. Tyto efekty byly samozřejmě taktéž hardwarové. Menší pulty měly Auxy totiž většinou jen dva. Pokud chtěl ten či onen hudebník svůj nástroj obohatit o nějaký zajímavý zvukový efekt, musel ho použít už rovnou při nahrávání. Mnohdy se ale neodhadla míra tohoto efektu a nahrávka jím pak byla buď přesycená nebo efekt nebyl slyšet. Zvukař mohl dále ovlivnit prostorové uspořádání nahrávky, tj. umístit jednotlivé nástroje po panoramě a hýbat s hlasitostí jednotlivých tracků. Menší studia disponující nižším počtem tracků musela během natáčení často dělat tzv. formix, což je předběžné smíchání většího počtu stop většinou do stereostopy. Tím se některé stopy uvolnily a mohlo se natáčet dále. Formix tedy výrazně snižoval možnost ovlivnění jednotlivých hlasitostí a korekcí stop při konečném mixu.
Nahrávka se pouštěla mnohokrát do kolečka a hudebníci spolu se zvukařem hledali správné poměry, panoramování a efektování. Z osobní zkušenosti vím, že studia za minulého režimu, byť někdy slušně vybavená, jim na jejich projekty příliš času nevyčlenila. A to někdy ani známým rockovým kapelám. Rock byl totiž pořád na indexu a tehdejší garnitura příliš nestála o to, aby se jim ve studiích promenádovali dlouhovlasí Mišíkové, Hladíkové a jiné “kreatury” vyznávající západní styl života a hudby. Často se stávalo, že panu zvukaři nestačily dvě ruce s deseti prsty a pak musely přijít na řadu i ruce přísedících muzikantů. Každý musel ve správný čas zakroutit svým knoflíkem nebo zatáhnout za správný fader. Mnohdy se tento proces musel mnohokrát nacvičovat a byla přitom i sranda.
Takto smíchaný stereozáznam byl nasměrovaný na speciální dvoustopý magnetofon s vysokou rychlostí posuvu čtvrtpalcového pásu (tzv. ”tvrdý pás”). Tento pás byl potom finálním produktem. Sloužil jako podklad pro lisovnu desek nebo později pro výrobu CD. Zpočátku se žádná dynamická ani frekvenční úprava nazvaná mastering po mixu už nedělala. Nahrávka tak, jak byla smíchaná, šla do výroby. S nástupem digitálu byl analogový tvrdý pás vystřídán digitálním magnetofonem zvaným DATka. Sice se používaly malé kazety podobné kazetám do videokamer, ale přístroj již obsahoval AD/DA převodníky, které analogový signál konvertovaly na digitální. Master se tedy ocitl místo na pásce na kazetě složený z nul a jedniček. S rozvojem osobních počítačů se začal objevovat také první záznam přímo do počítačů. Zpočátku tento umožňovaly pouze počítače ATARI, které byly ale rychle vystřídány produkty od americké firmy Apple. Na trhu se objevil první systém Pro Tools firmy Digidesign běhající na počítačích Quadra Apple. Pro svou astronomickou cenu byl běžnému smrtelníkovi ovšem nedostupný. Pro Tools II umožňoval po zřetězení hardwaru natáčení až šestnácti stop najednou. Začala skutečná digitální revoluce, která pohltila vše a po ní zůstaly jen ostrůvky analogové krásy mechanického mysticky se otáčejícího světa pásů.
Digitální mix
První mixy digitálního záznamu se technologicky zase tolik nelišily od analogového. Pouze magnetofonový pás byl nahrazen digitálním médiem- Technologie však zůstala stejná. Při mixáži se opět vracel záznam do mixpultu, kde se tvořily poměry, korekce a efektování. Záznam byl po té masterován většinou na DATku nebo na nějaký harddisk. I zde se musela mixáž často nacvičovat, i když už bylo možné některé její části automatizovat. Sám jsem automatizoval výběr zvukových efektů a ovládání jejich parametrů pomocí starého dobrého počítače ATARI. To byl vpodstatě první hudební počítač, který pracoval s MIDI informacemi. Při spuštění dvou Fostexů DMT5 (osmistopý harddiskový DAW s integrovaným mixážním pultem) se zároveň spustil MIDI editor na ATARI a obsluhoval hardwarové efektové procesory. Bylo to náročné, ale šlo to. Pár rukou se ušetřilo. Souvisle s rozvojem počítačů a tím potažmo i audioeditorů dochází k obrovskému zjednodušení práce. Už není potřeba mixáž pracně nacvičovat jako hudební skladbu. Veškeré mixážní úkony je možné zaznamenat postupně a vytvořit tak zdánlivě dokonalý mix. Souvisle s rozvojem virtuálního světa se též rozvíjí virtuální hudební studia, takže ve finále není třeba tento svět nul a jedniček vůbec opouštět. Vznikají virtuální zvukové procesory zvané též plug-iny (zásuvné moduly). Některé ovlivňují dynamiku nahrávky, jiné vytváří dozvuk či simulují všemožné prostory, nebo se jedná v podstatě o virtuální repliky skutečných mašin z plechu a drátů. Vzniká spousta technologií, jak tyto plug-iny vytvořit, aby dosahovaly co nejvěrnějšího zvuku. Je samozřejmé, že pokud virtuální svět stvořil repliky studiových přístrojů, stvořil též softwarové repliky opravdových hudebních nástrojů zvané virtuální instrumenty. I když se to může zdát už přitažené za vlasy, dokonce vznikají i virtuální pěvecké sbory a orchestry. To vše se během poměrně krátké doby objevilo v portfoliích firem zabývajících se digitálním záznamem a zpracováním zvuku. To vše má dnešní mistr zvuku k dispozici.
Mixáž bezprostředně po nahrávání
Zanechme teoretizování a pojďme opravdu řešit mixáž jako takovou. Nejjednodušším, ale mnohdy i nejméně efektivním způsobem, je jednoduchá mixáž prováděná ihned po skončení natáčení. Kapely sice odcházejí, jak již bylo řečeno v úvodu, s hotovou “plackou v ruce”, ale mnohdy ani netuší, že výsledek by mohl být mnohem lepší, kdyby si oni i studio dali se zpracováním trochu načas. Jeden starý a protřelý zvukový mistr mi kdysi říkal, že na mix je potřeba vyčlenit si téměř stejný čas jako na samotné nahrávání. Říkal mi: “Večer ti nahrávka připadá přímo úžasná, ale ráno, když vstaneš, mnohdy bys ji nejraději smazal.” V tomto bodě s ním bez výhrad souhlasím. Studia jsou někdy ráda, že se kapel už konečně zbaví. Někdy i proto, že nahrávání neprobíhalo příliš idylicky. Hlavně, když je aranžmá i intepretace nahrávky mizerná, či domluva byla problematická a zvukař tuší, že z toho stejně nic nevyrazí. Je však profesionál a měl by se o to alespoň pokusit. Někdy také proto, že čas a finance jsou jaksi vyčerpány. Na jednom společném koncertu na druhé straně republiky jsme se sešli se známou českou kapelou. Slovo dalo slovo a během velmi družného večera nám kolegové vyprávěli, jak se při natáčení své další desky rozšoupli ve známém a drahém studiu. Tu smyčcové kvarteto, tu jiná vychytávka. Náhle, kde se vzal, tu se vzal - pán s kufříkem. Byl to zástupce vydavatele, který jim oznámil, že došly peníze a že mají dva dny na mix. Jak to dopadlo, nemusím snad ani psát. Na podobná rizika by si měly kapely rozhodně dát pozor. Je sice hezké, že kytarista více jak tři hodiny hledal ten správný zvuk a laděním bicích se ztratily další dvě, ale už méně potěšující je fakt, že tento čas byl odsát z mixáže.
Pokud tedy není vyhnutí a mixáž se musí provést bezprostředně po nahrávání, měla by si kapela vyhradit alespoň hodinovou pauzu na zregenerování sluchu. Cortiho orgán v našem uchu, zabezpečující správné slyšení, se totiž unaví nejrychleji ze všech našich smyslů a začne výrazně zkreslovat. Výsledkem je posunutá realita slyšení, která se projeví na hlasitostních a korekčních poměrech. Chvilka oddechu a změna prostředí (kromě diskotéky) částečně zregeneruje otupělý sluch a kapela může přistoupit k mixáži. Je vcelku dobré, když si muzikanti vyberou mezi sebou dva až tři zástupce a ti pak budou sedět u mixu. Šest lidí ve studiu není zrovna ideální, ale náš zákazník, náš pán.
V našem studiu používáme rychlý mix pro levnější demonahrávky. Materiál je však vždy nabrán s maximální kvalitou. Po doplatku je kdykoliv možné domíchat ho na nejvyšší kvalitu. Mnoho našich klientů to řeší právě tímto způsobem. Nechají si udělat základní mix a mastering, protože nahrávku nutně potřebují třeba pro nějakou soutěž, ale za nějaký čas pak přijdou a mix dodělají a třeba se ještě rozhodnou pro analogový mastering.
Pár rad k mixáži
Co se samotného mixu týká, je možné jít mnoha cestami. Já za sebe navrhuji tuto technologii míchačky:
- Požádejte zvukaře, aby připravil vzorovou (benchmarkovou) nahrávku, s níž bude váš mix srovnávat. Nebo mu ji doneste sami. Vyberte vzor, který je vám nejen blízký stylem, ale i nástrojovým obsazením. Zároveň by se vám měly líbit hlasitostní poměry nástrojů v nahrávce a efektování.
- Nechte si nastavit pracovní hlasitost této nahrávky na stejnou úroveň, jako je ta vaše a kdykoliv si nebudete jisti, obě nahrávky navzájem porovnávejte poslechem.
- Nastavte všechny hlasitosti jednotlivých stop u vaší nahrávky zhruba na stejnou úroveň.
- Rozmístěte postupně jednotlivé stopy po panoramě. Opět se tím nahrávka velmi projasní. Velký buben, basu a zpěv nechte na středu, zdvojené kytary se naopak budou vyjímat v krajních pozicích stereobáze. Ostatní nástroje umísťujte tak, aby se nepřekrývaly a tím navzájem nerušily.
- Po poslechu opět poupravte tyto poměry tak, aby nahrávka připomínala co možná nejvíce přirozený zvuk vaší kapely a zároveň byla srovnatelná se vzorovou nahrávkou.
- Pokud se něco ztrácí či je naopak “něčeho moc”, znovu zkuste pohnout hlasitostmi jednotlivých stop.
- Jednotlivé stopy v mixu můžete upravit pomocí korekcí.
- Korekce je možné nejen lehce přidávat, ale pomocí nich též odřezávat přebytečné frekvence. Mnohdy tím nahrávku projasníte a uvolníte místo ve zvukovém spektru. Mějte na paměti, že masivní nárůst korekcí zejména ve spodním spektru (bicí, basa, hutné kytary) způsobí nejen zahuhlání spodních frekvencí, ale i nárůst celkové hlasitosti nahrávky. Proto se poměry vašeho mixu opět začnou měnit a budete tam, kde jste byli před korekční úpravou.
- Pokud jste už s poměry stop spokojeni, můžete přidat do nahrávky nějaký umělý dozvuk. Na kapely dobře funguje hall, room, studio, stage apod.
- Vyhněte se používání většího počtu různých typů dozvuků na jednotlivé nástroje. Nahrávka se stane nesrozumitelnou.
- Velkou pozornost věnujte zásadnímu poměru sólového zpěvu versus zbytku kapely. Přehnaný zpěv se dá vydýchat, ale nahrávka s neslyšitelným zpěvem je nepoužitelná.
- Stále srovnávejte svou nahrávku se vzorem. Nenechte se ošálit větami, že masteringem se to spraví. Nespraví se vůbec nic, mastering váš špatný mix nezachrání, ať už je digitální či analogový.
- Snažte se dělat časté a krátké pauzy.
- Pokud disponuje studio více poslechovými soupravami, žádejte zvukaře, ať mezi nimi přepíná. Poslouchejte, jak zní vaše nahrávka versus vzor na různých monitorech či sluchátkách. Mix je dobrý tehdy, pokud hraje únosně všude, tj. jak třeba v autě či na přehrávači, tak na drahém stereu.
- Pozor na příliš hlasitý poslech. Dochází u něho k nárůstu basů.
- Poslouchejte mix v různých hlasitostech, nepoměry se potom mnohem lépe objeví.
- Obsluha studia by vás měla varovat, pokud se mix začne ubírat podivným směrem.
- Míchejte maximálně dvě až tři hodiny a s přestávkami. Déle to nemá cenu.
- Závěrem si pamatujte, že nic nelze tak snadno zkazit jako právě mix. Materiál studio nabere často slušně, ale pokud v rámci alibismu ponechá nezkušené muzikanty dělat si, co chtějí, bývá výsledek někdy až tragický.
Příprava na oddělenou mixáž
Mnohem efektivnější způsob, jak zmixovat svou nahrávku, je oddělit bezprostřední nahrávání od mixu. Dobrá doba je alespoň týden. Člověku se to jaksi uleží a po týdnu pak přistupuje k mixu s čerstvou hlavou a ušima. Úplně nejlepší je však ponechat rozmíchání vaší nahrávky přímo na studiu. Proč byste měli sedět u každého mixu, když za to studiu platíte. Pracovníci studia dají bez vaší přítomnosti první verzi nahrávky mnohem rychleji dohromady, protože s vámi nemusí nic řešit a nic vám vysvětlovat. I oni raději míchají s čistýma ušima, třeba dopoledne. Klidně jim můžete dodat podobně jako v prvním případě nějaký vzor, kterému se chcete dorovnat. Studio by mělo nahrávku sesadit, vyčistit od ruchů, nádechů a jiných nepatřičných jevů. Mělo by vám v postatě připravit náhled včetně korekcí, panoramování a efektů, od kterého byste se měli odpíchnout. Tento první premix by vám měli doručit. Podle mého názoru je ideální uploading na studiový FTP server, odkud si jej mohou jednotliví členové vpohodě stáhnout. Odpadá tak posílání CD a předávání si ho mezi členy kapely. Každý z členů by si měl nahrávku poslechnout na svém aparátu a udělat si poznámky, kde je podle jeho mínění potřeba provést změny apod. Dejte si ovšem pozor na to, že takovýto mix nemá ještě finální hlasitost masteringu a při srovnávání s jinou kapelou je potřeba na to myslet a vzor nastavit na stejnou hlasitost. Pokud bude součástí poznámky i časový údaj změny, je to ještě lepší. Před mixem by se kapela měla sejít a poznámky porovnat a prodiskutovat. Pokud si některé odporují, musí se muzikanti dohodnout nebo tyto změny vyškrtnout. Na mix by pak měli vyrazit dva, maximálně tři lidi, kteří budou vědět, co chtějí. Z vlastních rozsáhlých zkušeností vím, že to pak ve studiu funguje úplně skvěle. Pokud si ani po prvním společném mixu nejsou hudebníci nahrávkou jisti, celou proceduru opět zopakujeme. Výsledkem takového mixu “na pohodu” pak bývá oboustranná spokojenost. Kapela má dobrou nahrávku, studio se těší dobré pověsti. Někdo dělá mixy dokonce přes internet.
Pokud si někdo myslí, že to je k mixu všechno, pak vězte, že jsme teprve začali. V příštím díle ho vezmeme ještě více do hloubky a pokusíme se některé jevy osvětlit. Pozeptáme se zase nějakých kapel, jak míchaly ony apod. Přeji vám krásný počátek léta…
