Při cvičení těchto příkladů bych pochopitelně věnoval hodně pozornosti pozici pravé ruky. Klasický přístup s neukotveným zápěstím a prsty kolmo ke strunám pro nás pravděpodobně nebude nejvhodnější (pokud nechceme experimentovat s technikami z flamenca a klasické kytary). Spíše bych doporučil techniku, kterou můžete vidět ve video příloze nebo vůbec u většiny kytaristů a autorů spojených s dnešní šesticí příkladů. Zápěstí můžeme občas opřít o kobylku, prsty bych doporučoval ponechat uvolněně „ležet“ na strunách.
Led Zeppelin – Babe I´m Gonna Leave You
V podobných skladbách, které nevyužívají žádné složité techniky či extrémně rychlá tempa je pravděpodobně nejsložitější dosáhnout dobré zvukové konzistentnosti. Zahrát podobný postup bez dynamických výstřelků a výkyvů v tempu, navíc s přirozeně přeznívajícími prázdnými strunami, může být občas docela výzva. To je slyšet i na původní nahrávce této skladby, kde se ani Jimmy Page občasným problémům nevyhne.
Osobně doporučuji tento postup zkusit si nahrát s metronomem a poté si poslechnout, v kolika místech se nám kytaristům může podařit ujet i v postupu využívajícím takto základní materiál.
The Beatles - Blackbird
Blackbird od The Beatles se dá pojmout jako skvělá etuda pro koordinaci levé a pravé ruky. Při relativně divokém posouvání levé ruky po hmatníku musíme pravou rukou čistě „vybrnkávat“ a nezavadit přitom o žádné sousedící struny. Zde bych určitě doporučil palec levé ruky udržovat za hmatníkem, prsty pak udržovat kolmo ke strunám.
Zároveň si můžeme vyzkoušet, kterými prsty pravé ruky je pro nás nejpřirozenější vyhrát nejvíce tónů. Nejběžnější kombinace jsou určitě ukazováček + prostředníček a prostředníček + prsteníček.
Chet Atkins - Windy and Warm
Windy and Warm je úžasný příklad kytarové skladby využívající střídavého basu zároveň s melodií a akordy. K pochopení tohoto konceptu si můžeme jednou přehrát pouze tóny na spodních třech strunách a hned poté tóny pouze na třech horních strunách. Tak uvidíme – a hlavně uslyšíme – oba party zvlášť.
Podle mých zkušeností při prvním přehrání této skladby nejspíše narazíme na nejvíce problému při vytahování třetího pražce na konci prvního taktu (v našem příkladu je zapsán jako první 4/4 takt). V tomto místě bych se nejvíce zaměřil na udržení oné basové linky, zbytek skladby by snad měl sám následovat. Tuto skladbu zároveň můžeme zkusit vyhrát kombinací trsátka a prstů, zvláště pokud chceme zvýraznit onu basovou linku.
John Mayer – Crossroads
Mayerův cover Creamovského coveru originálu od Roberta Johnsona používá úplně jinou doprovodnou techniku než předchozí příklady. Jednak budeme hrát na elektrickou kytaru a druhak využívání prstové techniky na zkresleném zvuku také představuje docela specifickou disciplínu.
Určitě bych zaexperimentoval se způsoby perkusivního „přicvaknutí“ na třetí době a počtem not, které budeme vyhrávat palcem na pravé ruce. Pravá ruka se v tomto příkladu bude muset věnovat výrazně i tlumení nechtěných strun, které jednoznačně začnou při tomto riffu přeznívat.
John Mayer – Why Georgia
Když už jsme u Johna Mayera, tak proč se nepodívat i na jeho akustickou hru? Ve zvoleném příkladu alterujeme mezi dvěma akordy G a D a jejich variacemi. Úplně nejdůležitějším atributem tohoto jednoduchého riffu jsou perkusivní akcenty na druhé a čtvrté době v každém taktu.
Toto je technika, jejíž trénink bych zapojil do každodenní cvičební procedury každého kytaristy, který chce někdy někoho doprovázet. Podobnou techniku můžeme použít jak na elektrickou, tak na akustickou kytaru, rytmický efekt, který jejím použitím získáme, jen těžko nahradíme něčím jiným. Konstantní perkusivní patern prostupující naším kytarovým partem je jednoznačně tím, co dodá našim doprovodům na atraktivnosti.
Led Zeppelin – Stairway to Heaven
Jedna z největších kytarových odrhovaček všech dob nám může posloužit jako další dobrý „reality check“. Zvlášť pro kytaristy zvyklé hrát sóla na měkké struny elektrické kytary může být ve skladbě použitý postup s dlouhými tóny v akordech, kde jeden prst drží několik strun, dobrá posilovna.
