Slova, uzavírající předchozí díl o The Doors, „prorazit na druhou stranu“, byla víc než jen symbolická a vlastně i jemně naznačila jeden z největších hitů této kapely Break On Through (To The Other Side). Také nás dostala k tomu asi nejzajímavějšímu, o čem muzikanti i fanoušci vedou vášnivé debaty – k hudbě samotné, potažmo ke studiovým albům...
Doors začali své první studiové album natáčet v losangelském Sunset Sound Studiu v září 1966. Producentem byl Paul Rothchild, zvukařem Bruce Botnick. Tento tým pak pracoval téměř na všem, co Doors v následujících letech nahráli. Manzarek později uvedl, že to bylo něco jako „nebeské manželství“: „Paul byl přesně to, co jsme potřebovali. Zjistili jsme, že to je člověk s podobným myšlením, člověk, který má svou poezii, svůj jazz, rock´n´roll a který je výborným producentem. Ve studiu byl velmi rezolutní a přesto věděl, kdy nás má nechat udělat si to po svém a kdy nás usměrnit. Nikdy nás do ničeho nenutil... nikdy neřekl: ´Hele, takhle ne, udělejte to takhle.´ Jediné, co nám kdy říkal bylo: ´Hele, kluci, poslouchejte, co myslíte, kdyby se to udělalo takhle?´ A jeho nápady byly často výborné a my řekli: ´Fajn, to zní jako dobrej nápad, Paule – uděláme to takhle.´ Paul byl výtečný studiový manipulátor.“ Paul Rothchild k tomu dodává, že byl ochoten dát skupině volnost, přičemž před technickou dokonalostí upřednostňoval atmosféru: „Nebrali jsme dokonalé verze, brali jsme ty, ze kterých byla cítit přítomnost múzy. To bylo na nahrávce to nejdůležitější – aby v ní byl pocit, dokonce i když tam zůstaly hudební chyby.“ Sunset bylo 4stopé nahrávací studio, což tehdy představovalo standard. Doors nahrávali své party nadvakrát nebo natřikrát a pak už jen zdvojili vokály. Celé první album bylo nahráno za dva týdny (míchání jich potom spolklo dalších pět). Problém byl neustále s Rayovými klávesami – nakonec byl donucen své klávesy ve studiu nepoužívat a hrát na erární, studiové. Některé basové party byly zdvojovány, ale většina nahrávky zůstala v původním stavu. V lednu roku 1967 tak vyšlo první studiové album pod názvem THE DOORS. Dnes už legendární deska obsahuje skladby jako Light My Fire, Break On Through, Back Door Man, The Crystal Ship a samozřejmě The End. Tato skladba jistě při poslechu studiové verze nezapůsobí jako při živé perfomanci, nicméně je to pořád neuvěřitelně silná záležitost, při které doslova mrazí v zádech.
Rothchild k tomu poznamenává: „Půlhodina, při které jsme nahrávali The End, je jednou z nejkrásnějších chvil, jaké jsem zažil v nahrávacím studiu. Byl jsem naprosto ochromen. Producent obvykle sedí ve studiu a poslouchá, aby rozhodl, co se vyvíjí špatně a co dobře. Tentokrát jsem byl ale naprosto pohlcen rolí člena řadového publika. Ve studiu byla naprostá tma, až na svíčky v Morrisonově kabině, a kontrolky hlasitosti na mixpultu; všechno ostatní bylo zhasnuto. Byla to magická chvíle, a když ta píseň skončila, dostal jsem skoro šok! Pomyslel jsem si: Jo, tohle je konec, tím to uzavřeli – už to nemá kam jít. Ve studiu byli ještě další čtyři lidé a my zjistili, že pásek jede pořád dál, protože to dostalo i zvukaře Bruceho. Měl hlavu na pultu a byl do nahrávky naprosto ponořen – i on se stal jedním z publika... Tehdy navštívila studio múza... myslím, že stroje věděly co mají dělat...“
Skladby Light My Fire a Break On Through se postupem času dostaly až na samotný vrchol celoamerické Top 100, ale recenzenti i fanoušci se shodně zaměřovali hlavně na poslední kus, na The End. Jim Morrison dal na radu vedení společnosti i Rothchilda a místo slov ´Fuck You´ použil jakýsi zvířecí řev jehož smysl však byl stejně všem jasný. Celé album se dostalo na celkově druhou příčku a na albovém žebříčku se drželo na předních místech dva roky! Debut Doors je pravým pokladem rockové hudby a sami členové už svoji prvotinu nikdy nepřekonali. Koneckonců, stačí si jen uvědomit, kolik existuje coververzí skladby Light My Fire. K tomu měl trefnou poznámku autor, Robbie Krieger: „Je mi jedno, jestli si lidi myslí, že všechny písně napsal Jim, ale když si někdo myslí, že Light My Fire napsal Jose Feliciano, to mě teda fakt sere!“
Kořením muzikantova života je samozřejmě koncertování. Doors projeli Spojené Státy s fenomenálním úspěchem a fanoušci většinu slov znali nazpaměť. Po tomto „nástupu“ se skupina vrátila do Sunset studia na nahrávání dalšího alba. Tam na ně čekalo příjemné překvapení v podobě zvýšení počtu nahrávacích stop, kterých nyní bylo osm. Manzarek: „Na novém albu jsme začali experimentovat se studiem jako s nástrojem... Měli jsme pět nástrojů: klávesy, bicí, kytaru, zpěváka a studio. Jinak řečeno, jistě dost slušný prostor pro experimentování a obzvlášť pro kapelu typu Doors s frontmanem Morrisonem, který vše pojal jako velkou ironickou show spojenou s teatrálním divadlem.
Druhé studiové album vyšlo v roce 1967 pod názvem STRANGE DAYS a hned od první a zároveň titulní skladby je jasné, že se chlapci skutečně vyřádili. Album bylo prodchnuto psychedelickou podivností – od rezonujících tónů titulní nahrávky (na níž bylo jako na jedné z vůbec prvních skladeb použito Moogova syntenzátoru – v tomto ohledu The Doors předstihli jen Beach Boys a The Monkeys), až po činely natočené pozpátku na „I Can´t See Your Face In My Mind“. A vůbec největší „podivností“ je skladba Horse Latitudes, kde Morrison recituje velmi neobvyklou báseň a kapela včetně produkčního týmu vytvořila podkladovou stopu neurčitého hluku. Bez ladu a skladu bušili do nástrojů, mlátili na skořápky kokosových ořechů a házeli plechovky od coly do železných krabic. Album pochopitelně obsahuje i „normální“ skladby jako Love Me Two Times, When The Music Is Over a hlavně People Are Strange, kde Jim ukazuje, že není jen šokující recitátor, ale opravdu umí zpívat. Celkově jde o muzikantsky vyzrálejší dílo, které jako takové nemá hluché místo. Po prvotním šoku z prvního alba už nezní tak překvapivě, přesto jde stále o temné podivínství a stále se jedná o prvotřídní album. Během dvou měsíců po svém vydání se Strange Days vyšplhalo na třetí místo hitparády a v žebříčku se drželo víc než rok. Po většinu tohoto období byla skupina téměř neustále na turné. Jim na živých vystoupeních neustále překračoval hranice, šplhal na opony a chodil stylem provazochod po hrazení jeviště, aby se pak po hlavě vrhl do davu. Uprostřed písně dal kapele signál ke klidu a zůstal stát potichu, dokud nepokoj publika nedostoupil neúnosnosti – pak začali hrát znovu. Densmore: „Bylo to totální divadlo. Nebylo plánované ve studiu, ani se o tom nepřemýšlelo. Jim byl magický – nikdy nevěděl, co bude ten večer dělat a právě to bylo tak vzrušující – to napětí, nevěděli jsme to ani my. Dokázali jsme náhle třeba na dvacet minut změnit téma, Jim rozevřel náruč a zaimprovizoval nějakou poezii, a my jsme improvizovali s ním – podmalovávali jsme jeho verše a chvíli jamovali a pak se zase všichni vrátili ke sloce nebo k refrénu. Jim byl na publikum neuvěřitelně napojen – dokázal je doopravdy rozpálit.“
Na tomto turné také Jimův vztah k rodičům dostoupil vrcholu. Jeden z koncertů totiž navštívila jeho matka. Jimovi to někdo řekl a tak skladbu The End veřejně věnoval své matce. Potom co ji do tváře zaječel „fuck you“ se už nikdy neviděli. Doors poté odjeli do New Yorku, kde měli vystoupit v show Eda Sullivana. Co to bylo za show, o tom snad nemusíme sáhodlouze hovořit – snad každý ví, že tato velmi sledovaná televizní událost „udělala“ Beatles a Presleyho a většina hudebníků té doby byla velmi ráda za možnost v ní vystupovat. Ed Sullivan byl však velmi konzervativní muž, který neměl v oblibě rockové excesy a proto každá kapela musela podepsat prohlášení, že nebude dělat nějaká nepřístojná gesta atd. Elvise například televizní kamera natáčela jen od pasu nahoru, aby nebyly vidět jeho slavné pohyby pánví a Rolling Stones museli změnit některé části svých textů. Doors samozřejmě toto prohlášení podepsali také. Měli zahrát píseň Light My Fire, kde je v textu použité slovo higher (slangově sjetý, nadrogovaný). Cenzura si žádala změnu verše s čímž skupina souhlasila, ale to byl nesměl být Jim Morrison Jimem Morrisonem, že? Během show zazpíval píseň tak, jak ji napsal, čili beze změn, na což reagoval Sullivan velmi promptně – Doors si už nikdy v jeho show nezahrajou. Morrisonovi to bylo jedno. Po právu řekněme, že mu bylo jedno téměř cokoliv. Jeho pití a braní drog se mu totálně vymklo z rukou a kapela, fanoušci a vlastně celá veřejnost si nemohli být jistí, co se bude dít. Právě veřejnost v čele s policií měla s Morrisonem nemálo starostí.
Po několika incidentech v zákulisí a následném veřejném zúčtování docházelo k malým protestním akcím, které hrozili přerůst v masivní demonstraci. Bill Siddons, který později převzal funkci koncertního manažera, na to vzpomínal: „Natolik shodil důvod existence policie jako takové, že mohl vzít ty děcka, nasměřovat je a ony by pro něj všechny zemřely. Bylo to neuvěřitelné a chvílemi z toho šel doslova strach.“ Jimovi bylo skutečně skoro všechno jedno a jeho motto znělo: „ Neustále se snažím, aby ve všem, co dělám, byl náznak ironie.“ Jedna věc však pořád byla v popředí jeho zájmu a to hudba a samozřejmě Doors. Na začátku ledna 1968 se Doors vrátili do studia Sunset Sound, aby nahráli své třetí album. Při nahrávání se objevil známý fenomén zvaný ´syndrom třetího alba´. Úspěšné kapely mají většinou dost materiálu na první dvě alba, ale pak jedou na turné a nemají čas na psaní dalších věcí. Většinou se tak věci vytvářejí přímo ve studiu a ne vždy to bývá ku prospěchu věci. Když si k tomu připočteme, že chce kapela nahrát jednu věc, která má skoro dvacet minut (čili celá jedna strana vinylové desky) a producenti ji na album ´prostě nedají´, problém kulminuje. K tomu si ještě navíc přidejme komplikovanou osobnost hlavního protagonisty a problém nabývá přímo galaktických rozměrů.
Mimochodem, ona píseň se jmenovala The Celebration Of The Lizard aneb Oslava ještěrky. Morrison tuto epickou báseň/píseň napsal již dávno a slova ´I am the Lizard King/I can do anything´ [Jsem ještěrčí král/a můžu dělat cokoliv] byla pro periodika pravým požehnáním a samozřejmě pak s velkým povděkem dala Jimovi přezdívku Ještěrčí král. Nutno uznat, že jim Morrison svým úvahám dal sám podnět: „Ještěrka a had se v podvědomí rovnají silám zla... Had ztělesňuje vše, čeho se obáváte... Celebration... je něco jako pozvánka do lůna temných, zlých sil...“
Vraťme se zpět do studia, kde atmosféra mezi členy kapely a produkčním týmem určitě nebyla tou pravou pohodou. Doors museli velmi rychle složit nové písně, aby zaplnili mezeru a navíc se museli učit jak vycházet s přizvanými hudebníky. Manzarekovy klávesy prostě v basech nefungovaly optimálně a proto se rozhodli přizvat baskytaristu Dougha Lubahna z kapely The Clear Light což byla studiová skupina firmy Elektra. A Morrison jim to v té době opravdu vůbec neulehčoval. Když přijížděl do studia, byl už většinou totálně opilý a vláčel s sebou dav patolízalů a samozřejmě grouppies.
Album WAITING FOR THE SUN nakonec vyšlo v červenci a přesně odráží výše zmíněnou rozporuplnost. Na jednu stranu album obsahuje výborné skladby, na druhou stranu obsahuje mírně řečeno skladby zvláštní. Ovšem jedna vlastnost je naprosto neoddiskutovatelná – muzikálnost instrumentalistů. Když byl Morrison v podstatě ze hry, ostatní se vzepjali k mimořádným výkonům. Manzarek, Krieger i Densmore předvádějí cosi, co je na hranici geniality. Zejména Krieger se nádherně „vyřádil“ ve skladbě Spanish Caravan, kde využil léta trénovanou kytarovou techniku par excellence – flamenco, a to v podobě, která bere dech! Abychom Jimovi zase tolik nekřivdili, i on má své výtečné momenty, třeba v písních Unknown Soldier, We Could Be So Good Together a ´a capella´ song My Wild Love. A pochopitelně nemůžeme opomenout asi největší hit Doors – Hello I Love You. Ten kapelu katapultoval okamžitě na první místa žebříčků po celém světě. Tento úspěch oslavil Jim vyhlášením, že chce skupinu opustit, protože si to celé představoval jinak (?!) a raději by natáčel filmy a psal poezii. Manzarek ho umluvil, aby zůstal a počkal, co přinese další půlrok. Morrison moc nadšený nebyl a tak si alespoň prosadil promosnímek k písni Unknown Soldier, což byl v té době revoluční počin. Díky tématu (samozřejmě reminiscence na válku ve Vietnamu) však moc v televizi uváděn nebyl.
Popularita Doors už dávno přerostla hranice Atlantiku a nabídky na evropské turné se jen hrnuly. Začátkem září se tedy skupina vydala na své první evropské turné, jež zahrnovalo Velkou Británii, Švédsko, západní Německo a Holandsko. Jelikož si však Doors nebyli zcela jisti, že utáhnou celé turné sami, domluvili se s Jefferson Airplane. Právě dva hlavní protagonisté JA Paul Kantner a Grace Slick později pro DVD Doors Live In Europe namluvili komentář, který je velmi zajímavý a skvěle dokumentuje život kolem Doors a samozřejmě Jima Morrisona. O tom si však řekneme zase příště... Závěrem tohoto dílu budou v minulém díle vynechané tabulatury. Jistě vám již z textu došlo, že výborný majstrštyk páně Robbieho Kriegera je skladba Spanish Caravan. Tato skladba je jednou z prvních úprav flamenca v rockovém hávu a my nemůžeme alespoň pár taktů této velmi originální písně vynechat. Dále bychom měli dát pár taktů skladby Love Me Two Times, což je velmi často napodobovaná skladba už jen tím, že zde má hlavní prim kytara a ne Manzarekovy klávesy. Nu, a konečně poslední dnešní ukázkou bude intro ke skladbě People Are Strange, což je skvělá ukázka nejen feelingu Kriegera, ale také citlivé souhry s vokálem Jima Morrisona. Tak tedy: poslouchejte a zkuste se těšit na závěrečný díl o The Doors – myslím, že nás čeká ještě dost zajímavých informací...
