Malá nahrávací studia - větší nahrávací studia - největší nahrávací studia – světová pódia... To je přibližný směr a jednotlivé zastávky cesty, jíž si za téměř 20 let svého působení v hudebním byznysu vyšlapala australská značka Rode.
Někomu se může jevit překvapivým fakt, proč tento výrobce, který jako jeden z mála dokázal svému jménu zajistit respekt srovnatelný s letitými stálicemi mikrofonního byznysu jako jsou Shure a AKG, zařadil do své nabídky mikrofony určené pro živé ozvučování až jako tu úplně poslední položku. Vždyť přece studiové mikrofony musí mít ten absolutně nejdokonalejší zvuk a logicky tedy musí být náročnější na vývoj i výrobu. Skutečnost je ovšem poněkud odlišná. Po studiovém mikrofonu se opravdu žádá, aby jeho zvuk byl dokonalý, na druhou stranu je tento požadavek druhdy i tím jediným požadavkem, který je na mikrofon ve studiu kladen.
Vokální mikrofon pro živé ozvučování musí naproti tomu:
- mít samozřejmě co nejlepší zvuk (to platí ve studiu i na pódiu)
- separovat vokál od hluků/zvuků v pozadí (ve studiu při playbackovém nahrávání přeslechy z jiných nástrojů příliš nehrozí)
- být odolný vůči zpětné vazbě (slyšeli jste už někdy zpětnou vazbu ve studiu?)
- být robustní a vydržet mnohdy velmi drsné zacházení (studiový mikrofon tráví svůj čas buď na stojanu nebo v sametem vystlaném kufříku, ale schválně se někdy podívejte, jaké hrůzostrašnosti zpěváci provádějí s pódiovými mikrofony)
- nesnímat ruchy způsobené manipulací (studiový mikrofon nikdo nebere do ruky ani s ním nehýbe a přesto mu ještě pomáhá tzv. pavouk)
- dokázat sám o sobě bez dalších pomůcek eliminovat explozivní souhlásky „b“, „p“, „t“ apod. (studiové mikrofony mají externího pomocníka jménem Pop-filtr)
- přežít bez úhony občas trochu vlhkosti, ať už je jejím původcem nebe a Svatý Petr, nebo peklo zhmotněné v prskajícím black metalovém chrochtalovi (ve studiu nikdy neprší a před zpěváky plivajícími kolem sebe hmotnější věci než jen drsná slova chrání studiový mikrofon opět Pop-filtr)
Možná bychom si vzpomněli ještě na spoustu dalších požadavků, které jsou na „live“ mikrofony kladeny, aniž by si to jejich uživatelé příliš uvědomovali. A co vlastně z výše uvedeného vyplývá? Že skutečně dobrý mikrofon pro živé ozvučování nemůže vyrábět jen tak nějaký začátečník.
Firma Rode od roku 1990, kdy se představila světu, jistě nasbírala zkušeností požehnaně a my se nyní můžeme podívat, jak se jí povedl nový produkt M-1. Podotýkám, že nejde o úplně první mikrofon Rode pro živé zvučení, ale o první live mikrofon této značky s dynamickou kapslí.
Na pódiu se dá samozřejmě vedle něj v různých úlohách úspěšně využít mnoho dalších mikrofonů Rode určených primárně do studia či jinam (osobně velmi rád pro live používám například stereo mikrofon NT-4). Kromě toho už před lety firma představila kondenzátorovou „handku“ S-1, jíž jsem měl tu čest testovat před čtyřmi lety a na úspěch tohoto modelu společně s dnes testovaným dynamickým modelem M-1 navázaly též kondenzátorové typy M-2 (vokální) a M-3 (nástrojový).
Na papíře
A jak si tedy vede „em jednička“? Pro začátek přihodím něco TTD (pro nevojáky = takticko-technická data), k jejichž správnému pochopení je dobré vzít si k ruce graf frekvenční a směrové charakteristiky. Jedná se o mikrofon dynamické konstrukce s kardioidní směrovou charakteristikou – snímá tedy nejvíce signály přicházející v ose mikrofonu a ze stran. Kardioida je poměrně široká a tak ještě v úhlu cca 60 stupňů od osy je útlum na všech frekvencích velmi malý - pouze okolo 4 dB. To může být zároveň velkou výhodou i nevýhodou, záleží na situaci. Sympatické je, že frekvenční průběh (barva zvuku) se při změně sklonu až k hodnotě 60 stupňů prakticky nemění. Maximální útlum 25 dB je potom klasicky v úhlu 180 stupňů od osy – to je směr, kde by u tohoto typu mikrofonu měly být ideálně umístěny odposlechy, z různých důvodů se to málokdy dodržuje.
Tabulková frekvenční charakteristika 75 Hz – 18 kHz víceméně odpovídá grafu a ve srovnání s konkurenčními produkty představuje dobré hodnoty. Na druhou stranu, dle mého názoru, samotný frekvenční rozsah nemá u live vokálního mikrofonu až tak velký význam, jaký je mu mnohdy „hltači tabulkových hodnot“ připisován.
Důležitější je spíš jeho průběh, který v tomto případě nabízí mírný zdvih okolo 200 Hz, druhý o něco výraznější pak mezi 3 až 12 kHz. První z nich by měl teoreticky dodávat měkký basový témbr (a někdy bohužel také bučení), ten druhý má zvýraznit srozumitelnost a čistotu (někdy bohužel také sykavky). Nad 12 kHz signálová křivka prudce padá dolů a tabulkou udávaných 18 kHz se dotkne okolo –10 dB. Impedance 320 Ohm a citlivost –56 dB patří mezi podobnou konkurencí k těm nižším hodnotám, rozměry 171 x 55 mm a hmotnost 0,36 kg naopak k těm vyšším.
Před očima
Z hlediska designu nenabízí M-1 žádné výstřelky, drží se vzoru „kulatá bambule + kónická tyčka“, který v této oblasti platí jako měřítko již více než 40 let, tedy od doby zjevení „tohonejlepšíhomikrofonunasvětě“ - SM 58. Robustní rukojeť se dobře drží v ruce, matný povrch neklouže a na rozdíl od staršího S-1 na něm (jistě k velké nelibosti majora Zemana a jeho kolegů z kriminálky) nezůstávají prakticky žádné otisky prstů. Na druhou stranu nemá nováček tak pěkně propracovanou krycí síťku, jakou se pyšnil jeho kondenzátorový bráška S-1 testovaný v roce 2005. Zde je místo umné kovové pavučiny pouze tradiční drátěný kryt podložený obligátním molitanem. Druhá vrstva molitanového tlumícího materiálu je pak přímo na povrchu červené kapsle. Faktem zůstává, že pro dynamické mikrofony tento jednoduchý způsob ochrany před explozivními souhláskami většinou plně postačuje. Konektor XLR má zlacené piny, ten zemnící je cca o 3 mm delší, než dva zbývající. Uživatel to ocení v případě, kdy připojuje mikrofon ke kabelu se sepnutým Phantomovým napájením.
Ve zkušebně
A teď již ke zvuku. První testování provádím většinou ve zkušebně/skladu. Do reálných podmínek má toto prostředí sice daleko, poskytuje však možnost důkladně a v klidu probádat vlastnosti mikrofonu a hlavně jej porovnat s jinými. K testování jsem využil analogový mix Allen Heath Wizard ve spojení s aktivním boxem RCF TT22A, korekce na pultu byly nastaveny rovně pouze se zapnutým HPF. Již po několika prvních vteřinách testování M-1 jsem si byl téměř jist, že co se zvukového charakteru týká, držím v ruce věrného následovníka americké legendy Shure SM-58. Totéž jsem si posléze potvrdil přímým porovnáním mezi těmito dvěma modely. Ti kdo znají SM-58 mohou tedy následující odstavce klidně přeskočit.
Mikrofon je charakteristický měkkým až krémovým zvukem, což jsou nejčastější slova užívaná fanoušky SM-58, škarohlíd by však mohl také přemýšlet třeba nad výrazy tupější a méně citlivý. Nicméně i zde výborně funguje zdůraznění pásma nad 12 kHz, čímž dostáváme kýžený „Airy Sound“. Faktem je, že u mnoha jiných mikrofonů se tento fígl na projasnění zvuku používat nemusí. Jediný slyšitelnější rozdíl ve frekvenčním průběhu oproti „osmapadesátce“ je v pásmu středobasů, které u M-1 působí odlehčeněji a také nemá sklony k bučení ani „huhlání“.
V čem se Australan liší od Američana výrazněji je průběh směrovosti. Oba modely jsou sice klasicky kardioidní, už z porovnání grafů ovšem vyplývá, že u Rode jsou pásma vyrovnanější ve větší šířce. Při snímání mimo osu se začne barva zvuku měnit až v opravdu extrémních úhlech. Má to samozřejmě své výhody i nevýhody.
Tou nesporně kladnou stránkou je značná tolerance i k velmi špatné technice práce s mikrofonem. Pokud jste někdy zvučili projev „starosty Horní Dolní“ nebo první koncert „kapely ze třetí Bé“, víte, co mám na mysli. Okolo Rode M-1 může řečník či pěvec „tančit“ prakticky v úhlu 120 stupňů a nic moc zásadního to se zvukem neudělá. Pokud by se i tak našel někdo, pro nějž by ani M-1 nebyl dostatečně tolerantní, nezbývá, než takovému člověku doporučit, aby se napříště mikrofonům úplně vyhýbal. Vždy je však něco za něco a méně příjemnou stránkou oné vlastnosti je relativně malá separace zdroje signálu od zvuků v pozadí. Jelikož je zvuk snímaný ze stran vcelku nezabarvený, můžeme se alespoň utěšovat tím, že „když už nám ta kytara leze do zpěvu, alespoň nemá zprasený zvuk“. Parametrem, v němž Rode exceluje, je manipulační hluk, který zde není prakticky žádný.
Na pódiu
Novinka od Rode se na letních Open-Air akcích jevila jako velmi dobře použitelná a vysoce funkční. Vlastně jsem ani nečekal nic jiného, neboť jde přesně o takové prostředí, v němž si své jinak ne vždy zasloužené renomé vydobyl Shure SM-58. Potvrdily se předpoklady dané studiem grafů a testováním ve zkušebně. Mikrofon je vůči zpěvákům velmi „hodný“ a odpustí jim nejednu chybičku v práci s ním. Avšak ani Rode netoleruje „držení za bambuli“, které znehodnotí zvuk libovolného mikrofonu. Hlasy od přírody tenké či řezavé pomůže upravit do podoby netrhající uši posluchačstva. O něco obtížněji se ale prosazuje v hlučné hudbě obzvláště na menších pódiích.
Problémy se zpětnou vazbou jsem nezaznamenal, to však nepřičítám ke kladným vlastnostem mikrofonu, ale spíše akusticky zcela bezproblémovému prostředí, ve kterém jsem jej zkoušel.
Bohužel jsem vzhledem k ročnímu období určenému pro test neměl možnost vyzkoušet jej na uzavřených a akusticky nepřátelských pódiích malých rockových klubů, která v mých očích představují skutečný prubířský kámen, jenž určí „Who is Who“ a beze slitování oddělí mikrofonní zrno od mikrofonních plev.
Závěrem
Charakter „em jedničky“ by se dal jedním slovem označit jako vintage. Hrdě se staví do řady s největší mikrofonní legendou posledních 40 let a nesnaží se ani v nejmenším napodobit všechny ty ultramoderní Bety, Audixy, Beyery a Audiotechniky s jejich ostrými a pronikavými zvuky a úzkou směrovostí, jež nedovolí zpěvákovi ani „mrknout okem po té kočce před levou bednou...“
Jde si svou cestou a nabízí alternativu, což je dobře. Oproti SM-58 je podstatně levnější, přičemž všeobecně respektované logo australské firmy nenutí svého budoucího majitele slevit ani z požadavku na „značkovost“ výrobku. Určitě jej ocení začínající zpěváci, i když u nich díky nevídané toleranci mikrofonu hrozí, že se s ním nenaučí správnou techniku práce s mikrofonem, kterážto znalost jim posléze může ve složitějším prostředí chybět. Zkušeným vokalistům by mohlo vadit, že se s ním z toho stejného důvodu nedá nijak modulovat hlas, protože ani proximity efekt zde není nijak výrazný.
Umím si jej představit jako dokonalý nástroj pro nájemného zvukaře, který jede „na kšeft“ a neví úplně přesně „do čeho jde“ – například bude-li zvučit zpěváky či řečníky, které osobně nezná a neví, jak moc jsou znalí práce s mikrofonem. V těchto situacích, kde ultramoderní a jinak nikdy „nevazbící megahypersuperkardioidy“ často neodolají schopnostem uživatele mluvícího do nich z té nejméně citlivé strany, představuje M-1 výrobek, s nímž rozhodně nelze šlápnout vedle a cokoli pokazit.
Jo a dodává se v pěkné plechovce, do níž si pak můžete dát například náhradní pojistky, konektory a cín. Howgh.
