Kdyby s podobným nápadem a řešením samočinného ladění přišel kdokoliv jiný, většina konzervativního kytarového národa si řekne, že to je nějaký trik, robotická kytara. Ale tohle není trik. Tohle je Gibson. Pravý Gibson.
Je pravda, že veškeré „pí ár" a reklamní kroky kolem této kytary jsou poněkud masivní, a místy i hodně odvážné (viděli jste ty klipy ve stylu „Psycho", kde ve sprše po útoku robotické kytary umírá člověk, který má na ruce nepřehlédnutelné logo značky kytar začínajících na „F"??). Z různých reklamních materiálů se dovídáme o revoluci v kytarohře, o tom, jak doteď jsme byli stále nenaladěni a rozlaďováni, na pódiích, doma i ve studiu, ale jak právě teď nastává nový věk, věk stále, ve všech situacích naladěné kytary. Vždycky mě taková masáž spíš rozladí, než naladí. Ovšem... něco na tom je. Je pravda, že nekorektně naladěná kytara neposkytne plné tonální spektrum, které by mohla. Přesné naladění s ohledem na tloušťku a druh strun a nastavení kamenů na kobylce chce trochu zkušeností, cviku a trpělivosti. A muzikantům se nechce trávit nekonečným ladicím procesem čas na úkor hraní, a tak raději hrají i s tóny lehce mimo korektní ladění v některých polohách hmatníku. Tím se ovšem ničí jak hudební výsledek, tak vnímání intonace. A také je pravda, že v létě večer často padá rosa a pak vlhne vzduch a po intenzivnějším bendingu na pódiu festivalu jste „out of tune" raz dva. No, a chlapíci od Gibsona, tvrdí, že stačí povytáhnout otočný knoflík, uslyšíte „bzik, bzik, bzuk" a máte naladěno. No, a když to tvrdí chlapíci od Gibsona, je těžké tomu nevěřit.
Je totiž také pravda, že Gibson s opravdovou elektrifikací zvuku kytary a s tím vším kolem začal tak trochu jako první a vybudoval si dost důvěryhodné postavení. Pionýrské kroky takových lidí, jako byli Lloyd Loar, Walt Fuller, Les Paul a Seth Lover jsou, myslím, dostatečně známy. Spousta věcí a postupů, vymyšlených před 50. a 60. lety, se dělá beze změny dodnes. Až z toho mrazí, jak je to na jedné straně prosté a zároveň geniální. Například onen „archtop", čili klenutá vrchní strana Les Paulů, byl navržen mimo jiné také proto, aby se kytara špatně kopírovala (jenže to by nebyli „východňáré", aby se jim to zkopírovat nepodařilo. Sice až po mnoha letech, a v různé kvalitě, ale to je jiná kapitola). A také málokdo na světě se může pochlubit takovým zástupem různých a přece v tom podstatném téměř identických nástrojů – od ES 150 („Electric Spanish", 150 „babek" za set kytara plus zesilovač) přes ES175 až k 330, od Juniorů, Specialů, Studií a Standardů až k „Black Beauty", od Firebirda a Thunderbirda k Flying V, Exploreru a SG, od Chet Atkins, Nighthawk a Smartwood ke Gibson Digital a Robot. Takže k výčtu pionýrů elektrické kytary přibude ještě jedno jméno – Chris Adams se systémem Powertune...
Je to vlastně normální Gibson?
Dostanete do ruky kytaru, za kterou stojí legendy. Nejblíže má Robot Guitar k modelu Standard, a tím nemyslím jen trapézovité perleťové značky na hmatníku, ale celou konstrukci, bytelnou a kompaktní. Kytara má exkluzivní nitrocelulózový lak, skrz který je vidět struktura a skladba dřev, kovově stříbrnomodrý Blue Silverburst, který nebude na žádné jiné Gibson kytaře. Spolu s chromovým hardwarem působí kytara chladně kovově, a bude to chtít sladit také vaše oblečení a doplňky.
Ke tvaru těla Gibson Standard nemá cenu cokoliv dodávat; „my", Gibsonisti, víme. Materiál těla je „standard" – mahagon s javorem, a zní jak má, dokonce ještě lépe. Jde totiž o komorový Gibson, takže při poklepu na horní část těla nad kobylkou uslyšíte dutou odezvu. Jsou tam profrézovány rezonanční komory, které jednak rozšiřují paletu tónů, která je už tak docela barevná (my, Gibsonisti, víme), jednak zlepšují rezonanci a akustickou reakci nástroje, a jednak odlehčují tělo, takže oproti Standardu resp. Customu vás tolik nebolí záda při delším hraní (my, Gibsonisti, víme). Tělo hraje o něco více s lehkým twangovým podtónem, nakváknutím, obzvláště při navolené kombinaci obou snímačů, což je velmi příjemné. Typický hutný gibsonovský tón tak dostává lehkou vzdušnou příchuť, kterou oceníte zvláště při hraní beglajtů; jsou čitelnější a zřetelnější. Mahagonový krk nástroje je profilu starých Standardů z roku 1958 a 1959, čili ověřená klasika. Co je tu nové oproti Standardu, to je hmatník, který je z tvrdého ebenu a dodává tak nástroji kromě pozitivních tonálních vlastností i vznešený vzhled. Hlava nástroje je už na první pohled odlišná – má bílé lemování a kovový kryt výztuhy krku, což sjednocuje onen „robotický" vzhled.
Snímače jsou také klasika – u krku Alnico 490R a u kobylky šťavnatý Hot Alnico 498T. Osobně mám tuhle kombinaci na Gibsonech nejraději, je vyvážená a podporuje přesně to, co má – čitelný a vždycky rozeznatelný Gibson zvuk. Krkový snímač je dostatečně sametový a kulatý, výborný pro bublavé zkreslené vyhrávky a čisté zvuky. Vytýkám mu jen menší čitelnost na úplných basech, na E struně od VI. polohy dolů. Vynikající alternativou mu je Kent Armstrong Paf Special, ale to jen pro zajímavost. Zajímavé je, že obligátní Seymour Duncan na Gibsonu nehrají tak dobře, jako původní osazení. Ale to také jen pro zajímavost. Kobylkový snímač 498T je jeden z nejlepších „hot" Alnico, který můžete mezi snímači slyšet. Je silný tak akorát, že dovede lehce nakřápnout čistý kanál (tedy ne ty úplně „tvrdé" kanály bez master volume) a dostatečně zpěvný na zkreslených kanálech, při zachování značné míry čitelnosti. To je to, proč Gibsony hrají tak dobře na Marshallech (tedy na všem ostatním také, ale tato dvojice je typická pro hardrock), dodávají hutné, twangové a šťavnaté středy.
Nepadá na hlavu
Tak, a teď jsme u toho, na co se hned ptali mnozí zvědavci: nepřevažuje se to? Robot vypadá na první pohled jako lehce, jen v detailech, modifikovaný model standardně vyrobené kytary (mám na mysli standard zavedený u Gibsona). Do té doby, než se na kytaru podíváte zezadu, není v ničem podstatném odlišná. To byl také jeden ze základních požadavků na firmu Tronical, která v osobě konstruktéra a kytaristy Chrise Adamse vyvinula systém Powertune, srdce Robota – totiž aby systém naprosto neovlivňoval vlastní zvuk nástroje a tím pádem nezasahoval do konstrukce kytary. Je tu samozřejmě pár úprav, jako např. modifikovaná kobylka, resp. kameny, a keramická pouzdra na struny ve struníku, ale to jsou detaily, které s ohledem na náročné požadavky systému automatického ladění být musí a zvuk v zásadě nijak neovlivní. Ale zpět k úvodní otázce. Takže – nepřevažuje se! Mohutné ladicí strojky namísto standardní mechaniky jsou každý ještě o 2,5 g lehčí než mechanika Gotoh. Takže to bychom měli a teď k tomu, jak to vlastně pracuje.
Jak to vlastně pracuje
Je potřeba si uvědomit, že na Gibson se natahují desítky struny. Kytara je na to nejlíp nastavená už z výroby, naladěné oktávy, posazení struníku a podobně. A také se mi zdá, že desítky hrají na Gibsonech nejlépe. K dalším základním faktům, které je nutné zmínit, patří instalace strun. Korektní instalace strun je podstatná pro správnou funkci celého ladicího systému. Ono se to asi nezdá, a dost možná i podceňuje, ale trvanlivě pevné omotání bez zbytečných prokluzů na kolíku během hry vám zaručí, že ladicí systém bude fungovat velmi přesně. Po provedení smyčky s podvlečením začátku struny pod první závit je v případě hladkých strun nutné provést alespoň pět závitů, u omotávaných strun pak alespoň dva až tři závity. Tolik doporučení firmy Gibson. Možná trochu jiný pohled na vázání strun, já vždycky dělal závity maximálně dva, čím méně závitů, tím menší pružení na kolíku, říkal jsem si. No – hlavně aby závity nebyly přes sebe, ale hezky pod sebou. Pokud tedy správně ostrunujeme kytaru, všechno ostatní už má na starosti Powertune system.
Celý systém je obdivuhodný minimálně v tom, že musí obsáhnout nastavení a vyhodnocování ohromného rozpětí napětí strun při změnách různých typů ladění a při korigování rozdílů a dilatancí daných změnami teplot a vlhkosti. Samotné ladicí strojky by ovšem nedokázaly nic, kdyby nedostávaly pokyn z řídící jednotky. Ta sestává ze dvou částí, a to ze snímání na kobylce a ze samotného velína – DSP jednotky umístěné spolu s elektronikou pasivních ovladačů volume a clon v prostoru na zadní straně těla. U servomotorků ladicích strojků na hlavici je pak umístěna ještě pomocná elektronika s diodou indikující činnost ladění. Podle zásady „jedno měření = žádné měření". Nebo bychom mohli parafrázovat „dvakrát měř, jednou laď". Důležitým prvkem systému Powertune jsou kameny kobylky s piezoelektrickým snímáním frekvence tónu ve válečku kamene. Zpod kobylky můžeme vidět kablík, který mizí v útrobách nástroje. Podobný kabel vede také ze struníku, takže strunová pouzdra tu nejsou pro okrasu, ale také pro snímání. Všechny informace z kobylky, struníku a z ladicích strojků projdou několika algoritmy, řídící jednotka porovná informace s uloženými nastaveními, v případě nutnosti vyšle pokyn a servomotorky ladění se rozhýbou k bleskové akci. Tu zvláštní situaci, kdy se strojky dají do práce, je potřeba zažít. Je to opravdu zvláštní pocit.
Kytara s manuálem
Je samozřejmě potřeba si se systémem najít společnou řeč, což může chvíli trvat. Ale jednotlivé kroky a postupy nepostrádají logiku, a když jsem o tom všem v koutku kytaroduše rozvažoval, uznal jsem, že by to stejně jinak nešlo. Na první pohled je všechno trochu složité a nepřehledné, ale s tím se brzy sžijete. Možná je to první kytara, ke které budete opravdu potřebovat manuál, abyste porozuměli jednotlivým signálům. Jediná komunikace se děje přes push-pull ovladač, v našem případě tónové clony kobylkového snímače. Ovladač v normální, zamáčknuté poloze funguje jako clona, vše se spustí až po vytažení knoflíku. Nechci tu popisovat všechny kroky, zmíním jen to podstatné. Na ovladači je několik vícebarevných diod a značek a pak písmena s názvy strun, resp. tónů. Kromě toho, že se kytara sama naladí podle zvoleného klíče, dovede se taky v mžiku přeladit do 6 nejčastěji používaných ladění včetně otevřených, například ladění DADGAD, dále dropped D (DADGHE), double dropped D (DADGHD), E flat (o půl tón dolů), Delta Blues (DGDGHD), E major (EHEGisHE). Na stránkách výrobce je také velmi zajímavý materiál v podobě manuálu se schematy hmatů akordů v jednotlivých druzích ladění. Je to poučné i pro nemajitele Robota.
Samotný proces autoladění je kompletně v režimu „mute", takže do aparátu nejde žádný signál a vše se odehrává jen mezi vámi a kytarou. Po zatlačení ovladače se vrátí volume kytary do původní úrovně, kterou jste měli před laděním. Je samozřejmě také možné kalibrovat celý systém mimo 440 Hz, a to od 435 do 446 Hz. A pokud chcete ladit ušima a rukama, i to můžete – stačí povytáhnout ladící kolíky z aretované polohy a v tu chvíli máte normální ladicí mechaniku. Takže navinout novou strunu můžete buď sami, nebo se dívat, jak to provádí Powertune.
Je jasné, že celý systém nežije ze vzduchu, takže potřebuje účinné napájení. Powertune má integrovanou Li-on baterii, která po plném nabití vydrží cca 200 ladících cyklů. Součástí balení Robota je také dobíjecí externí adaptér, který se spojí s kytarou běžným kytarovým kabelem. Nabití trvá přibližně 90 minut a jeho průběh lze také kontrolovat push-pull řídícím ovladačem.
Pokud si to shrneme
Pokud si to shrneme, dostáváme v nástroji Robot Guitar kvalitního plnokrevného Gibsona s poměrně značnou přidanou hodnotou. Oněch 15 let vývoje systému se zkoncentrovalo do naprosto nenápadného zařízení, které má ohromný účinek. Je samozřejmě na místě vznést námitku na účinnost systému či na to, že kytaristé se postupně odnaučí slyšet a analyzovat, odnaučí se naladit nástroj a základní předpoklad úspěchu při výuce hraní na kytaru – sžití se s nástrojem při ladění – tak zmizí. Ale zatím se Powertune rozšiřuje pouze na další kytary Gibson. Až to bude na PRS, ESP, Ibanez, Fenderech, Alvarezech, Godinech, Ovationech, Takaminách a Masaru Kohnech, pak teprve si budeme dělat imaginární starosti o kytaristovo ucho. Možná také není od věci slyšet a do hudební paměti dostat stále a korektně naladěný nástroj. Spíš to vidím jinak – ladicí systém z vás neudělá lepšího kytaristu, ale pokud na to máte, umožní vám přístup k zajímavým laděním a tím k novým polohám harmonie. Umožní vám být jednodušeji korektně naladěn, a to v mnoha situacích praktického hraní. A když vám dojde baterie a adaptér nikde, ještě stále můžete povytáhnout kolíky a – mít klasického Gibsona se vším pozitivním, co k němu patří. Teď jde jen o to, jestli to budete chtít a umět využít. Takže – budete také na Robot Guitar nevěřícně zírat jako Steve Vai nebo si ho odnesete domů a vyzkoušíte?
