Firma Pearl asi není neznámá žádnému „obyvateli" bubenické obce. Dnes se proto podíváme na dva přírůstky v kategorii malých bubnů, jejichž vývoj mají pod palcem dva velmi populární, a přesto velmi odlišní, střelci.
Agresor
Tím prvním je Joey Jordison, který se proslavil s nu-metalovou senzací Slipknot, aby později ještě rozšířil řady industriálních stálic Ministry. Jeho kytarové aktivity s bicími nesouvisí, a tak se přesuňme přímo k jeho signovanému bubínku. Ten je, stejně jako jeho „kmotr", zajímavý už na první pohled a klasickým „šroťákům" designově dost utíká - rozměr 13 x 6,5 palce, sametově černý korpus z 1 mm silné oceli a skelně lesklé černé práškové lakování na mechanice. Korpus, přepažený osmi nízkokontaktními oboustrannými mušlemi, samozřejmě zdobí bílá loga S (Slipknot) a nutno dodat, že old-schoolový jazzman z designu „ve smyku" asi nebude. Konstrukčně se o žádnou zásadní revoluci nejedná, ale rozměr 13 x 6,5 palce dává virblu velmi osobitý zvuk.
Při testovaní jsem začínal s klasickou Remo Ambassador coated. Jsem zvyklý ladit bubínek středně-výše a dovoluji si tvrdit, že jsem poměrně snadno a rychle dosáhl zvuku, který si pamatuji z koncertu Slipknot před rokem v Rakousku. Ostrý atak, který je umocněn menším průměrem, je podpořen poměrně dosti tělnatým spodkem, který zná každý zkušenější bubeník od mosazných virblů s hloubkou korpusu 6,5 palce. U ocelového „třináctkového prcka" je to docela překvápko. Přeznívající zvonění je patrnější, než je u jiných kovových bubnů zvykem. Já osobně ho považuji za přednost, vytváří perfektně živý tmel, který se krásně pojí se zvukem celé soupravy. Rim shot je až apokalyptický, buben zvoní jako o život. Při hře s kapelou se velmi dobře prosazuje, citlivost struníku je i při vyšší hloubce korpusu dobrá a jeho ovládání je bezproblémové. Zajímavá je vysoká konkrétnost při rychlejším hraní, buben neztrácí tělo a ani trochu toho přeznění.
I v death metalových „sypačkách" projevuje dostatek ataku. Při použití zatlumovací blány Powerstoke 3 se bubínek trochu zavírá, ale myslím, že ani ta ho nezbaví typických zvonění, třebaže už jen v nižších kmitočtech. Osobně bych nechal vyniknout jeho naturelu továrně nasazenou pískovanou „Ambassadorkou". Ta nejspíš nebude tou správnou volbou pro obdivovatele teplých, vychovaných a kultivovaných dřevěných zvuků (případně pro „krotitele" přeznívání), ale pro hráče tvrdších a rychlejších stylů se jeví jako velmi zajímavá volba. V cenové relaci osmi tisíc korun je to velmi povedený kousek a těžko na něm lze hledat konkrétnější nedostatky, snad jen ideálně padnoucí pouzdro se shání trochu pracněji.
Profesor
Z naprosto jiného soudku je kolega od bicího mága Virgila Donatiho. Bubínek s nenápadnými rozměry 14 x 5 palců je, dle slov výrobce, výsledkem zkušeností, získaných při konstruování řady Reference. Korpus tvoří rovnoměrná kombinace břízy a javoru, celkem v poctivých osmi vrstvách. Hrany jsou sraženy „do kulata", což má za následek větší kontrolu přeznění a větší účast samotného korpusu při tvorbě zvuku. Použiji-li slova bubenického guru a velkého znalce konstrukcí bicích nástrojů Ivoše Honajzra, větší pohlavní styk = více zvuku. Lůžko struníku je naopak úplně ploché, stejně jako u symfonických bubínků, cílem bylo maximální zvýšení citlivosti. Mechanika bubínku zaujme poměrně netradiční kombinací „vintage" trubicových mušlí a litých ráfků pro stabilnější a rovnoměrnější ladění. Šedostříbrný metalický lak příjemně koresponduje s mechanikou a dává nástroji velmi decentní image. Ta se nerozplyne, ani když do bubínku udeříte. Hned po prvních ranách je jasné, že se jedná o velice kultivovaný bubínek, který se vyznačuje velice teplým a až sametově dřevěným zvukem. Přesto překvapí poměrně vysokou hlasitostí a díky neuvěřitelné citlivosti struníku vám neodpustí jediné „odložení" paličky nebo nepovedenou ghost note. Rozsah dynamiky je velmi vysoký a podobně jsou na tom i možnosti ladění. I v poměrně vysokých polohách se buben nezaškrcuje, pouze v opravdu extrémní výšce se projeví vyšší kontakt korpusu s blánou a buben sám sebe trochu tlumí v sustainu. Při nízkém ladění se ta samá konstrukční vlastnost zase projeví nízkou tendencí přeznívat a „bučet". Hypersenzitivní struník si lebedí při hře špejlemi nebo metličkami, nezadusí se ani při razantních rim shotech. Celkově lze říci, že buben na první dojem není nikterak extrémně výrazný (v porovnání například s výše zmíněným „džejdžejem"), je však více muzikální a extrémně univerzální. Ve většině použitelných poloh se chová, jako by byl stvořen právě pro tento typ ladění a neotravuje zbytečným přenastavováním struníku a jinými nepříjemnostmi. Díky menšímu přeznění udělá radost i ortodoxním „tlumilům", některé zvukaře zase překvapí příjemně detailními strunami při snímání pouze vrchním mikrofonem, jako se to stalo mně. Použití „přitlumené" blány Powerstroke 3 bylo trochu krokem vedle, bubínek žádné dodatečné přitlumení nevyžaduje hraje trochu „pod dekou". Buben sice nepatří k nejlehčím kouskům, ale to snad nebude člověk, platící za buben přes dvanáct tisíc korun, zbytečně řešit.
Shrnuto
Suma sumárum lze Jordisonův virbl doporučit hráčům z tvrdších stylů, případně milovníkům „sprostých" zemitých zvuků, zatímco kultivovanost a noblesa je spíše atributem Donatiho modelu. Přestože ani jeden z bubnů nespadá do zrovna nejnižší cenové kategorie, za své peníze dostanete velmi kvalitní nástroj, který vás v mnohém dokáže inspirovat a dodat chuť do hraní. A to není, myslím, zrovna málo.
