ORLA Stage Performer je jednou ze třech „hardwarových" variant totožného produktu. V základu se jedná o digitální piáno s 88 vyváženými klávesami. Performer je nejlehčí variantou na trhu a je při troše tréninku a síly přenosné (váží něco málo přes 30 kg). V nabídce je ale i jako „pianino nábytek" (CDP 21 vážící 67 kg) a grand – křídlo (CDP 210) vážící 150 kg.
Pro žáky
Nejdůležitější u nástrojů tohoto typu bývá klaviatura a zvuk. To první se povedlo! Klaviatura FATAR je skutečně vynikající! Váha jednotlivých kláves je dobře odstupňovaná, klávesy se vracejí přesně, mají příjemné poměry délek černých a bílých kláves, i zvolená šířka jednotlivých kláves je příjemná. Dá se svižně hrát i na bílých klávesách v části mezi černými, aniž by hráč k tomu přimačkával omylem černé. Je možné zvolit ze tří citlivostí klaviatury, a tak i ti menší a slabší dokáží hrát razantně, jak to některé kusy vyžadují a naopak hrubší typy dokáží zahrát jemně. Klaviatura je zkrátka velmi vydařená a nejen, že dokáže směle konkurovat jiným výrobkům stejné cenové kategorie třebaže renomovaných firem, v lecčems je právě klaviatura i předčí.
Nejen žáci samotní, ale asi především jejich spolubydlící ocení možnost poslouchat svůj trénink na sluchátka. Výstupy na sluchátka jsou hned dva. Druhá sluchátka může použít třeba vyučující, a tak se dá za odborné asistence cvičit i hodně dlouho do noci. Nutno podotknout, že oba zvuky klavíru jsou nasamplovány stereo, takže žák i učitel mají ze hry o to příjemnější pocit. Bohužel se však výstupní úroveň hlasitosti na sluchátka nastavuje pro oba výstupy společně.
Žáka jistě potěší i slušné příslušenství, které je již v základní ceně nástroje. Je jím především napájecí trafo (upadám do mdlob, když se mě prodavač při koupi nástroje zeptá, zda k němu chci i napájecí trafo – samozřejmě, že vždycky chci). Dále je v balení poměrně slušný, bytelný Sustain pedál, který ani při razantnější hře neutíká od nohy. A poslední věcí je stojánek na noty, který si poradí i s rozsáhlejšími party. Žádná nota nespadne pod stůl, alespoň vinou nástroje ne.
Pro aktivní amatérské muzikanty
Jak již bylo řečeno, klaviatura je vynikající. A tak si i zběhlí muzikanti přijdou na své. Ani ti, kteří byli dosud zvyklí hrát na akustické klavíry, nebudou z klaviatury příliš v šoku a ustojí to. Váha 30 kg nezaručuje zrovna nejlepší mobilitu, ale ve dvou se dá nástroj přijatelně stěhovat ze zkušebny na koncerty a zase zpět. Právě kvůli hmotnosti bych pod nástroj doporučil raději nějaký pevnější stojan. A pokud to jen trochu jde, raději ne „X-ko". Přeci jen, razantnější hra na takto těžký nástroj by horší stojan mohla doslova roztančit. Sice by to na pohled pro návštěvníky koncertu mohla být docela zábavná show, ale pro hráče (zvláště pak zvyklého na nehybný klavír) nic moc příjemného.
Aktivní muzikanty, hrající po různých klubech, často zajímá, zda má nástroj své vlastní ozvučení (chudáci zvukaři, kteří jsou pak nuceni míchat poměry ostatních nástrojů podle digitálního piana…) ORLA své vlastní ozvučení má. Jedná se o dva vestavěné reproduktory, každý z nich dosahuje výkonu 15 Wattů. Ačkoliv je ozvučení co se kvality týče, poměrně slušné, výkon není zrovna úchvatný. Na malý pokoj pro vlastní zdokonalování se v klavírní hře to stačí, ale pro klub se zbytkem kapely v zádech ani v nejmenším. A tak klávesákovi nezbude (pro zvukaře naštěstí) nic jiného, než použít linkový výstup L a R (konektory jack 6,3) a ten vést (nejčastěji přes mixážní pult) do výkonného zesilovače. Pokud však není mixážní pult k dispozici, je ve velmi omezené míře možné jej suplovat. ORLA má linkové vstupy L a R (jejich vstupní ani výstupní úroveň však není možné řídit) a vstup pro mikrofon, vedle něhož je otočný potenciometr pro řízení vstupní úrovně mikrofonu. Interní reproduktory vyzařují zvuk šikmo nahoru od hráče. Navíc se při zapojení kabelů na výstup automaticky vypnou. Takže se ani nedají moc dobře použít jako odposlechy pro klávesáka.
Zvuk klavírů je i do interních reproduktorů i do linkového výstupu posílán ve stereu stejně, jako do sluchátek. Avšak (stejně s konkurencí) designéři zvuku myslí pouze na hráče. Basy se tedy posílají do levého kanálu stereo pozice a výšky do pravého. Samotnému hráči to sice zní přirozeně, nikoliv však už posluchači, který sedí k nástroji opačně. Buď se tedy vyplatí signál smíchat do mono podoby (stejně tak v podstatě posluchač vnímá klasické křídlo, které je otočené otevřenou deskou k posluchači), nebo se na mixážním pultu na vstupu vymění pravý a levý kanál, a nebo se posluchači musí smířit s převrácenou stereopozicí. Věřte, že většina posluchačů si toho ani nevšimne.
K dispozici samozřejmě nejsou jen zvuky klavíru. Přímo z panelu je možné volit mezi 16 zvuky (elektrická piana, žestě, smyčce, hlas, vibrafon, atd.). Volí se pomocí osmi tlačítek zvuků. Pod jedním tlačítkem jsou vždy dvě možnosti, které se přepínají tlačítkem A/B. Bohužel, dioda pro zvolený zvuk svítí pouze nad tlačítkem, nikoliv přímo u zvoleného zvuku. Takže pokud jsou si varianty zvukově podobné a nástroj ještě úplně neznáte, nejste si třeba jisti, zda máte variantu zvuku A (PIANO 1) nebo B (PIANO 2). Navíc jsou zvuky na panelu popsané proti logice evropskému stylu psaní seshora dolů, takže varianta A, kterou by hráč čekal nad tlačítkem je naopak popsána pod ním. Poměry zvuků nad sebou navrstvených lze volit. Přímo z panelu je možné řídit i efekty. K dispozici jsou tři respektive čtyři dozvuky (room, hall, theatre a bez dozvuku) a jeden chorus.
Klaviaturu je možné rozdělit na dvě části (dělící bod je volitelný) a v každé může znít jiný zvuk. Volit je teoreticky možné kombinace ze všech 16 zvuků. Kvůli ne zrovna vydařenému postupu volby jednotlivých zvuků však není možné zvolit například zvuk 1 kombinaci A a tentýž zvuk kombinaci B. V levé části klaviatury může znít i basa, která není mezi 16 panelovými zvuky. K dispozici jsou celkem tři typy, jednotlivým zvukům je basa vždy přidělena. Basa zní vždy jednohlasně. Vrstvit zvuky je možné nejen vedle sebe, ale i nad sebe. A tak mohou stisknutím jediné klávesy znít klavír třeba se smyčci. I při tomto navrstvení zvuků lze v levé ruce hrát na basu, dokonce i při vrstvení vedle sebe lze hrát levou rukou zároveň na levý zvuk a na basu. Při této volbě však dochází k nečekaným jevům. Basa totiž v tomto případě hraje pouze jednu oktávu (ačkoliv tento zvuk můžete být nastaven de-facto po celé klaviatuře, tato jedna oktáva se stále opakuje). Druhý zvuk levé ruky hraje chromaticky. Tato funkce je však skutečnou etudou pro levou ruku. Pokud hrajete levou rukou staccato, ještě se relativně nic neděje. Ale jakmile hrajete legato, zvuk basy se začne na první pohled chovat nelogicky. Po delším zkoumání se však logika najde. Souvisí to s tím, že basa hraje vždy jen jednohlasně. Basa je naprogramovaná tak, aby při držení jednoho tónu a stisknutí dalšího u určitých intervalů nezahrála nově stisknutý tón, ale tón původní. Asi to souvisí s tím, že je možné zvuky i v levé části klaviatury vrstvit nad sebe, tak aby bylo možné hrát vícehlasy i u zvuku levé ruky. Uživatelsky je to však značně nepochopitelné. Intervaly, které opakují stejný tón jsou: obě tercie, obě kvinty a obě septimy směrem nahoru a obě sekundy, kvarta a obě sexty směrem dolů. Nutno říci, že s tímto nastavením se hraje opravdu velmi složitě.
Pro zvukové šťouraly a profesionály
Pro vás tento nástroj opravdu není! Zvuková kvalita, která stačí žákovi a konečně je dostatečná i pro klubovou scénu amatérských kapel, nedostačuje zvukovému profesionálovi. A že se těch nedostatků při podrobné analýze najde celkem dost. Jak jsem již naznačil, problémem je rozdělování klaviatury a správná, logická reakce nástroje na tuto funkci. To ale není vše. Vzhledem k tomu, že u nástrojů tohoto typu záleží především na zvuku klavíru, zaměřil jsem se právě na ně a otestoval je na kvalitních sluchátkách. Zvuk obou klavírů, které jsou k dispozici, není absolutně vyvážený. Jako kdyby byl jeden zvuk klavíru poskládán ze vzorků různých skutečných klavírů. PIANO 1 se mi zdá jako mdlé. Zní, jako kdyby hrálo do nějaké krabice. Aby zvuk vůbec za něco stál, je potřeba se do hraní pořádně opřít. Pak už jsou středy celkem živé a mají grády. To samé se však nedá říci o basech, které zůstávají stále podobně ploché a mdlé. Při agresivnější hře výšky naopak řežou do ucha. PIANO 2 zní oproti prvnímu ostřeji. Díky tomu je zvuk zejména v basech mnohem živější a zajímavější. Středy jsou zvukově také trošku zajímavější, ale nesmí se to s úderností hry přehánět, pak už je zvuk příliš ostrý. Hrát ve výškách je na tento zvuk prakticky nemožné. Tichá hra je absolutně nemožná kvůli ne zrovna kvalitním vzorkům (viz dále) a ostré hraní nesnesitelně řeže do uší.
Všechny zvuky mají jeden velký společný problém. Je jím fakt, že jsou velmi slyšet přechody mezi jednotlivými vzorky a to hned několika způsoby. Především je slyšitelná změna barvy. U zvuku PIANO 1 je tento jev například dobře slyšet mezi tóny b a h v malé i velké oktávě, ale i jinde. A tak je možné zjistit, že od nejnižšího tónu až po fis1 jsou vzorky na klaviatuře měněny po čtyřech půltónech. Od g1 začíná dělení po třech půltónech a následně asi po pěti. Je fakt, že ve středních polohách je z tohoto hlediska PIANO 1 zvukově nejčistší a rozdíly mezi jednotlivými vzorky nejsou tak patrné. Jasné rozdíly se vrátí až mezi fis3 a g3. Následuje opět patrné dělení po třech půltónech, po dvou, třech, čtyřech až se dostaneme k tónu g4, kde se projeví další problém, který se s obměnami objevuje i u dalších zvuků. A sice, že i při hře staccato se znějící tón hned po uvolnění klávesy nevypne zvuk (respektive segment obálky release je vytvořen podivně). Zvuk zní, jako by od tónu g4 výš na klavíru nebyly tlumítka. (Přesněji řečeno, naprosto kritické je to v části právě od g4 až po d5. Na dis5 se změní vzorek a jev je malinko slabší až po f5; následně se opět změní vzorek a od fis5 už má problém trošku jiný charakter.) Výsledek je tedy takový, že se na první poslech zdá, že zvuk je stejný když zahrajete staccato a okamžitě klávesu pustíte, ale i když klávesu držíte. Po delším zkoumání jsem však určitý rozdíl slyšel (nikoliv však příznivý). Když zahrajete staccato, pak jakmile zvuk vstoupí do segmentu obálky release, objeví se v něm poměrně značný šum. A ten je vzhledem k čím dál tiššímu zvuku klavíru čím dál výraznější. Až je na konci zvuku slyšet utlumení tohoto šumu. Naprosto stejný problém má ve výškách i zvuk PIANO 2, naštěstí se však projevuje až od tónu b4. U obou zvuků PIANO je navíc dost patrná smyčka v segmentu obálky sustain, když klávesu držíte. I u dalších zvuků (ať se jedná a elektrická piána, varhany, smyčce, žestě, pad, atd.) jsou relativně hodně slyšet přechody mezi jednotlivými vzorky. Zkrátka, pro profesionála není tento nástroj dobrou volbou. Ten si za vynikající kvalitu musí připlatit.
Závěr
ORLA SP vzhledem k jaksi „pod povrchem" skrytým zvukovým vlastnostem, složitému ovládání a občasnému zamrzávání, rozhodně nenajde své fandy mezi profesionály. Ale pro aktivní amatérské hráče a především pro žáky se může jednat o zajímavou volbu. Pokud nebudou vyžadovat profesionální kvalitu zvuku, dostane se jim naopak velmi kvalitní vyvážená klaviatura, nižší pořizovací cena se základním příslušenstvím v balení, a vybavení dostatkem vstupů a výstupů. A to je v této části cenového spektra rozhodně důvod, proč by si měli na ORLA SP zahrát a popřemýšlet, zda právě tento nástroj není to, co hledají. Zde však ještě závěrečnou výtku na, dle mého názoru, nedostačující originální návod.