Člověk by ani neřekl, že chlápek, který si namísto popruhu ke kytaře koupí v železářství ten nejsilnější řetěz, bude používat něco tak malého, jako je krabička MXR ZW-44 Wylde Overdrive. Zkreslovač, který si jeden z nejpopulárnějších a nejrespektovanějších kytaristů současnosti Zakk Wylde nechal ušít na míru firmou MXR (respektive Jim Dunlop), však možný prvotní nedostatek respektu dorovnává nemilosrdným zvukem. A také krutou cenou.
Design ZW-44 je zcela jednoduchý, vychází z klasické konstrukce MXR, ale svým ztvárněním je, nutno přiznat, velmi efektní. Jak asi vidíte z obrázku, jedná se o úplně obyčejnou kovovou krabičku, na které vás překvapí maximálně to, že na ní ani při pohledu z blízka opravdu nenajdete nic zvláštního. Tedy kromě faktu, že je velmi pěkně vyvedena ve stylu typickém pro svého duchovního otce, Zakka Wylda. Okolo nášlapného přepínače je vyveden motiv „býčího oka", který je typický pro zákaznické modely Les Paulů, které pro Wylda vyrábí Gibson.
Ani ovládání krabičky neporušuje striktně klasický styl, je realizováno třemi potenciometry Gain, Tone a Output – jak prosté. U MXR již tradičně nejsou potenciometry nikterak zapuštěny pod úroveň nášlapné roviny. Na každém knoflíku potenciometru je nasazena jakási „gumová ochrana" pro ty, kytaristy, kteří chtějí ovládat knoflíky ve stoje botou. Pro ovládání rukou stačí gumový „futýrka" sundat. Běh potenciometrů je středně lehký, nastavení by se vám nemělo rozjet pokaždé, když o knoflík nechtěně zavadíte nohou.
Krabička s malými rozměry je překvapivě dosti těžká, ale vespod není vybavena gumovými čudlíky. Je to sice asi detail a pravda je, že na rozdíl od Zakka Wylda nepoužívám žádnou speciální montážní desku nebo kufr, kde by byly všechny možné krabičky napevno připevněny. Logicky mi proto přijde jako malá nepříjemnost, že kovová krabička na zemi občas klouže.
Dovnitř krabičky se bez šroubováku nedostanete, což jsem pochopil jako signál, že se o to pokoušet ani nemám. K napájení efektu jsem tedy využil adaptér, ale dle informací výrobce se dá použít i 9 V baterie. Zapnutí indikuje červená LED a bypass vyřadí efekt ze signálové cesty natvrdo, tedy bez jakéhokoliv znatelného vlivu na zvuk.
ZW v testu
V té podstatnější části testu se pokusíme dát odpověď na otázku, jak to vlastně hraje. Inu, dobře. Ale faktorů ve hře je víc.
Předně si vyjasněme za jakým účelem byla tahle krabička navržena. Podle zákulisních klepů stál na začátku overdrive Boss SD-1, který Zakku Wyldovi dlouhá léta dobře sloužil. Ten stál údajně modelem při návrhu zvukového charakteru ZW-44.
Co je třeba říci na prvním místě je to, že ideální konstelace, pro jakou byl overdrive ZW-44 navržen, je zkreslený zvuk samotného zesilovače, který ZW-44 ještě více vybudí. A to se mu daří opravdu skvěle. Valí se na vás skvělý, hutný zkreslený zvuk, který má velice sympatický charakter. Chtělo by se říci Zakkův charakter, ale pravda je spíše taková, že přístroj je navržen tak, aby nezastřel, ale naopak spíše podtrhl kvality kytary a zesilovače (připomeňme si - v případě pana Wylda je to Les Paul s hodně silnými aktivními snímači EMG a notoricky známý Marshall JCM800 – ale po pravdě řečeno, ten při testu k mání shodou okolností nebyl).
Ať tak nebo tak, masa zvuku, který se na mě vyvalila, mi zasadila nemilosrdný direkt. Nedošlo k nechtěnému ořezání nižších basů, spíše naopak, střední pásmo vyrovnané, důrazné, výšky čisté. Z hlediska frekvenční charakteristiky bych jej označil za velmi vyrovnaný.
Potenciometr Gain nabízí vzhledem ke svému účelu dobrý rozsah. Když overdrive předřadíte před zkreslený kanál, výsledek je ideální, od středního zkreslení přes masivní hutný metal (nejlepší poloha) až po plný sólový zvuk. Očekávat můžete hromadu vyšších harmonických, „hoooodně" dlouhý sustain, prokreslený zvuk až onen typický jakoby náběh do vazby. A přitom i dostatek detailu a čitelnosti (pozor na nastavení!). Nutno uznat, že se overdrive chová skvěle i při hře na značně podladěný nástroj, což fanouška Wylda asi nepřekvapí, ale není to samozřejmost.
Tónová clona je klasického ražení, žádný paskvil určený pro nesmyslné, rádoby moderní vyřezávání středů. Jde pěkně od basů do výšek, navíc změna nastavení je překvapivě dost znatelná a nabízí kupodivu více zajímavých poloh (skoro se chce říci, že se Tone chová jako aktivní, nikoliv jako „clona", ale to se mi možná jen zdálo).
Po téhle masáži mě skoro překvapilo, že při zapojení před čistý kanál se ukáže, že onoho zkreslení v samotné krabičce není až tak moc – pohybuje se od nakřáplého po, dá se říci, hard rockový crunch, snad v britském vintage stylu. Opět platí, že výsledek stojí a padá s kvalitou zbytku, ale např. z malého komba Mesa Boogie se linul zvuk, který jsem z něho dříve neslyšel, a který mi v mém arsenálu citelně scházel.
Tak trochu mě překvapila cena. Vzhledem k tomu, že jde pořád jen o jednu malou krabičku, z ní cena dělá – i přes nesporné kvality – možná jen záležitost pro skalní fandy, což je škoda. Tiše předpokládám, že pokud budete zvažovat investici do tohoto kousku železa, jistě tomu odpovídá i zbytek vašeho vybavení. Tak z něj totiž vytěžíte maximum. Třeba při použití laciné nic moc kytary a hybridního komba hraje taky bezva, klobouk dolů, ale už to zní více jako obyčejný (byť třeba kvalitní) overdrive – ovšem za neobyčejnou cenu.
Mezi ovládacími knoflíky nelze přehlédnout elegantně vyvedenou Zakkovu signaturu. Jeho podpis má nepochybně svoji váhu, leccos asi vypovídá o zvuku a snad ani cena vám při pohledu na něj nebude připadat přemrštěná. Ale kvalita tam je. Asi právě v oné jednoduchosti je síla. A za tu se platí.
