...aneb proč mít jednu kytaru, když je možno je mít všechny - a teď navíc výrazně levněji.
Variax 300 je další řadou modelingových kytar amerických high-tech tvůrců Line6, kteří se proslavili virtuálním modelingem slavných zesilovačů a v poslední době se pustili do modelování slavných zvuků nástrojů samotných, v tomto případě elektrických a akustických kytar. Variax 300 je mladší a levnější sestřičkou řady Variax 500 a Variax 700. Následující řádky mají za cíl přiblížit Variax 300 jak těm, kteří se s modelingovou kytarou setkávají poprvé, tak těm, které zajímá srovnání Variaxu 300 s dražšími řadami nástroje.
Na povrchu…
Design Variax 300 je celkově více stratocasteroidní a méně ,,původní" než u Variax 500 a 700. Je řekněme tradičnější a méně novátorský, což ale konzervativnějším hráčům může připadat jako výhoda. Jediným nepřehlédnutelným rozdílem oproti běžné kytaře je absence snímačů na těle kytary. Tělo nástroje je z agathisu – což, jakkoliv by se snad mohlo navenek zdát, není nějaká americká variace na akát, ale dřevina rostoucí v Asii. Krk kytary je javorový a hmatník, který má dvacet dva pražců, je z indického palisandru. Hlava krku má potom osazeny ladící kolíky z horní strany ve stylu Fenderů a jejich klonů.
Výběr barevných kombinací je u řady 300 poněkud skromnější. Oproti řadám 700 a 500 nabízí k dnešnímu dni jen dvě verze: seriózní celočernou a rozverně červenou s bílým pickguardem.
Na plastovém pickguardu kytary je umístěn typický stratocasteroidní pětipolohový přepínač, dále Volume, Tone a nejzajímavější kroutítko - přepínač modelů (tzv. Model Select Knob), který má ale jiné umístění než u řady Variax 500 a 700 – je umístěn blíže k dalším ovladačům. Model Select Knob je jádrem ovládání Variax 300 a podstatou jeho virtuální magie: jeho prostřednictvím si zvolíte, na jakou z modelovaných kytar chcete právě hrát, a dále vybranou kytaru již ovládáte standardně ovladačem Volume a Tone. Jednotlivé presety modelů jsou uloženy v 10 bankách, které se mění otáčením zmíněného magického knobíku Model Select, a přepínáním pětipolohového snímače jsou potom vybírány jednotlivé presety z každé banky. Dvě CUSTOM banky v krajních pozicích rozsahu otočného knobu potom umožňují vytvoření dvou vlastních bank, nastavitelných přesně pro potřeby jednotlivých hráčů. Jejich poloha na koncích rozsahu knobu je velmi praktickou vychytávku, neboť nemusíte v potemnělém klubu (Model Select Knob bohužel nemá podsvícení) lovit pohledem správnou banku - prostě to otočíte „nadoraz" tím nebo oním směrem. Ukládání zvuku do CUSTOM bank probíhá tak, že vybraný preset zatlačením a otočením tlačítka uložíte do jedné z nich a pětipolohovým přepínačem umístíte na požadovanou pozici. Čistě mechanicky je toto řešení méně praktické než u Variax 500 či 700, kde se tlačítko při ukládání naopak povytahuje.
Zvuk Variax 300 je snímán piezzosnímači v pevné kobylce, odkud je následně veden do elektrárny skryté pod pickguardem, jež obsahuje digitální jednotku, která všechen modeling spočítá a vysype ven jako audiosignál. A to buď obvyklým kytarovým jackovým výstupem, na který jsou kytaristé zvyklí, anebo přes digitální výstup, jehož prostřednictvím lze rovněž updatovat firmware kytary nebo připojit se do PC k programu Workbench za účelem editace zvuků a presetů a to přes speciální konvertor v balíčku Workbench či POD XT Live nebo Vetta II Combo či Vetta II Head (dále k tomuto viz. recenze na Workbench v minulém čísle). Za pomoci digitálního výstupu lze rovněž při připojení do PODu XT LIVE či Vetty používat velmi užitečnou funkci, kdy přepnutí presetu na PODu XT LIVE či Vettě II přepne i preset ve Variaxu. Což je velice užitečné zejména např. při přepínání mezi elektrickými a akustickými modely, kdy je zřejmé, že bude docházet i ke změně v efektu – zejména k vypnutí simulací zesilovače a bedny. Takhle to uděláte jedním šlápnutím.
Kytara je vzhledem k aktivní elektronice skryté uvnitř napájena buď standardně prostřednictvím baterie anebo za pomocí napájecího XPS boxu, kdy se elektrická energie dostává do nástroje obdobným způsobem jako při fantomovém napájení. Rozhodně doporučuji spíše XPS box, neboť výdrž baterií je vzhledem ke spotřebě nástroje relativně krátká. Podotýkám, že Variax 300 na rozdíl od svých dražších příbuzných v řadě 500 a 700 není dodáván s kufrem a s A/B boxem.
Uvnitř
Variax 300 nabízí 28 modelů kytar a dalších strunných nástrojů, které jsou uloženy v 10 bankách, každá po pěti presetech. Skvělé na všech modelech je především to, že Variax obsahuje opravdu ,,klasické" modely simulovaných originálů z doby jejich vzniku. Drtivá většina originálů modelů se na pultech obchodů už se ve svém původním provedení z doby prvního vydání objevuje relativně zřídka, a jestliže ano, pak v rámci především reissue edic, které nejsou zrovna levné. Přitom je to právě jejich původní zvuk, který všichni známe z nahrávek kultovních kapel a k němuž by se leckterý kytarista rád přiblížil.
Virtuální prohlídka nástroje začne u Fenderu Telecaster, model z roku 1960, který byl první opravdu komerčně úspěšnou verzí elektrické kytary, jež navíc přetrvala až dodnes, předvším u country hráčů. Variax nabízí i mutaci Telecasteru ve verzi Thinline a model se zapojením obou snímačů do série, čímž dostanete v podstatě Telecaster se specifickým humbuckerem.
V další bance naleznete Fender Stratocaster, ke kterému prostě není co dodat, neboť kdo ho nezná, nedržel nikdy zřejmě kytaru v ruce a slovo ,,kytaroví hrdinové" mu neříká nic (berte to s nadhledem). Drobný detail - oproti originálu kytary, u Stratocasteru ve Variaxu clona funguje i na prostředním snímači, což je jistě pro hráče přínosem (Leo Fender z toho snad těžké spaní mít nebude).
Další cvaknutí a naleznete neméně slavnou ikonu ikon rockové hudby, a to Les Paul Standard, proslavený svou hutností, drivem a sladkým sustainem (tohle prostě ,,táhne") a další jeho bratříčky, jakými jsou Les Paul Custom (s P.A.F. snímači), Les Paul Goldtop, Les Paul Junior, Les Paul Special a excentricky countryový Firebird V, proslavený Johnnym Winterem.
Z ostatních elektrických modelů je třeba kromě Gretsch 6120 (např. Pete Townshend) a Gretsch Silver zmínit ještě modelované Rickenbackery, které používají britpopové a experimentální (např. Radiohead) kapely s oblibou již po několik dekád pro jeho excelentní retrozvuk. Charakter modelovaného dvanáctistrunného elektrického Rickenbackeru potom evokuje zvuk Byrds či některých sól George Harrisona.
Mezi pololubovkami, které si užijí ponejvíce jazzmani a bluesmani, je jich namodelováno nejvíce opět od Gibsona. Mezi nimi vyčnívá zejména ES-335, který proslavil B.B.King, a od konkurence Epiphone Casino, se kterým byl často vídán John Lennon.
Jako lahůdku pro fanoušky specificky temného, orientálního a zastřeně snivého zvuku obsahuje Variax i Dan Electro z roku 1965. Zahrajte pár tónů a vydejte se na cestu do Kašmíru...
Škála akustických modelů je i při relativně malém počtu dosti široká. Od Gibsona J-200, na kterého se hrál Elvis a členové jeho bandu, přes maličký salónní Martin O-18, ideální na hru prsty, nabízí dál Variax klasický Martin D-28 v šesti a dvanáctistrunné verzi, využívaný nejslavnějšími folkovými a folkrockovými kapelami, až po majestátní Guild F212 s jeho specifickou křišťálovou mohutností. U akustických modelů tlačítko Tone nefunguje jako clona, ale posunuje pozici mikrofonu vůči kytaře a zvyšuje míru ambience ve virtuální místnosti, kde je akustická kytara snímána kondenzátorovým mikrofonem. Z těchto pěti akustických modelů si lze vybrat použitelný zvuk de facto v rámci jakéhokoliv stylu od cinkavých folkových beglajtů po flamengo.
Ve Variaxu se dá najít i několik dalších netradičních zvuků, jakými je Gibson Mastertone Banjo, které má velice rustikální zvuk, National Tricone z roku 1928, což byla snad první elektrická kytara v historii, a dobro z roku 1935, které dosáhlo updaty firmwaru asi nejvíce změn ze všech modelovaných zvuků ve Variaxu. Třešničkou na dortu je elektrický Coral Sitar pro vytváření psychedelických nálad či experimentů v duchu Stevieho Vaie.
Je třeba rovněž podotknout, že některé modely jsou přímo ve Variaxu přítomny jen v určitých kombinacích snímačů (např. Les Paul Custom pouze s oběma snímači zapnutými) a pro využití všech kombinací jejich snímačů je nutno použít Workbench. Toto se ale netýká dvou snad nejslavnějších modelů elektrických kytar historie, konkrétně Fender Stratocaster, jehož pět poloh zabírá celou jednu banku a Les Paul Standard, model 1958, kde jsou bez editace přímo z Variaxu 300 dostupné všechny tři možnosti kombinace snímačů.
Všechny presety je možno uložit do PC či modifikovat přes editační software Workbench, který otevírá další stavidla možností nástroje (popis a recenze v minulém čísle). Workbench rovněž umožňuje ukládat vlastní presety prostřednictvím Model Select Knobu i do dalších bank nežli jen do CUSTOM a původní nastavení tak můžete v podstatě úplně přemodifikovat dle vlastní vize.
Variax 300, 500 a 700 ... a realita
Kytara padne do ruky velice pěkně, je relativně lehká a má paradoxně i příjemnější krk než dražší řady Variax. Zpracování nástroje je na tuto cenovou kategorii více než ucházející a i dohmat se (u kusů, které jsem měl v ruce) dá seřídit více nežli solidně. Ladění drží a kytara se nijak nerozlaďuje ani při intenzivním vytahování strun. Jiný materiál, ze kterého je vyrobeno tělo Variax 300, se projevuje ve srovnání s vyššími řadami minimálně, a pokud ano, tak nikoliv v celkovém charakteru zvuku, který je přece jen vytvářen především digitální elektrárnou uvnitř nástroje, ale v určité maličko méně usazenější dynamice nástroje a vyšší cinkavosti tónu (což ale může být leckdy i výhodou).
Softwarová výbava, možnosti zvuku, počet modelů, jejich druhy, počty bank a presetů Variaxu 300 a vyšších řad jsou identické, i když často se setkávám s mylným názorem, že Variaxu 300 oproti vyšším řadám něco z toho chybí. Není to pravda a doufám, že po této recenzi budou tyto mýty definitivně zbořeny. Rozdíl mezi řadou 300 a vyššími řadami je skutečně především pouze v použitém dřevě, o něco méně nákladném a více strohém designu a místě výroby. Digitální část nástroje je u všech modelů identická a veškeré další možnosti, které Variax skýtá, jsou přístupny ve všech řadách.
Jak již bylo řečeno, počet modelů je stejný jako u Variaxu řady 500 a 700 a stále tedy v arzenálu nástroje chybí nějaký ten novější model. Srovnáme-li Variax s Bassvariaxem, kde je moderních modelů baskytar hned několik, je s podivem, že kytaristům tento luxus dopřán nebyl. Mírně zarazí, že mezi akustickými modely chybí mandolína nebo mandocello, které by jistě nenašlo méně příznivců než například banjo, které ve Variaxech přítomno je. Na druhé straně, pokud Line6 nějaké to ESP, Ibanezu, ukulele, loutnu či něco podobného namodeluje, nebude problém ji vzhledem k možnostem upgradu firmwaru do stávajícího těla Variaxu vpravit. Aktuální verze firmware Variax 300 je 3.07. Zlepšení zvuku je patrné s každým dalším updatem a od verze 1.00 je patrný značný pokrok. Nejmarkantnější rozdíl je u akustických kytar, jejichž zvuk je po posledním upgradu definitivně noblesní.
Akustické modely předčí své originály v tom smyslu, že se na ně prostřednictvím Variaxu podstatně lépe hraje. Málokterá skutečná akustika umožňuje hrát ve dvanácté a vyšší poloze s dohmatem, jaký je na elektrické kytaře, a se strunami, které jsou přece jen obecně na elektrické kytaře méně tvrdé a styl hry tak může být méně razantní a tudíž rychlejší. Navíc ladění dvanácti strun u originálů je přiznejme si otravnější, než když jich ladíte šest.
Na strunách záleží. V tomto směru se Variax chová jako jakákoliv jiná kytara, i když je tento dotaz vzhledem k její modelignové koncepci vznášen ve fórech Line6 dosti často a zvukový charakter rozdílných značek strun se projevuje přesně tak, jak je člověk zvyklý. Dlužno ovšem dodat, že veškeré akustické modely znějí výrazně lépe na strunách s větší tloušťkou, čili důrazně doporučuji alespoň ,,desítky".
Je ale třeba podotknout jednu poznámku konzervativce k modelingu jako takovému. Rozdíl mezi originály modelovaných kytar je nejen ve zvuku jako takovém, ale i v jejich tvaru, povrchu, kobylce a proporcích, tomu jak každá z nich jiným způsobem padne do ruky, což samo o sobě leckdy inspiruje k určitému přístupu ke kytaře, ke stylu hry a dynamiky. U Variaxu pochopitelně tento ,,fyzický" základ mazlení se s jednotlivými tvary nástrojů odpadá.
Lehce nepříjemným překvapením ve zvuku je podivné svištění, které se objevuje při vysokém zkreslení, a to už při pouhém připojení kytary do zesilovače či multiefektu. Není problém jej sice odstranit šumovým Gatem, ale i tak je to přeci jen skvrnka na jinak sličné tváři Variaxu. Dle posledních informací z fór Line6 lze ale tento nedostatek řešit lepší (než firemní) izolací některých vnitřních kablíků v kytaře, což je ale i pro kutily, kteří by něco takového dělali doma na koleně, vzhledem k umístění elektroniky nástroje, které je odlišné oproti tomu, kde se nachází u Variaxu řady 500 a 700 (ze zadní strany nástroje), poněkud méně přístupné a tudíž složitější. Dodávám, že bez high gain zkreslení je naopak kytara zcela tichá a de facto imunní vůči jakémukoliv rušení a feedbacku, a to včetně akustických kytar, což je u živého hraní vlastnost k zulíbání. Variax je také, na rozdíl od normální elektrické kytary, zcela nenáchylný vůči rušení daném vyzařováním monitoru, takže např. při nahrávaní přes POD nebo jeho klony do PC (což je v našich zemích dosti rozšířený způsob) není nutno při každém finálním nahrávání tracku kytary se zapnutými singly vypínat a zapínat monitor jako doposud, neboť do Variaxu se touto cestou žádné rušení nedostává.
Další drobná výtka plyne z fyzikálních možností piezzosnímačů jako takových, a těžko s tím něco udělají updaty firmwaru (i když u géniů z Line6 se to nikdy nedá říci s určitostí). Způsob snímání strun tak, jak je na Variaxu, je přeci jen odlišný než u obyčejné elektrické kytary. Na čisté zvuky a crunch je vše v pořádku a kytara hraje, tak jak jste u běžné elektrické kytary zvyklí, ale s narůstajícím zkreslením se potom projevují některé mušky, na které je třeba dávat pozor. Jednak je výrazně více, nežli u standardně snímané elektriky, slyšet pohyb prstů po strunách při přechodu mezi jednotlivými polohami, jednak se při hutných beglajtech ozývají občas podivné pazvuky při úderu trsátka do strun a zejména tlumené tóny (palmmuting) při řekněme klasickém trashovém riffování nejsou tak úplně identické s tím, na co jsou kytaristé normálně zvyklí. Dá se ale říci, že při přizpůsobení techniky hry se i na toto všechno dá relativně snadno zvyknout.
Pokud vám na Variaxu 300 bude chybět tremolo, vězte, že v Line6 aktuálně upekli už i řadu 600, která je jen o něco málo dražším příbuzným řady 300 a ta již kýženou páku má a nabízí při přibližně stejném tvaru i další barevné variace. Krémově bílý Variax 600 je potom se svým silně stratocasteroidním designem ,,must have" záležitost pro kohokoliv, kdo je fanouškem Mr. Blackmorea.
Udělá-li se konečný součet, vyplyne z něj, že Variax 300 by s ohledem na jeho pořizovací cenu měl mít zřejmě úplně každý kytarista, který chce poznat ,,klasické" zvuky, jež psaly historii elektrické kytary. Ve Variaxu získá úctyhodné množství zvuků kytar, jejichž originál je u každého z nich nepoměrně dražší než Variax 300, natož všechny dohromady. S možností editačního softwaru Workbench potom může člověk s dostatkem fantazie vytvářet další nekonečné řady různých kombinací a hybridů, stejně tak jako odlišných ladění. Originál je sice pravda vždy originál, ale leckterou z „varijaksích" kopií v nahrávce, kde hraje celá kapela, rozezná od jejich vzoru opravdu jen hodně velký a na věc soustředěný fajnšmekr. A říkám zcela vážně, že již i akustické modely samy o sobě plně stojí za pořizovací cenu Variaxu 300, neboť možnost nahrávat akustické zvuky linkou přímo do nahrávacího zařízení při tvorbě písní je luxus, o kterém se mi dříve zdálo hodně často. Stejně jako na pódiu, kdy přepnout jedno tlačítko a ze standardního rockového beglajtu přejít na košatý zvuk tříštivé stěny akustické dvanáctistrunné kytary bez jakéhokoliv feedbacku je prostě zážitek.
