Budiž žár, když už ne světlo, řekli si možná v St. Louis, a když už se tu nežhaví koncové lampy, budou se tu žhavit všechny „čudlíky". Vznikla tak pěkná řada GLX, v době digitálních simulací vkráčela přímo doprostřed bitvy, prošla středem a bez vážných škrábanců kráčí vstříc vašim kytarovým prstům. Je tu pravý solid-state, nic nesimuluje a na nic jiného si nehraje.
Je tím, čím má být, a možná trochu víc.
Koncepčně je kombo pojato jako tříkanál s 16presetovou DSP jednotkou a vestavěnou ladičkou, což slibuje mnohé a určuje tento výrobek k velmi širokému použití i přes hranice stylů. První dva kanály, Clean a Rhythm, jsou „plnokrevné", tedy s celými třípásmovými korekcemi, kanál Solo bude svým ovládáním znám majitelům Valvestatů, neboť ovladač shape funguje jako velké většině kytaristů známý contour, ovladač rozsahu kytarových středových a baso-výškových frekvencí.
Kombo má sympatické rozměry 51 x 46 x 30 cm a váží téměř 18 kg, takže mnohým se možná pronese. Šasi je z poctivé 18 mm silné překližky. Rezonanční vlastnosti takovéto ozvučnice jsou víc než uspokojivé a hodně se podepisují na pevném zvuku komba, vždyť při plném výkonu 120 W by asi nemělo vlastními indiferentními rezonancemi a chvěním poskakovat po pódiu nebo se sesunout ze židle (na rozdíl od vaší hrou omámených posluchaček). Kombo je potaženo černou, pevnou a „tak akorát" hrubou koženkou, osazeno mohutnými plastovými rohy a spolu s pevnou průzvučnou tkaninou, kryjící reproduktor, působí velmi dobrým a masivním dojmem. Myslím, že tento typ moderního designu je nasměrován velmi dobře. Ostatně, co si budeme nalhávat - vzhled prodává také a po stejně znějícím, levnějším a „škaredějším" kombu, které by stálo vedle, nesáhnete tak jistě. Ovládací prvky jsou všechny osazeny zepředu na zkoseném panelu, jsou velmi dobře přístupné z jakékoli polohy (vaší) a hlavně je zdálky viditelné, „kolik máte natočeno". A aby té přehlednosti nebylo málo, můžete si při šeru a tmě zapnout temně žhavé rudé podsvícení celého panelu. Navíc mají všechny knoflíky zkosení a v něm červené průsvitné očko, které při „light on" září jako samostatné světýlko. Jednoduché, funkční, uživatelsky velmi příjemné. Pro úplnou hráčskou pohodlnost do všech situací je na čelním panelu hned nad vstupem pro kytaru i tlačítko mute, takže ztichnete kdykoli, bleskově a kompletně.
V zadní části komba jsou pouze nezbytné zásuvky efektové smyčky, nožního spínače, výstup na externí repro a základní síťová pojistka. Síťová šňůra se zapojuje zespodu do zesilovače, takže dozadu, kromě eventuálních jacků, nic dalšího zbytečně netrčí, nehrozí ulomením či deformací a tak je možné kombo postavit téměř „natěsno" například ke zdi nebo nábytku – o několik tříd pak lépe „pumpuje" (a dům také) a hned se lépe hraje. Všechny tyto „drobnosti", zásuvky, přístupná pojistka, zřetelnost ovládacích prvků a podobně, se zdají jako malicherné, ovšem při živých vystoupeních mívají takovéto detaily někdy zcela zásadní význam. Takže díky za ty dary, je vidět, že v St.Louis jsou u zrodu aparátů muzikanti.
Celé vaše muzicírování usnadňuje i vedle rukojeti situovaná chromatická ladička, podle které si můžete překontrolovat kterýkoli tón, a která je aktivní stále, pokud je zapnuté kombo.
Dočista do čista
Činnost kanálu clean signalizuje zelená ledka, pod ovladačem volume je přepínač na kanál rhythm, který supluje nožní spínač. Jednotlivá pásma korekcí jsou naladěna téměř klasicky a rozsahy ekvalizace jsou nadmíru bohaté, ostatně posuďte sami – 36 dB na 80 Hz, 15 dB na 800 a 40 dB na 10 kHz. Svojí barevností jsou korekce jedny z nejlepších, které jsem v poslední době mohl slyšet, jsou velmi přirozené a celkově je přenos zvukového spektra kytary velmi věrný, což ocení zvláště majitelé Stratů a dražších kytar obecně. Čistý zvuk je velmi průzračný, barevný a zároveň dost variabilní, kanál je schopen věrně přenést jak ušlechtilou dřevěnost a kytarovou hebkost Alnico-V singlů, tak i kovovou nabroušenost, sílu, tučnost a šťavnatost keramických jader některých humbuckerů. Kanál velmi málo šumí a ani při plném zesílení šum nevzrůstá. Kombo nemá na čistém kanále obvyklý přepínač typu bright, protože prostě není potřeba a navíc tak výrobce ctí zásadu co z kytary, to ze zesilovače. Žádné nakřápnutí při razantní hře není přítomno, máme tu solid-state, basy jsou pevné a čisté v celém rozsahu a díky masivní konstrukci ozvučnice jsou i věrně přenášeny. Díky rozsahu středů a záběru útlumu výšek je možné se dostat od všech podob kytary jazzové do téměř všech podob kytar ostatních. Ve srovnání s dříve testovanými lampovými modely od H&K, 300W hlavy Crate či s Carviny, kteréžto zesilovače měly velmi ušlechtilé a osobité čisté kanály, je u GLX clean kanál téměř jakoby „rovný", poctivý, nic nepřidává ani neubírá.
Crate a „Flex-wave"
První, co zapínám na aparátech, je zkreslený kanál, neboť tvrdím, že pokud se výrobce nevypořádá se zkreslením (a teď neuvažujme o typu či zaměření tohoto zkreslení) a to velmi dobře a bez ztráty „desítky", nemá pro mě cenu ztrácet čas s čistým kanálem, leda tak pro zevrubný popis či informaci. Zatím všechno, co mi při testování prošlo pod rukama, bych si dokázal představit jako svůj vlastní aparát, jako něco, co vám jako muzikantovi pomáhá k vyjádření, sdělení, k seberealizaci, zkrátka ke hraní. Každý z těch aparátů trochu toto vyjadřování někam směroval, ale nenásilně; spíš vám jednotlivé rozmanitosti zvuku a odlišná ladění dávají další obohacení vašich představ či dokonce samy otvírají představy a dimenze nové. Bylo to hodně dáno také osazením zesilovačů lampami, jejich tvárností, zpětnou reakcí a nutností dialogu hráče a jeho aparátu. Je to taková jakási vzájemná synergie a symbióza. Však mnozí víte. No ale proč to vykládám – čekal jsem obyčejný transistorový aparát. Chemii. Bzučení včel. Liché harmonické. Tenké uskřípané středy. Řezavé výšky. Zvuk pěkný doma, ale v kapele se ztrácející. Nic takového se nekonalo! Crate pěkně šlape svým standardně pojatým „en-pé-en, šipka ven" (to si pamatuji z hodin elektrotechniky o transistorech) na paty všem digitálním „simulantům" - pojetím a konstrukcí zkresleného zvuku svou metodou Flex-wave. O co že to jde? Když nažhavíte a řádně „nakrmíte" lampové obvody signálem ze svých snímačů, nízké a středové frekvence se zkreslují dříve, zatímco výšky zůstávají poměrně čistými. Také „tvar" vašeho zvuku reaguje a doslova skáče podle toho, jak „pískáte", resp.dotýkáte se strun, protože váš signál jde na mřížku a ta to pak tvaruje, laicky řečeno. Tuto absolutní výhodu lamp znáte mnozí velmi dobře. Crate tvrdí, že už od roku 1990 vyvíjí technologii pro replikaci těchto lampových výhod právě v transistorových obvodech. Flex-wave je pátá generace těchto snah a musím říct, že dělá mému lampami zhýčkanému uchu velmi, velmi dobře.
Zkreslení je přirozené, zpěvné i hutné zároveň, díky výkonu poměrně pevné i při vyšších hlasitostech. Je vhodné pro bluesovou hru, rockový nářez i pro těžké metalové riffy. Není tu žádná komprimace, a vlastně ani nemůže být; taková ta typická lampová počáteční neochota ke zkreslení, která dává onen požadovaný drive vaší hře, ta tu chybí. Ovšem drivu je tu dost. Na rozdíl od všech solid-statů, které jsem kdy měl, je tu o třídu lépe poznat reakce na hru a to, co mají lampy jako svoji výsadu – při plném gainu ztlumením volume hrát čistý tón – je tu vzdáleně cítit také. To dříve nebylo slyšet na žádném z modelů. Crate je tady o notný kus dál a při vědomí, že tu jsou u díla tranzistory, klobouk dolů. Dost možná toto je důvod, proč tento aparát vyhovuje tolika muzikantům, kteří nejsou vyloženě „flaškopuristi" a jdou jen a jen po nalezení svého zvuku. Crate umí svou povahou zkreslení schovat lecjakou nečistotu a nepreciznost hry (která se přece jen musí pilovat dny a měsíce cvičením či hraním), ochotně zkresluje, zní dobře i při nižších hlasitostech, není nutno ho pro dobrý zvuk vytavovat. Při rozsazích gainu 0-3 dostáváme opravdu pěkný, ušlechtilý a barevný crunch, zvláště pokud je kytara „na 3/4 plynu" a smíříme-li se s mírným úbytkem výšek u humbuckerů. Od 5 výše je to už šťavnaté a syté zkreslení, díky Flex-wave není zahlcené. K hlcení nedochází ani při větších hodnotách gainu, ani při akordickém hraní, akordy jsou stále dobře čitelné a srozumitelné a neslévají se do jedné hmoty. Je tu přece jen cítit onen cenový rozdíl komba „za deset" a tohoto modelu, a je to navíc tříkanál s efekty a ladičkou, díky čemuž cena nemůže být úplně ideální. Ale prý někde v Čechách jsou takové platy.
Podtrženo, sečteno ke zkreslení – nejsou tu lampy, ani se tu nikdo netváří že být mají, nejedná se ani o žádné simulace, jsou tu jen polovodiče a dostáváme plnohodnotný, barevný a dobrý zvuk (... jen aby jednou nebyly i digitální simulace transistorů?!). Samotné zkreslení vytváří dobrý základ pro další úpravu korekcemi, a zde bývává často kámen úrazu – buď nějaké frekvence většinou chybí nebo jiných přebývá přespříliš. Na tomto modelu jsou téměř všechny mouchy vychytány a díky značnému rozsahu korekcí lze nastavit tolik životně důležitých kytarových středů, aby se váš zvuk v kapele neztrácel. Stejně tak dostanete lehce suchý a ostrý metalový zvuk i na rhythm kanále vhodný k úžasnému sólování a rychlým běhům bez jediné chybičky (ve zvuku).
Červený a žlutý
Kanál rhythm by byl plnokrevnou ozdobou mnoha dvoukanálů, rozhodně bych netvrdil, že je to jen pro „rhythm" hraní. Svým zabarvením zkreslení je blízký marshallům v tom dobrém smyslu barvy tónu, zvláště při nižších nastaveních gainu a „kilech". Kanál solo je hodně specifický, ale naštěstí zůstává zachován charakter zkreslení, žádné prudké skoky, jen se víc zahušťuje a je plné už od prvních stupínků otočení potenciometru. Ovladač barevnosti shape otočením vlevo vyzvedává ze spektra zvuku středy, otočením vpravo zase basy a výšky, vzniká takový ten typický „V" tvar ekvalizéru. Kolikrát bych ale osobně raději hrál „kila" na solo kanále a sóla na rhythm, neboť se mi rhythm zdá opravdu pěkně žlutě vybarvený. No a pokud se zaposloucháte do dnešní moderní podoby zvuku „Linkinů", „Limpů" a jiných „Bizkitů" a jejich hradeb z tvárnic Mesa-Boogie, tak ve srovnání s tím obstojí Crate na velmi dobrou.
Ještě malá poznámka k nožnímu ovladači – jeho variabilnost je udivující. Vždycky mě fascinovaly šesti a více spínačové ovladače u River a podobných skvostů zesilovačového ráje. Tady jsou spínače jen tři a ovládáte s nimi tři kanály a ještě extra spínání DSP jednotky. Funguje to jednoduše díky duální propojovací šňůře a inteligenci návrhářů. Nikde na spínači není popsáno, kam zapojit červený a kam bílý stereojack, ale platí zásada jak do komba, tak do spínače. Potom modrou ledkou signalizovaná trojka na footswitchi spíná DSP, žlutá dvojka a červená jednička spínají tři kanály způsobem známým např. z tříkanálů Peavey: Je-li zhasnuto, mám clean, žlutá dvojka zapne rhythm, pokud svítí žlutá, můžu sepnout červenou jedničku (solo) a zpět. Chci-li na clean ze solo, musí svítit červená se žlutou a potom vypnu rhythm. Žlutou. Chci-li na solo z clean, musím si červenou sepnout dopředu a aktivace solo se provede žlutou, rhythm. Chcete-li, aby svítila červená, musí svítit i žlutá. Chcete-li zelenou, musí žlutá zhasnout. Jako na semaforu. No, trošku jsme se do toho zamotali, zní to jako zadání dvou rovnic o třech neznámých, ale funguje to jednoduše a dobře se na to zvyká.
DSP
jednotka zde slouží k dobarvení a dotvarování vašeho hotového zvuku, svou povahou samozřejmě kvalitativně nenahrazuje studiové efekty, ale dobře poslouží při živé produkci. Je tu několik základních modulačních efektů, flanger, chorus, delay, čtyři hally, užitečné vzájemné kombinace a dokonce wah, octaver a doubler, což jsou skvělé doplňky pro tvorbu hodně brutálních zvukových hradeb. Varianty a modulace jsou pevně nastaveny, jediné, co ovlivňujete, je množství efektu na výstupu. Ale to bohatě stačí. Pro vzájemnou spolupráci DSP a jednotlivých kanálů je tu Channel Tracking, taková paměť pro nastavení – jakmile jednou vyberete nějaký preset pro určitý kanál, při přepnutí na tento kanál vyvolá Chanel Tracking automaticky toto nastavení včetně level úrovně, tedy to nastavení, které jste měli, když jste kanál opustili. Toto nastavení zůstává i při vypnutí a opětovném zapnutí komba, a to do té doby, než pootočíte ovladačem mode či level, než nastavení změníte. Je to velmi praktické a na půl cestě k situaci, že vlastníte multiefekt. Jednotlivé presety jsou nastaveny poměrně rozumně a prakticky, žádné nepoužitelné výstřelky.
Závěrem
No, tedy, pokud srovnám své milované lampové kombíčko s aktivními korekcemi s tímto gé-el-ixem, musím říct, že Crate má pěknější zvuk, takový líbivější, rychle si na něj zvyknete. Ale jakmile se víc vytočí volume, je ten souboj o moji přízeň už trochu jinde. Přesto je cítit, že vývoj tranzistorových obvodů v kytarových aparátech nezaspal a jde tím správným směrem – za dobrým zvukem. Věřím, že si GLX najde mnoho příznivců i u nás, protože hodně nabízí a zároveň sám je výzvou. Teď je na vás, abyste výzvu přijali a vyzkoušeli.
