Kolik strun má mít kytara? Ještě nedávno by každý bez váhání odpověděl, že šest. Dnes to zdaleka nemusí být tak jednoznačné, sedmá struna již není žádnou výstřední kuriozitou, ale stala se naprostým standardem, kterému se podřizují všichni výrobci, kteří na trhu chtějí něco znamenat.
Pozadu pochopitelně nezůstává ani firma, která před lety prakticky zapálila roznětku sedmistrunné bomby, věční japonští kytaroví inovátoři Ibanez. Přestože první sedmistrunné modely Universe tehdy firma připravila pro prstolamačského virtuóza Steveho Vaie, opravdu drtivý nástup „o strunu lepší" kytary zaznamenaly až s příchodem moderní vlny extra hutného nu-metalu, k jehož čelním představitelům patří nekompromisní američtí tvrďáci KoRn.
Krátká historicko-hudební předmluva má jediný cíl - uvést předmět dnešního testování, jímž je sedmistrunná kytara Ibanez Apex 2, lehce zjednodušený model, konstrukčně přímo vycházející z nástroje, který používá Munky, jeden z kytaristů zmíněných KoRn.
Z uvedeného vyplývá, že logicky existuje rovněž model „nezjednodušený" (ale také podstatně dražší), nazvaný Apex 1.
Za více než dvojnásobným cenovým rozdílem mezi „jedničkou" a „dvojkou" pochopitelně nestojí pouze absence tremola a hvězdiček na hmatníku u levnějšího z obou typů, ale především rozdíl v zemi původu. Zatímco Apex 1 (vyráběný v sérii „Prestige") pochází z japonských ostrovů, musí se Apex 2 spokojit s mnohem méně honosným rodným listem, vypsaným sice rovněž na ostrovech, leč v tomto případě na těch, jež na školním globu najdete pod jménem Indonézie. Nemyslím si však, že by jiný původ kytaru Apex 2 výrazněji handicapoval. Použit je prakticky stejný materiál pro stavbu těla i krku a nástroj je osazen také stejným typem „značkových" snímačů.
A jaké materiály tedy asijští konstruktéři pro stavbu 1002 mm dlouhého a 310 mm širokého nástroje využili? Jediným elementárním prvkem 45 mm silného těla je mahagon. Tvarem korpus nikterak nevybočuje z linie ostatních superstratů Ibanez, design ctí rovné hrany a ostré linie, nechybí však nezbytná vybrání pro břicho hráče a jeho pravou ruku. Spojení těla s krkem je realizováno čtyřmi asymetricky rozmístěnými šrouby, bez obvyklé společné krycí destičky, což umožnilo konstruktérům vytvarovat patku těla tak, aby při hře nepřekážela dosažení nejvyšších poloh čtyřiadvacetipražcového hmatníku.
Položku „Hardware" zastupuje především sedmistrunná kobylka Tonepros, kopírující v zásadě klasickou „Gibsoňáckou" kobylku Tune-O-Matic (Apex 1 je vybaven tremolem Edge Pro 7 a zámky). Jediným patrnějším rozdílem oproti původnímu vzoru jsou dva „červíci", jimiž je můstek fixován k nosným šroubům.
Výrobce si od tohoto drobného vylepšení slibuje větší stabilitu ladění a prodloužení sustainu. U všech strun lze individuálně seřídit oktávy, výšku je však možno upravovat pouze pro všechny struny společně. Ukotvení strun je řešeno protažením skrz tělo, což je opět pozitivní pro sustain nástroje. Otvory určené k protažení jsou provedeny šikmo tak, aby se u těch nejsilnějších strun co nejvíce prodloužila jejich celková délka. To by mělo být teoreticky výhodnější pro hluboká podladění, avšak jak později uvidíme, vliv tohoto řešení, jež by mělo mírně zvýšit napětí struny nebude zřejmě tolik výrazný.
Elektroniku představují dva keramické humbuckery z ušlechtilé americké stáje DiMarzio, konkrétně modely PAF7. Nejedná se tedy o žádné „náhražkové a pseudoznačkové" snímače, ale skutečně o ty nejlepší z nejlepších. Namontovány jsou přímo do těla a doplňuje je jednoduchý potenciometr hlasitosti a třípolohový přepínač. Tovární zapojení nedovoluje provádět žádná větší kouzla se zapojením snímačů, jako je rozpínání cívek ani jejich přefázování. Snímače jsou ale vybaveny „čtyřžilovým" vedením a tak si případný zájemce o rozšíření zvukových možností nástroje může teoreticky doplnit kytaru o další zvukové variace vlastními silami, např. s použitím potenciometru Push-Pull.
Pohodlný plochý krk typu Wizard II-7 je složen ze tří dílů javoru, proložených dvěma tenkými ořechovými pruhy (Apex 1 má proklady ze dřeva Wenge). Hlavice svírá s krkem obvyklý úhel a na rozdíl od mnoha jiných nástrojů Ibanez není dolepovaná, ale tvoří s podélnými díly krku jeden celek, což má opět blahodárný vliv na délku sustainu, barvu zvuku v okrajových pásmech a předpokládám, že se rovněž podepíše na dobré dlouhodobé stabilitě krku. Ten snad díky tomu bude uchráněn od různých vrtulových kroucení, lukostřeleckých ohybů a podobných nepříjemností.
Palisandrový hmatník s mohutnými pražci Jumbo je vybaven orientačními značkami pouze na boční lemovce, zatímco přímo na hmatníku se skví osamělý nápis „Apex" ve 12. pozici. Rádius hmatníku udávají firemní materiály v hodnotě 400 mm, šířka nultého pražce je 48 mm, v oblasti 12. pražce se krk rozšiřuje na 60 mm. Tloušťka krku v uvedených pozicích je 19 a 21 mm. Samotný plastový nultý pražec je asi nejošklivěji zpracovanou součástkou kytary, s amatérsky hrubě propilovanými drážkami.
Na druhou stranu u nástroje bez tremola není hladký chod strun v tomto bodě až tak kriticky důležitou vlastností. Neznačkové ladící mechaniky mají hladký chod, kompromisní převod 15:1 a vypadají docela kvalitně. Stejně jako všechen ostatní hardware na nástroji jsou provedeny v titanové povrchové úpravě.
Design nástroje působí celkově hodně stroze až chladně, nemalý podíl na tom má i nástřik matnou temně zelenou barvou, připomínající takřka nátěr armádních vozidel Praga V3S.
Nezbytnou popisnou část recenze máme za sebou a můžeme se vydat směrem k zajímavějším zážitkům z testování. Po delší době mě opět přišel podpořit kolega Ashok, jehož herní schopnosti a rozsáhlé zkušenosti s hrou na sedmi- strunné nástroje jistě přispějí k objektivnosti testu. Jelikož jsem přesvědčen o tom, že více informací, než pouhý samostatný test jediného nástroje, nám poskytne jeho srovnání s dalšími podobnými kousky, dovolili jsme si proti Apexu postavit tři zdatné soupeře. Dva z nich pocházeli ze stejné stáje – jednalo se o Ibanez UV777P Universe (signature nástroj Steve Vaie), což je kytara s více než dvojnásobnou pořizovací cenou a model S7320, jenž své zákazníky loví v podobných vodách jako testovaný Apex, ale láká je na zcela odlišnou konstrukční filozofii. Posledním kouskem byl Ashokův vlastní model Fokus Root –7 vylepšený o snímač DiMarzio Evolution 7.
Testování probíhalo na hybridním, typicky nu-metalovém aparátu Marshall Mode Four, jenž jsme střídali s celolampovým Laney VH-100R občas doplněným o Marshall JCM 900 Dual Reverb.
Ještě než si povíme něco o tom, jak Apex hraje přes aparát, zmíním se o vlastnostech dřeva při hře „na sucho".
Během mnoha let jsem si Ibanezky zařadil mezi nástroje, jejichž hlavní přednosti spočívají spíše v jiných oblastech, než je úchvatně znějící dřevo. Ovšem Apex je v tomto ohledu chvályhodnou výjimkou, staví na jednoduché mechanické konstrukci, která jak již bylo uvedeno, ráda nechá vyniknout sonickým vlastnostem použitého materiálu. A jelikož všechny použité stavební prvky (pevná kobylka, struny ukotvené skrz tělo, široký a pevný krk...) nahrávají vlastnosti zvané dlouhý sustain, nemůže být překvapením, že je nekonečný sustain, doprovázený výraznou rezonancí spodních kmitočtů také tím nejnápadnějším, čeho si kytarista všimne hned v prvním okamžiku, kdy Apex vezme do ruky. Při hře ve všech polohách a na jakékoli struně celé tělo i krk kytary intenzivně vibrují, samotný akustický projev ale kupodivu není příliš hlasitý – rozhodně by to u táborového ohně nestačilo. Zvuk je posazen částečně do středů a hlavně do hlubokých kmitočtů, zatímco výšky jsou mahagonově kulaté. Všechny pozice také slušně ladí. Ani jeden z konkurenčních modelů nedokázal nabídnout při neelektrifikované hře podobné zvukové možnosti. Obě zbývající Ibanezky handicapovalo v oblasti sustainu dvojzvratné tremolo a Fokus zřejmě neměl tak homogenní materiál.
Po zapojení nástroje do aparátu se ukázala slabina, která předtím při akustické hře nebyla příliš patrná. Firma doporučuje používat specifické „KoRnovské" ladění D-A-F-C-G-D-A, tzn. podladění kytary o celý tón dolů. Pro toto nastavení by však bylo asi nutné napřed osadit Apex silnější sadou, neboť zejména dvě nejhlubší struny byly háklivé na přesné naladění a zdálo se, že trvale oscilují okolo jakéhosi neurčitého frekvenčního bodu. Proto jsme raději kytaru naladili standardně E-B-G-D-A-E-B, což problém vyřešilo.
Zkreslený elektrifikovaný zvuk se nedá označit jinak než slovem „bouře". Při doprovodné hře Apex generuje silnou subharmonickou složku, která „roluje ponožky", jde pěkně „od podlahy" a hýbe vnitřnostmi. V některých plnějších riffech zvuk působil tak, jakoby hrála kompletní strunná sekce kapely Metallica včetně basáka dohromady a ne jen jedna jediná kytara. Specifické jsou snímače DiMarzio PAF7, jejichž použití na nu-metalově zaměřeném nástroji lze označit za mírně netradiční. I přes keramické magnety, se řadí ke slabším snímačům s charakterem Vintage a jejich zvuk s lehce potlačenými středy zdánlivě poslušně kopíruje sonické i dynamické vlastnosti dřeva. To samozřejmě nahrává popsanému hutnému zvuku, bohužel je to vše trochu na úkor konkrétnosti. Zejména při rychlejších riffech je tedy třeba úzkostlivě hlídat čistotu hry, každý zbytečný tón navíc se v basech totiž znásobí a způsobí skutečné hromobití.
Stručný závěr souboje v doprovodných disciplínách je následující: v hutnosti „Gřo-Gřo" zvuku vyhrál Apex, v konkrétnosti a razantnosti byl překvapivým vítězem Fokus, pravděpodobně díky opravdu silnému snímači DiMarzio Evolution 7, který lehce zdůrazňuje středy a má tedy v podstatě opačnou zvukovou charakteristiku a dvojnásobnou sílu, než PAF7 na Apexu. Obě zbývající Ibanezky bych označil za zvukově „hodné" a ideální hlavně pro ty muzikanty, kteří chtějí dělat muziku více uměleckou a méně agresivní.
Zkreslená sólová hra byla trochu překvapením. Zde Apex svým brilantním projevem na přední i zadní snímač převálcoval i jinak typicky sólový Vaiův Universe. Pochopitelně nástroj bez tremola nemohl konkurovat v hratelnosti modelům s tremolem, ale ukázal své přednosti postavené na dobře se prosazujícím, ostrém tónu s dlouhým sustainem. Zvuk značně připomínal typický „brus" Paula Gilberta a světe div se... po řádném prostudování katalogu vyšlo najevo, že Gilbert (taktéž firemní hráč Ibanez) rovněž používá snímače DiMarzio PAF, pochopitelně jen v šestistrunném provedení. Že by na těch snímačích skutečně něco bylo?
Dodám však, že Ashok, zhýčkaný aktivní elektronikou, si stěžoval na relativně slabý výstup PAF7, díky čemuž musel při rychlejších postupech opravdu mocně tahat za struny oběma rukama.
Na druhé straně nemohl nic namítat na plochý, pohodlný a rychlý krk se snadným přístupem ke všem polohám. Drobná výtka směřovala na potenciometr hlasitosti, jehož průběh je vše možné, jen ne lineární a tak neumožňuje provádět oblíbený houslový efekt – Volume Swell.
Čisté zvuky určitě nejsou těmi pravými vodami pro nástroj signovaný kytaristou KoRn. Primitivní zapojení snímačů, dokonce bez tónové clony, nedovoluje vytvářet žádné pestřejší zvukové kombinace a tak je čistý zvuk neutrální – neurazí, ale ani nenadchne. Na jazzové postupy je příliš jasný, na country nebo funky zase málo brilantní.
Ruku na srdce....kdo by si kupoval KoRňáckou kytaru na funky, country nebo jazz? Uzavřeme tedy tuto kapitolu se slovy „čistý zvuk tam nějaký je, použít se dá". Kdo touží po sedmistrunném čistém zvuku, může sáhnout po Universe nebo S7320, které ho svým sofistikovaným zapojením snímačů určitě uspokojí.
Závěrem
Ibanez Apex 2 nabízí svému majiteli mohutný, podlahou třesoucí zvuk, jaký mnoho nástrojů této ani jiné kategorie neposkytuje. Ač je tento charakter sám o sobě velice působivý, jako zvukař bych přece jen doporučoval všem zájemcům o podobný nástroj zvážit, nakolik je takový typ zvuku využitelný třeba na menších klubových pódiích. Tam totiž podobně znějící kytara často dokáže úspěšně zazdít zvuk všech ostatních nástrojů v kapele, zvláště ve spojení se silnými a hutnými aparáty jako je Marshall Mode Four, nebo MESA/Boogie Dual/Triple Rectifier. Naproti tomu ve větších sálech s dobrou akustikou, nebo na open air festivalech, může Apex vašemu soundu dodat mocný charakter, jaký se s jinými nástroji bude jen velmi obtížně napodobovat.
