Každý, kdo alespoň jednou z rychlíku zaslechl blues, zná B.B. Kinga a jeho kytaru. Je to snad větší ikona než Claptonův Blackie. Její osobitý zvuk s mistrovým pověstným vibrátem je jen těžko napodobitelný. Ale je fakt, že do ruky se vám tak často nedostane. Doufejme, že se začne na pultech obchodů objevovat teď, kdy firma Epiphone zahájila výrobu levnější kopie originální Lucille od Gibsona. Za poloviční cenu nabízí několik velmi příjemných překvapení.
Když otevřete levnou, nevzhlednou krabici a zbavíte ji toho divného bílého pytle, hned poznáváte starou známou. Elegantní nástroj černé barvy (v jiné se nevyrábí) se zlatou mechanikou přímo láká, abyste ho uchopili do ruky a nesměle vyzkoušeli první akord. Umyli jste si ruce? Bacha, na tuhle kytaru se hraje v obleku!
Blues Boy Riley King založil svoji první kapelu roku 1947 v Memphisu. V roce 1949 se staly dvě zásadní věci. Jednak debutoval se singlem Miss Martha King. Druhá důležitá událost se odehrála v hospodě městečka Twist, kde se za chladných nocí topilo v kamnech. Dva mladíci se poprali o dívku tak divoce, že začalo hořet. Všichni uprchli, jenže tehdy mladý a štíhlý B.B. si teprve venku uvědomil, že uvnitř zůstala jeho kytara. Vběhl do budovy, která už byla celá v plamenech a začaly padat trámy. Kytaru jen tak tak zachránil. Druhý den se dozvěděl, že ona dívka v požáru zahynula a pojmenoval svou kytaru po ní, aby si zapamatoval, že nemá běhat do hořících domů, protože jinou kytaru lze získat, ovšem druhého B.B. Kinga nikoliv. Slyšel jsem tenhle příběh asi ve dvaceti verzích, ale tak nějak vznikla legenda jménem Lucille.
Nutno podotknout, že to ještě nebyl model, který držím v ruce, ale klasický semiakustický Gibson ES 335. Teprve začátkem osmdesátých let navrhl Gibson Kingovi výrobu signovaného modelu, který převzal jméno Lucille. Pokud mohu soudit, Epiphone tento fenomén převzal tak, jak leží a běží, včetně použitých materiálů, což je při propastném rozdílu cen opravdu potěšující zpráva a hovoří taky mnoho o namyšlenosti legendy jménem Gibson. Kdo by chtěl v tomto momentě zmínit rozdílné místo výroby, mohu ho ubezpečit, že kvalita řemeslné práce je v Americe a v Koreji zhruba stejná.
A nyní k samotné kytaře. B.B. vyšel z klasiky, takže tvarově je kytara podobná jako Gibson ES 335, nebo známý Epiphone Sheraton. Jeho model disponuje vším tím, co patří ke kvalitní pololubovce, plus ještě něco navíc. Zásadní rozdíl ve stavbě těla oproti Sheratonu je absence f-otvorů. Korpus je z kvalitní javorové překližky, což je stejné jako u ES 335, 345 a dalších. Pokud mohu soudit (kytaru jsem nerozebíral) tak uvnitř je standardní center-block z javo- rového masivu a obě duté „uši" zůstaly zachovány. „Efka" chybí z důvodu eliminace zpětné vazby. Krk z masivního javoru je k tělu samozřejmě přiklížen. Oproti ebenu u Gibsona je zde palisandrový hmatník, který zdobí obdélníkové perleťové značky. Následuje hlavice ve tvaru používaným firmou Epiphone, což je jediný viditelný rozdíl ve srovnání s originálem. Hlavice je uprostřed ozdobena bílým nápisem Lucille. Kryt výztuhy krku upozorňuje na autorské právo B.B. Kinga. A samozřejmě logo Epiphone na konci. Celé tělo, krk i hlavice jsou olemovaný plastem, na korpusu a hlavici se vzorem trojlinky. Jednoduché, elegantní. Povrchová úprava je dokonalá, jak lakování, tak opracování krku a pražců.
Dokonalý vzhled podtrhuje pozlacená mechanika. Ladící kolíky jsou spolehlivé, připomínají mechaniku Grover. Kobylka Tune-o-matic je snadno rukou výškově nastavitelná pomocí zubatých koleček na šroubech. Pevně uchycený struník je vylepšený o tzv. fine tuning – mechanismus s dolaďovači podobně jako u Floyd Rose. To umožňuje jemné a přesné doladění i během hraní, ale abych byl upřímný, nepotřeboval jsem to. Kytara ladí přesně a vydrží i nějaké tahání.
Nasucho hraje Lucille trochu tišeji než Sheraton a projevuje se absence f-otvorů, takže tón je o malinko středovější, chybí výšky. Nicméně zní jasně a v akordech diferencovaně. Krk padne dobře do ruky, je stejného profilu jako ostatní kvalitnější Epiphony podobného druhu. Tělo se pohodlně vejde pod loket pravé ruky, takže kytara neutíká při hraní vestoje. Vsedě není co řešit. Doporučuji struny 0,11. Normálně používám dvanáctky, ale na Lucille už je to moc.
Kdo má B.B. Kinga naposlouchaného možná by to ani neřekl, ale jeho kytara je docela nezbedná potvůrka a rozhodně se jí nechce zůstávat jen u jazzu a blues. Hned po zapojení do aparátu jsem překvapeně zjišťoval, co všechno si dovolí. Lucille je osazená dvěma AlNiCo humbuckery Gibson. Jsou zality voskem, opět z důvodu eliminace zpětné vazby. Okamžitě se objevily nasucho chybějící basy a výšky. Signál ze snímače u krku je silný a jasný. Je kulatý, ale ne moc, takže přímo vybízí k lampovému nakreslení. Snímač u krku je ještě agresivnější, středovější. Kombinace obou snímačů dodává zvuku bohaté harmonické spektrum, tak typické pro B.B. Kinga. Zvuk je vyrovnaný, konkrétní v celém rozsahu hmatníku. Samozřejmostí je pro každý snímač hlasitost a tónová clona.
A nyní něco pro hračičky. Lucille nabízí ještě něco navíc. V první řadě je to možnost zapojení do sterea. Oba jacky jsou umístěny na lubu. Stereo výstupy jsou pro každý snímač zvlášť, takže je třeba hrát na mezipolohu. Při tomto zapojení dostane zvuk jakoby třetí rozměr, kytara celá ožije. Obzvlášť zajímavé je připojení na dvě různá komba. Ještě, že bluesmani nepoužívají vysílačky….
Zvukovou paletu nástroje ještě rozšiřuje legendární šestipolohový přepínač Varitone. To je samozřejmě hlavní důvod, proč musí Epiphone používat originál snímače Gibson a to je pro nás jedině dobře. Tento přepínač umožňuje přímou redukci základních harmonických frekvencí. Nabízí skutečně bohatou škálu možností, jak si se zvukem pohrát a kytara se vám doslova mění pod rukama. Jestli platí, že zvuk inspiruje, tak v tomto případě dvojnásob. Výrobce uvádí na svých webových stránkách takovýto popis.
Position 1: Bypass, 2: 5 dB @1950 Hz, 3: 12 dB @1100 Hz, 4: 16 dB @ 620 Hz, 5: 18,5 dB @ 360 Hz, 6: 6,21 dB @ 120 Hz B.B. King hraje nejradši na dvojku. Pozice 3 a 4 napodobují zvuk singlů. Mě se hodně líbí šestka při větším zkreslení. Varitone samozřejmě ovlivňuje zvuk i při monofoním zapojení na jakýkoliv snímač. Je to zase o něco jiné. Zvuk je pak ale o něco tišší než na bypass. Já osobně jsem zastáncem jednoduchosti a základní zvuk kytary mi vyhovuje nejvíc, nicméně je zajímavé zjišťovat, co všechno se dá na tuto kytaru zahrát, aniž by člověk musel šlapat po krabičkách a měnit korekce na aparátu. Důležité je, že žádná z poloh nezní nijak chemicky, je to velký rozdíl oproti digitálním simulátorům.
Takže závěrem lze říct, že Epiphone Lucille je vynikající kytara, kterou šikovný muzikant nahradí minimálně tři zvukově odlišné nástroje. Mám dojem, že samotný B.B. využívá její možnosti tak z dvaceti procent. Vždycky jsem považoval pololubovky za univerzální nástroje a o jejich využitelnosti ve studiu není pochyb. Lucille je ale ještě o mnoho dál. Proč se na turné tahat s lubovkou, les paulem a stratocasterem, když stačí tato jediná a ještě si za ušetřené peníze můžete koupit druhé kombo, což váš zvuk ještě vylepší. Navíc poskytuje pro hraní maximální komfort. Vážení, Lucille nemá chybu.
