Eddie Van Halen bez diskuse patří k posledním vlivným mohykánům světa elektrické kytary – k těm, kteří svoji omračující a především inovativní hrou znamenali pro toto umění skutečný přínos. Dnes již téměř pětapadesátiletý rodák z Holandska se ovšem do dějin soudobé hudby zapsal i svébytným zvukem a originálním vybavením, které si jako nadšený kutil buď vlastnoručně vyrobil, nebo alespoň zcela „převrtal“…
Pat, Mat a Eddie
Nejznámějším příkladem Van Halenových konstruktérských počinů je elektrická kytara, kterou si sám vyrobil z dílů v hodnotě cca 150 dolarů. Mezi fanoušky je tento nástroj známý jako Frankenstein (nebo také jako Frankenstrat) a Eddie si jej postavil na počátku druhé poloviny 70. let. Paradoxem zůstává, že mladý Van Halen neměl tehdy v tomto ohledu žádné vzdělání (naštěstí) a k vytvoření nástroje, který by odpovídal potřebám jeho hry mu napomáhala jeho nápaditost, kreativita a novátorství. Zkrátka, klasický případ volnomyšlenkáře, který není omezen tradicí a nerespektuje pravidla proto, protože je zkrátka nezná. Už jen to, že Van Halen pořídil za padesát babek druhořadé tělo s vyfrézovanými otvory pro tři jednocívkové snímače, aby nakonec nástroj osadil jemně pootočeným humbuckerem ze staré pololubovky, je krásný příklad jeho nekompromisního přístupu (o odříznutých kusech korpusu bránících Eddiemu v tappingu nemluvě).
Frankenstein ale pochopitelně není tématem dnešního článku (koho by pozadí vzniku jedné z ikon rock’n‘rollu zajímalo, doporučujeme například http://www.evhgear.com/frankenstein/). V každém případě se tento nástroj stal později pro několik výrobců inspirací (zejména Charvel EVH Art Series) a v současné době existuje i několik přesných reedicí a replik. Eddie Van Halen během své kariéry spolupracoval s několika značkami, pod kterými vstoupily na trh jeho signované nástroje (ať už to byla nakonec nerealizovaná produkce signovaných kytar Kramer, EVH signature od Ernie Ball (1991), nebo tímto nástrojem inspirovaný Peavey Wolfgang). Mezi legendární výbavu Eddieho patří také škatulky MXR, zejména pak Phase 90, která rovněž nezůstala bez jeho zásahu a v minulosti byla znovu zařazena do portfolia firmy jako EVH signovaný model. (Několik informací z nástrojového parku Eddieho najdete zde: http://www.angelfire.com/ri2/bob2/evh.html).
Holy Grail
Van Halen je, jak vidno, dobře znám častými zásahy do již existujících výrobků, jimiž většinou pozměnil jejich zvukový (a mnohdy i vizuální) charakter. Mezi tyto „oběti“ patřilo též jeho kvákadlo Cry Baby od firmy Dunlop, které on sám považoval za „Svatý Grál (Holy Grail). Van Halen tento model rovněž několikrát modifikoval, zejména potom na počátku 90. let ve spolupráci s firmou Dunlop. Tyto úpravy se týkaly především užití cívky s vyšším činitelem jakosti a modifikací frekvenční charakteristiky pedálu.
Nám se Svatý Grál dostává do rukou jako nedávná novinka, na které Eddie opět velmi aktivně spolupracoval. Nejenže prý aktivně zapůjčil svůj modifikovaný výtvor, ale také stále testoval nově vznikající model tak, aby nezůstal žádný rozdíl mezi ním a starým „klenotem“. No, můžeme tomu věřit a nemusíme, nicméně je zjevné, že v tomto wah-wah pedálu jsou použity jiné součástky, než v klasických Cry Baby, což platí o zmiňované Hi Q cívce (na červené desce s plošnými spoji tajemně skryté pod černým pláštíkem s logem EVH) a o signovaném potenciometru s ozubeným kolečkem EVH 0827. Použití těchto součástek má také co dočinění se zjištěním, že Eddie často hrál s pedálem kolem středních poloh, což mělo za následek tvrdé dopady na dráhu potenciometru. Proto je také zvuk ve střední poloze dráhy pedálu jasně definovaný a zvýrazněno bylo i přelaďování basů.
Kromě snahy o autentičnost Svatého Grálu přibyl EVH-95 také True-Hardwire-Bypass, dvě modré LEDky a dnes již neodmyslitelný proužkovaný design (v tomto případě černo-žlutý) Eddieho původní kytary…
Nové kvákadlo pochopitelně také disponuje vstupem a výstupem, které jsou umístěny po stranách efektu. Zdířku pro adaptér (9V DC) nalezneme u výstupu. Pedál lze napájet i 9V baterií, komora je umístěna ve spodu efektu. Je velmi sympatické, že pro přístup nemusíme pomocí šroubováku rozebírat celý spodní kryt, ale stačí jen otevřít plastovou krytku a baterii vyměnit. Neméně příjemná je také možnost vlastního nastavení „tuhosti“ chodu ovládacího pedálu. Jako součást výbavy je za tímto účelem přibalen dlouhý imbusový klíč, kterým lze odpor šlapky upravit (viz obrázek).
Zvuk
Zkusme slovy přiblížit sound, který se nám po zapojení EVH-95 line z komba. Představte si lampově zabarvený středo-basový zvuk, který v sólech zní měkce, ale zároveň průrazně. Při delším držení tónu zakončeným vibrátem se sustain ani na chvíli nezatřepí a jde lehce do vazby. Při aktivaci a deaktivaci wahu nedochází k žádným skokovým hlasitostním rozdílům. K tomu si představte, že chod pedálu pracuje plynule a v mezipolohách drží přesně tam, kam ho nohou umístíte. Asi tušíte, kam tím mířím… Je mi občas vyčítáno, že se až přehnaně rozplývám nad některými produkty, používám přehnané superlativy atp. Milí čtenáři, v tomto případě bych raději použil superlativy tuplované!
Za dobu, co píši recenze, jsem se již setkal s cca deseti nebo dvanácti kvákadly a po zhodnocení svých zkušeností svědomitě prohlašuji, že Dunlop EVH-95 je společně s Morley Bad Horsie jednoznačně nejlepší efekt tohoto typu. Ostatně, není to jen můj názor. Totéž dokazuje vox populi na zahraničních diskusních fórech. Jelikož mi Morley Bad Horsie říká pane, mohl jsem během testu tyto dva opěvované pedály porovnávat. Přímé srovnání těchto dvou výrobků bych glosoval slovy sportovního komentátora: „čistá remíza“. Každé z těchto kvákadel má své kvality a přednosti; Bad Horsie také hlavně pracuje s optikou, ne s klasickým potenciometrem jako EVH-95. Dle mého soudu by bylo nejideálnější volbou mít v řetězci oba tyto produkty. Zdá se tedy, že není vítěze.
EVH-95 jsem pochopitelně zkoušel použít v některých fragmentech ze skladeb Eddieho Van Halena a ten charakteristický zvuk tam opravdu je! Zejména při kytarových technikách, které Ed nejvíce zpopularizoval (tapping a práce s vibrapákou (na to se dost část zapomíná a většinou se mluví hlavně o tappingu), zní kvákadlo opravdu fantasticky. Jestliže hrajete tapping s použitím prázdných strun a navíc s podladěním do Dropp D (často používané Eddieho ladění), kvákadlo v mezipoloze velmi přesně vyzdvihne ono středo-basové pásmo. Za následek to má také zvýraznění hrané melodie, která působí jako tah smyčcem po violoncellu; a ne, jako takové to žabí tenoučké sólování na jedné struně. S pákou a s použitím flažoletů vyloudíte slavné zvuky á la „řičení koně v říji“ nebo typicky halenovský „pískot nemluvněte rozbíjejícího skleničku“. :o) O zvuku, který připomíná startování Harley-Davidsona (včetně postupného řazení na čtvrtou rychlost), ani snad mluvit nemusím. Zkrátka, většinu známých zvukových libůstek Eddieho Van Halena s tímto kvákadlem lze věrně vytvořit.
Fajn, kdo tedy hraje věci od kapely Van Halen, bude jistě nadmíru spokojen. Co však použití za hranicemi jejich repertoáru? Mám velmi rád kapelu Rush a ve skladbě Spirit Of The Radio je kvákadlo také použité. Alex Lifeson má také zvukově specifické kvákadlo vycházející z Cry Baby. Po pár taktech začínám mít tucha, zda-li chlapci při pokecu u svých Ferrari nehodili řeč i o kvákadlech…
Nechejme ale nyní stranou známé osobnosti a zkusme, jestli se dá EVH-95 využít i „normálně“. Samozřejmě, že dá! Můžete s ním funkovat, bluesovat, klasicky sólovat i akordicky hrát naprosto bez problémů. A díky výjimečným vlastnostem tohoto kvákadla zní žabáček luxusně na různých typech nástrojů i aparátů (odzkoušeno). Práce s nohou je u toho modelu bezproblémová a nezdrsněný gumový povrch pod chodidlem plní svou práci dobře.
Kratičké resumé
Myslím, že jsem snad řekl to nejpodstatnější. Je zřejmě evidentní, že mi kvákadlo EVH-95 okamžitě sedlo do ucha i do nohy a jen co se mi konto v bance zase trochu navýší, objednávám! S Bad Horsie od Morely jim to spolu bude moc a moc slušet! Vám, kteří hledají kvákadlo opravdu na úrovni, doporučuji všemi deseti.
