Moje první vlastní nahrávka - každý, kdo se muzikou a jejím záznamem zabývá, to zažil. Každý jednou začínal a určitě nezačínal v profesionálně vybaveném nahrávacím studiu s výborně řešenou akustikou, skvělými mikrofony, kvalitními převodníky, nabušeným audio počítačem a… referenčními poslechovými monitory.
Moje první vlastní nahrávka - každý, kdo se muzikou a jejím záznamem zabývá, to zažil. Každý jednou začínal a určitě nezačínal v profesionálně vybaveném nahrávacím studiu s výborně řešenou akustikou, skvělými mikrofony, kvalitními převodníky, nabušeným audio počítačem a… referenčními poslechovými monitory. Ty jsou v drtivé většině u začátečníků suplovány v lepším případě sluchátky zpravidla nevalné kvality a v tom horším případě repro soustavami z domácího hi-fi systému. Po dokončení nahrávky a provedení čehosi, co se vzdáleně podobá mixáži a odeznění počáteční euforie ze zrodu umělecké prvotiny začínají se nepříjemně vkrádat myšlenky: Proč mi ta nahrávka zní na každém systému jinak? Proč tam je najednou tolik basů? Proč to, sakra, zní tak blbě?! Pomineme-li začátečníkův nedostatek zkušeností s mícháním, můžeme směle tvrdit, že zmíněné problémy nastaly proto, že při práci nebyly použity poslechové monitory určené pro studiovou práci. A nelze polemizovat s tím, že můžeme mít spoustu kvalitního harampádí ve studiu, ale pokud to vinou nekvalitního monitoringu špatně slyšíme, dobrého výsledku se nedobereme. Z toho lze odvodit, že poslechové monitory jsou de facto nejdůležitějším prvkem studia.
Není bedna jako bedna
Jaký je vlastně rozdíl mezi běžným hi-fi reproboxem, který máme (většinou dokonce ve dvou kusech) doma téměř všichni a studiovým referenčním poslechovým monitorem? Zatímco od kvalitní hi-fi soustavy očekává běžný posluchač-konzument nadupaný, uchu lahodící zvuk s křišťálově čistými výškami a basy, které při vytočení volume doprava rozvibrují okenní tabulky, od poslechového monitoru očekáváme stejně jako od partnera či partnerky především věrnost. V tomto případě se však nejedná o žádné problémy se sousedem a podobně. Máme na mysli věrnost v podání zvuku, tzn. že dobrý monitor by měl přehrát zvuk „tak, jak je", bez přikrášlování, bez přidávání na basech či výškách, bez zkreslení. Zkrátka a dobře, dobrý monitor „nelže". Takovéto ušlechtilé vlastnosti říkejme třeba „vyrovnaná frekvenční charakteristika". Monitor by měl přehrát celé frekvenční spektrum nahrávky co nejvěrněji, žádná frekvence by neměla být zdůrazněna nebo potlačena. Někteří zvukaři často používají úsměvnou poučku, kterou se vymezují právě vůči hifistům: „Kvalitní monitor hraje hnusně." Ale teď už vážně…
Jaké tedy vybrat?
Jednoduchá odpověď neexistuje. I když z výše uvedených slov by se mohlo zdát, že pojem „poslechový monitor" je jakási norma a že tedy všechny musí hrát stejně, je tomu přesně naopak, každý model hraje jinak. A to dost výrazně. U levnějších modelů se dokonce mohou lišit i různé výrobní série stejného typu. Pro klasickou hudební mixáž můžeme předem vyloučit sestavy se subwooferem. Ty jsou vhodné spíše pro zvukovou postprodukci pro film, počítačové hry a projekty ve formátu 5.1. Pro klasické hudební studio je běžným řešením stereo pár (nebo více párů) monitorů.
Za základní rozdělení monitorů můžeme považovat parametr aktivní a pasivní. Jednoduše řečeno, aktivní monitor je vlastně integrované řešení zesilovače a reproduktoru v jednom boxu. Monitor jednoduše zapojíte na výstupy zvukové karty, mixpultu apod. a můžete začít pracovat. Aktivní řešení v současné době jednoznačně dominuje a popravdě řečeno, nenapadá mě jediný rozumný argument, proč pořizovat pasivní monitory. Snad jen pokud již vlastníte kvalitní zesilovač a nechcete se ho zbavit. Je však třeba počítat s tím, že méně kvalitní zesilovač může výrazně negativně ovlivnit zvuk poslechového systému. Považujme za nejrozšířenější řešení poslechu dvoupásmový aktivní monitor. Takovýto monitor je dnes už standardně vybaven technologíí Bi-Amp. Výškový i basový reproduktor má svůj vlastní zesilovač, což přináší mimo jiné výhodu dokonalejšího řešení oddělení frekvencí basů a výšek a ve výsledku tedy věrnější reprodukci zvuku. Celý aktivní je systém je dokonaleji „vyladěn", zesilovače jsou navrženy s ohledem na to, s jakými reproduktory budou pracovat, u pasivních systémů lze tohoto dosáhnout jen s obtížemi a za nesrovnatelně vyšší náklady. Ve většině případů má každý monitor své vlastní napájení a není nijak závislý na funkci druhého monitoru v páru (s výjimkou synchronizace digitálních monitorů, o kterých se zmíním později). Poměrně velkou nevýhodou aktivních monitorů může pro některé uživatele být nemožnost řízení hlasitosti přímo ze stolu v režii. Monitory jsou většinou vybaveny pouze špatně přístupným potenciometrem na zadním panelu. Pokud tedy nemáte v režii mixpult a monitory máte napojené přímo na výstupy zvukové karty, nezbývá než řídit hlasitost softwarově (což je poměrně nešikovné) nebo zakoupit volume knob čili kvalitní potenciometr pro řízení hlasitosti, který se zapojí do cesty od zvukové karty do monitoru. Naštěstí u nových modelů některých zvukových karet již výrobci tento problém podchytili a vybavili je ovládáním výstupní hlasitosti přímo z čelního panelu zvukové karty. Řešením je samozřejmě i zakoupení monitorů s dálkovým ovládáním, ale zde se opět ocitáme v profesionálních vodách, čemuž odpovídají i ceny.
Dalším veledůležitým parametrem je rozměr basového reproduktoru a s ním ruku v ruce jdoucí i rozměr celého boxu. Rozměry basového reproduktoru začínají už na třech palcích, ale slogany výrobců, že i v těchto případech se jedná o referenční monitor, berte s velkou rezervou. I když může mít takovýto box nakrásně vyrovnanou frekvenční charakteristiku, spodní frekvence (basy) prostě nezahraje a při práci si je musíte „domyslet", což asi nebude to pravé ořechové. Naopak mohou takovéto mini monitory být velice dobře použitelné jako další pomocný poslech ve studiu, právě v případech kdy se chcete přesvědčit, jak vám vaše dílo hraje na „nějakých šunkách". Uplatnění najdou takové monitory i při méně náročné práci s videem a jeho zvukovou složkou, kde není vyžadován referenční poslech. A do třetice mohou být takové monitory opravdu luxusním řešením poslechu muziky nebo hraní her u počítače pro běžného spotřebitele. V podstatě to samé platí i pro čtyřpalcové monitory, zvuk je zde přece jen o něco hutnější, ale ten správný spodek tam prostě není a vzhledem k velikosti ani nemůže být. Za úplný základ pro řešení blízkého poslechu ve studiu můžeme považovat monitory s pětipalcovými, v lepším případě šestipalcovými reproduktory, pokud to myslíme opravdu vážně a vyžadujeme plnohodnotný referenční poslech, nelze doporučit nic jiného než minimálně osmipalec. Tento rozměr je určitě nejrozšířenějším standardem ve středně velkých domácích, poloprofesionálních i profesionálních studíích. Ceny aktivních osmipalců začínají u nejlevnějších modelů kolem 10 000 za pár. I když od těchto modelů nemůžeme očekávat stoprocentní kvalitu a dají se na nich najít mouchy, někdy i pěkné masařky (např. šum slyšitelný v tichých pasážích, zkreslení apod.), můžeme směle konstatovat, že máme doma poslechové monitory, se kterými by měl výsledek naší práce vypadat mnohem lépe. Častým problémem levných monitorů bývá i ostřejší, oproti dražším modelům někdy až nepříjemné vyznění výšek, které mívá za následek rychlejší únavu sluchu a častější případy, kdy po ranním poslechu svého včerejšího mixu nevěřícně kroutíme hlavou, jakou zvukovou slátaninu jsme to včera přivedli na svět. Pokud pro nás není cena rozhodujícím parametrem a vyznáváme zlatou střední cestu, ten nejlepší poměr cena/výkon, budeme se pohybovat cenově v rozmezí 10 až 20 tisíc za kus, pro vyznavače nejvyšší kvality není problém utratit za monitory statisíce. Pokud budujeme větší studio profesionálních parametrů s vyřešenou akustikou a prostornou režií, je třeba počítat s nákupem několika párů monitorů. Hlavní (main) monitory s velkomebránovými reproduktory, možností kalibrace a uzpůsobení akustickému řešení místnosti, použitelné i pro kvalitní mastering, dále nearfield monitory pro „běžný" blízký poslech a další malé monitory pro kontrolní poslech.
Při výběru monitorů je třeba vzít v úvahu celou řadu parametrů. Pokusím se alespoň o stručný přehled těch nejdůležitějších:
Výkon: u osmipalcových monitorů minimum 2x 60 W, standardem je 100 - 200 W, na výkonu zbytečně nešetříme, je třeba zvážit také s ohledem na velikost místnosti.
Frekvenční odezva (rozsah): udává, jaký frekvenční rozsah od basů po výšky je monitor schopen reprodukovat, obecně platí, čím je rozsah vyšší, tím lépe, frekvence pod 50 Hz však mohou již být problematické vzhledem k akustice místnosti.
Materiál membrány: má zásadní vliv na charakter zvuku, membrána by měla být pevná a zároveň lehká, nejrozšířenější je pravděpodobně polypropylen, který nyní už i u levnějších modelů vytlačuje pokročilejší kevlar
Materiál ozvučnice: nejrozšířenějším materiálem jsou desky MDF - Medium Density Fibreboard (dřevovláknitá deska se syntetickým pojivem), u levnějších a starších modelů se lze setkat i s dřevotřískou nebo překližkou.
Analogové vstupy: nejběžnějším řešením je klasické analogové připojení pomocí všeobecně známých konektorů – 6,3 mm TRS jack nebo XLR (canon). Samozřejmostí je symetrické (vyvážené) zapojení konektorů, které je schopné eliminovat nežádoucí rušení signálu v podobě různých brumů, vrčení apod. Většina monitorů je vybavena jak TRS i XLR konektorem současně, u některých modelů je k dispozici i nesymetrický RCA cinch, např. pro propojení s CD playerem nebo jinou komerční audio technikou.
Digitální vstupy: bývají výsadou drahých modelů určených pro profesionální studia. Výhoda digitálních vstupů spočívá zejména v tom, že ze zvukové karty do monitoru vede čistě digitální cesta, která není náchylná na nabalování šumů, brumů a jiného analogového smetí a má nulový přeslech mezi kanály. K převodu do analogu (DA) nakonec ale stejně musí dojít, a dochází k němu uvnitř monitoru, kde je implementován DA převodník. Běžně používanými formáty jsou S/PDIF (známý například z minidisku) a AES/EBU, který je zjednodušeně řečeno profesionální obdobou S/PDIF, je veden po symetrickém vodiči většinou s konektory XLR. V ojedinělých případech může být nevýhodou digitálních monitorů nutnost řešení synchronizace jejich clocku s audio kartou.
Na závěr jedna zásadní rada: pokud máte jen trochu možnost, před zakoupením si u prodejce vydupejte možnost poslechu několika zvolených typů a vybírejte podle vlastního citu a poslechu nahrávky, kterou máte dokonale naposlouchanou, v nejlepším případě nahrávky vlastní. Každý solidní prodejce vám tuto možnost dá a ti nejlepší vám monitory i zapůjčí na vyzkoušení přímo ve vašem studiu. I sebepodrobnější popis technických parametrů vám nenahradí poslech „na vlastní uši".
