Jméno Radim Hladík znamená v českém hudebním světě zavedenou značku. Otec jako rocker v legendárních Blue Effect a samozřejmě syn, který svému tátovi nedělá ostudu. Vybral si svoji cestičku za zvukařskými pulty ve svitu filmového plátna. S Radimem Hladíkem juniorem jsme si povídali o profesi filmového zvukového mixu. Ten je někdy v celkovém výsledku neviditelný, zato však citlivým uším dobře slyšitelný. Radim je určitě zvukař, který se snaží dosáhnout maxima, jaké se u nás v této branži dá dosáhnout. Ostatně jeho práce a úspěchy hovoří za něj. Povídali jsme si, v jakém prostředí se dnes zvukař pohybuje. V době kdy už dávno nastoupila éra kosmických technologií a ještě naštěstí nezmizela éra lidského vnímání, tvorby a jedinečnosti.
Práce s filmovým zvukem je něco mezi kumštem a řemeslem. Co z toho u Vás přispívá k nejlepším výsledkům?
Abych se přiznal, tak slovo „kumšt" nebo „kumštýř" u mě vyvolává smíšené pocity. „Kumštýř" je pro mne slovo označující poloamatéra. Nevím proč, ale mám to tak zapsané. Myslím, že se zvukařina dá přirovnat spíš k řemeslu. Časem si zavedete svoje způsoby a návyky na zpracování zvuku a těžko je začnete měnit. Vyzní to, jakoby mluvil sedmdesátiletý člověk protažený praxí, ale v podstatě to tak je. Chcete odevzdat co nejlepší práci a z nějaké zkušenosti už víte, jak za co nejkratší dobu a co nejméně nepředvídatelných strastí a situací cíle dosáhnout. Samozřejmě, že se z vás nesmí stát „konzerva", ale tyto určité postupy a návyky se stanou vaším rukopisem a to je to, co by se i u filmového zvuku mělo do určité míry dosáhnout a nebo i ctít. Nebylo by dobré, kdyby všichni přistupovali k jednomu zadání stejným způsobem. To by všude vznikaly cvičky od Bati a tak je to i v muzice a jiném umění. Když bych to chtěl nějak shrnout, tak každým novým filmem si budujete svojí cestu, kudy kam a jak na to příště.
Máte za sebou mix několika pěkných českých filmů a ocenění Českého Lva. Jak vnímáte filmovou zvukovou postprodukci v Čechách?
Jak jí lze vnímat, když v ní jsem dennodenně? Vlastně znám jenom tu českou. Měl jsem v minulosti možnost „přičichnout" k polské nebo slovenské produkci i postprodukci, takže nějaké malé srovnání mám.
Polská zvuková postprodukce je na tom lépe, než česká. Ono to jde ruku v ruce i s filmy, jaké oni natáčí. Polská kinematografie je známá nespornou kvalitou scénářů, výbornými herci, filmovými profesionály a tak dále. Poláci to dokážou dělat trochu více evropsky nebo i americky a mají mnohem větší tah na bránu. V Polsku je na zvukovou postprodukci více lidí a každý zodpovídá za tu svojí určenou část. Má to řadu nesporných výhod, ale i nevýhod. Stejně je tam nakonec potřeba jeden zvukový supervizor nebo sounddesigner, který tomu udává ten „tón" nebo „názor" na věc. A navíc je tento způsob vícečlenné zvukové postprodukce značně omezen dostatkem financí, což je už v celé filmové Evropě zásadní problém. Česká postprodukce se stále, až na malé vyjímky nadále ubírá cestou jednoho nebo dvou zvukových mistru, kteří provázejí film od prvotního natáčení zvuku na place až po výsledný mix a jsou neustále přítomní v dnes již značně specializovaných zvukařských profesí. Slovenská postprodukce je na tom snad ještě hůře… Osobně jsem příznivec jakéhosi prolnutí těchto dvou způsobů zvukové postprodukce. Protože společný výsledek více jak šedesáti amerických zvukových specialistů dodá filmu jistě fantastickou zvukovou „podívanou" a nespornou kvalitu všech zvukový částí a vrstev, ale začíná se jaksi vytrácet ten osobní přínos jednotlivce. Je to stejné, jako by jeden film natáčelo 15 režisérů, 27 kameramanů, scénář napsalo 13 lidí a jednu roli by odehráli 3 herci. Proto je důležité toto usměrnit jedním názorem jednoho člověka. Zvuková kvalita amerických filmů je nesporná, ale 99 procent americké mainstreamové produkce „hraje" pořád stejně. A právě český způsob postprodukce má výhodu jakési originálnosti. Naproti tomu, jak může jeden český zvukový mistr zápasit s americkou „bandou" 60 specialistů?
A navíc kvalita Dolby je dnes nutný standard pro dobrý zvukový film.
Systémy Dolby Digital nebo DTS nastavily laťku tak vysoko, že jen těžko budeme chodit na trh s polovičatým zvukem. Diváci, kteří jsou už zvyklí na kvalitní zvuk ze zahraničních filmů a stále kvalitnějších multiplexů celkem rychle dokážou posoudit dobrý a špatný zvuk. A teď se právě vracím zpět, kdy se opravdu těžko konkuruje velkým světovým studiím s jedním nebo dvěma zvukaři v Čechách. Co říkáte na cenu Český lev?
K Českému lvovi jsem poslední dobou trochu odtažitý. Mám pocit, že se cena stala pro některé kolegy (a tím nemyslím nejen zvukaře) metou číslo jedna. A pak jsem skeptický k „odborným" komisím, které určují, která zvuková nebo střihačská díla mohou dále „soutěžit". Cítím, že se toto rozhodování přesouvá na rovinu osobní. V Čechách je tak malý filmový rybník, že se všichni navzájem tak dobře znají, že už to ani jinak než osobně hodnotit nejde.
Chápu, že máme v Čechách proti Americe těžší situaci. V čem?
Je to všechno většinou o penězích. V Čechách se dá třeba sestavit skupina deseti zvukařů, kteří by v pohodě obstáli ve světové zvukařské konkurenci, právě díky tomu, že jsou zvyklí pracovat s minimálními prostředky a pracovat samostatně od počátku až do konce projektu.
Co je pro zvukaře dnes životně důležité? Technika? Zázemí? Spolupráce s filmaři?
Důležité je všechno, co jste právě vyjmenoval. Technika samozřejmě určuje technickou kvalitu zvuku. Zázemí, jestli tím třeba myslíte soukromé zvukové studio někde ve sklepě nebo třeba profi studio, kde se film závěrečně mixuje nebo rodinné zázemí? Je to asi jedno… Vlastní studio, je velké plus. Můžete si do něj chodit kdy chcete a jak chcete, nikdo vám nediktuje počet hodin, ve kterých musíte svoji práci úspěšně dokončit a navíc jste stále ještě svým pánem, což je strašně důležité.
Pak jsou opravdu špičková studia, ve kterých se závěrečně mixuje film a ty jsou v Praze asi 4. Počítám mezi ně Barrandov s dvěmi míchacími halami, Cinemasound, studio Virtual a Česká Televize a některá nová jistě nepochybně ještě vzniknou. Všechny haly jsou vybavené systémem Dolby Digital, takže splňují určené normy firmy Dolby Laboratories. To znamená, že by mezi nimi neměly být výraznější rozdíly.
Mluvíte filmařům do práce ohledně zvuku už na place?
Spolupráce s filmaři je alfa a omega zvuku například při natáčení. Protože se na natáčení pohybuje průměrně 30 až 40 lidí, což znamená samo o sobě nějaký neustálý hluk a ruch který díky nim vzniká. Takže vždy musí docházet ke vzájemnému tolerování a respektu. Zní to až moc knižně, ale je to tak. Každá lampa, každá kamerová kolej, jeřáb, steadycam, každý člen štábu vydává při práci nějaký rušivý zvuk. A při dnešní kvalitní reprodukci zvuku v kinech je mnohonásobně zvýšený nárok na kvalitu přijímaného zvuku na natáčení. Nehledě na to, nakolik se zvýšil hluk ve městech za posledních 20 let. (doprava, letadla, množství lidí, stavby atd.)
Založil jste si vlastní firmu. Co je její prioritou?
S režisérem Vladimírem Michálkem. kameramanem Martinem Štrbou a ještě dvěma přáteli jsme si založili filmovou společnost, ve které vyrábíme audiovizuální pořady a filmy za vlastní minimální finance. Máme svoje malé zvukové a obrazové studio. V současné době se snažíme jít cestou právě malých finančně nezávislých a málo nákladných projektů. Spolupracujeme s výborným scenáristou Jiřím Křižanem, který nám dodává zajímavé scénáře na televizní povídky. Poslední dvě povídky se týkají naší komunistické a estébácké historie. Projekty děláme maximálně v pěti lidech a za pár dní je vše hotovo. Také všichni většinou zastáváme zbytek členů v natáčecím štábu. Takže jsem i řidič, osvětlovač, stavba, rekvizitář atd. Kdyby podobnou povídku vyráběla Česká Televize, tak její náklady budou 10x větší, bude na ní pracovat 30 lidí a budou jí natáčet místo pěti dnů 15 dní. Česká televize totiž musí uživit celé své obrovské zázemí veřejnoprávní instituce. A to je pro nás nemyslitelné. Naším cílem je za minimálních prostředků a energie přivádět na svět pěkné filmy.
Kde se Vám dobře pracuje?
Všude, kde je klid a pohoda.
S kterými zvukovými studii spolupracujete?
V devadesátých letech jsem začínal ve studiu Davida Kollera a Michala Dvořáka s názvem COX. Dělali jsem společně většinu zvuku pro první televizní reklamy a mnoho hudeb pro reklamu v Čechách. Měli jsme k dispozici první ProTools ve verzi 2 od firmy Digidesign. Měly 4 stopy a dovolovaly pouze dvoupásmovou ekvalizaci. Pěkná to doba… Pak jsem byl skoro šest let „zaměstnán" ve filmovém studiu Barrandov, kde jsem měl možnost zvukově dokončovat a mixovat řadu českých i zahraničních filmů. Byla ta výborná zvukařská škola.
V současné době jsem opět na volné noze. Poslední dva roky jsem spolupracoval se studiem Cinemasound. Mám to tam rád.
V něm jste pracoval i na posledním filmu Román pro ženy. Povězte nám o práci ...
V Cinemasoundu jsem poprvé pracoval na filmu Non Plus Ultras režiséra Jakuba Sluky a poslední film byl Román pro ženy od Filipa Renče. Ten vznikal za intenzívní spolupráce s mým kamarádem Ottou Chlpkem. S ním jsem pracoval už na filmu Filipa Renče Rebelové a na filmu Milana Štaindlera Perníková věž. S Ottou už máme svoje zvukové role rozdělené: Já natáčím zvuk na place, točím dialogy, různé atmosféry a ruchové efekty. Otta pak připravuje postsynchrony a některé zvukové efekty. Společně pak připravujeme hudby a potom se sejdeme u finálního mixu a „všechno to dáme dohromady". Toto je přesně ten průnik dvou postprodukčních způsobů, které mi vyhovují. Máte více času na méně věcí, což je pak znát na zvukovém výsledku. Samozřejmě je to i na vzájemné shodě dvou lidí a dvou názorů. Ale v 99 procentech máme stejný názor, takže se nám docela jednoduše a příjemně spolupracuje.
Cinemasound je vybaven na evropské úrovni. Povězte nám něco o technice.
Studio je vybaveno na mix filmů až do formátu Dolby Digital Surround EX v kvalitě THX. Tato kvalita zaručuje maximální komfort pro práci ve studiu, s potlačením okolního hluku a šumu v míchací hale, ale i pokud jde o kvalitu reprodukce a filmové projekce. Má kvalitní akustiku, dobrý poslechový řetězec a slušné vybavení, co se týče ProTools. To hlavní ale je ovládací konzole ICON D-Control s 32 fadery. Celý systém je postavený na Apple PowerMac G5 a ProTools HD Accel 3 s velkým množstvím plug-inů. Studio má také k dispozici efektový procesor Lexicon 960 a TC electronic M6000 s velkým množstvím dodaného software. K těmto dvěma hardwarovým zařízením musím dodat, že při filmové zvukové postprodukci preferuji M6000 pro jeho spíše filmové zaměření. Nechci nějak odsouvat nebo odsuzovat velmi kvalitní Lexicon, ale pro rychlou práci je „přítulnější" M6000. Naproti tomu Lexicon nemá konkurenci přímo v hudební postprodukci. Ale vyrobit například prostor schodiště, sklepení, či kostela je na M6000 o mnoho snažší, než na Lexiconu.
Další výhody Cinemasoundu jsou v návaznostech na ostatní postprodukční zvukové činnosti, jakými jsou natáčení postsynchronů a synchronních ruchů (tzv. Brunclíků). Ve všech studiích jsou systémy ProTools a Apple, takže je zajištěna plná kompatibilita přenosů projektů mezi jednotlivými studii, nejen při fyzickém přenášení projektů (harddisky atd.) ale i díky síťovému propojení.
Počítačový zvukový mix je tedy pro Vás hlavní metoda?
Ano. Jak jsem říkal již na začátku, každý mistr zvuku si nachází ten svůj osvědčený způsob práce. A pro mě to jsou ProTools. Protože jsem zvukově vyrůstal na ProTools, tak jsem od svého prvního filmu Amerika prosazoval tento systém jak při postprodukci, tak i u výsledného mixu. Při mých studiích v 90. letech na Pražské Famu jsem se ale zasvěceně dozvěděl, že ať zapomenu na to, že se kdy bude celý filmový zvuk dělat na počítači.
Díky ProTools jsem začal postupně s každým novým projektem záměrně vynechávat mixážní pult. Vadilo mi, že není možné na pro mě dostupných mixpultech plně automatizovat veškeré parametry mixáže, na který jsem byl zvyklý z ProTools.
Samozřejmě, že existují mixážní pulty, které dokáží automatizovat vše, co se na pultě vyskytuje, ale ty se nachází v úplně jiné finanční rovině, než je schopen zaplatit český filmový průmysl. A nakonec stejně nejsou vzájemně propojeny s ProTools nebo i třeba s jiným zařízením nebo DAW. (Vyjímky tvoří samostatné systémy jako Fairlight nebo firma Euphonix ve spolupráci s Nuendem nebo Pyramixem) Výhodou ProTools je jejich celosvětové rozšíření a v Čechách naštěstí nejsme vyjímkou. Proto je tolik žádaná spojitost mezi mixpultem a ProTools.
Tak jsem začal s přibývajícími nároky na filmový zvuk používat pouze ProTools. Plně jsem využíval automatizaci plug-ins a všech dalších parametrů. Nakonec jsem se naučil mixovat pouze s myší, což vyvolávalo u některých kolegů pochopitelný údiv, jak v kladném, tak i v záporném smyslu slova. K mixu filmu jsem potřeboval už jen ProTools s klávesnicí a myší. Hardwarové komponenty jsem zapojoval přímo do systému a automatizoval jejich vstupy a výstupy. Mixpult jsem používal pouze jako poslechovou šestikanálovou matici a monitor.
Cítíte ještě nějaký koncepční vývoj v této technice?
Dlouho očekávaný obrat nastal až příchodem D-Controlu, kdy ProTools jsou vlastně konzolí a konzole se stala ProTools. Právě s ICONem, se mi ten můj léta osvědčený způsob zcela zboural. Veškeré ovládání je vyvedeno na mixpult, takže není třeba mnohokrát klikat myší nebo používat klávesové zkratky. Při první pohledu mě vyvedl z míry trackball. K ICONu se dá samozřejmě připojit i myš, ale už jí není kam dát. Během dvou dnů jsem si na trackball zvykl tak, že jsem si ani neuvědomoval, že ho používám. Je to hlavně způsobeno tím, že celé ProTools se dají ovládat tlačítky přímo z konzole. Uživatelé ProControlu vědí, o čem mluvím. Takže Román pro ženy byl pro mě opět zjištěním, že není nic konečného a že opět po několika letech míchám klikou a ne myší. Další nespornou výhodou je, že pokud máte dostatečně výkonný systém a tím ProTools HD Accell 3 rozhodně jsou, tak není problém přehrávat 128, respektive 196 hlasů naráz. Což při filmovém mixu v systému Dolby Digital konečně dovoluje mixovat opět všechny stopy dohromady bez jakýchkoliv předchozích premixů. A to právě urychluje výsledný filmový mix. Do této doby bylo obtížné takový filmový mix provádět, právě pro omezený počet přehrávaných stop.
Román pro ženy se mixoval asi ze 60 zvukových stop. A to nepočítám 6kanálové efektové procesory a mix 6kanálové hudby. Takže těch stop bylo ve výsledku kolem 80.
Omezuje Vás nějak studiové vybavení, nebo jiné okolnosti v tvůrčí práci?
No právě, jak jsem řekl, tak velké omezení býval malý počet přehrávaných zvukových stop současně a nemožnost automatizovat všechny úkony při mixu. A to už v dnešní době mohu obejít mixážní konzolí ICON.
Aha, tedy to je dnes pro Vás ten optimální nástroj na mix?
Dá se to tak říci. Jeho největší síla je právě ve spojení se samotnými ProTools a naopak. ICON je zhmotnění Vaší ProTools sessions. Román pro ženy jsme mixovali plných 22 dní a můžu ze zkušenosti říci, že bez velkých technických problémů. ICON se připojil ethernetem ke G5tce a vše fungovalo, jak „po drátkách" (tedy po ethernet drátku) K dispozici jsme měli ProTools verzi 6.7, která byla jediná kompatibilní s ICONem. Samozřejmě, že jsme během mixu měli pár připomínek k vlastnostem konzole a i k této verzi ProTools aplikace. Byly to například připomínky k takzvané „dvojmužnosti" u mixpultu, to znamená, že pult mohou nezávisle obsluhovat dva mistři zvuku, aniž by se navzájem ovlivňovali při nějakých úkonech. Přirozeně, že po dokončení našeho mixu filmu výrobce vydal novou verzi ProTools 6.9, která všechny tyto neduhy a nedostatky vyřešila a navíc přinesla mnoho nových vylepšení pro práci s ICONem, jenž bych jistě využil.
Máte ve své práci nějaké prozatím nesplněné cíle?
Tak nesplněných cílů je vždycky dostatek. Ale v mojí práci bych chtěl někdy zkusit ten americký způsob tvorby 60 specialistů „vyladěných" na filmový zvuk. Buď bych chtěl zkusit v takovém týmu pracovat nebo i snad něco víc. To je takový nesplněný sen. Další nesplněný sen, je ten aby na práci kolem filmu byl dostatek času a zase těch stokrát opakovaných financí. Vždy vám u každé práce chybí buď čas nebo finance. Ačkoliv jsem zastáncem názoru, že každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ní času.
Můžete nám říci něco o svých budoucích projektech?
V současné době nemohu, protože žádný budoucí projekt zatím nemám napevno domluven. Vše jsou buď jen dohady, nebo dlouhodobější realizace s neznámým termínem.
Díky za rozhovor
Profesní životopis (výtah)
- Samostatná zvuková skladba na celovečerních filmech:
1994 Amerika, režie Vladimír Michálek - nominace na Českého lva za zvuk 1995 Poslední přesun, režie Kryštof Hanzlík - nominace na Českého lva za zvuk 1996 Zapomenuté světlo, režie Vladimír Michálek - nominace a cena Český lev 1996 za zvuk 1997 Do nebíčka, režie Kryštof Hanzlík, Zlodeji, režie Martin Repka (Slovensko) 1998 Je třeba zabít Sekala, režie Vladimír Michálek - nominace a cena Český lev 1998 za zvuk Praha očima, různí režiséři 1999 Eliška má ráda divočinu, režie Otakáro Schmidt - nominace a cena Český lev 1999 za zvuk 2000 Anděl Exit, režie Vladimír Michálek - nominace na Českého lva za zvuk 2001 Rebelové, režie Filip Renč - nominace a cena Český lev 2000 za zvuk Vadí, Nevadí, režie Eva Borušovičová (Slovensko) Babí Léto, režie Vladimír Michálek 2002 Perníková Věž, režie Milan Štaindler - nominace na Českého lva za zvuk 2003 Mazaný Filip, režie Václav Marhoul 2004 Non Plus Ultras, režie Jakub Sluka 2005 Román pro ženy, režie Filip Renč
- Zvukový mix filmů:
- Zycie jako...., r. Krzysztof Zanussi, Polsko
- Der Bär ist Los, r. Dana Vávrová, SRN
- Rudolph - The Red Nosed Reindeer, r. Bill Kowalchuk, polská zvuková verze
- Wiedzmin, r. Marek Brodzki, Polsko
- Kruté radosti, r. Juraj Nvota, Slovensko
- Čert ví proč, r. Roman Vávra, ČR
- Pupendo, r. Jan Hřebejk, ČR
- Želary, r. Ondřej Trojan, ČR
- Horem Pádem, r. Jan Hřebejk, ČR
- Hudební nahrávky:
- Nahrávání a mixáž CD disků, mastering CD (více než 70 titulů) hudebních skupin a sólistů: Lucie, Chinaski, Blue Effect, Pusa, Lucie Bílá,Walk Choc Ice, Petr Rajchert, Jiří Suchý, Sneak Eaters, Hana Hegerová, Jaroslav Hutka, Radim Hladík st., Monika Načeva, Here,The Street, Vítkovo kvarteto, Vilém Čok, Dagmar Andrtová-Voňková, hymna Sazka Arena atd.
- Nahrávání a mixáž CD disků, mastering CD (více než 70 titulů) hudebních skupin a sólistů: Lucie, Chinaski, Blue Effect, Pusa, Lucie Bílá,Walk Choc Ice, Petr Rajchert, Jiří Suchý, Sneak Eaters, Hana Hegerová, Jaroslav Hutka, Radim Hladík st., Monika Načeva, Here,The Street, Vítkovo kvarteto, Vilém Čok, Dagmar Andrtová-Voňková, hymna Sazka Arena atd.
