Rob Trujillo je hráč těžko zaměnitelného zevnějšku a jeho v kolenou pokrčenou siluetu s dlouhými vlasy a basou proklatě nízko má ve své paměti každý fanoušek Ozzyho Osbourna, Suicidal Tendencies či Infectious Grooves. Příležitost vyzpovídat baskytaristu skupiny Metallica se mi naskytla počátkem září, a nebylo to nijak složité. Stačilo jen přijmout nabídku firmy Warwick k návštěvě jejich baskytarového workshopu Warwick Bass Camp 2014, který stejně jako v loňském roce hostil řadu výtečných muzikantů. Když jsem se dozvěděl, že tu Rob Trujillo bude vystupovat se svým projektem Mass Mental?, neváhal jsem se u ředitele firmy Warwick, Hanse-Petera Wilfera, drze přihlásit o rozhovor. Kladné vyřízení mé žádosti nemohlo k mému překvapení proběhnout rychleji. V údivu jsem si měl ovšem ještě trochu pobýt.
Mylně jsem se totiž domníval, že budu mít co do činění se stručně hovořícím drsňákem, který bude o tři hlavy vyšší než já, z každého mého dotazu bude očividně otráven a rozhovor bude tak nějak metalově monotematický. Uznávám, neznalost neomlouvá. První rešerše a strýček Google však ledacos naznačili o tom, že Rob Trujillo je nejen jeden z nejúspěšnějších hardrockových basistů současnosti, ale také velmi sympatický a hovorný muzikant s neobvykle širokým záběrem. Posledním závažím, které dosedlo na mou spodní čelist, pak bylo zjištění, že se Rob Trujillo podílí na vzniku dokumentárního filmu o Jacu Pastoriovi, kterého v mládí obdivoval společně s hráči jako jsou John McLaughlin či Al Di Meola.
Začal jsem se proto velmi těšit. A jaká byla realita? Dokonale profesionální přístup a ochota dlouze odpovídat na mé dotazy. Pravda, na všechny se díky vymezenému časovému intervalu pro rozhovor nedostalo a musel jsem za pochodu mírně selektovat, i tak se ale domluvená půlhodinka nakonec protáhla na sympatické hodinové posezení ve studiu hudební haly firmy Warwick&Framus. O čem všem jsme spolu hovořili, to už si – doufám – přečtete na následujících stránkách.
Roberte, nejprve bych Ti rád poděkoval za Tvůj čas a ochotu poskytnout našemu časopisu rozhovor jen několik hodin po té, co jsi přicestoval do německého Markneukirchenu. Dnes Tě ještě čeká zkouška Mass Mental?, s nimiž zítra vystupuješ během Warwick Open Day 2014. Pojďme si hned na úvod říci, jaké okolnosti Tě svedly dohromady s tímto výrobcem?
V momentě, kdy jsem se připojil k Metallice, používal jsem nástroje Fernandes. Ještě před tím jsem ovšem hrával především na baskytary Tobias. Na ty jsem odehrál své roky u Suicidal Tendencies a Infectious Grooves. Ve snaze posunout svůj byznys dále a vyrábět ve větším a lépe vybaveném zázemí, přešla firma Tobias pod křídla společnosti Gibson. Mnoho kytarářů, kteří se podíleli na výrobě mých nástrojů ve společnosti Tobias, ovšem přešlo do firmy Fernandes. Pro mě bylo tehdy přirozeným krokem jít takříkajíc „s nimi“ a začít hrát na jejich baskytary. Fernandes mi vyrobil snad osm nástrojů, které jsem využíval především během svého angažmá u Ozzyho Osbourna. Stalo se ovšem, že tito řemeslníci vydrželi u Fernandes přibližně dva roky a po té odešli někam jinam. Dostal jsem se tak do situace, kdy jsem neměl „po ruce“ výrobce, s jehož nástroji bych byl zcela spokojen. Po příchodu do Metallicy jsem se proto rozhodl aktivněji hledat nové výrobce baskytar a brzy na to jsem vedl vážnější jednání asi se šesti společnostmi. Všech šest nabízelo skvělé nástroje a dokázalo vyrobit i kvalitní nástroje podle mého zadání. Warwick byl do nové spolupráce velmi zapálen, jeho zástupci dokonce přiletěli z Německa za mnou do studia, kde proměřili mé oblíbené basy a konzultovali se mnou velké množství detailů spolupráce. Warwicky na mě tehdy působily velmi „tradičním“ dojmem, což nebylo zrovna to, s čím bych se zcela ztotožnil. Na druhou stranu jsem byl ale velmi mile překvapen tím, jak dokázali některé prvky pro můj model upravit. Provedení bylo výborné a basy, které mi vyrobili, zněly také skvěle. Měl jsem z nich skvělý pocit při hraní a dodnes si ho užívám.
Používáš v současnosti ještě i jiné nástroje?
Používám především Warwicky. Zástupci jejich custom shopu toho pro mě dělají více, než jen to, co se od nich očekává. Ale ano, kromě Warwicků občas hraji například i na několik modelů Fender. Řekl bych, že nejsem ten typ hráče, který hraje jen na jeden, nebo dva nástroje. Koncerty Metallicy trvají poměrně dost dlouho, používáme různá ladění, skladby mají občas různého ducha... Proto během vystoupení střídám hned několik modelů.
Dovolím si navázat na Tvou zmínku o délce vašich živých vystoupení. Není žádným tajemstvím, že během koncertu vydáš obrovské množství energie. Kromě samotného hraní jsou Tvá show doprovázena ještě různými pohyby, gesty, také poměrně dlouho zůstáváš téměř v pokleku atp. Dokáži si představit, že takový výstup klade vysoké nároky na Tvou fyzickou kondici...
Naše vystoupení obvykle trvají minimálně dvě hodiny a při takové délce je opravdu potřeba, aby vaše srdce a oběhový systém byly v pořádku a v kondici. Proto trochu běháme a děláme hodně tréninkových cvičení na hřišti, jako jsou běhy mezi kužely, sprinty a nebo skoky. Neposilujeme s činkami, jde jen o cvičení, která vychází z přirozeného pohybu. Toto vše je součástí mé přípravy na turné. Během turné, v týdenních pauzách, často surfuji a nebo běhám do schodů. Běh do schodů je má oblíbená aktivita, a je to také výborné cvičení, pokud nemáte příliš mnoho času. Když turné začíná za dva týdny a vy si v této krátké době potřebujete vylepšit formu, je to velmi efektivní metoda. S tím, jak člověk stárne, sí lépe uvědomuje, co jeho tělo pro zvládnutí pódiové show potřebuje. Pokud jsem v San Franciscu, pracuji také s jedním místním trenérem, který mi velmi pomáhá. Kromě těchto všech cvičení je rovněž důležitá práce s hlubokými tkáněmi. Mé ruce jsou často velmi unavené a tkáně se trhají. Proto je potřeba dělat všemožné protahovací cviky. Jeden z mých velmi výjimečných učitelů – Joel DiBartolo (vyučoval na škole Dick Grove's School of Music, společně například s Kevinem Brandonem, poznámka redakce) mě v mých devatenácti naučil jednu důležitou věc, když říkal: „Je třeba se neustále protahovat!. Vždy musíte myslet na to, abyste protahovali své šlachy a svalstvo. Je to životně důležité a nezbytné!“ A dodnes jeho radu dodržuji, protože bych mohl onemocnět syndromem karpálního tunelu a nebo artritidou. Protahovací cviky proto dělám neustále, jsou to takové mé každodenní rituály. Myslím si, že na toto by se měli vaši čtenáři zaměřit!
Častý pohyb během pódiové show jde také ruku v ruce s nutností vyřešit dobře monitoring. Jaký je Tvůj vztah k in-ear monitorům, a jaký mix nástrojů si necháváš posílat do ucha?
Používat in-ear monitory pro mě bylo vždy tak trochu výzvou. Velmi dlouho jsem je používal tak, že jsem měl sluchátko jen v jednom uchu a druhé si nechával volné. To proto, abych slyšel i aparaturu za zády a vnímal atmosféru pódia. Letos jsme s Metallicou odehráli vystoupení na Grammy Awards, kde jsme hráli přes procesory Fractal Audio a já musel použít oba in-eary. Kromě toho jsem si také musel nechat vyrobit nové odlitky, protože jsem v loňském roce prodělal několik ušních operací. Zvykl jsem si, ale není to ono. Vždy dám totiž raději přednost zesilovači a boxům, které budou svůj tlak posílat do mých zad. Člověk se ovšem musí přizpůsobit ostatním členům kapely a dalším okolnostem. Záleží tedy na situaci. Pokud koncertuji například s Infectious Grooves, jednoznačně volím zesilovač a „backline“. V případě Metallicy se musím vypořádat i s in-ear monitoringem.
Tady v Markneukirchenu právě končí týdenní basový workshop a diskutovalo se tu mnoho rovněž o úloze basy v jednotlivých hudebních žánrech, včetně hard rocku a metalu, o kterém tu své lekce vedl Dave Ellefson z Megadeth. Jak vnímáš roli baskytary v metalové hudbě Ty a jaký přístup při psaní svých basových linek volíš?
V metalu a hard rocku se vše obvykle točí především kolem kytarového riffu, to je stavební kámen metalové skladby. Úlohou basy je riff podpořit. Já se pokouším najít určitou rovnováhu mezi basovou linkou a kytarovým riffem. Myslím tím, že se sice snažím podpořit riff, ale zároveň si hledám cestu k vlastnímu projevu. Ve skupině jako Metallica je to tím spíše zajímavé, protože James Hetfield je opravdu skvělý kytarista, se kterým se mi dobře spolupracuje. Pokouším se vždy vytvořit „polštář“, na který si mohou jeho kytarové party pohodlně sednout. Zároveň si ale hlídám, aby vše sedělo co možná nejpevněji s Larsovými bicími. Samozřejmě vše závisí na povaze dané skladby. Celkově vzato je to ovšem zábava a tvůrčí proces si s Jamesem i ostatními užívám. A možná i proto, že sám pocházím spíše z R&B a funkové hudební školy. Už když jsem se připojil k Suicidal Tendencies, musel jsem si navyknout na rychlejší styl hraní, který byl daleko fyzicky náročnější, než to, na co jsem dosud byl zvyklý. Stejné to bylo i v případě Metallicy. I tady jsem musel poupravit svou techniku, protože často používají velmi rychlý galloping.
V této souvislosti si dovolím poznámku, která se týká Tvé prstové techniky. Mnoho metalových hráčů Tvé generace preferuje spíše hru trsátkem, ty mi ovšem přijdeš jako baskytarista, který hraje výhradně prsty...
Pravdou je, že jsem se po příchodu do Metallicy trsátkem hrát pokoušel, ale James byl proti. Chtěl po mě, abych hrál prstovou technikou, protože měl za to, že hra prsty dodá zvuku basy feeling, který tehdy od kapely očekával. Já jsem vycházel z toho, že Jason Newsted hrál v Metallice trsátkem několik let, a to samé se bude očekávat i ode mne. V Infectious Grooves hraji oběma technikami, trsátkem i prsty. Přestože mě v určitých momentech baví hrát trsátkem, nějak zvlášť k tomu skutečně netíhnu. Vždy jsem se cítil daleko pohodlněji při hře prsty, i když jsem se občas dostal do situací, kdy jsem svoji techniku musel přizpůsobit daleko rychlejšímu tempu, než na které jsem byl zvyklý. Zvláště při hraní na živo, kdy bývá tempo skladeb daleko rychlejší, je to občas dost náročné. Ve studiu je to něco jiného, tam vždy hrajete o něco pomaleji. Jenomže naživo se vší tou energii a nadšením a zvlášť, když se do toho Lars opře... Přiznám se, že ze začátku jsem měl problém držet tempo jednotlivých skladeb, a až časem jsem přišel na to, jak si prstovou techniku přizpůsobit tak, abych stíhal. Teď už to ale zvládám (smích).
Před chviličkou jsi naznačil, že tvými kořeny jsou spíše R&B a funk. S jakou hudbou v uších si tedy vyrůstal?
Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal s rodiči, kteří byli velmi mladí a dalo by se říci, že byly ve věku, kdy si ještě dokázali užívat hudbu a ocenit ji. Proto jsem jako malý kluk kolem sebe slyšel mnoho různorodé hudby. Pokud jde o muziku, rodiče byli jako „houby“, nasáli vše možné a netíhli pouze k jednomu žánru. Moje matka poslouchala Motown a já se u toho vždy předváděl a napodoboval hru na kytaru, saxofon, nebo jiný nástroj. Táta měl rád cokoliv od Rolling Stones či Led Zeppelin. Když jsem začínal s hraním – basu jsem poprvé držel asi v patnácti letech – opravdu mě velice přitahovala funková hudba, což jde na vrub jedné z mých sestřenic, která byla blázen do Parliament/Funkadelic. Poslouchala vše – R&B, funk či soul a půjčila mi přes čtyři desítky svých desek. Mezi nimi jsem našel své první inspirace a zjistil jsem, že basa má v těchto žánrech velmi výnačnou pozici. Totéž tehdy platilo i o jiných stylech a díky tomu, že basa z mixu skladeb hodně vyčnívala, byl jsem se schopen naučit basové linky různých skupin, včetně Black Sabbath nebo Led Zeppelin.
Tvé hudební kořeny mohou být pro mnohé nepochybně překvapením. To, co mně ovšem přijde mnohem nečekanější je fakt, že se jako producent podílíš na dokumentárním filmu o Jacu Pastoriovi. Mohl bys nám říci o tomto projektu více a přiblížit, jak ses do něho zapojil Ty sám?
Rodinu Pastoriů znám osobně již dobrých devatenáct let, možná i déle. Jacova syna Johnyho jsem poprvé potkal v roce 1996. Když jsem vyrůstal, Jaco byl samozřejmě jedním z mých idolů. Jak už jsem řekl, vyrůstal jsem na muzice Motown, poslouchal jsem Bootsyho, Anthony Jacksona, ale i Black Sabbath a Led Zeppelin. V určité fázi jsem si ovšem velmi oblíbil jazzrock a fusion. Když mi bylo devatenáct, chodil jsem do jazzově orientované školy a v jednu chvíli jsem byl – řečeno s nadsázkou – tak trochu elitář. Poslouchal jsem instrumentální hudbu a uznale oceňoval baskytarová sóla. I když jsem chodil na koncerty Rush a Van Halen, častěji jsem byl v hledištích koncertů Johna McLaughlina či Ala Di Meoly. Dvakrát jsem viděl naživo Wheater Report a viděl jsem i Jacův World of Mouth. Podruhé s Mikem Sternem, což byla menší verze World of Mouth, ale také naprosto úchvatná. Své kouzlo mělo ovšem i to, jak se člověk o Jacovi začínal dozvídat. Slyšel jsem o hráči, který si říkal jednoduše „Jaco!“. Bylo to svým způsobem fascinující, protože o něm mluvil skoro každý a mě lákalo odkrývat tajemství za jeho jménem... Tehdy nebyl k dispozici internet, takže jste si nemohli jeho jméno zadat do prohlížeče a podívat se, jak vypadá, a nebo si okamžitě poslechnout jeho hudbu. Člověk musel sedět u rádia a čekat, až od něho něco zahrají. Když jsem ho slyšel poprvé, přišlo mi, že zvuk jeho basy je jiný, byl tak agresivní a funky. Když jsem ho později viděl vystupovat, byl opravdu jiný, než ostatní.
Ale abych neodbočoval. Jaco mě po hudební stránce velmi ovlivinil a já jsem se v jednu chvíli dostal do situace, kdy jsem „adoptoval“ projekt dokumentárního snímku o jeho osobnosti. Byl jsem zkrátka ve správný čas na správném místě. Předtím jsem vůbec netušil, že bych se mohl nějakým způsobem podílet na tvorbě tohoto filmu. Avšak krátce po té, co jsme se se ženou přestěhovali ze San Francisca zpět do Los Angeles, potkal jsem několik šikovných lidí, kteří se specializují na dokumentární tvorbu. Shodou okolností šlo o lidi ze společnosti Passion Pictures, kteří vyhráli Cenu Akademie za dokument Searching for Sugar Man. Jakmile se do projektu vložili tito lidé, věděl jsem, že se dokument o Jacovi bude opravdu točit. Dnes je to čtyři roky, od chvíle, kdy se začalo s prací na filmu. Na podzim ho představíme na několika festivalech a myslím si, že příští rok v dubnu by mohla být jeho světová premiéra.
Myslím si, že Tvé spojení s tímto projektem – a historie Tvého hudebního dospívání – může být i dobrým signálem směřujícím k mladším metalovým muzikantům – tedy v tom smyslu, že je dobré neomezovat se pouze na jeden jediný žánr...
Nevím, jak to mají dnes mladí, ale hráči mé generace – za měsíc mi bude padesát let – kteří vyrůstali podobně jako já, opravdu milovali basu a vše s ní spojené. I ti o něco starší nebo o něco mladší, než jsem já – všichni věděli, kdo je Jaco Pastorius a respektovali ho. I Flea z Ret Hot Chilli Peppers vídával Jaca hrát. Myslím si, že by nemělo být pro mnohé až tolik překvapivé, a to se netýká jenom vlivu Jaca Pastoria, že jsou někteří hardrockoví a metaloví hudebníci ovlivněni například jazzem. Lars Ulrich také vyrůstal obklopen intenzivním vlivem jazzové hudby, já sám jsem chodil do jazzové školy, a Flea dokonce hraje s oblibou jazz na trubku...
Ano, Jaco byl velmi silnou inspirací pro řadu hudebníků. Nebyl to jen jeho přístup, způsob, jakým komponoval, či jeho zvuk, ale také třeba úroveň jeho koncertního výkonu, ten byl vždy proveden takříkajíc do „krajních mezí“. To, že jsem jako teeneger mohl být svědkem jeho koncertů, bylo pro mě velmi důležité. Podílet se na tomto dokumentu je dnes pro mě zároveň inspirující i obtížné. Vytvořit kvalitní film je totiž velmi náročné. A věřím tomu, že toto je opravdu velmi ojedinělý snímek. Dokud si něčím podobným neprojdete sami, nedovedete si do detailu představit, kolik úsilí, fyzické námahy a nákladů spolkne takový projekt. I po emocionální stránce to není jednoduché a vy se občas cítíte jako na houpačce. Najednou sedíte v autě s někým, koho vůbec neznáte, je pět hodin ráno a trousíte se kdesi po floridských okreskách... (smích). Je to zkrátka jedna z kapitol mého života – a je také velmi výjimečná. Je to něco, co nelze zopakovat – podobně, jako když tvoříte skvělé album. Nikdo už nezopakuje Dark Side of the Moon... A podobně je tomu i s tímto dokumentem. Během celého procesu se střídá vypětí se štěstím, frustrace s pocity nadšení apod. Nyní jsme opravdu u konce. Ještě nás možná čeká kampaň, ve které se pokusíme získat finance na postprodukční úpravy, které jsou velmi nákladné. Rozpočet, který jsem pro tento dokument měl k dispozici, už je totiž skoro vyčerpán. V každém případě jsme již v cílové rovince a 6. října nás čeká v San Franciscu první projekce.
Mnoho hráčů, pro které byl Jaco inspirací se v mládí pokoušelo o nastudování jeho skladeb. Byl to i Tvůj případ?
Ne tak docela. Totiž až v posledních dvou letech na nich začínám pracovat. Když jsem byl mladší, vliv, který na mě Jaco měl, spočíval spíše v tom, jakým způsobem jsem přemýšlel při skládání hudby. Nikdy jsem se nesnažil ho přesně kopírovat a nebo se přímo učit jeho sólové party. Inspiroval mě například při psaní některých motivů pro Infectious Grooves. Neučil jsem se jeho skladby, jako jiní, ale spíše jsem se od něho učil, jak pracovat s harmoniemi, jak využívat více prvků staccatta apod. Jeho techniku a styl jsem měl na mysli spíše ve skladatelském kontextu. Řekl jsem si například: „Nebudu se učit Portrait of Tracy, ale zkusím složit něco na ten způsob. Nebudu do poslední noty „šprtat“ Come On, Come Over, ale napíšu skladbu, která jí bude stylově podobná.“ To byl můj přístup. Dnes se zkouším naučit Portrait of Tracy, Punk Jazz nebo i Donnu Lee, ale je to pro mě spíše zábava, než že bych si tím něco dokazoval...
Pokud se nemýlím, můžeš se tyto skladby učit přímo na Jacově proslulé bezpražocvé baskytaře Bass Of Doom, kterou vlastníš..?
To nemohu, Bass Of Doom má u sebe Felix Pastorius. Jedná se svým způsobem o kouzelný nástroj, který reprezentuje Jacův zvuk a myslím si, že na něho nikdo nemůže hrát lépe než Felix.
To jsem nevěděl...
Příběh, který se skrývá za Bass Of Doom by totiž vydal na samostatný dokument a na tento nástroj se dá pohlížet jako na výjimečnou osobnost. Před lety byla ukradena a potom se na dlouhou dobu ztratila, nikdo o ni nevěděl. Najednou se objevila v New Yorku v rukách neznámého sběratele, později následovaly nějaké právní spory... Já jsem pouze pomohl tím, že jsem svými penězi přispěl na to, aby mohla být basa vrácena do rukou rodiny, což se přihodilo bez jakékoliv spojitosti s dokumentem. Jsem docela rád, že jsme na to narazili, protože se často v této souvislosti setkávám s řadou nedorozumění, které pramení z toho, že lidé neznají tento příběh, nebo nevědí o tom, jaký mám vztah s rodinou Jaca Pastoria. Lidé se občas chybně domnívají, že jsem si z vlastní iniciativy zjistil, kdo basu vlastnil a koupil si ji od něho. Abych tedy tuto věc uvedl na pravou míru, musím říci, že iniciativa získat tento nástroj vzešla od rodiny, ne ode mě. Já jsem jen pomohl jako sponzor. Právně vzato jsem sice její vlastník, ale přišlo mi logické, aby tato basa byla v rodinném kruhu Jaca Pastoria. Já navíc nejsem ani sběratel nástrojů. Mám sice různé nástroje, nikoliv však jako sběratelské kousky. Někteří lidé pozadí tohoto příběhu neznají, a tak nemají daleko k rychlým úsudkům typu: „Bohatá rocková hvězda schramstla Jacovu basu! Ať ji kouká honem vrátit!“ Lidé by si měli nejprve dát trochu práce s tím pochopit, oč tu jde, a teprve potom vynášet své soudy. Nicméně, Jacovu basu má opravdu Felix. Je vlastně škoda, že tu není, bylo by fajn ho tu mít.
Přesto, zkoušel sis na Bass Of Doom zahrát? Jaký máš vlastně vztah k bezpražcovým nástrojům?
V minulosti jsem zkoušel tu a tam hrát na bezpražcové baskytary, několik bezpražců mám i doma, ale když jsem se poprvé dotkl tohoto nástroje, bylo to něco opravdu speciálního. Dívám se na tuto basu opravdu jinak, a asi se tomu nelze divit. Je celkem zajímavé, že mnoho z mých kamarádů, kteří jsou dnes aktivními baskytaristy a hrají již mnoho let, bylo sice velmi ovlivněno Jacem Pastoriem, ale nehrají na bezpražcové nástroje. K mému bezpražcovému období vedly docela zajímavé okolnosti. Koncem osmdesátých let jsem si pořídil pětistrunnou baskytaru a dost možná jsem dnes zodpovědný za to, že ji v metalu používá tolik hráčů. Já prostě miluji přítomnost „béčkové“ struny. S ohledem na to může být docela vtipné, že v poslední době hraji na čtyřstrunné nástroje více, než kdy předtím. Důvodem, proč jsem si ji tehdy pořídil ovšem bylo, že mi někdo ukradl moji tehdejší „čtyřstrunku“. Vzal jsem si ji do baru, po vystoupení odložil v rohu a než jsem se vrátil s pitím, byla pryč. Jediný nástroj, který mi tehdy zbyl, byl právě bezpražcový Music Man. Hrál jsem na něj přibližně rok a trochu více se tak ponořil do tajů hry na bezpražec. Jde tu o zcela jiný přístup, není to vůbec jednoduché a musíte si dávat velký pozor na intonaci. A kromě toho, Jaco hrál i na opražcované basy...
I přesto, že jsi v minulosti hrával se samými úžasnými muzikanty, na které by se Tě stálo za to zeptat, nedá mi to, abych Ti nepoložil otázku týkající se Ozzyho Osbourna. Mohl bys vzpomenout na léta, kdy jsi s ním spolupracoval?
Ozzy je úžasný. Minulý týden jsme hráli s Mass Mental? v Hollywoodu a on se přišel podívat na koncert. Byl jsem velmi překvapený a nemohl tomu skoro uvěřit, protože Ozzy si někam vyjde opravdu jen velmi zřídka. Znám ho již velmi dlouho a vím, že v Los Angeles na koncerty skoro vůbec nechodí. Například se nikdy nepřišel podívat na Metallicu, a najednou se objevil na vystoupení Mass Mental?. Bylo velmi příjemné se s ním opět setkat, byl pěkně oblečen, vypadal zdravě a byl nadšen ze své nové hudby. Je to vlastně docela vtipné, protože mám v poslední době štěstí na členy Black Sabbath. Asi před dvěma měsíci jsem totiž letěl z Londýna s Geezerem Buttlerem, který patří mimochodem k mým velmi oblíbeným hráčům na basu. Historku o mém prvním setkání s Ozzym ve studiu, kde jsme natáčeli desku s Infectious Grooves, asi většina lidí zná Chtěl bych spíše říci, že to pro mě byla skutečně fascinující zkušenost. Jako kluk jsem totiž hrával v kapele, která vystupovala na různých zahradních party. V Kalifornii je takových skupin hodně – hrají různé rockové a heavy metalové covery. My jsme hrávali hodně skladeb od Rush, Geddy Leeho, ale i poměrně dost věcí od Black Sabbath a Ozzyho. Představte si, že v šestnácti hrajete na zábavě Iron Mana, Sweet Leaf a nebo War Pigs, a za několik let stojíte s Ozzym na pódiu a hrajete ty stejné skladby. Pro mě bylo skvělé už jen to, že se objevil na naši nahrávce Infectious Grooves, natož že jsem s ním mohl hrát. Jsem zkrátka šťastný, že mohu žít své sny, ať už je to hraní s Ozzym Osbournem, Jerrym Cantrellem, a nebo nyní s Metallicou.
Bylo hraní v „zábavové“ kapele Tvou první zkušeností se hrou ve skupině?
Abych pravdu řekl, začal jsem už na osmém stupni nižší střední školy. S jedním kamarádem jsme čas od času chodili za školu a scházeli se u něho doma. Jeho brácha měl basu a byly tu i bicí, na které hrál on. Dávali jsme tomu zabrat tolik, že jsem jeho bratrovi zničil reprobox – prostě z něho vyletěl reprák (smích). Samozřejmě jsem vůbec nevěděl, co dělám. Vzpomínám si ale, že byl v pohodě a byl dokonce také fanda do fusion. Později jsme spolu založili kapelu a náš repertoár čítal asi čtyři extrémně jednoduché písničky. V každém případě to byla moje první příležitost k tomu, dělat někde pořádný hluk a experimentovat s elektrifikovanými nástroji. Původně jsem si totiž přál hrát na bicí nebo syntezátor, jenomže u nás doma pro bicí sadu či piano rozhodně nebylo místo. A tak mi později táta od svého kamaráda donesl akustickou basu...
Mnoho basistů, kteří jsou tady na basovém workshopu v roli učitelů, za svoji kariéru prošlo několika konkursy u poměrně význačných hudebních osobností. Někteří to zvládli v klidu, jiní měli nervy na pochodu. Vzpomněl by sis na svůj „pracovní pohovor“ u Metallicy?
Nejobtížnější na celé situaci bylo, že jsem dva dny před nabídkou Metallicy potvrdil Ozzymu účast na turné. Dostat příležitost od skupiny takového formátu bylo samozřejmě skvělé, ale mrzelo mě, že musím nechat ve štychu Ozzyho. Byla to ovšem tak vzácná příležitost, kterých se člověku v životě příliš mnoho nedostane. Byl to opravdu velmi vzácný moment. Někdy v životě musí člověk prodělat takové zvláštní rotace, kdy se musíte vzdát něčeho skvělého kvůli jiné příležitosti. A já věděl, že nemohu s Ozzym zůstat a řekl jsem mu to. Samozřejmě byl poněkud vyveden z míry, což je věc, kterou lidem dělám velmi nerad. Bylo to divné a obtížné, ale takový je život. Člověk se musí naučit smýšlet pozitivně a vyrovnat se s negativy. Odehrál jsem s ním skvělé roky a hodně se od něho naučil.
Využil jsi tedy své zkušenosti z práce u Ozzyho ve svém příchodu do Metallicy? Nebo Tě zde čekaly zcela jiné nároky?
Metallica – to je velká organizace, výkonný stroj, ke kterému je napojeno mnoho dalších strojků. Je tu velmi mnoho stresových situací, protože prioritou je být neustále ve vrcholné formě a vše provést perfektně, protože když například vystupujete na předávání hudebních cen Grammy, hrajete nejen před několika tisíci lidmi v hledišti, ale také před milióny diváků u televize. Je tedy potřeba neustále odvádět profesionální výkon. I proto tady neexistuje žádný prostor pro večírky a podobný životní styl. Zodpovědnost je opravdu až příliš veliká. I pokud jsme ve studiu, je nutné splnit vysoké nároky. Člověk nechce – a ani nemůže – být tím, kdo dělá ve studiu potíže a nebo chyby při nahrávání. Producent Rick Ruben i zvukař Greg Fidelman si tyto věci velmi hlídají. I když... třeba Lars chyby dělat může, on je zkrátka šéf (smích). Ale vážně – být součástí takovéto skupiny předpokládá velmi silnou pracovní etiku. Proto, když jsem se k Metallice připojil, bylo to nesmírně náročné. Nebyl jsem zvyklý učit se v tak krátké době tolik skladeb.
To je pravda, pokud dobře počítám, čekal Tě tu repertoár více než dvou desítek let existence kapely...
Musel jsem se naučit nové album Saint Anger, které před tím nikdy nehráli naživo, a samozřejmě i všechno ostatní. Kromě toho jsem se musel přestěhovat do San Francisca a dělo se i mnoho dalších věcí. Lidé kolem mě byli sice nadšení, ale já neměl ani pomyšlení něco oslavovat. Moment, kdy se člověk dostal do Metallicy, nebyl čas k oslavám, ale k práci, a já se snažil dělat, co jsem mohl. Musel jsem zvládnout tlak spojený s nastudováním celého repertoáru s tím, že za pár týdnů budu účinkovat v televizi a hrát před několika milióny lidí. Cokoliv spojené s Metallicou na vás klade vysoké nároky, a to v různých ohledech. Jedná se také o velmi kritické prostředí, protože tu existuje obrovská fanouškovská základna. Soustředí se na vás velká pozornost a s nadsázkou lze říci, že každou notu, kterou zahrajete, někdo analyzuje jako pod mikroskopem. Nesmíte na to příliš myslet a snažíte se dělat jen svou práci. Často si říkám, že skupina jako Metallica žije v jakési ochranné bublině, která ji brání od okolního světa a toho, co se děje vně té bubliny. Pokud se dostanete dovnitř, musíte se snažit odvést maximum. Já jsem měl to štěstí, že jsem se k Metallice připojil v momentě, kdy jádro kapely začalo být otevřeno živému provedení písní, které do té doby na koncertech vůbec nehráli. Začala se pro živá vystoupení připravovat celá alba, takže do repertoáru přibylo například celé Master of Puppets, včetně skladby Orion, kterou do té doby nikdy naživo nehráli. Stejně tak jsme hráli například Call of Ktulu, a nebo celé album The Frayed Ends of Insanity. Některé skladby předtím kapela naživo nehrála, což pro mě bylo docela zvláštní, protože jsem hrál na koncertech písně, které si živě nezahrál Cliff Burton ani Jason Newsted. Cítil jsem určité uspokojení, protože jedním z mých cílů při vstupu do této kapely bylo zahrát si právě tyto skladby. Dobrý dojem mám také z Death Magnetic a z toho, co přinese další album. Už máme za sebou kreativní proces. Navíc za ta léta víme, jak spolu vycházet...
Jaký prostor jsi vlastně dostal u Metallicy pokud jde o Tvé skladatelské příspěvky?
Tvůrčí prostor jsem tu dostal asi po třech až čtyřech letech, když jsme začali pracovat právě na Death Magnetic. Do té doby jsem se učil, jak spolu členové skupiny spolupracují, a bylo to tak trochu jako chodit do školy zvané Metallica, nebo spíše tvůrčí svět Metallicy. Pokud jde o psaní obecně, poměrně brzy jsem si uvědomil, že je dobré se mu věnovat. Jako hráč na basu sice dostanete příležitost odehrát koncert nebo nahrát nějaký track ve studiu, ale pokud umíte i skládat, můžete být daleko platnější a žádanější. Mně osobně tento přístup velmi pomohl, i když si myslím, že se mám v tomto směru stále co učit.
Ani ve Tvém případě si neodpustím otázku, kterou pokládám všem hudebníkům bez rozdílu, a sice: Mohl bys svými slovy popsat výraz groove? Co pro Tebe groove znamená?
Groove – to je určitá magická energie, kterou musí mít každá skvělá hudební skupina. Musí mít groove, druh energie, který dokážeš vycítit. Jako nejdůležitější element groovu si představuji funk. Na druhou stranu groove necítíte pouze v R&B, soulové hudbě, funkové hudbě, v rapu a podobných stylech. Groove mají rovněž metalové skupiny. Myslím si, že například Slayer je kapela s úžasným groovem. Vezměte si například jejich skladbu Raining Blood, její střední část. To je fantastický groove. Groove je tu podle mě pokaždé, když začnete během muziky pohazovat hlavou do rytmu a nemůžete si pomoct. Ke groove velmi tíhne i Metallica. Řekl bych dokonce, že James je jedním z nejvíce „funkových“ rytmických kytaristů na světě. Poslechněte si například skladby, jako jsou Disposable Heroes nebo Sandman... tyto věci mají bezpochyby groove. Pro mě je tedy groove speciální ingrediencí, díky které mě baví skladby bez ohledu na hudební styl. Je to taková speciální omáčka.
Rád bych se ještě alespoň na skok vrátil k Tvému nástrojovému vybavení. Zajímalo by mě, zda jsi spíše příznivcem jednoduchého signálového řetězce, a nebo preferuješ pedalboard – či rack – plný efektů?
Záleží na okolnostech. Přesto bych řekl, že jsem se vždy cítil spokojen spíše s minimem. Stačí mi zapojit basu do zesilovače a dostat z něho pořádně „těžký sound“. Mám rád velmi těžkotonážní zvuk, mírně ostřejší. Pedály jsou obecně fajn, ale v případě Metallicy jich příliš mnoho nepoužívám. Opět pouze při vybraných skladbách, jako je například Orion či Call of Ktulu. Mnohem více efektových pedálů používám s Infectious Grooves, a ještě více potom s Mass Mental?. Opravdu záleží na situaci. Přijde mi, že tak ještě před deseti lety jsem se o efekty vůbec nezajímal, a až poslední dobou si s nimi hraji o něco více. Baví mě ale především podlahové efekty, ne ty rackové, v tom zaujímám trochu více tradiční přístup.
Předpokládám, že hraní v tak populární skupině, jako je Metallica, s sebou nese také život na cestách a bezpočet náročných vystoupení. Je těžké najít v takovém případě rovnováhu mezi profesním a rodinným životem?
Já jsem v tomto směru velký šťastlivec, protože se mi daří hrát na této úrovni už řadu let. Mám štěstí i v tom smyslu, že Metallica je kapela, která staví rodinu na první místo. Každé turné plánují tak, abychom respektovali i program našich dětí. Proto koncertujeme například ve dvoutýdenních cyklech – dva týdny na šňůře, dva týdny doma. Někdy to střídáme po týdnu. Sníží se tím možná naše výdělky, ale tento systém drží naše rodiny pohromadě, Díky tomu jsme šťastnější i jako jednotlivci. Občas tuto formu sice měníme, což platí především pro letní turné v Evropě, tam ale bereme své rodiny s sebou. Teď máme například za sebou pětiměsíční evropské turné, na jehož druhou polovinu jsem vzal i své děti. Bylo milé s nimi cestovat, vidět kus světa a být jim nablízku. Je jim deset a osm let a dokáží ocenit, co vidí, a zvládají i nároky cestování. Nejsou nevrlé a zvládají vše výborně. Těší mě také, že dokáží ocenit hudbu. Můj syn dokonce hraje na basu a dcera hudbu poslouchá. Oba tedy zajímá, co dělám, z čehož mám velkou radost. V padesáti letech začne člověk přemýšlet o životě jinak. Snažím se si užívat si čas se svými dětmi, jak to jen jde. Jen mě trochu děsí, že se začínám cítit kreativnější, a to o dost více, než jsem kdy byl (smích).
To je ovšem skvělé. Slyším, že už se na pódiu vše schyluje ke zkoušce Mass Mental?, proto si dovolím poslední otázku. Jaké nároky dnes podle Tebe leží před mladými muzikanty? Měl bys pro ně zároveň nějakou radu?
Dnes už nikoho nepřekvapí, že prodej nahrávek nepřináší žádné zisky. Důležité je vyrazit na šňůru a hrát, vydělávat na prodeji lístků na koncerty a reklamních předmětech. Přesto si myslím, že je důležité si uvědomit význam své kreativity a vnímat hudbu jako umění. Myslím tím, že pokud se rozhodnete být hudebníkem, nestaňte se jím proto, abyste vydělávali milióny dolarů, protože to je nereálné. Představte si například surfování. Miluji surfování, a kdybych nebyl hudebníkem na plný úvazek, patrně bych žil na Hawaii, surfoval a nevydělával mnoho peněz. Muzikant je odkázán k tomu, aby byl kreativní, to je to podstatné. Tyto věci musí vycházet z vašeho srdce. Ještě jednou musím zopakovat, že jsem měl obrovské štěstí a mohl hrát se svými idoly, ať už to jsou Mike Muir ze Suicidal Tendencies, Ozzy, Metallica, Jerry Cantrell a nebo Lou Reed. Ti všichni pro mě představují obrovskou inspiraci. Rozhodně si nemohu na nic stěžovat. To, co jsem dělal, vždy vyplývalo z vášně pro hudbu, stejně jako práce na dokumentu o Jacovi. Dokumentární film není něco, na čem byste vydělali balík peněz. Pokud chcete vydělat, je lepší točit horor nebo komedii. To je realita. Je dobré využívat příležitostí, ale spíše než kalkulace by za vaším výsledným dílem měl být váš dobrý pocit z něho. Vzpomínám si, že když jsme s Infectious Grooves natočili první album, vše, po čem jsem toužil, bylo, aby se jeho přebal objevil vedle ostatních v obchodě s hudebními nahrávkami. Bylo mi jedno, kolik jich prodáme. Stačilo mi, když deska bude znít podle našich představ a budeme alespoň koncertovat. To byl tehdy v mých očích ten největší úspěch. Proto říkám muzikantům: dělejte hudbu, kterou chcete dělat, dotáhněte věci do konce a těšte se z výsledku. Nezáleží na tom, kolik toho prodáte, ale zda věc doděláte do konce a jste s ní spokojeni. Nepodřizujte vše výdělku. Vždycky jsem věřil tomu, že je dobré zůstat při zemi, vážit si toho, odkud přicházíte, zůstat pokorný, neomezovat se pravidly jediného stylu a snažit se být co možná nejlepší basista i člověk.
Díky za skvělé zakončení i rozhovor.