Se saxofonistou Norbertem Fimpelem jsem se seznámil prostřednictvím klávesisty a hráče na hammondy Nicka Mila, muže zaměstnaného u jednoho z nejlepších rockových a bluesových zpěváků minulého půlstoletí – Joe Cockera. Sháněl jsem Nickovy obrázky pro rozhovor s ním, a v reakci na chabé odpovědi googlu jsem napsal také na „zeď“ jednoho z členů Joevy skupiny – saxofonisty Norberta Fimpela. Norbert se mi zakrátko ozval a pomohl mi získat to, co jsem potřeboval. Slovo dalo slovo a já „uhnal“ Norberta o „krátký“ korespondenční rozhovor.
To, proč jsem se rozhodl ho o interview požádat, nebylo pouze jeho angažmá u Joe Cockera, ale vůbec poměrně zajímavá kariéra, a také pro náš časopis tak trochu „exotický“ post hráče na saxofon, který, říkal jsem si, by mohl zdravě rozčeřit vody basistů, kytaristů a hráčů na bicí. Norbert Fimpel se narodil v argentinském Buenos Aires, i když jeho kořeny bychom našli u našich západních sousedů v Německu. Podle svých slov byl od malička obklopen hudbou. Jeho otec byl sice malířem, ale hrával na akordeon. Jeho matka byla doprovodná zpěvačka. Hudbou, která formovala Norbertovo cítění, nebyla ani tak ta latinsko-americká, jako spíše ta severnější: Louis Armstrong a Ella Fitzgerald. Jak se dočtete v tomto interview, Norbert Fimpel není výlučně saxofonistou, ale prošel si studiem kytary, klarinetu, a hraje také na klavír, perkuse či harmoniku. Jeho profesionální kariéra se začala v devadesátých letech, kdy dostal příležitost hrát na turné s populárním argentinským zpěvákem Alejandro Lernerem.
O sedm let později se pak stal součástí skupiny Rogera Hodgsona, zpěváka Supertramp. Toto angažmá mu také otevřelo dveře do Evropy, kam se také v roce 2002 odstěhoval, konkrétně do Španělska. Od té doby si Norbert zahrál na jednom pódiu také například s Jamesem Brownem, Johnem Milesem, či se Cindy Lauper. Od dubna 2005 se Norbert stal členem skupiny Joe Cockera a zahrál si s ním na turné, jakými byly například Heart&Soul (2005/2006), Hymn for my Soul (2007/2008), a také Fire It Up, které proběhlo v loňském roce. Norbert s Joe Cockerem odehrál stovky koncertů a navštívil přes třicet zemí od Tasmánie po Island...
Dobrý den, Norberte, na úvod mi dovol Ti poděkovat za toto interview. V loňském roce si odjel turné Fire It Up s Joe Cockerem. U jaké práce jsme Tě zastihli nyní?
Děkuji, opravdu není zač. V současnosti jsem na turné ve Španělsku s projektem nazvaným „Symphonic of ABBA“. Jedná se o symfonický orchestr spojený s rockovou skupinou, sborem a pěti sólovými zpěváky. Hrajeme všechny hity skupiny ABBA v aranžmá pro orchestr.
Mohl bys prosím popsat, jaký typ hráče jsi?
Baví mě hrát různé hudební žánry, ať už je to R&B, soul, funk, jazz, balady, pop, cokoliv. Pokud se mi líbí daná skladba, je mi vlastně tak nějak jedno, v jakém je stylu. Velmi rád ovšem také hraji s dobrými muzikanty. Když máš vedle sebe výborné hudebníky, bývá to vždy opravdové potěšení. Já si hru v takovém případě užívám desetinásobně, a také mám pocit, že ze mě taková společnost dělá lepšího hráče.
Narodil ses v Buenos Aires, proto si dovolím předpokládat, že jsi zřejmě vyrůstal v hudebně bohatém prostředí. Je tomu tak?
Ano, přesto mě zasahovala poněkud jiná hudba, než by se na první pohled mohlo zdát. Když jsem byl chlapec, naši doma příliš neposlouchali argentinskou lidovou hudbu – na mysli mám především tango a další místní folklór. Rodiče si pouštěli například Louise Armstronga, Ellu Fitzgerald, Arethu Franklin či Raye Charlese. Takže toto byly také mé první zdroje hudební inspirace.
Vzpomeneš si na některé konkrétní hráče, kteří Tě zlákali ke hře na saxofon?
Když jsem vyrůstal, v rádiu bylo možné slyšet mnoho skladeb, ve kterých byla i sóla na saxofon. A především tito hráči pak zaujali moji pozornost. Jmenoval bych například Davida Sanborna, Michaela Breckera, Toma Scotta, Wiltona Feldera, Marka Russo, a nebo Socara Kreimera, což je také argentinský saxofonista.
Byl saxofon prvním nástrojem, který jsi začal studovat?
Saxofon nebyl mým prvním hudebním nástrojem. Začínal jsem s lekcemi na kytaru. To mi bylo osm a studoval jsem tento nástroj pět let. Ještě předtím jsem ovšem využil každou příležitost, abych si sedl za piano a podle ucha zkoušel zahrát písně od Elvise nebo Beatles, a nebo si prostě jen tak hrál. Od sedmnácti jsem se dalších pět let učil také na klarinet, který jsme měli doma, a který patřil mému dědečkovi.
Pokud tedy dobře počítám, první saxofon máš od svých dvaadvaceti?
Ano, tehdy jsem také začal brát lekce.
Přestože Tvá rodina žije v Argentině, tvé kořeny jsou evropské, že?
Mé kořeny sahají skutečně do Německa. Má matka přišla do Jižní Ameriky se svými rodiči, mými prarodiči. Hudba, kterou jsem v mládí poslouchal, byla ovšem především amerického a anglického původu... Poslouchal jsem také místní rock&popové kapely.
Pokud se nemýlím, Tvou první příležitostí vydělávat si jako profesionální hudebník bylo v devadesátých letech turné po Argentině a Jižní Americe s argentinskou hvězdou – Alejandrem Lernerem...
Ano, to je pravda, byl to můj první profesionální gig a myslím si, že za tuto příležitost budu vděčný do konce svého života. Asi by takto odpověděl každý muzikant, ale bylo to skvělé, protože jsem na jedné straně mohl dělat to, co jsem miloval, a na druhé straně jsem za to ještě dostal zaplaceno. Navíc jsem si během této šňůry udělal mnoho skvělých přátel, a také jsem se hodně naučil, jako muzikant, i jako člověk.
Abych byl upřímný, jsi můj první saxofonista, se kterým dělám rozhovor. Pokud dělám interview například s hráči na basu, často s nimi hovořím o úloze basového partu v hudebním aranžmá. Jakou roli má vlastně nástroj, jako je saxofon, v podobném kontextu?
Saxofon by měl být vnímán především jako sólový nástroj, a nebo součást žesťové sekce. To jsou, řekl bych, základní role saxofonu ve skupině. Pokud se ale budeme bavit o rocku a popu, myslím si, že v nich dnes saxofon nedostává tolik prostoru, jako tomu bylo například v 80. letech. Proto si mnoho hráčů našlo „působiště“ v žánru, kterému se říká „smooth jazz“. Přál bych si, aby role saxofonu v rocku a popu byla opět výraznější.
Mohl bys pohovořit o svých nástrojích? Na jaké saxofony rád hraješ a proč? A jaká je vlastně Tvá další výbava (nátrubky, ligatury, plátky)?
Hraji na tenor saxofon Selmer Paris M7 s nátrubkem Gary Sugal Whalum II. Mám také stříbrný altsaxofon, rovněž Selmer, a používám ho s nátrubkem Bobby Dukoff D7. Hraji také na soprano, což je Selmer Paris Super Action II kombinovaný s nátrubkem Meyer 6. Na všech pak používám plátky La Voz MH.
Jak o tyto nástroje pečuješ?
Po každém hraní je pořádně vyčistím a pravidelně je beru ke svému kamarádovi jménem Angelo Marinez, který provádí jejich údržbu, stará se o to, aby byly připraveny na hraní.
Máš nějaké oblíbené řešení pro snímání svého nástroje ve studiu nebo při živém hraní? Myslím si, že jsem Tě viděl hrát s klipsnovým mikrofonem...
Pokud jde o mikrofon, mám několik oblíbených značek, které mi znějí lépe. Při živém hraní rád používám AKG a Shure, ve studiu pak preferuji AKG a Beyerdynamic. Občas se ovšem na tour musím prostě spokojit s tím, co je k dispozici, hlavně když se jedná o pronajaté vybavení.
Pokud by sis měl vybrat saxofon, jak podle tvého názoru nejlépe posoudit, zda se jedná o toho správného výrobce nebo nástroj?
Dobrý nástroj má celkem zásadní vliv na vaši hru. A hovořím o každém nástroji, nejen o saxofonech. Kvalitní nástroj změní způsob, jakým prožíváte hru na saxofon, a také změní výsledek této hry – a to je zvuk. Když jsem se začal učit, pořídil jsem si zcela nový safoxon za 600 dolarů. Leskl se, vypadal výtečně. O měsíc později jsem ho ale vyměnil za padesát let starý Selmer Mark V – připlatil jsem tehdy navrch ještě dalších 600 dolarů. Byl starý, a o nějakém vizuálním lesku se mu mohlo pouze zdát. Zněl ale desetkrát lépe, a já byl nadšený, protože zvuk je v tomto případě to nejdůležitější!
Hráči na bicí, baskytaristé i kytaristé patří občas mezi zvláštní skupinu lidí, kteří se tak trochu zbláznili do různých experimentů se svým vybavením. Neustále něco mění, kombinují různé komponenty, a tak podobně. Najdou se podobní i mezi saxofonisty?
Myslím si, že podobní blázni se zcela určitě najdou i mezi námi, i když asi s menším množstvím možností, než mají nástroje, které jsi jmenoval. Neřekl bych, že já sám jsem ten typ hráče na saxofon, který podobně šíleným způsobem mění své nástroje nebo hledá stále nové plátky. Možná bych se ale nad tím měl zamyslet (smích). Já už jsem prostě takový. Pokud se mi dostane do rukou něco, co funguje, snažím se to příliš neměnit.
Myslíš si, že se přístup ke hře na saxofon v posledních letech nějak proměnil?
To si nemyslím. Snad kromě některých změn ve způsobu, jak nástroj pracuje, si ani neumím představit, že by k nějakým proměnám mohlo dojít.
Co byl podle Tvého názoru zásadní zlom Tvé hudební kariéry? Předpokládám, že to bylo Tvé setkání a spolupráce s Rogerem Hodgsonem
Střetnutí s Rogerem úplně převrátilo mou kariéru i život. Naše první setkání proběhlo celkem zvláštním způsobem. Na konci října 1998 mi zazvonil telefon, a člověk jménem Lilio Drago, kterého jsem do té doby neznal, mi řekl, že Roger Hodgson bude hrát příští čtvrtek na soukromé show v klubu El Divino v Buenos Aires. Zeptal se mě, jestli bych tam s Rogerem nechtěl hrát a já samozřejmě souhlasil. Poslal mi faxem seznam skladeb a požádal mě, abych na místo dorazil v daný den v šest hodin odpoledne. Naučil jsem se všechna sóla a melodie a velmi nervózní dorazil na zvukovou zkoušku. Jakmile jsem dorazil, potkal jsem Lilia, který mi řekl: „Fajn, Roger dorazí brzy, uvidíme, jestli v dostatečně dobré náladě na to, aby si tě poslechl...“ „V dobré náladě?“, ptal jsem se poněkud překvapen. „Jistě“, odpověděl a dodal: „Viděl jsem ho minulý týden hrát v Opera Theatre, kde vystoupil pouze s hráčem na bicí a pianistou, a tak jsem předpokládal, že bude potřebovat saxofonistu.“ Zarazil jsem se: „Dobře, ale ptal se přece po saxofonistovi?“ „Ne, to byl můj nápad. Buď ale v klidu, bývá velmi milý...“, dodal Lilio. Od té chvíle jsem byl velmi zklamaný. Žil jsem v domnění, že si Roger přál saxofonistu, a ona to nakonec byla jen neopodstatněná myšlenka osoby, kterou jsem vůbec neznal. A tak jsem si tam beznadějně sedl, a ani se mi nechtělo vyndat saxofon z pouzdra. Když ovšem konečně dorazil Roger, hovořil s Lilem, podíval se na mě a naznačil mi, ať si vylezu na pódium. Vzal jsem nástroj a sehráli jsme skladby ze seznamu. Roger byl naštěstí velmi spokojen, a nejenže mě pozval na dvě soukromá vystoupení, ale také na dvě veřejná vystoupení v Coliseo Theatre následující večer. A pak také na zbytek tour po celé Jižní Americe – do Peru, Bolívie, Ekvádoru a Kostariky (smích).
Mám pocit, že řada muzikantů se k velkým osobnostem dostane za podobně dramatických okolností...
To ano. Někdy tě zkrátka život překvapuje i těmi příjemnými způsoby. Píši o tom ve svém životopise na webu, ale pamatuji si, když mi bylo osmnáct a já se sešel v pátek večer s kamarády a poslouchali jsme muziku. K mým nejoblíbenějším patřilo LP „Paris“, živák skupiny Supertramp. Bylo to ještě celkem dost let před tím, než jsem se začal učit na saxofon, a ani jsem tehdy nesnil o tom, že bych mohl být profesionálním hudebníkem. A najednou jsem stál na pódiu s Rogerem Hodgsonem a hrál klasiku jako „The logical song“, It's raining again“, a „Give a little bit“...
Jaká byla tedy nakonec Tvá zkušenost s hraním u Rogera Hodgsona?
Poznal jsem ho jako milého člověka s mnoha lidskými kvalitami. Na pódiu přesně ví, co chce. Díky němu jsem se také podíval na svou první evropskou tour v roce 2000. Hrál jsem zde na soprano, alt i tenor saxofon, a také na harfu, klávesy a zpíval doprovody. Asi si teď nevzpomenu na žádnou konkrétní radu, kterou mi Roger dal. Možná je to proto, že jich bylo tolik (smích).
To, že jsi nakonec hrál s Rogerem Hodgsonem, Joe Cockerem a dalšími, nebude zřejmě náhoda. Co je myslíš předpokladem úspěšné kariéry hráče na saxofon?
Studujte neustále svůj nástroj a dbejte o své pracovní závazky. V práci, jako je tato, musíte být totiž výborný hudebník, ale také spolehlivý a profesionální, jinak nemáte šanci se udržet. Abyste byli dobrým muzikantem, musíte hodně cvičit a také hodně hrát s dalšími hudebníky. Být spolehlivý a profesionál znamená, že se musíte naučit své party, musíte je umět dobře zahrát, chodit všude včas a nedělat problémy lidem, se kterými pracujete. Pokud jste na turné, trávíte hodně času s členy kapely, personálem, produkčním týmem a podobně. Ti všichni jsou jako vaše druhá rodina, a proto je dobré s nimi vycházet. V opačném případě jdete takříkajíc z kola ven.
Pokud hraješ na velkých pódiích světových tour, jaké preference máš pokud jde o monitoring?
Hrajeme pokaždé s in-eary v uších. Zvuk v nich je velmi čistý a srozumitelný, takže je to, jako bys poslouchal CD a ještě si k tomu mohl vybrat nástroje, které chceš slyšet víc, a nebo potlačit ty, které nechceš slyšet vůbec. Osobně si do mixu nechávám dávát od každého trochu.
Proč ses vlastně rozhodl přestěhovat z Jižní Ameriky do Španělska?
Na konci roku 2011 prodělala Argentina velkou ekonomickou krizi, což byl pro mě zásadní důvod k tomu se přestěhovat do Evropy.
Kdy se Ti naskytla příležitost poprvé si zahrát s Joe Cockerem?
Bylo to v roce 2004, kdy jsem se s Rogerem Hodgsonem zúčastnil show Night of the Proms (www.notp.com). Hrál zde také Joe Cocker, a já si tu s ním zahrál také. Takto jsem ho vlastně i poprvé potkal a v dubnu 2005 jsem se stal členem jeho skupiny.
Řekl bych, že ses musel naučit celkem dost nových partů, než jsi poprvé vyjel na turné s Joe Cockerem. Mohl bys pohovořit o tom, jak ses na angažmá u Joe Cockera připravoval?
Abych byl upřímný, tolik toho zase nebylo. Je to proces, který mám docela rád. Dostanete set list a skladby v MP3. Zjistíte, co máte kde hrát a naučíte se to. Není to nic tak obtížného.
Když hraješ s Joem, máš zde prostor pro vlastní nápady v aranžmá písní nebo na živém hraní? A nebo má Joe celkem přesnou vizi toho, co má saxofonista hrát?
Záleží na situaci. Některé party jsou pevně dané, jako například aranžmá trubek, a nebo melodie, které musíte hrát tak, jak jsou. Pokud přijde na sóla, prostor pro improvizaci tu existuje. A také samozřejmě skládáme nové písně, kam mohu přidat saxofon nebo harmoniku, pokud tam nejsou. Nejprve se ale zeptám jeho manažera, pošlu mu MP3 se svými nápady a podobně. Pokud si myslí, že je to ok, přehrajeme si to během zkoušky. No a pokud se to líbí i Joeovi, nápad se stane součástí skladby. Joe přesně ví, co chce, a také slyší vše, co se na pódiu děje.
Pokud hraješ s Joe Cockerem, saxofon není jediným nástrojem, se kterým Tě můžeme vidět...
To je pravda. V několika písních hraji také na perkuse. A když hrajeme skladbu „Noubliez jamais“, hraji na akordeón. Občas se chopím také chromatiky, a v případě potřeby vypomohu i s klávesovými party. Snažím se být co nejužitečnější...
Máš nějakou opravdu oblíbenou skladbu Joe Cockera a Rogera Hodgsona? Myslím takovou, kterou si orpavdu při hraní užíváš?
S Rogerem velice rád hraji „The Logical Song“, „Give a Little Bit“ a „It's Raining Again“. Ze skladeb Joe Cockera miluji „Unchain My Heart“, „You Can Leave Your Hat On“, „The Letter“ a „Feelin' Alright“. Mou asi nejoblíbenější skladbou Joe Cockera je však jedna, ve které nehraji, a sice „Your Are So Beautiful“. Joe zpívá jako nikdo jiný, každou show, kdy ho mohu poslouchat, si velmi užívám a pořád mi naskakuje husí kůže.
Nedokáži si ani představit množství zkušeností, které získá hudebník v blízkosti Joe Cockera, alespoň Nick Milo se nám do rozhovoru téměř rozplýval...
Naučil jsem toho mnoho a ve všech možných rovinách. Pracovat s takovou třídou, jako je Joe Cocker a jeho kapela, to je proces neustálého učení se. Produkční tým i ostatní personál jsou lepší než kdokoliv jiný, a i od nich se toho jako muzikant naučíte velmi mnoho. Myslím si, že pro každého musí být potěšující pracovat s předními profesionály, kteří se o vás starají a pořád se ujišťují, zda se cítíte v pohodě a máte vše, co potřebujete k tomu, abyste odvedli dobrou práci.
Tour Joe Cockera patří nepochybně k těm větším. Jaká je tvá denní rutina na takových turné? A jak trávíš čas během cestování?
Pro člověka je to skutečně v mnoha ohledech velmi příjemné. Podíval jsem se do takových měst a zemí, kam bych se nebýt tour s největší pravděpodobností nikdy nepodíval. Na turné míváme i volné dny, kdy můžeme odpočívat a nebo navštívit město. Pro cestování během turné máme obvykle k dispozici velmi pohodlné autobusy, kde trávíme společně mnoho času, který si krátíme třeba tím, že sledujeme různé filmy nebo hrajeme kostky. Někdy máme možnost využít také soukromé letadlo, což je podle mého názoru taky celkem pěkný způsob cestování (smích). V den vystoupení přijíždíme na místo několik hodin před tím, než je otevřeno pro veřejnost. Pokud je potřeba, dělá se zvuková zkouška. Před tím, než jdeme na pódium, tak večeříme a každý podle svého odpočívá. Hned jak skončí show, vydáváme se obvykle na cestu do dalšího města.
Najdeš si během turné nějaký čas i na cvičení?
Záleží samozřejmě na našem cestovním rozvrhu. Ale ano, najdu... Více se mi samozřejmě daří cvičit v den, kdy nemáme vystoupení.
Praktikuješ těsně před vystoupením rozehřívací cviky?
Dlouhé tóny a různé stupnice.
Řekl bys, že se stále na svůj nástroj učíš něco nového?
Člověk se nikdy nepřestává učit. I na saxofon je to cesta bez konce.
Máš nějaká cvičení, která bys mohl hráčům na saxofon doporučit? Například proto, aby vydrželi s dechem po celé vystoupení?
Takových cvičení je mnoho, ale to úplně nejjednodušší a zároveň nejnudnější, které mohu doporučit, jsou dlouhé tóny.
A co bys poradil těm, kteří by se Tě ptali na to, jak se dopracovat k opravdu dobrému zvuku?
Zopakoval bych jen: „dlouhé tóny“ (smích). Důležité je také pracovat na dynamice.
Podle Tvé zkušenosti, jaké jsou největší výzvy, nebo snad překážky, se kterými se musí začínající saxofonista vypořádat?
Myslím si, že jsou to právě úplné začátky. První týdny, nebo i měsíce, které strávíte s tímto nástrojem, doprovází opravdu strašný zvuk, který nástroj vydává. Jen málokdy nemá začátečník potíže vydat z nástroje alespoň trochu dobrý zvuk, což mu může velmi snadno sebrat chuť dál na nástroj cvičit. Je tedy dobré být trpělivý.
Měl bys pro naše čtenáře nějaké rady o tom, jak správně zvládnout ohýbání tónu, jak se dopracovat k správnému nátisku, či jaká jsou nejdůležitější pravidla, která je dobré vždy respektovat?
Myslím si, že s těmito otázkami nejlépe každému pomohou dedikované knihy a videa. Důležitá jsou podle mne cvičení pro ucho, například jen obyčejné hraní s reprodukovanou hudbou. To je něco, co jsem praktikoval velice často, když jsem začínal s hraním. Studoval jsem písně i sóla podle ucha. Dobrý sluch je něco, co mně samotnému pomohlo nejvíce v mé muzikantské profesi. Měli byste poslouchat a dbát na to, co hrají ostatní členové kapely nebo souboru, ale to platí pro všechny hudebníky. Ale obecně bych každému radil, aby se na nástroj učil pod vedením pedagoga, který vám poskytne nezbytná vodítka k tomu, abyste se na nástroj učil tím správným způsobem.
Před čtyřmi lety jsi nahrál svou vlastní sólovou desku. Byl tento počin vždy Tvým snem? Po většinu své kariéry jsi působil jako doprovodný hráč...
Ano, byl to můj splněný sen. Abych řekl pravdu, na tomto svém projektu jsem začal pracovat ještě v Argentině v roce 2001. Při stěhování do Evropy jsem musel tvorbu této desky pozastavit a podařilo se mi ji dokončit až v roce 2009.
Na tomto albu hraješ také na chromatickou harmoniku, klávesy a perkuse. Napsal jsi všechny písně na CD sám sobě na míru?
Na albu je 11 skladeb. Píseň nazvanou „Angel“ napsala Sarah McLachlan. Na jedné jsem se autorsky podílel s vynikajícím americkým producentem, skladatelem a klavíristou CJ Vanstonem. Zbylých devět skladeb jsem napsal zcela sám. CJ produkoval naši společnou píseň, a s ostatními mi pomohli přátelé. Jmenovitě Diego Ortells, Jorge „Mosquito“ Garrido a Carlos Lambertini.
Mohl bys trochu podrobněji pohovořit o svém přístupu ke skládání hudby?
Skládám především za pianem, a to především kvůli harmonii. Pokud jde o melodii, ta mě může napadnout vlastně kdykoliv – když řídím auto, ve sprše, nebo na pláži. Řekl bych, že mnohokrát je to právě vaše nálada, co je při skládání rozhodující. Jedna ze skladeb, kterou jsem napsal, se jmenuje „Annemie“ a je věnována mé babičce. V červenci 2001 jsem přijel do lyžarského centra u nás v Argentině, kterému se říká „Las Leňas“, abych zde hraním strávil asi dva týdny. Dva dny po mém příjezdu mi volala má žena, aby mi řekla, že babička náhle zemřela. Tu noc jsem zašel do nedalekého hotelu a sedl si tam za piano. Ve smutku jsem pro ni napsal tuto skladbu. Několik dní po té mi znovu volala žena, aby mi řekla, že je těhotná. Tu noc jsem se znovu vrátil do onoho hotelu, sedl si za piano a inspirován novou duší jsem složil „Canción de Maia“ (Mainu píseň).
Navedeš nás, kde bychom mohli koupit tvé CD?
Desku, která je vyvedena ve velmi pěkném provedení s 20stránkovým bookletem, je možné koupit přes mé webové stránky www.norbertfimpel.com, a nebo také v digitální verzi ji lze stáhnout na iTunes, CD Baby, a nebo na Amazonu.
Kromě hraní s velkými produkcemi Joe Cockera Rogera Hodgsona, máš nějaké další projekty, do kterých například přispíváš i jako skladatel?
Jsem členem „The Vibe“ – skvělé skupiny, jejímiž členy jsou pianista Daniel Roth, basista Wojtek Sobolewski, bubeník Patti Ballinas a perkusionista Hugo Sócrate. Aktuálně mám rozpracovaný také zcela nový projekt, který tvořím společně s vynikajícím kytaristou a zpěvákem Tolo Serverou. V současnosti nahráváme CD, na kterém bude 15 skladeb, z nichž některé jsou našimi vlastními úpravami známých písní a část z nich tvoří naše vlastní kompozice. Existuje video, které jsem nahrál na internet, abychom mohli lidem nastínit, co vlastně děláme. Je to taková krátká směsice naší hudby z živého koncertu, který jsme odehráli před nedávnem. Zadejte si na YouTube heslo Servera Fimpel a najdete to.
Mohl bys jmenovat hráče na saxofon, se kterými jsi hrál a jsi na to dodnes velmi pyšný?
Bohužel jsem si dosud nezahrál s žádným z mých saxofonových hrdinů, i když jsem dva z nich potkal před mnoha lety, když jsem začínal hru na saxofon studovat. Setkal jsem se Kirkem Whalumem, když byl na turné s Whitney Houston, a také s Andym Snitzerem, který koncertoval s Rolling Stones. S oběma jsem se potkal v Buenos Aires. Před dvěma lety jsem také zažil v USA setkání s Markem Russo – to, když jsme tu hráli s Joe Cockerem.
Jaké jsou Tvoje plány do budoucna?
Abych pravdu řekl, na mém seznamu je velice mnoho umělců, se kterými bych si rád zahrál.
A můžeš některé z nich jmenovat?
(Smích) Ano, i když ten seznam je téměř nekonečný. Rád bych hrál například s Jamesem Morrisonem, Jamiem Cullumem, Alejadnro Sanzem, Michaelem McDonaldem, Stingem, Steviem Wonderem, Arethou Franklin, Lalou Hattaway a tak dále (smích).
No, to jsou opravdu skvostní umělci. Ale pokud se nemýlím, máš také zkušenost s hraním pro Jamese Browna, který má pověst velmi přísného „šéfa“. Máš nějakou zkušenost, která by tuto jeho pověst potvrzovala?
Produkce, na které jsem s ním spolupracoval, se jmenovala právě „Night of the Proms“, a byla to právě ta, na které jsem také potkal Joe Cockera. Každý umělec, který tu vystupoval, sem přijel bez své vlastní skupiny, protože zde byla rocková kapela s orchestrem a padesátičlenným sborem. A já jsem byl součástí té rockové skupiny. James Brown přicestoval s částí své skupiny, především pak s hráčem na trubku a výborným altsaxofonistou Jeffem Watkinsem. Já se k nim připojil jako tenor. Zkoušky probíhaly bez Jamese, a řekl bych, že docela v pohodě. Jen na konci přišel vrchní manager a řekl: „Zní to výborně, ale musíme počkat na pana Browna, on má poslední slovo.“ Příští den jsme zkoušeli s Jamesem a byl spokojený. Odehrál jsem s ním dvacet koncertů a byla to určitě skvělá zkušenost.
Mohl bys na závěr jmenovat koncerty, které jsou pro Tebe nezapomenutelné?
Rozhodně k takovým patří vystoupení v Radio City v New Yorku, Státní divadlo v Sydney a Luna Park v Buenos Aires, kde jsem hrál s Joe Cockerem. S Rogerem je pak pro mě nezapomenutelném vystoupení v pařížské Olympii.
Přeji tedy mnoho dalších podobně skvělých koncertů a děkuji Ti za interview.