Když nepočítám různé kytarové kliniky ještě za dob Nevermore, tak jarní americké a toto evropské turné jsou vlastně prvními štacemi, kde živě prezentuješ čistě instrumentální hudbu. Jaký je to pocit?
Vlastně je to docela dobrý pocit. Je to rozhodně něco úplně jiného, než co jsem před tím dělal s Nevermore, ale můžu naprosto upřímně říct, že mě to fakt baví. Ale přesněji řečeno, nehrajeme jen výhradně instrumentální věci, máme v programu i tři vokální songy. Jeden je z mé nové desky, Surrender, který na albu nazpíval Ihsahn (ex-Emperor), a také dvě nové skladby, které jsme napsali nedávno. Dalších sedm věcí v setlistu je pak instrumentálních.
Ty dvě nové skladby je možné vyslechnout i na internetu a zdá se, že i tady jde o věci spíše s brutálním vokálem, což je trochu něco jiného, než co jsi dosud dělal, je to tak?
To ano. Nové skladby jsou více heavy, s takřka death metalovým zpěvem. Ale líbí se mi to. Vždycky jsem byl fanouškem tohoto typu muziky, obzvláště thrash metalu té éry z konce 80. a začátku 90. let, takže třeba kapel jako Testament. Svým způsobem jsem se postupně naučil poslouchat i tento agresivnější styl hudby, takže nemám problém ji hrát. Má jen trochu agresivnější zvuk než třeba ty věci z osmdesátých let, ale zároveň ji kombinuji se špetkou toho, co jinak vkládám do svých sólových instrumentálních skladeb, dalo by se říct.
Nyní propaguješ především své druhé sólové album. Co nám o něm můžeš říct? Měl jsi při jeho skládání nějaký specifický cíl?
Abych byl úplně upřímný, tak jsem vlastně dosáhl spousty svých cílů už tím, co jsem dělal s Nevermore. Tím myslím cestování po turné po celém světě, vydání celé řady desek, odehrání bezpočtu koncertů. Tady s tímto materiálem se ve skutečnosti pokouším dětskými krůčky dobrat toho, abych si našel něco jiného, co chci opravdu dělat. Zároveň si ale nemyslím, že by to automaticky znamenalo to, že budu navždy dělat už pouze instrumentální hudbu. Jakmile toto turné skončí, pravděpodobně strávím spoustu času tím, že začnu skládat další album, které bude zase se zpěvem. Toto je svým způsobem i o tom, že jsem chtěl sám sobě, ale i fanouškům a posluchačům, dokázat, že jsou i jiné věci, které dokážu se svým nástrojem dělat. A zdá se, že jim to stále připadá zajímavé, což je určitě i důvod, proč to i mě samotného stále baví. Ale v budoucnu určitě najdu kapelu se zpěvákem a vrátím se k muzice se zpěvem. Teď jde spíše o hledání toho, co můžu dělat mimo to.
V každém případě „dvojka“ zní úplně odlišně než tvá první sólová deska Zero Order Phase, kterou jsi vydal ještě za dob Nevermore. Změnil jsi nějak svůj přístup ke skládání?
Skutečně zní odlišně. Důvody mají z velké části co dělat hlavně s faktem, že když v roce 2008 vyšla Zero Order Phase, byl jsem v té době ještě v Nevermore a nemohl jsem se na tu desku úplně stoprocentně soustředit, protože jsem stále balancoval mezi dvěma věcmi současně. Ale v případě nové desky Plains Of Oblivion jsem už byl z Nevermore venku a říkal jsem si, že si můžu vybrat jednu ze dvou variant. Mohl jsem se na všechno vykašlat, nedělat nic a jen tak sedět doma, nebo zkusit složit nové album a skutečně se soustředit na to, aby z toho vzešlo něco zajímavého. Samozřejmě jsem si vybral tu druhou a strávil jsem na nové nahrávce spoustu času, opravdu hodně, zhruba tři nebo čtyři měsíce. Takže je zjevné, že množství práce do ní vložené bylo mnohem větší než u první desky. Zároveň jsem mohl celé album nahrát přímo ve svém domě, což bylo velice uvolňující, protože nebylo třeba se bát, že bude cokoliv uspěchané jako ve studiu, kde to stojí hodně peněz. Doslova jsem se mohl ráno probudit, dát si šálek kávy a začít pracovat na tom, co jsem právě dělal. Kromě toho si myslím, že je to jedna z těch desek, kde najdete spoustu skvělých hostů, spoustu skvělých zpívaných věcí. Je to taková kytarová projížďka vším, čím jsem byl ovlivněný během své dlouhé kariéry. A to vše se schází na jednom albu s názvem Plains Of Oblivion.
Právě ještě v době, kdy jsi hrál v Nevermore jsem někde v rozhovoru četl, že když nejsi na turné, tak až osm hodin denně skládáš, jako kdyby to byla tvá normální práce. Děláš to tak pořád?
Ne ne, ve skutečnosti to tak není (smích). Abych byl upřímný… pravda je, že skládám hodně, ale nehraji na kytaru třeba devět hodin denně. To jsem dělal, když jsem byl mladší, ještě jako malý kluk. Teď je to tak, že se nejdřív zhruba hodinu rozehřívám, než jsou mé prsty v pohodě a pak strávím třeba čtyři nebo pět hodin komponováním, vymýšlením nápadů a podobně. A jak vyplouvají na povrch nápad za nápadem, začínám dávat dohromady základ toho, jak si představuji, že by nahrávka měla znít, a pomalu, postupně stavím ten monument, který pak představuje celé album. To je vlastně způsob, jakým jsem to vždy dělal – už od doby, co jsem začal hrát na kytaru. Začínám doslova nějakým groovem na bicích – mám doma nějakého automatického bubeníka, dám dohromady nějaký základ, který se mi opravdu líbí, a začnu skládat kolem něj. A samozřejmě s technologií, kterou máme k dispozici dnes, jako třeba Pro Tools a další úžasné nástroje, si pak můžeš kategorizovat všechny riffy, přesouvat je sem a tam, vzít určité party či části skladeb a vytvářet z nich excelentní věci. Tak se svým způsobem dá asi nejlépe popsat to, co jsem nyní dělal.
Výsledek je v každém případě výborný, nová deska se mi opravdu líbí. Ale není pak někdy těžké dostat některé skladby „na pódium“ (ačkoliv to nutně nemusí souviset s použitím Pro Tools, nepochybuji, že je na desce všechno poctivě zahráno)?
Někdy ano. Protože si neuvědomíš, že když hraješ na živo, mnohem víc se pohybuješ, a když hraješ všechny ty těžké party… Ve skutečnosti musím být při komponování docela opatrný, abych nesložil věci, které jsou příliš „mimo moji ligu“, tedy když je mám hrát na živo (smích). Někdy je skutečně obtížné to na pódium dostat, ale to už je moment, kdy přichází na řadu zkoušení s kapelou a přehrávání songů znova a znova, tak dlouho, až znějí super precizně. Na nové desce je jedna skladba, kterou je těžké hrát živě, jde o Requiem For The Living. Obsahuje těžký, dá se říct klasický part, spoustu pasáží postavených na arpeggiích. Málem jsem to musel vyhodit ze songlistu, protože je fakt těžké to na živo zahrát, je to hodně technické a hodně obtížné.
Už jsme zmínili, že je na albu spousta opravdu zajímavých hostů. Jak došlo k tomu, že se právě oni na albu objevili? Znáš všechny osobně?
S Martym Friedmanem se znám nejdéle. Vlastně jsem zhruba před čtyřmi lety přispěl na jeho sólovou desku Future Addict. Už tehdy jsem se s ním o tom začal bavit a zdvořile jsem se ho zeptal, zda by se jednou nechtěl objevit i on na mé desce, až ji budu připravovat, a on na to, že jistě, žádný problém. Takže s ním jsem byl předběžně domluvený. Fanouškem Tony MacAlpina a Chrise Polanda jsem byl už v době, kdy jsem vyrůstal, oba měli velký vliv na moji kytarovou hru. Bylo to doslova tak, že jsem oběma zkrátka napsal e-maily: Chlapi, byli byste ochotní objevit se na mé desce? (smích) A hned druhý den jsem od obou dostal odpovědi, odepsali mi, že do toho jdou. Což bylo skvělé, bylo to skutečně něco jako splněný sen kytaristy. A všichni pak svá sóla poslali zase e-mailem. Nebylo to tedy tak, že by přišli nahrát své party ke mně do studia, všechno mi poslali přes internet a následně jsme vše naimportovali přímo do sessions v Pro Tools. Bylo to opravdu rychlé.
Posílal jsi jim celé skladby i s tvými party, nebo jen pasáže, do kterých měli hrát?
Jenom ta místa, kam měla přijít jejich sóla, tak, aby vystihli ty správné vibrace a pracovali jen s daným feelingem. Měl jsem dojem, že kdybych jim poslal celou skladbu, bylo by to pro ně více matoucí, a tak jsem jim dal jen úryvky, do nichž mohli sólovat. Třeba Marty mi poslal svůj part snad během dvou hodin (smích). Říkal jsem si, co to má znamenat? Byl jsem ohromený! On je ale skutečně takhle dobrým muzikantem. Zapomenout ovšem nesmím ani na Attilu Vorose, který byl posledním druhým kytaristou Nevermore, a také na mém novém albu hostuje. Objevuje se ve skladbě Requiem for the Living a i on odvedl skvělou práci. Dohromady tak na albu hostují čtyři skvělí kytaristé, navíc v jedné skladbě hostuje u zpěvu Ihsahn a ve dvou Christine Rhoades, která má opravdu pěkný hlas.
Není nejmenších pochyb, že sám jsi fenomenální kytarista, ale stejně: Nepocítil jsi pak tak trochu tlak, že musíš do těch skladeb zahrát něco výjimečného, poté, co jsi od tak skvělých hostujících kytaristů dostal jejich „příspěvky“?
Rozhodně mě to přinutilo dát do toho všechno. Obzvláště potom, co jsem slyšel sólo Tonyho MacAlpina, které je opravdu úžasné. To jsem si řekl, že budu muset na partech, které jsem si do té skladby The Ultimatum původně připravil, ještě zapracovat. A Chris Poland, člověče, ten má tak výjimečný styl! I tady jsem musel některé party v songu Continuum Drift znova promyslet, potom, co mi on poslal ty své.
Chris Poland má dost unikátní tón…
Má, opravdu má. Má skvělou pravou ruku pro hraní trsátkem, ale má také nádherný cit pro legato, které při hře docela dost používá. A jeho frázování v pentatonikách je úžas-né, je neuvěřitelný.
Na čem dnes jako kytarista pracuješ ty, když se rozehříváš nebo cvičíš? Vyvíjíš stále nějaké nové věci, nějaké nové techniky?
Určitě. Ale chápeš, na turné je to těžké, protože se obyčejně nesoustředíš čistě jen na kytaru. Hodně cestuješ, jsi díky tomu unavený – po pravdě i teď se cítím docela unavený, protože někdy v noci nespím, jak bych měl. Když jsem na cestách, tak prostě vezmu nástroj a jen tak hraji, abych věděl, že se cítím v pohodě a byl si jistý, že přesně vím, co budu dělat ten večer na pódiu. Pokud jde o to, že bych na nástroj pohlížel nějak intelektuálně a příliš o tom přemýšlel, to nedělám, dokud se nevrátím zpátky domů, kde můžu s kytarou skutečně strávit potřebný čas. Na turné je to zkrátka jiné, děje se toho příliš mnoho kolem, malé kliniky, podpisovky, rozhovory a tak dále. Je to takový chaos, který prostupuje všechno a někdy je to trochu těžké (smích). Takže obvykle se vymýšlení děje jen doma, jen s nástrojem, kdy se snažím přijít s novými věcmi.
Pojďme si pohovořit o tvém vybavení. Ví se o tobě, že používáš své vlastní šesti- a sedmi strunné signature modely kytar Schecter. Co jsou dnes tvé hlavní nástroje?
Používám skutečně jen svůj signature model Schecter Jeff Loomis, jen jej mám tentokrát s sebou v černé barvě. Mám také novější signature model Jeff Loomis JLV tvarovaný do V (vyrábí se sedmistrunný i šestistrunný), ten mám s sebou na turné také, ale většinou používám jen ten základní (super strat), véčko mám pouze jako zálohu. Na turné v USA používám modellingový preamp Axe FX, ze kterého beru všechny efekty, a také koncový zesilovač Engl přes dva 4x12“ reproboxy. Konkrétně na tomto evropském turné se bohužel musím snažit co nejvíc ušetřit, protože bych se rád vrátil domů s nějakými penězi, takže si tu pronajímám backline (nástrojovou aparaturu) složenou z produktů Engl. Například dnes budu hrát přes hlavu Engl Savage 120, a to napřímo, úplně bez efektů. O některé z efektů se postará můj zvukař, ale sám hraji přímo do zesilovače.
Nepoužíváš ani distortion? Vím, že jsi dlouho používal Tube Screamer nebo později Way Huge Green Rhino…
Teď se připojuji přímo do hlavy Savage 120 a veškerý gain beru přímo ze samotného zesilovače. Mám jeden rytmický kanál a boost pro sóla.
Máš nějaké preference ohledně lamp? EL34 nebo 6L6?
Používám elektronky 6L6.
Dlouhá léta hraješ převážně na sedmistrunné nástroje, nenapadlo tě někdy zkusit osmistrunný model?
Ano, dokonce mám jeden doma. Ale nevím... Je to pro mě úplně něco jiného. Líbí se mi, ale krk je opravdu velký, a ačkoliv sám mám docela velké ruce, sedmistrunný nástroj je pro mě nejpřirozenější, tak se toho držím. A zjistil jsem, že když bych chtěl jít ještě níž, pak mi stačí podladit si do jiných ladění, než se trápit s osmistrunnou kytarou. Osmistrunka je sice skvělá věc, ale není to zkrátka to, co hledám.
Mimochodem jsem slyšel, že používáš docela tlustou sedmou strunu (H), něco jako .070, což je opravdu dost…
Používal jsem tloušťku .070, to ano, dokud jsem nezačal pozorovat, že mě začíná zlobit ruka. Do té doby jsem používal sadu .010-.052 pro prvních šest strun a .070 pro spodek, nedávno jsem však přešel na tenčí, .009-.046 na prvních šesti strunách a .066 na nejhlubší sedmé. Používám struny Ernie Ball a trsátka Jim Dunlop Tortex Sharp Extra Heavy (2.0 mm).
Je pro tebe důležité mít to správné trsátko?
To je. Trsátka, co používám, jsou špičatá a můžu si položit ruku tak, že používám jen ten ostrý okraj. Hlavní „fígl“ je v tom, že se pak trsátko jen tak tak dotýká struny. To se pak odráží v tendenci být přesnější, tak, jak jen můžeš být.
Zmínil jsi Axe FX, který dnes používá celá řada kytaristů, hlavně stále více těch metalových. Zároveň jsi ale jedním z mála z nich, kteří se na pódiu i přesto nezřekli skutečného lampového zesilovače. Používáš jej jen proto, že jsi endorser firmy Engl, nebo je skutečně potřebuješ k životu?
Axe FX je jednou z těch věcí, které ti dávají automatickou kontrolu nad spoustou věcí, všechno máš přímo u nohy. Vyrábějí nožní podlahový kontrolér MFC-101 a s ním se dá vše snadno ovládat. Já sám mám naprogramovaných pět zvuků, hlavní rytmický, svěží a šťavnatý čistý zvuk s chorusem a reverbem, boost pro sóla, používám také patch s terciovou harmonií a patch s octaverem. A každý z těchto tónů si můžu nastavit opravdu precizně. Spousta lidí pak Axe FX používá při živém hraní jako Direct In do mixu, což je sice dobrá myšlenka, ale já mám zároveň rád ten tlak reproboxu, zvuk bedny sejmutý mikrofonem před ní, takže to je to, co také dělám. Ale zároveň musím dodat, že jsem v práci s Axe FX pořád nováček a jen pomalu se do toho dostávám, stále ještě kroutím knoflíky a hledám. Ale baví mě to, takže je možné, že v budoucnu půjdu tou cestou, kterou popisuješ, přímo do mixu.
Spousta lidí hlavně říká, že jde taky o možnost snadno si vzít svůj zvuk kamkoliv a nemuset si za svoje pronajímat všechno to těžké vybavení, zesilovače, bedny…
To je pravda, je to jako vzít si menší kufr navíc a vézt si celý aparát na klíně.
Právě před nahráváním druhé desky sis prý vybudoval kompletní domácí studio, můžeš ho stručně popsat?
Pomohl mi ho dát dohromady kamarád. Je postavené na počítači Mac, na němž momentálně běží Pro Tools 8, používám reproboxy M-Audio a asi tunu plug-inů, jako třeba EZ drummer Drumkit From Hell (Toontrack), který zní opravdu výborně, jde o samply skutečných bicích. Pak používám plug-in Omnisphere (Spectrasonics), který je skvělý třeba pro ambientní klávesové party a skvěle sedí do pozadí určitých mixů, které mám rád. To je v kostce asi tak všechno. Pravda je, že na druhé sólové nahrávce jsi použil trochu víc klávesových partů a ploch… Mnoho z nich je tam zasazených tak, že je na první poslech těžké si jich všimnout, ale stoprocentně by sis všiml, že tam chybí, kdybych je dal pryč, tvoří spíš takové přirozené pozadí. Pro orchestraci používám také software Eastwest Symphonic Orchestra, který má skvělé zvuky nástrojů jako housle, cello apod. Ani to není na albu až tak nápadné, ale opět jsou tam určité elementy na pozadí, které jsou tam nenápadně přimíchány.
Při nahrávání Plains Of Oblivion ti jako producent pomáhal Aaron Smith z kapely 7 Horns 7 Eyes. Dovedeš si představit, že v budoucnu budeš nahrávat v domácím studiu své sólové album úplně sám?
Hm, možná ano. Jsem v tom už docela dobrý, ale zároveň jsem rád, když mám u sebe někoho, s kým mohu spolupracovat, abych od něj slyšel jeho názor na to, na čem právě pracuji. Tvé ucho je schopné to rozpoznat jen po určitou dobu, pak to začne splývat. Aaron Smith, se kterým jsem se na produkování mého alba domluvil, je ale v podstatě můj soused, prostě jen začal chodit ke mně a pomáhat mi už s malými demo nahrávkami, které jsem si dělal, a vše, co pro mě udělal, znělo úžasně, tak jsem jej požádal, zda by měl zájem být producentem celé desky. Bylo to velmi snadné a velmi příjemně se s ním spolupracovalo.
Co se týká budoucnosti, zmínil jsi, že se chystáš věnovat skládání pro kapelu se zpěvákem. Umíš si představit, že bys vybudoval úplně od nuly novou kapelu?
Ano, takový je pro tuto chvíli v podstatě i plán. Až se vrátím z turné, chystám se napsat úplně nové songy. Nejraději se ale vždy v dané chvíli věnuji jedné věci. Nepracuji tak, že bych přemýšlel příliš daleko dopředu, nejdřív dodělám, co mám, a pak teprve se rozhoduji, co dál. O obnovení Nevermore tedy neuvažuješ? Podle toho, co se proslýchá, jsi prý po uplynutí jisté doby od svého odchodu i docela otevřený reunionu… No, v podstatě bych to nevylučoval. Jde spíš o to, že být v kapele s určitou skupinou lidí po 18 let, to je dlouhá doba. Nechci znít jako pitomec, protože spousta kapel funguje bez problémů 20 a více let, ale u nás to spělo k situaci, kdy už jsem s nimi po osobní stránce nedokázal dál spolupracovat. Být s těmito lidmi v kapele permanentně, to už by nemohlo fungovat – ani pro mě, ani pro bubeníka Van Williamse, který tehdy kapelu opustil se mnou. Proto jsme se automaticky rozhodli skončit a veřejně jsme to oznámili. Ale kdyby třeba za sedm osm let ode dneška někdo přišel s návrhem na reunion, například pro odehrání nějaké festivalové štace, pravděpodobně bych to neshodil pod stůl – třeba jedno vystoupení za nějakou slušnou sumu peněz… jistě, proč ne? Aspoň by bylo za co zaplatit účty (smích).
Ptám se i proto, že jsem měl vždycky dojem, že mezi tebou a zpěvákem Warrelem Danem je při skládání ta správná chemie, nechybí ti to?
No tak jistě, ale být spolu se skupinou lidí v kapele těch 18 let, to je jako manželství, jste spolu každý den, jezdíte na turné… a skládání hudby… jde o to, že po té, co bylo vše řečeno a „dokonáno“, jsem potřeboval pryč. Každá kniha má svůj konec, jedny dveře se zavírají, ale další se otevírají, tak se na to dívám já.
Na druhou stranu, trvalo mnoho let, než jste si vybudovali renomé a získali pozornost, kterou jste si zasloužili, takže bylo překvapivé, že jste s bubeníkem najednou odešli.
Ono to vrcholné období pro kapelu bylo v letech 2005, 2006, kdy jsme se skutečně začali dostávat na tu vyšší úroveň, ale pak jakoby se stalo něco divného, začalo to zase trochu upadat. Nevím, jestli to bylo pro to, že jsme spolu před tím byli tak dlouho. Nechci tím říct, že si toho všeho nevážím, bavilo mě v kapele hrát a měl jsem možnost vidět spoustu úžasných míst, hrát pro spoustu skvělých lidí. A teď jsem tady.
Když jsi na počátku zmínil, že jsi přemýšlel, zda nedělat nic, nebo zda složit novou sólovou desku, napadlo mě, že jsem kdysi četl, že členové Nevermore kdysi vlastnili jednu restauraci v Seattlu. Měl jsi v tom také prsty?
Po pravdě řečeno jsem v tom nebyl skutečně zainteresovaný. Šlo o to, že když jsme s kapelou začínali, já, Warrel a Jim jsme pracovali ve stejné italské restauraci, jejíž majitel pak zemřel. Warrel a Jim ještě s dalším společníkem restauraci koupili. Ale začaly z toho plynout jen problémy. Nemůžeš provozovat restauraci, pokud v ní nejsi 24 hodin denně, sedm dní v týdnu – a my jsme byli pořád někde v Evropě na turné, zatímco jiní lidé se o podnik starali a prakticky jej zruinovali. Bylo to jen promrhání spousty peněz a jsem rád, že jsem nikdy nic nepodepsal, abych byl toho součástí (smích).
Takže to můžu zároveň chápat tak, že muzika je pro tebe to jediné, co chceš do budoucna dělat? Nebo si dovedeš představit i něco jiného?
To nevím. Asi by to bylo zkrátka něco jiného, co je spjaté s hudbou, možná skládání soundtracků k filmům nebo něco podobného. Pro mě je to zkrátka vždycky jen hudba. To je to, co dělám, a nic jiného vlastně ani neumím. Děkuji za rozhovor.
