Musím se přiznat, že až později, během přípravy na samotný rozhovor, jsem si dostudoval některá fakta týkající se tohoto anglického basisty. Mezi tyto informace patřilo třeba i to, že Guy je synem herce Mikea Pratta, který ztvárnil jednu z hlavních rolí v u nás nikoliv neznámém televizním seriálu Randall a Hopkirk, popřípadě i to, že se v polovině devadesátých let stal zeťem klávesisty Pink Floyd, Richarda Wrighta. Guy Pratt na mě od začátku působil jako živý, možná až trochu neposedný a vtipem sršící chlapík. Nebylo tedy těžké pochopit úspěšnost jeho komediální stand-up show My Bass and other Animals, s níž vystupuje od roku 2005 po celém světě. Guy Pratt se kromě hraní na baskytaru věnuje také skládání hudby pro televizi a film a sám si dokonce v několika „kusech“ vyzkoušel hereckou profesi. Je ovšem také znám jako autor knihy humorných vzpomínek. Rozhovor jsem s Guyem vedl na různá témata, i když právě jména Pink Floyd a David Gilmour v něm budete patrně číst nejčastěji.
Nejprve bych Vám rád poděkoval, že jste si na nás udělal čas, ostatně, jak se tu máte?
Fantasticky. Mám se tu bezvadně. Snad ještě nikdy jsem nebyl „ponořen“ do všeho kolem baskytary tak, jako tady.
Někomu může přijít podivné, že se akce, pořádané firmou Warwick, účastní hráč na Fendera, ale předpokládám, že za to asi „může“ Váš starý kontrabas Framus Triumph, na který příležitostně hrajete. Oslovil jste firmu Framus Vy, nebo oni oslovili Vás?
Oni oslovili mě. Abych byl upřímný, překvapuje mě, že jim to trvalo tak dlouho (smích). Máte ovšem pravdu, že je to kvůli mé base Triumph. Mám ji vlastně již od roku 1982. Léta jsem ji ale nepoužíval, nanejvýš tak dvakrát na několika nahrávkách Roberta Palmera. Takto zahálela až do roku 2006, přesněji do turné Davida Gilmoura. Tehdy za mnou přišel a oznámil mi, že budu hrát na kontrabas. Byl jsem zaskočen, ale souhlasil jsem, i když s rozpaky. Myslím si, že to bylo minulý rok, kdy někdo odsud viděl DVD z tohoto turné – Remember that Night. Najednou mi začaly chodit zprávy. Od Jacka Bruce, Leeho Sklara a dalších. Říkal jsem si jen: „Co se to sakra děje?“ Později jsem dostal pozvání, abych přijel sem do továrny, kde se dostalo skvělé péče mně i mému nástroji. Všichni tu byli velmi milí. Hans-Peter mi od té doby vyrobil několik sympatických baskytar.
Toho, že hrajete na nástroj Framus, jsem si osobně poprvé všiml, když jsem Vás viděl hrát skladbu This Heaven. Můžete mi prozradit, jak jste vlastně k tomuto nástroji přišel?
Koupil jsem ji, když jsem se vrátil domů z mého prvního opravdového turné. Hrál jsem s australskou skupinou Ice House a strávil jsem snad tři měsíce cestováním po Austrálii a Novém Zélandu. Bylo to právě okolo Vánoc, kdy jsem se vrátil zpátky do Anglie. Měl jsem tehdy poprvé v životě hodně peněz a – zkrátka, chtěl jsem si koupit vánoční dárek. V Londýně je taková ulice, Denmark Street, říká se jí také britská Tip Pan Alley. Jsou zde nejrůznější obchody s uměním, různě napojené na britskou populární hudbu. Mezi nimi je i velmi slavný obchod s hudebními nástroji, říkají tam tomu Andys Guitars. Ta věc (Thriump Bass) tehdy byla vystavena ve výloze a vypadala prostě fantasticky. Nádhera. Stála 300 Liber. Nikdy předtím jsem takovou neviděl. Snad jen na obrázku... Vzpomínám si, že chlápek ze skupiny Focus měl zrovna takovou basu.
Předpokládám, že jste během své kariéry hrál na mnoho dobrých nástrojů, ať už to byly basy Fender, Music Man či Status. Mohl byste pohovořit o svém vybavení a o svých preferencích?
Mým nejoblíbenějším a také asi nejznámějším nástrojem je basa Betsy. Jde o Fender Jazz Bass z roku 1964, o model, který jsem v roce 1987 koupil od Johna Entwistla. On tehdy prodal mnoho nástrojů. Tento je proveden v kouřově vínové barvě (Burgundy Mist), ve které byly vyrobeny snad jen tři kusy. Entwistle měl celou sadu nástrojů v této barvě, od Jazz Bass(u) po Precisiona. Původní snímače Betsy mi přišly tiché a dle mého názoru příliš šuměly. Proto jsem je nahradil tehdy novými EMG. Vtipné na tom je to, že jsem ji těmito snímači osadil v roce 1987, a dnes už je lze vlastně považovat za vintage. To je tedy má hlavní, nejoblíbenější basa. Tou druhou je model Jazz Bass se dvěma poťáky s patrovým ovládáním (stack knob) z roku 1960. Dostal jsem ji jako svatební dar od Davida Gilmoura. Toužil jsem po ní snad roky, protože dobrý „stack knob jazz bass“ - to je snad ta nejlepší věc na světě. Není ovšem snadné ji objevit. Poslední večer turné s Pink Floyd jsem byl s Davidem v jeho šatně a snad do čtyř do rána jsem se ho snažil přemluvit k tomu, aby mi tu basu prodal. Nabízel jsem mu za ten nástroj majlant, ale on mi řekl jen „Ne, tuhle mít nemůžeš.“ Nakonec mi ji tedy daroval k naší svatbě (poznámka redakce: Guy Pratt se oženil s Galou Wright, dcerou klávesisty Pink Floyd Ricka Wrighta). Opravdu miluji staré krky modelů Jazz Bass. Když ale hraji skladby od Pink Floyd, hraji je na Precisiony. Prostě musím. Ale nenávidím je. Nejde o to, že bych neměl rád jejich zvuk, ten se mi naopak líbí. Líbí se mi, když někdo jiný hraje na Precision, ale sám na tento model hraji hrozně nerad. Nevyhovuje mi jeho tlustý krk. Krky na způsob Jazz Bass(e) jsou mnohem lepší. Mám takové i na nástrojích od firmy Status, která pro mě vyrobila signované modely. Připomínají 51 Telecaster s originálním Precision tělem, který má navíc „f“ otvor. Krk je tu vyroben z uhlíkových a grafitových vláken. Takže to jsou asi mé hlavní nástroje. Na Music Man(y) jsem už dlouho nehrál.
Dočetl jsem se, že kromě hraní na Precision nemáte příliš v lásce ani hru trsátkem.
Ano, při hraní starších skladeb od Pink Floyd chce David slyšet zvuk starého Precisionu hraného trsátkem. Nerad hraji trsátkem a nerad hraji na Precision, ale když je to vyžadováno, nedá se nic dělat. Navíc u takovéhle skupiny jsem připraven přinést nějakou tu oběť (smích).
Vzhledem k Vaší účasti tady v Markneukirchenu bychom se mohli domnívat, že se možná brzy objevíte mezi oficiálními firemními hráči firmy Warwick. Je tomu tak?
Ne, vlastně jsem nikdy nebyl ničí firemní hráč. Výjimečný byl můj vztah k firmě Status, ale jinak prostě jen na nástroje hraji. Rád sice udržuji vztah se společností, která je vyrábí, ale nejsem firemní hráč. Je pravda, že Hans-Peter hrozně touží po tom vyrobit mi baskytaru (smích). Hovořili jsme o tom, že by se mi líbila stará Star Bass, taková, na jakou hrával Bill Wyman v šedesátých letech.
Posuňme se tedy ve vašem vybavení dále. Jaké preferujete zesilovače?
Dlouho hraji především na zesilovače Ashdown. Teď se mi přihodila docela milá věc. Mark Gooday, zakladatel firmy Ahsdown, totiž původně začínal u společnosti Trace Elliot. Nedávno mi poslal fotku – pohled do objednávkové knihy Trace Elliot z roku 1982, kde stálo: „Guy Pratt, AH250“. Byl to můj první Trace. Skoro se mi chtělo plakat (smích).
A jaké používáte efekty? Pokud tedy ovšem vůbec nějaké pro baskytaru používáte.
Většinu efektů používám během svého komediálního stand-up show. Přitom používám jen pár mizerných efektů. Navíc si všechno musím nosit sám, a to změní způsob, jakým některé věci děláte (smích). Když pracuji s Davidem Gilmourem, který má snad milion pedalbordů, prostě si od něho jeden vypůjčím. Mám ale i vlastní, od řecké společnosti Jam Pedals. Ta vyrábí vážně dobré analogové efekty, něco takového na způsob 70. let. Nechal jsem si od nich postavit multiboard. Stačí mi vlastně jen pár efektů – kompresor, oktáver, phaser a delay.
Na Vašich webových stránkách jsem se dozvěděl, že jste nedávno absolvoval turné po Jižní Americe, kde jste vystupoval se svou stand-up komediální show My Bass and other Animals a Breakfest of Idiots...
Ano, naposledy jsem vystupoval v Monte Videu, v Uruguayi, kam mě pozvalo britské velvyslanectví.
Vzpomněl byste z té akce nějaký zajímavý zážitek?
Asi ne... Bylo to, jako bych byl v nějakém románu Grahama Greena – velmi staromódní. Hodně An-gličanů a vše působilo opravdu velmi staromódně.
Zajímala by mě tedy Vaše show jako taková. Proč jste se vůbec rozhodl pro spojení mluveného slova a hraní na baskytaru? O čem vlastně vystoupení My Bass and other Animals je?
Neměl jsem tehdy zřejmě příliš mnoho práce (smích). Vždy jsem chtěl dělat něco komediálního. A tato show je o tom, že vyprávím místy až neuvěřitelné, avšak pravdivé historky o tom, co se člověku může přihodit, když pracuje ve světě hudebního průmyslu. Muzikanti bývají obvykle celkem vtipní lidé a mají spousty příběhů, které si ti ostatní rádi poslechnou. Je to tedy komedie, komediálně pojatá autobiografie, zpětný pohled na můj život, na lidi, se kterými jsem pracoval, i na vtipné věci, které se přihodily. Myslím si, že nikdo podobně zaměřenou show nikdy nedělal, snad Ray Davis. Pravdou ovšem je, že mnoho umělců má sice podobná vystoupení, málokdo z nich ovšem nabízí perspektivu „nájemného“ muzikanta, v jehož historkách je trochu povídání o každém. Musím říct, že od členů Pink Floyd se mi v tomto směru dostalo velké podpory.
Ptal jsem se i s ohledem na to, že propojení hry na baskytaru není zrovna obvyklé...
Ale ano, co třeba takový John B., například? Včera jsem viděl část jeho show během jeho workshopu. Bylo to nádherné. On je navíc mnohem hezčí osoba než já. Takže naše vystoupení jsou... jak bych to jen řekl?: „Velmi rozdílná“. (Smích)
Pokud se nemýlím, napsal jste rovněž stejnojmennou knihu, kterou jste dokonce sám nahrál jako audio knihu.
Ano. Ale nesnášel jsem to. Nesnášel jsem její čtení a vlastně i její psaní. Knihu jsem začal psát, ještě než vůbec vznikl nápad vystupovat s komediální show. Začal jsem psát, jenomže jsem za chvíli zjistil, že to není tak jednoduché, a že mi psaní příliš nesedí. Mnohem raději příběhy vyprávím a také předvádím. Mé vystoupení je ještě ke všemu velmi vizuální. Určitě to znáte sám ze svého povolání, tedy to, jak nelehké je do psaného slova převést rozhovor, anekdoty a podobně. Ještě než jsem knihu dopsal, má show se stala celkem úspěšnou. To vedlo mého vydavatele k tomu, aby mi čím dál častěji připomínal, že ještě pořád píšu knihu, a aby se čím dál častěji ptal, kdy už bude hotová. Ale víte, jak se v Anglii píšou knížky? Vydavatel vám dá peníze s tím, že zbytek honoráře dostanete, až bude kniha hotová. Takže něco dostanete, i když ji vlastně nedokončíte (smích).
Bavíme se zde o My Bass and other Animals. Můžete nám něco říct také k show nazvané Breakfest of Idiots?
To je totéž. Nepatrně jsem upravil program vystoupení, a rozhodl se v rámci změn přijít i s novým názvem.
Dočetl jsem se, že pocházíte z velmi muzikální rodiny a vaši rodiče Vám koupili baskytaru jako Váš vůbec první hudební nástroj.
Ano, mým prvním hudebním nástrojem byla skutečně baskytara. Dostal jsem ji od svých rodičů, když mi bylo třináct. Je ovšem pravda, že jsem si ji původně vůbec nepřál. Strašně jsem toužil po elektrické kytaře, jenže oni mi místo toho nutili španělku. No a tu jsem vážně nechtěl. Proto jsem si řekl o baskytaru, aniž bych tušil, co ten nástroj obnáší. Říkal jsem si ale, že když si budu přát baskytaru, naši mě jen těžko budou přemlouvat k drahému a obrovskému akustickému kontrabasu (smích). Velice rychle jsem zjistil, že mít baskytaru je vlastně úplně skvělé. Když jsem se po Vánocích vrátil do školy, kde tehdy velmi „frčel“ rock'n'roll, hodně kluků mělo od rodičů elektrické kytary. Já byl jediný s basou. A to znamenalo, že mě každý chtěl do své kapely (smích).
Mezi svými baskytarovými vzory možná překvapivě občas zmiňujete Davida Gilmoura. Je tomu tak?
Ano, David je totiž mimořádný hráč na bezpražcovou baskytaru. Abyste věděli, žijeme s Davidem ve stejném městě a před nějakým týdnem jsem s ním pracoval na nějaké jeho demo nahrávce. Důležité ovšem je to, že „On“ za mnou přišel poprvé během pětadvaceti let a zeptal se mě: „Guyi, mohl bys mi něco nahrát? Myslím si, že to uděláš lépe, než já...“ Já jen vykřikl: „Opravdu!? Jasně, že můžu!“ (Smích)
Je pravda, že si David Gilmour nahrával na svých deskách baskytaru sám?
Ano, u Pink Floyd nahrával většinou basu on. Na své sólové desky zval baskytaristy, které měl rád, například Jeffa Porcara, nebo Pina Palladina. Později jsem se ale k němu (bohužel pro něho), přilepil já, takže proto si basu nahrával zase sám (smích).
Jaký moment Vaší hudební kariéry byste ze svého pohledu označil za rozhodující? Bylo to podle Vás členství ve skupině Ice House, se kterou jste odehráli turné ve společnosti Davida Bowieho, a nebo spolupráce s Brianem Ferrym?
Nevím. Každý z těchto momentů mě někam dovedl. Možná bych ale zvolil Ice House, protože s nimi jsem odehrál své první velké turné a festivaly v Německu. Díky nim jsem se setkal s Robertem Palmerem a mohl s ním později spolupracovat, což mě zase dovedlo ke spolupráci s Brianem Ferrym a tak dále. Většinou to zřejmě bylo tak, že kdosi o mně řekl někomu, a ten někdo mě potom doporučil někomu dalšímu. Díky tomu jsem nikdy nemusel „hledat“ práci.
Pokud se nemýlím, Vaše hudební počátky jsou také spojeny s punkem, že?
Ano, ale řekl bych, že to bylo spíše takové punkové rockabilly. Byl jsem tehdy hodně mladý. Má první kapela, psal se rok 1979, byla něco jako Mods revival (poznámka redakce: „Mods“ byli mladí lidé fascinováni na míru šitými obleky italského střihu, skútry značek Vespa či Lambretta – a na ty si instalovali množství zpětných zrcátek – a černou hudbou, která se do Británie dostávala jak s jamajskými imigranty, tak v produkci amerických vydavatelství zaměřených na r'n'b a soul). Tehdy se stala kultura Mods znovu velmi populární zejména díky filmu Quadrophenia od The Who, což byla mimochodem první kapela, kterou jsem si kdy zamiloval a kvůli které jsem se také chtěl stát hudebníkem. Při natáčení filmu si štáb pozval stovky mladých lidí jako kompars. Poněkud úsměvné na tom bylo to, že pro filmové scény nebyl nikdo oblečen jako původní Mods. Film původní hnutí hodně romantizoval, všechna ta děcka z toho byla nadšená a hned chtěla dělat něco podobného. Právě takhle vznikl ten náš punkový revival.
Kolik Vám vlastně bylo let, když jste se stal baskytaristou hrajícím s Pink Floyd?
Bylo mi dvacet pět a bylo to v roce 1987.
Nemohu se zbavit představy, že nabídka od takové skupiny musela pětadvacetiletým mladíkem pěkně „zamávat“. Předpokládám, že celá věc kolem Pink Floyd pro Vás musela být přinejmenším „překvapující“.
Ano, byl jsem v šoku a myslím si, že bych byl v šoku, i kdybych byl o něco starší. Vlastně bych z toho byl zaskočen i teď. Abych byl upřímný, na jednu stranu si přeji, abych byl tehdy o něco starší, na druhou stranu jsem vážně rád, že jsem tehdy starší nebyl (smích).
Přiznám se, že jsem již slyšel historku o Vašem prvním setkání s Davidem. Můžete tuto situaci přesto vzpomenout?
Na to se velmi dobře pamatuji, protože to byl asi ten nejtrýznivější okamžik v mém životě. Hrál jsem tehdy se skupinou Dream Academy. Dostali jsme nabídku, abychom zahráli jako předskokani Davida Gilmoura v Birminghamu, který tu vystupoval v rámci svého sólového turné. Když jsem dorazil na místo, přiběhl za mnou Nick, zpěvák Dream Academy a nadšeně mi začal něco vykládat. Musím poznamenat, že Nick představuje ten typ člověka, který se dokáže z každé věci nadmíru nadchnout. Tehdy vzrušeně spustil: „David tě slyšel hrát na nějaké nahrávce a myslí si, že jsi fantastický! Nemůže se dočkat, až se s tebou setká.“ Já jsem reagoval zaskočeně: „Opravdu? Bože můj.“ Samozřejmě, že to byl naprostý nesmysl. Přesto mě zatáhl do Davidovy šatny. Tam už byl David a vypadal velmi znuděně. Nick nás hned představil: „Davide, tohle je Guy. Guyi, to je David.“ Oba jsme pak beze slova na sebe hleděli takovým tím způsobem, až to za chvilku začalo být tak příšerné trapné, že tu situaci mohlo zachránit jen to, že se jeden z nás sebere a prostě odejde pryč (smích). Bylo to vážně hrozné... David mě tehdy znal jen díky tomu, že jsem hrál s Brianem Ferrym, s nímž on spolupracoval také. Totiž právě díky Dream Academy mohl předpokládat, že jsem dobrý baskytarista. O Brianovi se dobře vědělo, že není žádný hlupák, pokud jde o výběr muzikantů. Ale setkání v šatně pokračovalo. David jednoduše řekl: „Dokončili jsme s Pink Floyd desku a chystáme se na turné. Dvě otázky: Máš zájem jet s námi? Budeš k dispozici?“ Vřelo to ve mně, ale snažil jsem se předstírat, že jsem situaci ustál úplně v klidu, takže jsem se „vymáčkl“ nějak v tom smyslu, že by tu z mé strany zřejmě asi tedy zájem mohl být.“ No a pak následovalo třináct nejabsurdnějších měsíců mého života.
Když jsem se připravoval na tento rozhovor, hned několikrát jsem v souvislosti s Vaším jménem narazil na větu Davida Gilmoura: „Baskytaristů najdete deset na pětníku...
...ale někoho s důvtipem, abyste pohledal, proto jsme si ho najali.“ Ano. Příběh, který se váže k této větě je vážně vtipný. Když se Pink Floyd poprvé rozešli s Rogerem Watersem, dělal Roger nějaké interview a byla mu položena otázka: Jak nahradíte Davida Gilmoura? Dokážete si představit, že byste mohl pracovat bez Davida? Roger odvětil větou: Kytaristů najdete na pětníku deset... Kdosi hned zareagoval: Ano, kytaristů je deset na pětníku, ale takových, jako je David Gilmour, deset na pětníku nenajdete. Myslím si, že Davida to tehdy naštvalo. Po celou tu dobu, co jsem hrál s Pink Floyd, se Davida někdo ptal, jak mohu nahradit Rogera apod. A on pokaždé dokola odpovídal přesně touhle větou: „Baskytaristů najdete deset na pětníku, ale někoho s důvtipem, abyste pohledal, proto jsme si ho najali.“ A navíc, když jsem začínal se svou stand-up comedy a řekl jsem Davidovi, že by mi vážně pomohlo, kdyby mi pro účely show „daroval“ nějaký svůj citát, řekl: „Ano, určitě. Baskytaristů najdete deset na pětníku, ale...“ Bože! On to prostě nemůže nechat být. Pořád to musí opakovat (smích).
Bylo tehdy opravdu těžké najít dobrého basistu?
To nevím. Během zkušebního výstupu u Pink Floyd po mně dokonce ani nechtěli, abych na basu hrál. Oni chtěli, abych zpíval.
Vzpomněl byste na Vaše první turné s Pink Floyd? Bylo to pro Vás hudebně a hráčsky náročné? Měla na Vás kapela požadavky, u kterých jste se takříkajíc „zapotil“? Ani ne. Když se nad tím zpětně zamyslím, tak mé první turné s Pink Floyd, Delicate Sound of Thunder, bylo jednoduše řečeno neuvěřitelné. Bylo to něco, co jsem dosud nepoznal. Během toho turné jsem zažil snad všechno, co si dokážete představit, a ještě více. Sice se možná za některé věci stydím, ale nemohu říci, že bych měl někdy na pódiu trému. Na vystoupení skupiny jako Pink Floyd se na pódiu stále něco děje, stojí tam desítka dalších lidí, dochází tam k úžasným světelným a zvukovým efektům, takže vy jste svým způsobem dobře chráněn, protože tyto věci od vás odvádějí pozornost. Pokud jde o turné Pulse, myslím, že bylo muzikálně daleko lepší. Už jsme nebyli taková banda lehkomyslných mušketýrů, jako tomu bylo v době, kdy jsem s nimi vyjel na turné poprvé. Na Pulse jsem nesmírně pyšný. Řekl bych, že jsem se i já sám oproti prvnímu turné dost změnil. A změnily se i okolnosti, protože už jsem tehdy randil s klávesákovou dcerou (smích).
Jak dlouho jste před turné s Pink Floyd zkoušeli?
Dva týdny jsme zkoušeli ve zkušebně a potom čtyři týdny s celou tou obrovskou produkcí v hangáru v Torontu. S Davidovým turné k sólové desce On An Island to bylo v roce 2006 zase úplně něco jiného. David chtěl hlavně hrát hudbu, takže jsme začínali v nesrovnatelně menších prostorách. Turné s námi odjel také Marc Brickman, kluk, který měl na starosti světla během show Pink Floyd. Vtipné bylo, že během každého vystoupení přibylo nějaká světlo. Najednou tu byl nový laser, s dalším koncertem další dva, až postupně celá ta show takhle pomalinku narůstala. Ovšem nijak plánovaně. Pro mě bylo Davidovo turné On An Island vůbec nejpříjemnější turné, které jsem kdy odjel. Bylo to jako „Pink Floyd v krabičce“, taková Davidova vysněná kapela... Fakt, že koncerty nebyly tak obrovské, nám v mnohém usnadnilo život.
Používáte při koncertování in-ear monitoring?
Ne, nikdy. Spoléhám se prostě na odposlecho-vého zvukaře.
Občas se bráníte tomu, aby o Vás lidé hovořili jako o studiovém hráči, dokonce jste se vyslovil v tom smyslu, že taková „profese“ dnes vlastně již neexistuje. Můžete o tom pohovořit?
Jste velice dobře informován. Já vlastně ani teď jako muzikant najímaný jen k nahrávání nepracuji, v tomto ohledu příliš práce nemám. Řekl bych to asi takto: Jsem ochoten hrát komukoliv na jeho desce, ale určitě nepojedu s kýmkoliv na turné. Jsem rád „napojen“ na nějakého konkrétního umělce, tak jako jsem třeba svázán s Davidem Gilmourem nebo s Brianem Ferrym. Nahrávání je něco jiného. Nevadí mi komukoliv nahrát basu na desku, protože, upřímně řečeno, se třeba jedná jen o jednu píseň, což většinou zabere tak půlhodinku. Možná i proto vypadá můj životopis tak působivě (smích). Neříkám ale, že to nemusí být zábava. I když občas nejsem zrovna příliš zainteresován tím, co nahrávám, zbývá tu ještě to „potěšení“, které s sebou nese možnost nahlédnout do světa druhých, mít tu možnost sledovat, co a jak dělají.
Nejste tedy ten typ baskytaristy, který by snil o sólové desce?
Ne. Jsem „sideman“. To je to, co mám rád. Přineste mi svou skladbu a nechte mě vám s ní pomoct. Ano, umím skládat, umím hrát na jiné nástroje, rád píšu, ale jako hráč na baskytaru ještě mnohem raději pracuji jako součást něčeho jiného.
Přesto máte za sebou poměrně velké množství skladatelské práce. Nebo se mýlím?
Skládal jsem celkem dost materiálu pro televizi, filmy a muzikály. Ale těch nabídek už dnes tolik není. Nevím, asi jsem musel někoho nas**t (smích).
V této souvislosti jste se totiž zmínil i o tom, že už nerozumíte hudebnímu byznysu, nebo že ho dokonce nemáte rád. Liší se současný hudební svět opravdu tolik od toho, ve kterém jste se pohyboval jako začínající hudebník?
Není to o tom, že by tento byznys byl něčím, co nemám rád. Jde mi spíše o to, že si myslím, že už žádný neexistuje. Hudební průmysl nestál svým způsobem nikdy za nic, ale kdysi se alespoň koupal v penězích. Dříve jsem míval polovinu svých pracovních povinností v Los Angeles, kam mě zvali i přesto, že v tom městě žilo padesát tisíc výborných basistů. Idioty jako já si sem zvali kvůli nahrání basy do Madonniny skladby, nechávali je přitom letecky přepravovat první třídou a spát v luxusním apartmá. Teď je to tak, že se mě nanejvýš snaží odchytit, jen když už jsem náhodou v LA, protože všechny ty velké rozpočty a bonusy vzaly za své. Dnes se polovina nahrávek řeší přes email.
Máte nějaké své preference při studiové práci? Tedy zejména pokud jde o vybavení...
Většinu nahrávek jsem dělal v Townhouse Studios v Londýně, což je velmi staré studio. Pokud jde o mé vybavení, většinu jsem ho už prodal, protože jsem přišel na to, že pro mé účely mi stačí mít hlavně dobrý mikrofonní preamp.
Máte teď za sebou týden naplněný účastí na baskytarovém workshopu. Odnášíte si z této akce nějakou zajímavou zkušenost?
Chcete po mně radu pro mladé hráče, že? Nevím. Ať zkrátka vydrží hrát. Jak už jsem řekl, hudební průmysl dnes se už velmi liší od toho, ve kterém jsem začínal. Takže mě vážně nic nenapadá.
Dovolte mi ještě jednu z posledních otázek, za to však velmi důležitou. Říká se o Vás, že disponujete nejlépe tvarovaným slapovým palcem na světě. Je to pravda?
(Smích) Kde jste vyštrachali tohle? To je vážně vtipné. Ale ano, mám své palce jinak tvarované. Mají navzájem velmi odlišný tvar, jeden je úplně obyčejný a druhý je jako vytesaný ze dřeva. Podívejte (předvádí palce). Řekl bych, že se mi to stalo někdy v osmdesátých letech. Kdysi jsem zahrál slapem čtyři tóny ve skladbě Briana Ferryho (smích) .
Vím také o Vašem přání zahrát si Peterem Gabrielem. Už se Vám podařilo si tento sen splnit?
To je opravdu mým velkým přáním. Vždy hovořím o tom, že bych si chtěl zahrát se dvěma Pety. S Petem Townshendem a s Peterem Gabrielem, ale u něj se pořád vytrvale drží Tony Levin, takže se to asi nikdy nestane (smích).
Třeba Vás Tony někdy nechá zaskočit a příště si o tom povíme. Děkujeme za rozhovor.
