Elektrická kytara s plným korpusem se začala utvářet a vyvíjet v padesátých letech.
Je potřeba také konstatovat, že v podstatě na konci let šedesátých vývoj také skončil.
Ne, že by v průběhu let dalších někteří výrobci nepřišli s nějakým tím vylepšením, ale základní postupy výroby a konstrukce zůstaly v podstatě nezměněny.
O tuto skutečnost se postarali zejména pánové Leo Fender a Les Paul, přičemž pro druhého v pořadí platí, že uspěl s návrhem svého modelu kytary u, v té době již poměrně známé, firmy Gibson, až po několika nezdárných pokusech.
Nástroje z této doby neprodělaly během následujících mnoha let téměř žádné zásadní změny v základní konstrukci, ani ve tvarech.
A ani ostatní firmy jejichž modely v podstatě vycházely a vycházejí z výše jmenovaných nástrojů nepřinesly nějaké zásadní novum.
Samozřejmě se zde nabízí otázka. Je vůbec potřeba něco měnit a předělávat? Tak na toto by nám nejlépe asi dokázal odpovědět jistý pan Ken Parker, který někdy kolem roku 1973 počal na podnět svého bratra vyvíjet nástroje, které svým designem a způsobem výroby za použití nejmodernějších současných technologií, můžeme s klidným srdcem označit za nástroje kosmického věku. Na následujících řádcích si představíme, dnes již klasický model kytary z dílny firmy Parker guitars.
Protože předpokládáme, že tyto nástroje nejsou zrovna veřejnosti moc známé a velmi málo kytarových fanoušků z Čech mělo asi možnost takový nástroj držet v ruce nebo si jej jen detailně prohlédnout, pokusíme se tedy přiblížit vám především veškeré odlišnosti a výrobní postupy této značky.
Vzhled a konstrukce
Pouze letmý pohled stačí k tomu, aby každý kytarista zpozorněl, když se mu před očima zjeví něco tak neobvyklého jako je tato kytara, jež vidíte na fotografiích. To, že je to něco zvláštního a netradičního nutí některé jedince k negativnímu přístupu k takovémuto nástroji, aniž by se s ním blíže seznámili, naopak je tu jistě řada dalších kytaristů fandících určité extravaganci a jedinečnosti tvarů jimiž kytara disponuje.
Začněme tedy alespoň drobným nástinem výrobního procesu těchto unikátů. Protože se však výrobní proces u některých modelů poněkud liší, neplatí tedy všechno níže napsané všeobecně.
Základní postup výroby těla je tradiční. Tedy z ohoblované dřevěné desky, v tomto případě mahagonu (častěji firma používá topol), se na pásové pile vyřeže nahrubo obrys korpusu. Stejně tak probíhá základní příprava krku. První odlišností je fakt, že výrobce používá na krky velmi měkká, avšak rezonující dřeva, která se nadále musí speciální technologií vyztužovat. Veškeré další operace opracovávání těchto polotovarů mají na starosti velmi moderní CNC stroje Fadal, které pracují za pomocí speciálních přípravků a pomůcek, jichž má firma celou řadu patentovaných. Jako příklad zde uveďme konturování celé vrchní plochy těla jedním obráběcím nožem na jedno upnutí. Tuto stejnou operaci provede stroj také na spodní straně krku včetně speciálního prstového spojení krku s tělem (samozřejmě také patentovaného) a drážky pro umístění výztužné kulatiny. Zde bych rád uvedl, že zadní zaoblená část krku přechází přímo bez jakéhokoli přechodu v plochou zadní část dosti atypické hlavy. Hlava kytary je tedy v naprosté rovině s krkem. Jako výztuhu používá Parker tyčovinu z nástrojové oceli o průměru cca 2 mm, což je také velmi netradiční. Běžné průměry svorníků bývají asi 5-6 mm. Po založení výztuhy krku, zaslepení drážky se krk pomocí speciálního spoje slepí s tělem. Poté přichází na řadu opět počítačem řízený automat, jenž dotvoří veškeré kontury zadní strany nástroje.
Nyní přichází asi hlavní operace odlišující tyto kytary od ostatních. Protože je nástroj díky svým proporcím velmi křehký a v mnoha místech dosti tenký, (např. v místě spoje krku s tělem asi jen necelé 3 cm) je potřeba jej zpevnit. Na pomoc zde přichází technologie „kosmického“ věku. Krk a veškerá silně namáhaná místa jsou zpevňována pomocí kompozitu - tedy grafitu, epoxidu a skelných vláken, které se v podobě velmi tenkých proužků o síle 0,2 mm kladou na jednotlivé části. Dále následují opět speciální operace v podobě tzv. zapékání kytary uvnitř vakuového povlaku, při velmi vysokých teplotách, kdy dochází k celkovému vytvrzování a dokonalému vyztužování nástroje. Následuje dokončení povrchu broušením a přípravou k povrchové úpravě. Samotná povrchová úprava je samozřejmě také velmi specifickou záležitostí, a liší se podle toho zda má kytara průhlednou vrchní plochu, či nikoli. Námi testovaný model je v zadní části opatřen černou velmi jemnou metalízou, z vrchu pak transparentním lakem , pro zvýraznění textury dřeva.
Další zvláštností je zejména vytváření většiny otvorů v kytaře, právě až po dokončení povrchové úpravy. Také hmatník je tvořen až jako jedna z posledních operací výroby. Kdo z vás by čekal na hmatníku nějaký klasický materiál, jako je například palisandr, nebo eben, je na velkém omylu.
Hmatník tohoto nástroje totiž tvoří jen velmi tenká vrstva (cca 0,6 mm) speciálního kompozitního materiálu, aplikovaného přímo na zaoblenou vrchní část krku. Pro zajímavost, i toto zaoblení není po celé délce hmatníku stejné, nýbrž má kónický charakter, tzn. v přední části je jiné než vzadu. Pokud by se mohlo zdát, že Parker nemůže už ničím překvapit, pak vězte, že je toho ještě velmi mnoho. Ani opatření hmatníku pražcovým drátem není běžnou záležitostí. Vsazování pražců do vyřezaných drážek, jak to známe od všech ostatních výrobců, by totiž narušilo pevnost celého krku, a proto jsou pražce na těchto nástrojích lepené! Samozřejmě, že ani materiál na výrobu pražcového drátu není standardní. Parker používá rychle temperovanou nerez ocel, namísto běžných slitin niklu a stříbra. Celou operaci pražcování má na starosti opět počítačem řízený stroj a vše probíhá s nejvyšší přesností.
Nyní se dostáváme k hardwarovému vybavení tohoto nástroje. Zde je nutné uvést ten fakt, že většina dílů osazovaných na tyto nástroje je přímo na míru vyvíjena pouze pro ně samotné, tím pádem nejsou standardního typu. Jedinou výjimkou je zamykatelná ladící mechanika Sperzel. Naproti tomu je na druhém konci strun osazen naprosto originální tremolo systém, jenž již svým designem upoutá na první pohled. Jako hlavní odlišnost oproti ostatním tremolům spatřuji v umístění vztlakového speciálně předohýbaného listového pružícího plechu, který je navíc umístěn obráceně, tedy směrem k zadní části těla. K nastavování zdvihu a tuhosti tremola slouží kolečko opatřené zdrsněným gumovým povrchem a procházející celou tloušťkou těla. Otáčením kolečkem buď zvětšujete, nebo uvolňujete vztlak listové pružiny a tak máte možnost opravdu velmi jemného nastavení. Celý systém lze také používat ve třech módech, tedy zcela fixovaný, jednozvratný, nebo plně dvojzvratný. K nastavení této funkce slouží malá tří polohová plastová páčka umístěna ze spodu nástroje. Pohyb tremola je velmi jemný díky uložení na dvou velmi odolných čepech pohybujících se v kuličkových ložiscích. Velmi podařená se mi jeví také samotná páka vyrobená z tyčoviny o průřezu šestihranu a musím dodat, že po zasunutí do otvoru v tremolo systému se ani trochu neviklá. Velice jednoduché a velmi funkční řešení. Samozřejmostí je také výškové nastavování celého systému, přístupné ze spodu nástroje. V samostatných kamenech tremola jsou umístěny tzv. piezo převodníky od firmy Fishman.
Co se samostatných elektromagnetických snímačů týče, jsou tyto od firmy DiMarzio a jako většina věcí zde nejsou standardní. Jak jistě vidíte na nástroji nejsou umístěny rámečky okolo snímačů a snímače lze jen v nepatrném rozsahu nastavovat výškově. Jejich samotné uchycení je také nestandardní. Zbývající elektronické vybavení je umístěno v samostatné poměrně veliké kapse přístupné ze spodní strany. Protože je zde umístěno dvojí snímání nástroje, jsou el. obvody poněkud složitější z důvodu nutného aktivního předzesilovače pro piezo snímače a jeho propojení, v rámci pasivního zapojení elektromagnetů. Zkrátka, v útrobách elektroinstalace naleznete desku tištěného spoje a řadu vodičů a potenciometrů, včetně stavitelného trimru (přístupný pouze po odmontování krycí plastové desky) pro přednastavení míry výstupního napětí ekvalizéru piezo snímačů. Je zde umístěna i kontrolní LED dioda signalizující stav 9 V baterie. A jaké máte možnosti nastavení požadovaného zvuku kytary? Tak předně, je zde potenciometr hlavní celkové hlasitosti společný pro všechny varianty zapojení snímačů. Dále zde naleznete hlasitostní knoflík pouze pro magnetické snímání. Tří polohový přepínač elektromagnetických snímačů, funguje běžným způsobem. Pro úpravu barvy zvuku je zde také tónová clona pracující pouze a jenom s těmito snímači. Dalším tří polohovým přepínačem můžete kombinovat zapojení obou druhů snímání, ale tato funkce je závislá na stylu připojení nástroje (viz. níže). Posledním prvkem umístěným na vrchní ploše je dělený potenciometr sloužící k nastavení hlasitosti piezo snímání, ale také zároveň i jeho zvukového zabarvení. Za výstupní konektor zvolil výrobce stereofonní 6,3 mm jack zdířku. Máte tedy možnost volby při připojování nástroje k aparatuře. Buď použijete přiložený kabel opatřený na straně jedné stereo jackem a na straně druhé dvěma mono jack konektory (použitelné pro dva nezávislé aparáty zpracovávající odděleně piezo a elektromagnetický signál), nebo klasický mono kabel. Ve druhém případě však musíte použít červený přepínač umístěný hned vedle výstupního konektoru a signál je v tomto případě separován či míchán do jediného výstupu, v závislosti na poloze přepínače zdrojů snímání.
Herní vlastnosti Testovaný model byl již z firmy osazen strunami D'Addario o síle .009. Tomu odpovídá i tovární přednastavení a seřízení tremola a samotného krku. Nastavený dohmat byl poněkud vyšší, ale to je velmi častým jevem téměř u všech výrobců. Krk má velmi příjemný profil blížící se typu krku, jak ho známe např. od značky Fender. Zvyknout si jen každý hráč musí na neodstupňovaný přechod u hlavy krku (viz. výše). Protože je nástroj velmi lehký, váží pod 3 kg, skoro jej necítíte. Vzhledem k jeho tvarovým odlišnostem a také poměrně velké spodní vyduté ploše, nesedí na těle stejně jako kytary běžného typu. Vše je samozřejmě jen otázkou zvyku.
Zvuk
Co se zvuku týče, velmi zajímavé bylo zejména použití piezo snímačů, kdy za pomocí vhodné volby aparatury je iluze akustické kytary téměř dokonalá. Při klasickém pasivním zapojení hraje kytara na čistý zvuk řekněme standardně, při silně zkresleném zvuku se snímače poněkud hltily.
Závěrem
Po celou dobu testování jsem se však nemohl zbavit dojmu, že ač mě samotnému tato kytara svým zjevem velmi imponuje, nemá žádný osobitější zvukový výraz. Tento dojem mě utvrdil pouze v tom, co jsem od tohoto nástroje čekal. Totiž to, že je to přesně ten typ kytary, kterou využijí zejména kytaroví alchymisté obklopující se hordami efektových procesorů a všelijakých zvukových „udělátek", kdy jim tento nástroj opravdu hodně poslouží a navíc díky svému zjevu také napomůže ke zviditelnění každého krotitele těch zpropadených šesti strun. Pokud vás výše popisovaný nástroj zaujal, není nic snadnějšího, nežli vybrati z konta poněkud tučnější sumu a za ní pak pořídit některý z těchto „létajících“ zázraků.
