Zakk Wylde je jenom jeden, ale takových, kteří by velice rádi hráli či alespoň měli zvuk jako on, je mnoho. To si uvědomují i marketingoví stratégové mnoha firem. Výjimkou není ani společnost Dunlop, která uvedla na trh struny signované právě jménem urostlého dlouhovlasého vousáče. Je-li tedy pro vás Zakk kytaristou „number one", neváhejte se začíst.
Popis
Struny koupíte v klasické kartónové krabičce s grafikou obsahující Zakkovy oblíbené motivy – lebku a nezbytné „Bull’s Eye". Baleny jsou separátně v papírových „obálkách", na kterých je označena síla dané struny. Lze na nich dohledat i adresu výrobce (případné reklamace tedy nejsou problém :o)) a hrdé oznámení o původu výrobku „Made in California”. Dunlop společně s Wyldem vyvinul struny jak pro elektrickou, tak i pro akustickou kytaru (zřejmě pro ty, které oslovil Zakkův jemnější akustický projev na desce Book of Shadows). Dohromady tedy nabídka Zakk Wylde Icon Series čítá tři sady: akustické DHT1076 (Medium 12-54) a námi testované elektrické DHT2036 (Medium 10-46) a DHT2066 (Custom Heavy 10-60). Všech dvanáct pro elektriku určených strun disponuje ocelovým jádrem a niklovým (no pure, please) vinutím, zakončeny jsou standardně tzv. ballem.
Jako u každých „správných" strun zaštítěných slavným jménem, je i u těchto použita „speciální" technologie výroby. Ta vychází nejen ze standardního firemního procesu zvaného High Tension, ale samozřejmě také z požadavků Mr. Wylda, který si přál větší objem jádra, než bývá u strun obvyklé. Větší jádro struny by mělo mít podle tvůrců za následek menší lámavost strun, delší životnost a stabilnější držení ladění při podladění (což je typický rys Wyldovy hry na kytaru). Sám mistr byl podle slov Dunlopů od počátků při jejich výrobě a konzultoval své připomínky s inženýrským týmem společnosti. Testoval je při své obvyklé koncertní a cvičební zátěži. Jeho požadavkem bylo, aby struny alespoň jeden den vydržely jeho velmi silný atak pravé ruky. Posouzení, zda-li se tento nárok podařilo firmě Dunlop splnit, je již na nás „testérech" a hlavně na vás, muzikantech...
Před tím, než struny natáhneme na nástroj a činkou „vyženeme" nezbytné svalové dispozice, bych ještě ráda věnovala několik poznámek samotnému kytaristovi. Zakk Wylde má již od počátků své kariéry charakteristickou herní techniku, při které hojně (někteří říkají, že až moc) používá jedovaté umělé flažolety a velmi agresivní vibráta. Často hraje v molových stupnicích a sólové licky hraje striktně trsátkem bez použití hammeringů. Zakk je také znám používáním kytar Gibson Les Paul Custom v grafické úpravě „Bull’s Eye". Osazeny jsou snímači EMG 81 a EMG 85. Tento sám o sobě hutný zvuk Zakk ještě umocňuje podladěním nástroje o půl tónu dolů a „tlusté" E má navíc podladěné na D (tzv. Dropp D) čili Eb, Bb, Gb, Db, Ab a Db. Když testujeme struny signované jeho jménem, neměli bychom na to zapomínat. Snažila jsem se tyto podmínky co nejlépe napodobit a struny otestovat s přístupem co nejbližším Wyldově „vkusu".
Zvuk
Chtěla jsem nejprve popisovat obě zapůjčené sady zvlášť, ale nakonec se jim budu věnovat společně... Po natažení jsou struny na omak hladké. I přesto se při rychlejších pohybech levé ruky dostavil pocit, že prsty lehounce zadrhávají. Brzy však zmizel, což vidím jako první plus pro tyto struny. Proč? U levnějších či méně kvalitních strun tento neduh setrvává i po delší době a navíc tzv. špiní bříška prstů. Jde samozřejmě také o hráčovy návyky... Osobně používám poměrně drahé struny Elixir, které jsou po natažení o něco hladší. Co se týče zvuku, hned při prvním kontaktu jsem byla překvapena jejich zjevnou specifičností. Struny „nezvonily" tak klasicky cinkavě a tříštivě; byly naopak zemitější, kovový zvuk zněl spíše ploše a celkový sound osciloval na hraně temného témbru, tuposti a říznosti. Opravdu se to jen těžko popisuje. Jde zkrátka o velmi svérázný zvuk, který rozhodně není obyčejný. Dojem výjimečnosti ještě více vynikl při podladění nástroje. U standardních desítek tento sound nezní tolik výrazně, ale jakmile natáhnete hybridní sadu s tloušťkou kategorie Heavy Custom (.010", .013", .017", .036", .052" a .060"), zvuk dostane tolik typickou zvukovou vlastnost, kterou slýcháme u Zakka Wylda. Tedy - menší sustain, který nerozmělňuje jeho agresivní vibráta; silné basy; slabší středy a ony zvláštní výšky, které tolik neřežou, ale nejsou také vysloveně tupé...
„Pokud natočíme ježka tak, aby jeho největší osten vyčníval z klece jejím nejširším otvorem..." Už mlčím :o) Pokud na aparátu a na krabičkách nastavíme příslušné hodnoty, tj. přidáme více výšek a středů, trochu dáme více zkreslení – flažolety zní opravdu mocně! I celkový sound zní velmi hutně a zároveň není zahlcený – zvuk je pěkně konkrétní. Vlastním hand made nástroj typu Music Man od kytaráře Pavla Hlaváčka, jenž je osazen německými snímači MEC. Ty svou charakteristikou slušně evokují zvuk agresivních snímačů EMG, což podporuje i nemalá porce dřeva na kytaře. Ano, není to Gibson, ale zvuk má také velmi hutný a flažolety zní přinejmenším velmi věrně.
Nevím, jestli bych měla psát o „menších" problémech, které při nasazování hybridních desítek nadšeným fanouškům a napodobitelům mohou hrozit. Ale co, v sexuální výchově nám také neustále opakují „prevence, prevence, prevence...”, a někteří z vás se třeba z mých chyb poučí. Tedy do toho. Jako nultý pražec mám na svém nástroji použit Roller Nut. Jakmile jsem natáhla struny, staly se dvě věci. Okamžitě se mi zvedlo tremolo Wilkinson (téměř až do nebes) a tlusté „éčko” mi z ložiska udělalo placičku, takže jsem si musela pořídit nové... Jde o velkou sílu (éčko je z třináctkové sady) a pokud si nedáte pozor, můžete si pěkně zlikvidovat hardware. Pokud ovšem budete opatrní a necháte si pro tyto struny nástroj seřídit, odmění vás struny přinejmenším inspirativním zvukem.
Zkoušela jsem si například skladbu Miracle Man a s nahrávkou to zní opravdu dobře. Možná to vypadá, že jsem se zbláznila, když popisuji tak detailně sound a jde „jen" o struny. Jedna z „muzikantských pravd" však říká, „že základem všeho nejsou jen dobrý nástroj a aparát, ale i vhodné trsátko, struny, kabel, ruce a cit." Když už bych přemýšlela o koupi nebo používání jiných strun, určitě by mě v mém případě zajímala jejich univerzálnost a přeci jenom i jejich životnost.. Proto jsem si také vyzkoušela i jiné techniky (než využívá Wylde) a dávala pozor na délku „expirace". Vezmu to od začátku a zkusím - kromě power akordů, jež jsou zjevnou doménou Zakkových strun - popsat i jiné techniky. Mrkneme i na vývoj „chování" strun během jejich života.
Vibráta – nejprve pěkně čitelná a zněla opravdu agresivně, postupně však lehce otupěla a velmi brzo ztrácela na síle. O melodických linkách už vůbec mluvit nemusíme. Wylde sice umí zahrát výrazné melodie, ale typově se jedná o úplně odlišného kytaristu, než je třeba David Gilmour a to se odráží i v herních vlastnostech těchto strun, které trochu postrádají smysl pro jiný než dřevorubecký cit (opak si spojením s tímto kytaristou s nejvyšší pravděpodobností ani nenárokují). Co je však výrazně lepší, to jsou bendy, přesněji řečeno expresivní dvojhmaty. To je agrese tyranosaura! Zvuk však také po čase (cca dva týdny) umírá. Sextoly – díky příměsi jisté tuposti ve zvuku vyžadují razantnější pravačku než obvykle, bez většího důrazu postrádaly „šťávu". Že by právě proto měl Zakk „pracky" jako kulturista?! Tappingy Zakk opravdu nepoužívá a na těchto strunách také neznějí, jak by měly. Jejich tak typický „étericko-varhanní" zvuk na pomezí zvonivého dramatu zde dostává chuť undergroundu. Arpeggia jsou zvláštní kapitolou – desítky jsou v klidu, problém však nastává u hybridní sady. Přeci jenom třináctkové A a E působí jako brzda pro prsty a snižují rychlost hlavně tím, že kytarista musí během sekundy změnit několikrát razanci stisku levé ruky. Za to umělé flažolety znějí výborně!!! Přirozené nebo oktávové už mají trochu punc křečovitosti.
Co je však asi nejvíce mrzuté je poměrně velká praskavost. Kladu to na vrub tomu, že je projev strun hodně posazen do basů a výšek, což ne vždy dobře proleze ve zvukové kouli na koncertě nebo na zkoušce. Nemohu se zkrátka zbavit pocitu absence středů, které musíme korigovat na aparátech nebo kompenzovat rukama. V takovém případě zabíráme pravou rukou (atak) o dost výrazněji než obvykle a struny pod tímto nátlakem po čase prostě povolí. Cena těchto Dunlopek se však drží poměrně při zemi (dají se sehnat cca za 190,- Kč) a jejich zvuková charakteristika určitě stojí i za větší spotřebu. Originalita z těchto strun zkrátka opravdu tryská a pokud je navíc někdo velkým obdivovatelem Zakka Wylda nebo hraje v revivalu Ozzyho Osbourna, bude určitě rád... Zdá se, že jsem se přiblížila k závěru...
Resumé
V podstatě jsem již řekla vše. Struny mají některé mouchy, které nemusí vyhovovat zejména velmi univerzálním kytaristům. Pokud jste ale vyznavači agresivních technik podobných těm, které používá náš Zakk „Fucking" Wylde a máte rádi osobitý sound, který v některých momentech může být velmi inspirativní, jste to právě vy, na koho míří muška firmy Dunlop. Ze své zkušenosti z tohoto testování se nebojím říci, že v takovém případě můžete být s těmito strunami maximálně spokojeni! Je to málo nebo hodně? Nezbývá než běžet to vyzkoušet...
