Počátkem roku mě mile překvapilo oznámení na webových stránkách Masters Of Rock, že finští speedmetalisté STRATOVARIUS opět navštíví naši zemi, a to letos jenom jedenkrát a pouze na festivalu v Havlíčkově Brodě. Jelikož jsem již několikrát propásl možnost shlédnout tuto dnes již téměř legendární kapelu, považoval jsem tentokrát za životně důležité nenechat si takový zážitek ujít.
Vzhledem k tomu, že to jednu chvíli v samotné kapele vypadalo na definitivní rozpad a odchod z hudební scény, byla tedy moje návštěva více než opodstatněná.
Jak jsem již naznačil v úvodu, vystoupení STRATOVARIUS bylo součástí minifestivalu, jenž se konal v pátek 2. června v areálu bývalých vojenských kasáren Čechovka v Havlíčkově Brodě. Celou akci měl zahajovat Ozzy Osbourne Revival Band. Jelikož jsem dorazil až na sedmou hodinu večerní, nemohl jsem vzhledem k avizovanému začátku v 17 h toto vystoupení posoudit. Zato jsem stihl doposlechnout několik písní kapely Burma Jones, kdy jsem tiše proklínal zpěváka Bohuše Josefa zejména za závěrečnou Samba v kapkách deště. Počasí totiž nevypadalo moc přívětivě, zatažená obloha a na začátek června zcela nezvyklá zima, což postupně se scházejícímu davu návštěvníků zatím nevadilo. Vzhledem ke koncertu typu open air by ale případný déšť nebyl vůbec nic příjemného.
Po kapele Burma Jones, u které jsem již předem pochyboval jako o správné předkapele pro tuto akci, nastoupila ostravská partička SALAMANDRA, kterou lze bez nadsázky považovat za vrchol speedmetalového snažení v naší malé republičce. Pětice ogarů spolu s hráčkou na klávesy a doprovodnou zpěvačkou Hankou Šlachtovou předvedla ve striktně vymezené třičtvrtěhodince poměrně slušný výkon, pomineme-li drobné nepříjemnosti s výpadkem zvuku hned v úvodu. Kapela při vystoupení čerpala zejména z posledního alba Great Moravian Elegies, takže zazněly především takové pecky jako Forefather’s Realm, The Blackest Wings, Unchained Land, Nothing But Dust nebo Hero. Kromě těchto jsem ještě zaregistroval skladbu The King z alba Skarremar.
Po Salamandře však přišel totální propadák ve formě vystoupení kapely Tibet. Ne že by ti tito Brňáci neuměli zahrát, ale stylově se jako opener před hlavní hvězdu večera vůbec nehodili.
Vlastnímu vystoupení dlouho očekávaných „Stratíků" předcházela ještě menší ohnivá show, která šikovně vyplnila nezbytné přípravy na pódiu.
Pár minut po desáté se konečně na pódiu objevili „vymodlení" STRATOVARIUS v plné síle a své vystoupení zahájili (tradičně – jak jinak?) šlapavým otevírákem Hunting High And Low. Zcela nečekaně však pokračovali „skočnou" skladbou Paradise. Poté přítomnou osmistovku speedmetalových fanoušků (můj velice hrubý odhad) rozhýbal svižný Phoenix a další hitovka v pořadí Eagleheart. Páteř celého vystoupení tvořila především alba Infinity, Visions a také Episode. Je zcela evidentní, že STRATOVARIUS vsadili na osvědčené hity ze starší tvorby. Co říci k výkonu jednotlivých aktérů? Motor kapely, kytarista Timo Tolkki, však v bílých teplákách nepůsobil příliš „metalovým" dojmem, ale předvedl, že je i přes všechny přestálé problémy mistrem svého nástroje. Jeho doprovod na akustiku v baladických kompozicích byl téměř bezchybný. Poznávací znamení kapely, zpěvák Timo Kotipelto byl nachlazený a prý ho bolelo v krku. O to více zaslouží obdivu, poněvadž celý koncert zvládnul s bravurou. Sice mu ve vyšších polohách občas musel pomáhal Lauri Porra i Timo Tolkki, což bylo zajímavým zpestřením. Kotipeltův nezapomenutelný výkon plný nasazení vygradoval zejména ve vysoce emotivní baladě Forever. Baskytarový novic Lauri Porra měl tak trochu smůlu, poněvadž ho průběžně provázely zejména technické problémy s aparátem. Přesto i tak si celé vystoupení vyloženě užíval. Tak trochu stranou veškerého dění byl švédský klávesák Jens Johansson, jenž v podobě zarostlého „Krakonoše" dokázal že je nejen „vysmátý" chlapík, ale i kvalitní muzikant. No, a o obsluze bicích nebylo třeba pochybovat, germánská mlátička Jörg Michael i na tomto vystoupení dokázal, že patří mezi evropskou bubenickou elitu.
Bezmála dvě hodiny trvající koncert však bohužel rychle ubíhal stejně jako kvalitní „palba" v podobě songu Speed Of Light z nesmrtelného alba Episode. Z posledního eponymního alba, vydaného loni, zazněla kupodivu (a naštěstí) jen hymnická skladba United. Zato pecky typu A Million Light Light Years Away, S.O.S. nebo hitovka The Kiss Of Judas potěšily nejen moje náročnější posluchačské ucho. Z původně dvou slibovaných přídavků se nakonec vyklubaly skladby čtyři, a sice kvapík Father Time, rozevlátá Will My Soul Ever Rest In Peace? (což bylo překvapením večera), chytlavá Distant Skies a zejména kultovní Black Diamond. Právě poslední jmenovaná s typickým klávesovým úvodem znovu dostala „do varu" již lehce „uvadající" fanoušky. Nadšení přítomných fandů v průběhu koncertu však notně sympatické seveřany překvapilo, poněvadž průběžné děkování kapely zejména prostřednictví zpěváka Kotipelta znělo velmi, velmi opravdově.
Na bohužel jediném letošním koncertě v republice tak finští STRATOVARIUS opět ukázali, že jsou kapelou, se kterou je třeba stále počítat v první powermetalové lize. Jejich koncert byl svižný, energický, s vhodně vybraným playlistem a hlavně…na tomto vystoupení bylo vidět, že si ho všichni aktéři neuvěřitelně užívají – muzikanti byli usměvaví a v naprosté pohodě. Z koncertu odcházeli nadšení, což také platilo o víceméně spokojených fanoušcích.
Tak jenom doufejme, že tento finský fenomén ve své tvorbě nesejde z powermetalové pěšiny a ještě někdy do našich končin zavítá s pořádnou dávkou kvalitního evropského speedmetalu!
