V dnešní době je čím dál víc obvyklé, že si muzikanti nejen skládají a aranžují, ale také sami nahrávají své demo snímky. V nabídce specializovaných firem najdeme pestrý výběr vícestopých nahrávadel, zvukových karet a dalšího nutného příslušenství. Pokud neskládáte striktně instrumentální muziku, budete si dříve či později chtít do vaší skladby nahrát zpěv nebo třeba akustickou kytaru. Tedy pravděpodobně narazíte na problém, jaký nejvhodnější mikrofon si obstarat, aby se vešel do domácího rozpočtu a přitom co nejlépe splnil svůj účel. S tímto problémem bych vám rád pomohl tímto článkem.
Ačkoliv to nebude jednoduché, budu se snažit odhlédnout pro tentokrát od obvyklého moralizování nad zpravidla nevhodnou akustikou běžných obydlených místností a brát tento prostor jako fakt. Na druhou stranu, při výběru vhodného mikrofonu neškodí uvědomit si tento handicap a pokud chceme dosáhnout zvukově čisté (suché) nahrávky, zvolit mikrofon směrový, tedy s kardioidní směrovou charakteristikou. Laicky řečeno to znamená, že se mikrofon soustředí na to, co se děje před ním a zezadu je podstatně méně citlivý. Ve výsledku tedy mikrofon snímá podstatně méně odraženého zvuku z neblahé místnosti a barva (řekněme) zpěvu touto místností méně utrpí. Znalci mohou samozřejmě namítnout, že kulové (všesměrové) mikrofony mají mnohdy přirozenější zvuk a netýkají se jich vedlejší jevy jako proximity efekt, retnice či mechanické rušení - a budou mít pravdu. Pokud ale nechcete investovat do akustických úprav vaší místnosti nebo alespoň do zvukových paravánů (kupříkladu zajímavý mikrofonní paravánek vyrábí firma sE Electronics pod označením "Reflection Filter"), je volba mikrofonu s kardioidní směrovou charakteristikou způsob, jak se z velké části vyrovnat s nevhodnou akustikou.
Na co si dát pozor
V předchozím odstavci jsem se zmínil o dvou parazitních jevech směrových mikrofonů - o proximity efektu a o náchylnosti k mechanickému rušení. Pokud jste se s těmito pojmy setkali a již víte, o co jde, pak můžete tento a následující dva odstavce s klidným svědomím přeskočit. Pro vás ostatní tu mám laické vysvětlení. Jakkoli je směrovost mikrofonu v horších akustických podmínkách výhodou, je třeba vědět, jak s ním zacházet. Proximity efekt způsobuje, že čím víc se přiblížíte k mikrofonu, tím víc nabírá hlas na hloubkách a tím pádem se výrazně mění barva zvuku. Tak tomu nemusí být nutně, vyspělí zpěváci dovedou s tímto efektem pracovat a používat proximity efekt jako jeden z výrazových prostředků. Na druhou stranu jsou tím kladeny výrazně vyšší nároky na interpreta a jeho práci s mikrofonem. Převedeno do praxe, pokud k vám přijde natáčet zpěvák, zvyklý při nahrávání tancovat kolem mikrofonu, budete mít dost možná problémy vyrovnávat změny v barvě jeho hlasu. Pokud nebude síly, která by ho udržela na místě, aniž by utrpěl výraz interpretace, bude možná lepší volbou nahrávat neposedu na kvalitní mikrofon do ruky, takový jaké se používají na koncertech při ozvučování (mimochodem, většina z nich má vestavěnou kompenzaci proximity efektu, takže je na ně třeba zpívat zblízka, jinak znějí tence).
Retnice, nebo-li známé vyražené hlásky B a P, představují další neduh, kterým směrové mikrofony trpí podstatně víc, než všesměrové. Některé kardioidní mikrofony proto mají jakýsi pop-filter už vestavěný (například AT4033), ovšem účinnost tohoto integrovaného řešení nebývá nikterak oslňující. Proto doporučuji investovat pár (set) korun do pop-filteru na husím krku (lidově přezdívaného "plivátko"), který zpravidla otázku retnic řeší definitivně. Dobrou zkušenost mám s kovovými lamelovými pop-filtery na husím krku, které na rozdíl od svých textilních kolegů nepropouštějí retnice ani z velké blízkosti a přesto jsou zcela zvukově neutrální. V nouzi samozřejmě vypomůže zpěvaččina punčocha na oku z vázacího drátu, ovšem nejsem si jist, zda ostatní členové kapely budou nadšeně zpívat skrz takovou konstrukci. Nejspíš jste si všimli, že s lepšími směrovými mikrofony bývá výrobcem dodáván odpružený držák, tedy jakýsi pružně zavěšený koš, do kterého se mikrofon vkládá. Tento držák výrobce nepřikládá samoúčelně, směrové mikrofony jsou poměrně náchylné k mechanickému rušení, ať už je to zpěvákovo dupání do rytmu nebo kolem projíždějící vejtřaska. Odpružené uložení mikrofonu je schopné do značné míry tyto rušivé okolnosti eliminovat a tak máte-li možnost volby, směrové mikrofony vždy vkládejte do příslušného odpruženého mikrofonního držáku.
„Tajemné“ phantomové napájení
Dříve než se začnete rozhlížet po kondenzátorovém mikrofonu, zkontrolujte si, že vaše nahrávadlo či zvuková karta umí generovat fantomové napájení. Pokud na svém přístroji naleznete vypínač označený slovy "phantom" nebo "phantom power", případně značkou "+48V", máte vyhráno. Pokud ne, čeká vás další malá investice a to buď do samostatného zdroje phantomového napájení (záležitost cca osmi stovek), nebo rovnou do mikrofonního předzesilovače touto funkcí vybaveného (na trhu jich najdete spousty v různých cenových relacích od 1500,- Kč výše). Dost možná vás zajímá, k čemu je to phantomové napájení vlastně dobré. U kondenzátorových mikrofonů se snímá proměnný elektrický potenciál mezi dvěma elektrodami a právě tento potenciál je třeba vytvořit s pomocí zmíněného napájení (neplatí u předpolarizovaných elektretových mikrofonů). Kromě toho, z phantomového napájení se odvozuje i napětí napájející i vestavěný předzesilovač, takže bez něj se kondenzátorový mikrofon prostě neobejde.
I když si třeba profesionálové budou klepat na čelo, musím zmínit ještě jednu věc ohledně zapojení. Kondenzátorové mikrofony se do dalšího audiořetězce připojují výhradně symetrickými kabely s třípólovými XLR konektory, lidově zvanými "kanony". Phantomové napájení je vymyšleno tak důmyslně, aby nemohlo dojít k nehodě, připojíte-li na napájený mikrofonní vstup klasický dynamický mikrofon, ovšem to předpokládá správně zapojené XLR kabely! Pokud do symetrického vstupu připojíte nesymetricky zapojený kabel, nejen že si zkratujete jednu část napájení (díky ochrannému rezistoru by se ale nemělo nic stát) a mikrofon nebude fungovat, ale pokud náhodou zapojíte tímto kabelem dynamický mikrofon, nejspíš ho zničíte. Tím vás samozřejmě nechci strašit, spíš jen varovat. Pokud tedy budete používat phantomové napájení, nezapomeňte si zkontrolovat, zda máte správně zapojené kabely, nebo se svěřte do ruky odborníkům.
Je elektret taky kondenzátor?
Když už jsem se o elektretech zmínil, nedá mi to, abych jim nevěnoval další odstavec. Kromě klasických kondenzátorových mikrofonů, kde je k polarizaci vložky nutné externí napětí, existují také kondenzátorové mikrofony, jejichž vložky byly "předpolarizované" při výrobě (právě jim se říká "elektretové"). Neznamená to ovšem, že by vůbec nepotřebovaly napájení, bohužel i tak potřebují napájet vestavěný předzesilovač, i když jemu stačí podstatně nižší napájecí napětí než 48V. Díky tomu je možné takový mikrofon napájet z integrované baterie, a tak nutnost phantomového napájení odpadá (řada z nich umožňuje obojí, tedy napájení jak z baterie, tak použití phantomu). Ačkoliv i tady platí, že když dva dělají totéž, není to totéž; obecně má předpolarizace u elektretových mikrofonů také svoje nevýhody. Základní nevýhodou je postupná ztráta již tak poměrně malého potenciálu, kvůli které elektretový mikrofon s postupem času "stárne" a ztráci na citlivosti. Ostatně elektretové mikrofony v otázce citlivosti nikterak nevynikají ani jako nové. Druhou charakteristickou vlastností těchto mikrofonů je malé výstupní napětí vložky a následně vysoké zesílení vestavěného předzesilovače, což má za důsledek zpravidla vyšší vlastní šum mikrofonu. Otázkou ovšem zůstává, nakolik je pro potřeby domácího nahrávání nutné se podobnými věcmi zabývat, to už si musíte zvážit sami. Mimochodem, s elektretovými mikrofony se setkáváme denně v elektronice kolem nás, odposlechovými štěnicemi počínaje a mobilními telefony konče (kupříkladu pro koncern Nokia je dodává firma AKG).
Malou nebo velkou membránu?
I sama věda lékařská už nám posvětila, že na “velikosti nezáleží”, a přesto je „téma velikosti“ vděčným námětem hospodských diskuzí. Podobně je tomu také v naší problematice mikrofonů - a i tady do věci promlouvá zvyk a tradice. Nerad bych se stavěl do role soudce, proto nestranně ocituji několik příruček. Velkomembránové mikrofony mají obvykle o chloupek nižší vlastní šum a bývají charakterizovány jako zvukově "vřelejší" či "teplejší". Oproti tomu malá membrána je podstatně lehčí a přesnější (snadno reaguje na jemné změny tlaku vzduchu), a tak zvuk malomembránových mikrofonů bývá popisován jako "přesný", "rychlý" nebo "brilantní". Mikrofony s malou membránou mají také výrazně menší sklon zabarvovat zvuk přicházející mimo osu (hlas kolem poskakujícího zpěváka má stále stejnou barvu), oproti tomu velkomembránové mikrofony bývají i v tomto směrovější (tedy méně se na nich projeví špatná místnost).
Z hlediska použití samozřejmě záleží na vás, jakou barvu zvuku si vyberete. I když to nelze brát jako dogma, řada lidí v případě zpěvu dává přednost teplému zvuku velkomembránových mikrofonů a rychlé a přesné alomembránové mikrofony pak používá pro akustické nástroje nebo bicí overhead (mikrofony nad hlavou bubeníka). Budeme-li se držet v intencích a rozpočtu domácího nahrávání, pak je pravděpodobně velkomembránový mikrofon (coby první mikrofon ve studiu) univerzálnější volbou.
S flaškou se zpívá líp
V době, kdy byl vynalezen princip kondenzátorového mikrofonu, neměl nikdo ani ponětí o tranzistorech, tím méně o rychlých FET tranzistorech, ze kterých se dnes staví elektronika mikrofonů. Tehdy se coby předzesilovače a impedanční přizpůsobení v mikrofonech používaly výhradně lampové obvody. Dnes, kdy doba postoupila, máme na výběr mezi mikrofony s předzesilovači osazenými FET elektronikou (ať již s výstupním transformátorem nebo bez) nebo s lampami v různém zapojení. Každé řešení má svůj zvuk a s ním své příznivce či odpůrce. Lampy obecně snášejí lépe přebuzení a přidávají do zvuku cosi líbivého a navíc obvykle vykonávají i funkci impedančního přizpůsobení, takže mikrofon nepotřebuje výstupní transformátor. Na druhou stranu lampové mikrofony přidávají do zvuku charakteristické lampové zkreslení (některé více a jiné méně), což nemusí být vždy k dobru věci. Lampy navíc stárnou, mikrofon tak časem ztrácí na zvuku a je třeba lampy vyměnit (ovšem lampy různých výrobců mají různý charakter zvuku - kytaristé by mohli vyprávět). Kromě toho pro žhavení elektronek je zapotřebí napětí v řádu stovek voltů, takže lampové mikrofony v drtivé většině vyžadují použití zvláštního externího napáječe. Mikrofony s klasickou elektronikou bývají obvykle levnější, nestárnou, snesou i horší zacházení na cestách, dají se jednoduše napájet phantomem a jejich zvuk je v porovnání s lampovými čistý, takže je ho možné zkreslit dodatečně (například použitím lampového mikrofonního předzesilovače). I tady je konečná volba samozřejmě na vás, já bych se ale pro domácí použití (a také vzhledem k rozpočtu) přiklonil ke klasickému univerzálnímu nelampovému mikrofonu. Když už hovoříme o ceně, klasické kondenzátorové mikrofony rozumné kvality se dají koupit od cca pěti tisíc, lampové pak od cca třinácti.
Hrátky s pozicí
Všechny technické a technologické poznatky, které jsem zde uvedl, se ale sklánějí před mnohem důležitějšími věcmi. Z hlediska výsledného zvuku je totiž mnohem zásadnější věc šikovnost muzikanta, kvalita nástroje a také v neposlední řadě pozice mikrofonu. Ačkoliv se to nezdá, umístěním mikrofonu se dá zásadně ovlivnit barva zvuku nejen u nástrojů, ale také u zpěvu. To by byl samozřejmě námět na samostatný článek a pro vás na hodiny, dny a týdny experimentování, nicméně nedá mi to nenapsat sem alespoň několik základních instrukcí.
Už jsem v tomto článku jednou psal
o tom, že je vždy výhodou, když je zpěvák schopný pracovat s mikrofonem. To platí nejen na jevišti, ale také ve studiu. Díky účinnému pop-filteru je možné zpívat na mikrofon poměrně zblízka, přičemž je dobré udržovat odstup alespoň cca 7 cm (nejlepší je do této vzdálenosti postavit onen pop-filter). Čím blíž je zdroj zvuku (v tomto případě zpěv), tím méně se projevuje nevhodná akustika místnosti, na druhou stranu tím více se projevuje proximity efekt a váš hlas může znít dunivě. Dobrý zpěvák toho ale naopak dokáže využít a například na citlivé pasáže se přiklonit blížeji k mikrofonu, takže hlas získá na intimitě. Co se snímání nástrojů týče, velmi jednoduché pravidlo, jak zvolit výchozí vzdálenost mikrofonu od nástroje, je orientace podle délky ozvučné plochy. Převedeno do lidské řeči: při nahrávání kytary zkuste postavit mikrofon(y) tak daleko, jak dlouhá je rezonanční deska nástroje. Opět se to ale nedá brát jako pravidlo, jen jako jakýsi výchozí bod; zcela jinak tomu bude třeba u fagotu nebo u houslí. Faktem však zůstává, že umístěním a směrováním mikrofonu se dá výsledný zvuk výrazně ovlivňovat (velmi markantní je to například u cella), proto při vašich experimentech věnujte hledání té správné pozice dostatečnou pozornost.
Závěr
Doufám, že jsem vám tímto pojednáním ušetřil alespoň nějaké to vyptávání a shánění informací, případně že jsem nevyvolal více otázek, než jsem jich zodpověděl. Mikrofon je jedna z nejušlechtilejších věcí ve studiu (a to i ve studiu domácím), a tak vybírejte opravdu pečlivě. Nezapomeňte, že je to právě mikrofon, kdo snímá váš nástroj či hlas a kdo rozhoduje o tom, jak budou znít vaše nahrávky. Snad by se dokonce dal přirovnat k čočce objektivu fotoaparátu: když ta bude nekvalitní a zastřená, pak vám ani 100 Mpx CCD čip (analogicky 192 kHz / 24 bit) nebude k ničemu a fotka bude rozmazaná. Přeji vám proto šťastnou ruku při výběru, čistý a prokreslený obraz a samozřejmě (a především) čistý a věrný zvuk.
Na závěr ještě ve zkratce obvyklé volby mikrofonů pro jednotlivé aplikace:
Zpěv
Nejčastěji se na zpěv používají velkomembránové mikrofony; v případě, kdy je třeba odstínit špatnou akustiku místnosti, pak směrové. Nicméně není žádný důvod, pokud už máte malomembránový mikrofon, proč s ním nezkusit nahrát zpěv. Malá membrána v žádném případě neznamená malý zvuk. Podobně, pokud na to máte prostor, zkuste na zpěv použít všesměrový mikrofon, který zní obvykle přirozeněji a není tak náročný na dobré umístění. V každém případě pokud ale nahráváte zpěv, nezapomeňte použít pop-filter.
Akustická kytara
Na kytaru se obvykle používají malomembránové tužky, opět pokud je třeba se vyvarovat odrazů z místnosti, tak kardioidní (směrové). Nicméně pokud to podmínky dovolí, i tady se dají použít všesměrové mikrofony, které nejsou tak kritické k umístění a znějí velmi přirozeně. Rovněž můžete zkusit použít klasický velkomembránový mikrofon nebo dokonce velmi teple znějící mikrofon páskový (ty obvykle mívají méně výšek, což je však v některých hudebních stylech nebo u některých nástrojů žádoucí).
Bicí overheady
Overheady se většinou osazují malomembránovými kondenzátory, ačkoli ani tady se to považovat za pravidlo nedá. Je řada zvukařů, kteří používají velkomembránové modely nebo dokonce dvojici páskových mikrofonů, protože znějí tepleji a jemněji, a činely pak nezní tak agresivně. Bicí sada je navíc poměrně hlasitý nástroj, takže tu není na závadu ani nižší citlivost páskových mikrofonů daná konstrukcí.
Bubínek, kotle
Dnešní klasikou na bubínku či kotlích jsou dynamické nebo elektretové kardioidy, ačkoliv i v tomto případě záleží hodně na stylu hudby a zamýšleném zvuku. Pro jemnější hudební styly (jako například jazz) lze s výhodou použít směrové kondenzátorové mikrofony, a to jak malomembránové, tak i velkomembrány. Důležité ale je, aby příslušný mikrofon byl schopen zvládat relativně vysoké hladiny akustického tlaku, které bubínek nebo kotle produkují.
Kopák
V našich zemích se zvukaři u kopáku často spoléhají na jeden mikrofon, zpravidla dynamický s kardioidní nebo hyperkardioidní směrovou charakteristikou a dobrým přenosem hlubokých kmitočtů (obvykle se tedy nedají použít dynamické zpěvové mikrofony, neboť většinou - coby kompenzaci proximity efektu - mají vestavěný útlum na nízkých kmitočtech). Nebývá ale od věci použít k tomuto mikrofonu do páru ještě druhý, kondenzátorový a to buď PZM nebo klasický (ovšem tady obzvlášť apeluji na fakt, že musí umět zvládat vysokou hladinu ak. tlaku).
Basa a elektrická kytara
Kytara nebo basa se dá nahrávat prakticky s čímkoliv, tady víc než kdekoliv jinde záleží na tom, jaký zvuk z těchto nástrojů chcete v nahrávce mít. V případě basy (odhlédněme na chvilku od mikrofonů) mám nejlepší zkušenosti s nahráváním linkového výstupu bassového předzesilovače nebo případně s odbočením čistého zvuku přes kvalitní DI box. Na kytaru se obvykle používá jako základ směrový dynamický mikrofon několik málo centimetrů od bedny, ačkoliv (pokud se o něj nebojíte) můžete použít i kondenzátorový model (i s tím mám velmi dobré zkušenosti). A pokud máte páskový mikrofon, můžete jej také vyzkoušet. Elektrické kytary (možná díky silnému proximity efektu) obvykle znějí po nahrání přes páskové mikrofony velmi dobře. Do páru se základním mikrofonem pak můžete použít i další (zpravidla kondenzátorové) mikrofony, jejich umístění a použití při mixu je ale otázkou velkého experimentování.
Žestě
Pokud chcete snímat zvuk blízko korpusu, budete potřebovat mikrofon schopný snášet velmi vysoké hladiny akustického tlaku (více jak 135 dB SPL). Na to se obvykle používají buď směrové dynamické mikrofony nebo malomembránové tužky, ovšem (opět pokud se o něj nebojíte) můžete zkusit použít i velkomembránový model. Při snímání z větší dálky bude (za předpokladu dobré akustiky) nástroj znít přirozeně a není zapotřebí mikrofonů s tak velkým číslem SPL. Na sekci se obvykle používají směrové mikrofony, na jednotlivý nástroj můžete (opět pokud to akustika dovolí) zkusit použít mikrofon s kulovou směrovou charakteristikou.
Perkuse
Zpravidla se snímají dvojicí malomembránových kondenzátorů kulové nebo kardioidní směrové charakteristiky, ovšem i s velkomembránovými mikrofony se dá pořídit velmi dobrá nahrávka. Pokud použijete směrové kondenzátorové mikrofony, je dobré si ohlídat, nakolik se ve zvuku projevuje proximity efekt, protože například konga mají při snímání zblízka tendenci znít hučivě a nekonkrétně. Dají se použít i směrové dynamické mikrofony, které tento problém nemívají tak výrazný, na druhou stranu často nezní tak přirozeně, jako kondenzátorová dvojice.
