Brain

Jsou tomu více než dva roky, co se mi v jedné tiskárně ve východních Čechách dostala čirou náhodou do ruky trsátka, po jejichž uchopení jsem si připadal jako Alenka v říši divů. Právě jsem se totiž zbavil jednoho z nejvlezlejších problémů při hře na kytaru. Tedy častého padání trsátka, což při vlastnosti mých rukou stále se potit, bylo někdy opravdu otravné. Samozřejmě mě nenapadlo zeptat se na původ výrobku, a když jsem později pátral po obchodech, zdali je někde do zásoby seženu, trvalo bez hmatatelného výsledku právě dvě léta, než jsem jejich primární zdroj vypátral.

Česká Třebová nebyla z mého pohledu nikdy místem nijak zvlášť přitažlivým, leč právě ona je kolébkou trsátek značky BRAIN. Kdo má rád drsný a neklouzavý povrch tohoto sousputníku velké většiny kytaristů, musí po odzkoušení uznat, že člověk, který přivedl tuto maličkost na svět, opravdu mozek používá. Proto pokud chcete, přečtěte si následující řádky povídání s panem Janem Janíčkem ml., který je osobou skrývající se za touto obchodní značkou.

U většiny výrobců čehokoliv je primárním popudem k výrobě nedostatek zboží na trhu. Nebylo tomu tak i v případě trsátek?

Ale naopak, musíme si uvědomit, že hovoříme o době kolem roku 83 – 84, nám bylo necelých 18 a trsátka jsme jezdili kupovat do Prahy do Tuzexu. Dunlop stál 4 bony (pozn. redakce – mladší nepamatují éru veksláků, bony bylo oběživo, které čeští občané buď legálně vyměnili za západní měny získané např. montážemi v zahraničí nebo načerno, s kriminálkou v zádech, nakupovali v pražských pasážích. Tuzex byl poté jediným místem, kde se dalo za tyto papírky získat zboží západní „kapitalistické a imperialistické" provenience. Leninovi třikrát sláva!), tzn. asi 20 korun, což rozhodně nebyly na tehdejší dobu malé peníze. Zažilo se při tom i hodně legračních momentů, běžně se vekslovalo se stovkami bonů a my jsme z kapesného na učňáku chtěli tak 8 –10 bonů. Taky nás někdy veksláci pěkně hnali.

A to už tehdy se zrodil nápad?

To ještě ne, ale přišla vojna a pro svoji potřebu jsem si vyráběl trsátka ze dna krabiček od Solviny. Jako letečtí mechanici jsme jí měli neomezené množství v pikslách různých barev a pupek, který byl na dně, přesně pasoval pro uchopovací část. Konečný tvar jsem ve volném čase vytvaroval a osmirkoval podle nového Dunlopa, kterého jsem používal jako dokončovací šablonku. Po doleštění vypadaly jako Fendery, které občas někdo přivezl ze západu. A když se mě někdo ptal, kde jsem je sehnal, v legraci jsem řekl, že strejda “zdrhnul” do Německa a dělá na lince u Fenderů. Občas jich pár vezme do kapsy a pošle mi je. To bylo hned, dej mi jedno a co za něj chceš? Já říkám dej pivo a dobrý. A všichni byli šťastní. Tak to byla moje první výroba.

To samozřejmě mohlo fungovat jen po omezenou dobu. Co dál?

Tak to běželo spíš ten druhý rok a taky mě to nebavilo pořád. To je jasný. Vojnu jsem skončil v 87 a jako všichni v té době jsem musel chodit do práce. Rok 88 bylo takový období „nikoho"a já se pomalu rozhlížel, co dál. Pak přišel listopad 89, začal jsem se zajímat o místní situaci v politickém hnutí OF, ale v březnu 90 jsem v tom již nepokračoval, protože se vše ubíralo cestou, která se mi nezdála. Lezli tam úplně všichni, včetně bolševiků. Tenkrát se zde začínalo soukromě podnikat a já chtěl také něco začít, ale v čem a co si vybrat? A tehdy asi zapracovaly vzpomínky z vojny na improvizovanou výrobu z krabiček od Solviny. Seděli jsme na narozeninách u sestry a měli jsme takovou country kapelu. Já měl v ruce Dunlopa a pořád jsem si s ním tak „šmrdlal a brnkal". Během debaty jsme se bavili, kdo v čem podniká, jak se komu daří a tak… Já držel to trsátko a říkám: „Tohle vyrábět, to by bylo něco!" Na kontrabas hrál můj, dnes již bývalý společník, který měl v garáži starý lis a vyznal se v plastech. A tak jsme se do toho dali.

Váš povrch je opravdu unikátní. Hned to asi nebylo, že?

Současnému protismykovému povrchu předcházelo mnoho experimentů, z nichž některé jsem ani nedokončil, protože už druhý den mi bylo jasné, že tudy cesta nevede. Jen velikost plochy protismykového zdrsnění zabrala spoustu zkoušení, aby bylo účinné, příjemně se drželo a současně nezasahovalo do míst, kde je trsátko ve styku se strunou a tím pádem to způsobuje zadrhávání. Když se konečně povedlo vyrobit první trsátka, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou „nejlepší na světě", objížděl jsem o víkendech festivaly a podobné hudební akce (tehdy jsem byl ještě zaměstnán jako provozní mechanik u ČSD) a snažil se kontaktovat prodejce. Zároveň bylo zahájeno jednání s bývalou IFM z Hradce Králové, kde trsátka testovali ve své zkušebně. Testy dopadly dobře, ale spolupráce ztroskotala na jejich velkých skladových zásobách jiných trsátek, která chtěli nejdříve doprodat. V roce 91 nás požádala o spolupráci jiná velká firma, která pak zajistila odbyt i na zahraniční trhy. S touto firmou spolupracuji dodnes.

Vrátím-li se k povrchu trsátek, kolik jste jich principiálně odlišných používali?

V rámci experimentů jsem dospěl k mnoha variantám a vybral jen ty nejzdařilejší. Technicky se jedná o rozdělení úchopové plochy trsátka na několik sekcí s různou orientací hrotů proti otáčení a prokluzování mezi prsty. Vrcholy hrotů směřují ke středu, kde jsou umístěny jednoduché nápisy. Na jedné straně firemní logo, na druhé pak tloušťka trsátka.

Jak vysoko vlastně zasahují hroty nad povrch?

U Brainů jsem zvolil výšku jen 0,2 mm, což je na hranici toho, aby držení nepůsobilo nepříjemně a současně bylo maximálně účinné.

Možná trochu opožděně, ale přece. Proč BRAIN?

To byl původně nápad jednoho odběratele z USA. Trsátka jsme chtěli vyrábět pod značkou Caprea, což je řecky horská koza, která se všude vydrápe a udrží (mělo to souvislost s tím zdrsněným povrchem), ale to bylo pro anglosaského odběratele nepřijatelné. Tak navrhnul značku Grips, díky náročné technologii došlo ale ke značnému zpoždění a na trhu hudebních nástrojů se mezitím objevily výrobky s obdobnou zn. Grip. Tím pádem byl tento název nepoužitelný. Další návrh měl následující logiku: Každý kytarista během své hry používá nejen trsátko, ale i mozek, což v angličtině znamená BRAIN. Abych se jako výrobce vyhnul nekalým záměrům potenciálních konkurenčních firem, nechal jsem si značku BRAIN zaregistrovat pro Českou i Slovenskou republiku. Ze stejných důvodů jsem se rozhodl pro patentování speciálního povrchu trsátka. Patent je zapsán na Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky jako UTILITY MODEL No. 8043.

Materiál na trsátka specifikuje většina světových firem strohým a všeobjímajícím Nylon. Co používáte vy?

Nylon je velmi často používaný název, ale je to dost široký pojem. Asi tak, jako když se řekne marmeláda, ta může být borůvková, jahodová, meruňková atd. Ale vážně. Experimentů byla celá řada, přednost dostal speciální nylon od firmy DuPont s vysokou odolností proti otěru a ohybu. Myslím, že podrobná specifikace druhu nylonu není pro muzikanty podstatná, pokud ovšem nechtějí vyrábět trsátka. Mám zpětnou vazbu od uživatelů, sám také hraji na kytaru, proto můžu tvrdit, že trsátka mají velmi solidní životnost. Konec konců jsem dostal podobnou referenci i od vás z časopisu.

Tady mi nezbývá, než s potěšením souhlasit, což je pozitivní jak pro uživatele samotné, tak i pro zdravou českou hrdost, že jsme schopni konkurence alespoň v oborech, kde si vystačíme s přiměřenou mírou selského rozumu. Přejdu tedy od materiálu k nástinu technologie. Jak probíhá výroba takového trsátka?

Podrobný popis jednotlivých výrobních operací by bylo jistě zajímavé čtení, zvláště pro odbornou veřejnost. Radost by z těchto informací měla určitě i potenciální konkurence, proto je z pochopitelných důvodů publikovat nechci.

Tak alespoň stručný popis samotného lisování. Nylonový granulát se musí nejdřív vysušit, protože i malá vlhkost narušuje plynulý chod lisovacího stroje. Je nutné si uvědomit, že pracovní teplota uvnitř vstřikovací komory je 270 stupňů. Čirý granulát se obarví požadovaným odstínem. Použité barvy mají ekologický certifikát, který zaručuje, že neobsahují těžké kovy a další zdraví škodlivé látky. Předem promíchaná směs jde z násypky lisu do vstřikovací komory, kde po roztavení pod vysokým tlakem dojde ke vstříknutí do formy, ze které po ztuhnutí nylonové taveniny trsátka vypadnou. Tím výrobní cyklus končí. Vše je ovšem mnohem složitější, ale popsat to, to by znamenalo, vydat k vašemu časopisu tlustou přílohu.

Takže už zbývá jen finální začištění?

Ne, ne, forma musí být tak dobře vyrobená, že trsátko je tvarově stoprocentní i bez dalších zásahů. Následuje přebírání kusů, počítání, zaváření po 72 ks do PE sáčků, rovnání do prodejních boxů, balení atd...

Sušička, počítačem řízený lis Engel, skvěle vybavená nástrojářská dílna. To nejsou položky zrovna za „hubičku".

To je jasné, každé podnikání je závislé na investicích. Sušička stála asi čtvrt milionu, vstřikovací lis Engel milion a půl. Plus barvy, materiál, což jsou rovněž finančně nákladné záležitosti, pak množství různých technologických přípravků, další nástroje atd. Pro snadné počítání vyrobených kusů bylo navíc nutné sehnat speciální počítací váhy, bez kterých se žádná podobná výroba neobejde. Situace si časem vyžádala vybudování dílny, protože „na koleně" se sice dá nějakou dobu vyrábět, ale potom ty „kolena" začnou bolet a i samotná práce potřebuje určitou kulturu. To vše ale nestačí, za spoustu znalostí, dovedností a neocenitelných rad vděčím svému otci, který mi přesto, že mu letos bylo osmdesát let, stále aktivně pomáhá.

Dobrá, podívejme se na sortiment.

Jak už jsem řekl dříve, vyrábím trsátka pro ty, kteří mají rádi neklouzavý povrch. Zájem by byl i o trsátka úplně hladká, ale ty umí vyrábět kde kdo a být dalším v řadě mě neláká, možná později. Současnou nabídk tvoří šest tloušťek standardního tvaru: fialové 0,60 mm, červené 0,73 mm, černé 0,88 mm, šedé 1,00 mm, tmavě modré 1,30 mm a kovově tyrkysové 1,60 mm. Jejich doporučená prodejní cena na českém trhu je 7,- až 8,- Kč. Další vývoj ceny je ale převážně závislý na světových cenách ropy. Sortiment postupně rozšířím i o jiné tvary a užité materiály. Nyní dokončuji formy na velmi žádané menší tloušťky, a to 0,38 mm, 0,46 mm a 0,53 mm. Ty jsou paradoxně nejnáročnější jak technologicky, tak finančně. Po opakovaných dotazech mohu zájemcům o trsátka potištěná jejich vlastním logem, či jiným motivem, tímto oznámit, že od letošního podzimu bude i toto možné.

Obligátní otázka. O kom víte, ze známých muzikantů, že vaše trsátka používá?

Mohu jmenovat kytaristu z kapely Yo-Yo Band Miroslava Linharta, Honzu Vyčítala, Miloslava Dvořáčka, Frantu Černého z Čechomoru, Pavla Foltána atd. Trsátka Brain používají i další, o kterých ani nevím a oni zase nevědí o mně a myslí si, že používají nějaké „americké". Tímto je všechny zdravím a přeji hodně přesných úderů do strun.

Trsátka jsou spotřební materiál, stačí vaše výrobní kapacita? Jaká vlastně je?

Jednou věcí je výrobní kapacita strojů, druhou pak životnost forem. Dá se říct, že v současné době jsem schopen vyrobit téměř libovolné množství.

Jak to máte s konkurencí?

Vím, že v letech 91-92 to s trsátky zkoušel pan Kozák z Chebu, ale tam to bylo s originalitou a kvalitou dost podivné, což nám potvrdili i v Hradci Králové ve zkušebně IFM. O jiném českém výrobci dosud nevím. V zahraničí je konkurence samozřejmě obrovská, ale když máte co nabídnout, tak ani to není problém.

Máte přehled na kolika místech republiky se Brainy prodávají?

V současné době asi ve sto třiceti prodejnách.

A v zahraničí registrujete konkrétní místa?

Na Slovensku a v USA již obchodní zastoupení mám, pro zajímavost mohu uvést postřehy některých přátel z jejich návštěvy Spojených států, viděli je v Atlantě, Chicagu atd. Je jen otázkou času, v jakých dalších zemích se objeví na trhu.

Padly ještě mnohé další otázky a témat, na která jsme při rozhovoru narazili, bylo značné množství, ale není v možnostech vše publikovat. Každopádně byla tato reportáž jednou z nejdelších (vždyť jsme s kolegou u Janíčků strávili pět hodin) a také díky milé přítomnosti, občerstvení a výtečné slívovičce paní Janíčkové i nejpříjemnějších. Děkujeme mnohokrát za rozhovor a držíme palce v podnikání (…a hlavně v srpnu).