Stránky světových muzikantských časopisů okupují několik let jména kytaristů jako je Satriani, Malmsteen, Vai. Čas od času se mezi ně dostane kytarista kapely, která je v onom okamžiku oblíbená. Nejsou to žádní amatéři a na stránky časopisů rozhodně patří, jenže málokdo si uvědomí, že existuje spousta geniálních kytaristů mimo tuto elitu.
Někteří z nich ovšem neměli to štěstí, že si jich všimly vydavatelské firmy a manažeři, některé možná ani „sláva" nijak nelákala. A tak se může stát, že člověk na kvalitního hráče narazí v nějakém zapadlém baru nebo neznámé undergroundové kapele.
Jedním z takovýchto vynikajících kytaristů byl i Chuck Schuldiner. Svou technikou hry a nápaditostí by se klidně mohl rovnat oněm mediálním hvězdám a jeho plakát by mohl mít na stěně kdejaký začínající kytarista kdyby.....kdyby jeho hudba zněla lahodně pro uši masy posluchačů. Jenže to nebyl nikdy Chuckův cíl - jeho životem byla extrémní, drsná hudba, kterou nikdy nezradil a proto jeho umění obdivují sice fanoušci na celém světě, ale jedná se hlavně o příznivce nekomerční a extrémní hudby.
Death
Chuck se narodil 13. května 1967 na Long Islandu v New Yorku. V dětství byl velkým fanouškem Kiss a jeho dalšími hudebními vzory byli Ace Frehley, Dave Murray, Adrian Smith, Marty Friedman, Yngwie Malmsteen, Van Halen a jiní. Prohlásil, že existuje mnoho vynikajících kytaristů jako třeba John Petrucci (Dream Theater), který je po technické stránce dokonalý, ale Chuck dával přednost spíš Dave Murrayovi, v jehož hudbě cítil mnohem silnější náboj. Vážněji se kytaře začal věnovat v patnácti letech, první kapela se jmenovala Mantas. Její styl byl tehdy až příliš extrémní, kapela se nesetkala s téměř žádným ohlasem a možná proto se rozpadla, aby se časem dala zase dohromady - tentokráte však již pod kultovním názvem „Death". Po nahrání dema „Reign Of Terror" se o nich konečně začalo mluvit na undergroundové scéně, především právě kvůli nezvykle brutálnímu stylu. Ve srovnání s některými dnešními grind, death či black metalovými spolky už jejich hudba nepůsobí tak drsně, ale je třeba si uvědomit, že kolem roku 1984 začínaly kapely jako Metallica, Megadeth či Pantera - mluvilo se o jakémsi trash metalu. Jenže Death v té době byli už o krok dál a jsou dnes považován právě za průkopníky death metalu. Po prvním demu následoval víceméně amatérský demoživák „Infernal Death". Poté se však Death opět rozpadají. Chuck cestoval po Státech, hrál v různých kapelách, ale nakonec znovu oživil Death a v roce 1986 vyšlo debutní album „Scream, Bloody, Gore". Následovalo druhé album „Leprosy", které se neslo v podobném duchu jako debut. Třetí deska v pořadí „Spiritual healing" se již odlišovala. Kromě neustále zlepšující se technické stránky zmizely texty zabývající se satanismem a horrorovými náměry, které k death metalu patřily. Následovala alba "Human", „Individual Thought Patterns", „Symbolic" a „Sound of Perseverance". Při vydání každého z alb se novináři a fanoušci shodli na tom, že po technické stránce je hudba Death čím dál tím dokonalejší. Je to vidět v různých metalových časopisech, kde ústřední myšlenkou recenzí bývalo něco ve smyslu „...tohle album je ještě dokonalejší než předchozí".
Stoupající muzikantská úroveň Death však měla jednu stinnou stránku - nestálost sestavy kapely. Na zdokonalování svého soundu byl Chuck velmi háklivý a kdo mu hráčsky nestačil, ten byl z kapely vyloučen, stejně jako ti, jejichž hudební názory se začaly od těch Chuckových lišit. Údajně se projevoval i jako pedant, pokud ostatním z kapely něco na koncertě „ujelo".V této souvislosti se může jevit Chuck jako svérázná osobnost, jenže jeho představy o hudbě byly velmi přesné, kapele dával vždy maximum a hraní bylo jeho velikým koníčkem. K napjaté situaci došlo, když se nepohodl o vývoji kapely s Terrym Butlerem a Billem Andrewsem. Zatímco Chuck vyhlásil rozpad kapely, jeho bývalí kolegové se na koncertní turné vydali bez něj (koncert v Ostravě). Chuck si ale brzy našel jiné spoluhráče a kapela pod jeho vedením mohla pokračovat. Ke změně sestavy pak došlo ještě několikrát, a to jak mezi jednotlivými alby, tak i na koncertních turné. Hráčů, kteří se v Death vystřídali je spousta, mimo jiné mezi ně patřili James Murphy (Obituary), Steve DiGiorgio (Sadus), Andy LaRocque (King Diamond) a spousta dalších. Možná by se dalo i říct, že Death byl vlastně projektem samotného Chucka. Úplně jinou pozici než ostatní muzikanti ovšem zaujal bicmen Gene Hoglan (Dark Angel). Z obou se stali velcí přátelé a Chuck si v rozhovorech pro různé časopisy mnohdy pochvaloval, jak si s Genem vzájemně rozumí a bral jej a sebe jako základ kapely.
Vedle Death se Chuck zúčastnil také projektu Voodoookult - album „Jesus - Killing - Machine". Již delší dobu se jeho myšlenky zaobíraly také tím, že by kromě Death rád vyzkoušel i něco jiného. Tím byl nakonec projekt Control denied, kde se chtěl odpoutat od death metalu a zároveň také od zpěvu. Po albu „Sound of Perseverance" si původní sestava kapely udělala delší pauzu, zatímco Chuck s kytaristou Shannonem Hammem, zpěvákem Timem Aymarem, Stevem DiGiorgiem (basa) a Richardem Christym (bicí) pracovali pod hlavičkou Control denied, aby poté vydali album „Fragile Art of Existence".
Zlom
V květnu 1999 nastal pro Chucka životní zlom. Při nahrávání pocítil bolest v oblasti krční páteře. Příčinu viděl ve skřípnutém nervu nebo namoženém svalu a po skončení nahrávání se vydal k lékaři. Tam mu doporučili masáže a akupunkturu. Nakonec však byl při CT mozku objeven zhoubný nádor. Chuck se snažil nemoci bránit a zkoušel bezvýsledně všechny možnosti. O finanční prostředky pro jeho léčbu se starala nejen jeho rodina, ale svoje příspěvky posílali i jeho kamarádi a fanoušci, proběhly internetové sbírky a různé benefiční koncerty, z nichž největší byl „Trash of Titans". S podobnými problémy se v té době, ovšem úspěšně, potýkal kolega z Testamentu - Chuck Billy, který Chuckovi poradil, ať zkusí ozařovací terapii. V říjnu 2001 pak zasílá Chuck dopis, že se cítí mnohem lépe, ale o dva měsíce později 13.12.2001 umírá. Pro fanoušky to byl samozřejmě šok, a webové stránky jsou dodnes zaplaveny kondolencemi a slovy lítosti.
Po jeho smrti vyšla ještě dvě živé alba Death „Live in Eidenhoven" a „Live in L.A.". Byl také již připraven materiál pro nové album Control Denied, jehož dokončení si vzal na starost Steve di Giorgio. Ve sbírkách fanoušků by nemělo chybět video, které připravila Chuckova matka..
Podivín?
To, co na Chuckovi upoutávalo kromě jeho hudebního umu, bylo to, že ačkoli byl ústřední postavou nově vznikající vlny - death metalu, jeho prioritou byla vždy pouze hudba jako taková. Narozdíl od svých kolegů nedbal na žádnou zvláštní image, mezi členy ostatních kapel působil skromně , stejně jako při poskytování rozhovorů. Mezi jeho zálibami najdeme až extrémně všední věci jako práce na zahradě, hraní si se zvířaty, vaření. Ačkoli patřil mezi špičku ve svém oboru a znali jej fanoušci na celém světě, finančně zajištěn se cítil až v době alba „Symbolic", kdy se nechal v jednom rozhovoru slyšet, ža konečně nemusí mít strach, z čeho zaplatí nájem....
Chuck kytarista a skladatel
Když se ještě jednou pozastavím nad Chuckovou hrou na kytaru, na albech Death je opravdu znát jeho technický posun až k dokonalosti. První alba jsou velice syrová orientovaná hlavně na rychlost a brutalitu, ale s každým albem jsou riffy složitější a sóla propracovanější. V konečné fázi se dopracoval k tomu, že v písni zaznělo ne jedno či dvě, ale jakoby více sól, které tvořily jednotný celek. Ty uměl Chuck navíc velmi decentně zařadit na správné místo ve skladbě. Pozoruhodná byla i skladba riffů. Chuck jich totiž v písních vystřídal celou plejádu a pokud se některé rify opakovaly, dokázal ještě alespoň jejich část pozměnit tak, aby nebyly úplně identické. Samostatnou kapitolu by mohly tvořit akustické kytary (hlavně na Sound of Perseverance). Většina kapel podle mě neumí příliš integrovat akustické pasáže do rockové skladby. Takové špatné zařazení pak ubírá dynamiku celé písni - píseň prostě nemá šťávu, zpomalí, nudí. Chuckovi se to však dařilo stoprocentně. Akustická melodie kolikrát následovala hutný riff či sólo nebo se s nimi prolínala, v žádném případě však nepůsobila nijak rušivě. Na posledních deskách "Symbolic" a „Sound of Perseverance" již nejde v žádném případě hovořit o death metalu. Nenapadá mě však ani jiná škatulka - snad jen obecně „tvrdá hudba". Tato hudba byla tvrzena právě Chuckovým chrčivým vokálem a pokud by si jej člověk odmyslel, dal by se snad použít výraz „excelentní kytarová symfonie".
Chuck - pozoruhodný teoretik
Co se týče hudební teorie zastával velmi zvláštní a pozoruhodný názor: Žádná teorie - dobrá teorie. Znechucovaly jej rady učitelů a knih o tom, jak a co hrát, co je správné a co špatné. Jakoukoli teorii ignoroval a považoval ji za něco, co rokenrolu vytváří hranici. V procvičování stupnic, kdy kytarista koncentrovaně sleduje své prsty viděl ztrátu vlastního feelingu. V životě vzal pouze dvě hudební lekce, kde se naučil píseň "Mary Had A Little Lamb". To mu stačilo a dál již se rozhodl učit se sám a to tím způsobem, že hrál věci svých kamarádů a odposlouchával riffy z oblíbených desek. Nakonec se však rychle vrhnul na skládání vlastních věcí. Neuznával ani osmihodinová cvičení každý den, která praktikovali jiní kytaristé. Hrál podle potřeby a místo procvičování prstů za doprovodu metronomu, se snažil hledat nové riffy a melodické linky. Jamování bylo pro něj tím nejlepším cvičením. Pro začínající kytaristy měl jednoduchou radu : hrajte to, co se vám líbí a zaujalo vás a ne to, co vás nudí.
Chuck textař a zpěvák
Tím jsem se dostal k tomu, že Chuck v Death působil nejen jako kytarista, ale i jako tvůrce textů a vokalista. Obě tyto činnosti jej bavily, i když zpěvákem se stal zpočátku proti své mysli, když v prvotních sestavách nenašel v kapele nikoho, kdo by tuto úlohu zvládl. Jeho zpěv byl opravdu vynikající. Když pominu barvu hlasu, která se nemetalovým fandům asi zamlouvat nebude, je třeba si všimnout toho, jak přesně dovedl zpívat při živých vystoupeních. Živý projev se od studiových nahrávek lišil opravdu minimálně a to je ještě třeba vzít v potaz skutečnost, jak krkolomné riffy či melodické vyhrávky právě hrál. Když jsem se díval na texty, zjistil jsem navíc, že to nejsou žádné jednoduché rýmovačky, který by projev zjednodušily. V jednom riffu totiž Chuck třeba zazpíval rým ze čtyř slov, zatímco do dalšího shodného se mu jich muselo vlézt deset.
Chuckův aparát
A na závěr - čím byl tvořen Chuckův zvuk? Odpověď je až překvapivě jednoduchá. Chuck používal kytary B.C.Rich. Měl tři modely Stealth, používal hlavně černý a zelený model. Všechny měly pevnou kobylku a pouze jeden snímač DiMarzio X2N, na který kladl Chuck důraz. V počátcích hrál i na Mockingbirda, který však nepocházel od B.C.Rich, ale byla to ruční práce neznámého kytaráře. Další originální tezi měl Chuck k celkovému zvuku. Prohlašoval, že základem je zesilovač, a pokud kytaristovi jeho zvuk nestačí a musí ho doplňovat dalšími efekty, asi se zesilovačem není něco v pořádku. Sám Chuck se spoléhal na technologii Valvestate, tedy pololampový hybrid od Marshalla. Tyto zesilovače podle něj byly ideální pro metal a hardrock pro svůj těžký a zároveň čistý zvuk. Ve zvuku musel být jasně slyšet každý úder trsátka. Neměl rád přílišné zkreslení nebo dokonce nějaké další distortion pedály - použil sice některé zkreslovací krabičky Boss na prvních albech Death, ale při používání Valvestatů od nich upustil. Navíc si pochvaloval to, že ve studiu mu stačí zastrčit kabel do zesilovače a do 20 minut má potřebný kvalitní zvuk. Pokud tedy použil nějaký efekt, byl to pouze reverb nebo chorus při sólech. Pro Death jsou typické i dvojhlasy - ty byly hrány živě, žádné pitch shiftery nebo harmonizery Chuck nepoužíval. Stejně tak se nesnažil zvuk zabarvit podladěním.
Diskografie - Death:
- 1987 - Scream Bloody Gore
- 1988 - Leprosy
- 1990 - Spiritual Healing
- 1991 - Human
- 1992 - Fate
- 1993 - Individual Thought Patterns
- 1995 - Symbolic
- 1998 - The Sound Of Perseverance
- 2001 - Live in L.A.
- 2001 - Live in Eindhoven
Diskografie - Control denied:
- 1999 - The Fragile Art Of Existence
Posmrtně by pak ještě mělo vyjít druhé album Control denied o jehož přípravu se stará Steve DiGiorgio. V něm by měly být použity Chuckovy nápady, které již nestačil realizovat.
Jak již bylo řečeno, Chuck nebyl mediální hvězda typu Satrianiho a podobných kytaristů. Byl to vynikající kytarista a jeho láskou byla extrémní hudba. Jakkoli jeho jméno zůstane utajeno široké veřejnosti, fandové metalu na něj nikdy nezapomenou, protože je symbolem určité epochy, představitelem stylu....Když se podíváte na oficiální či neoficiální stránky kapely Death, můžete tam poděkování, za to, co Chuck pro tvrdou hudbu udělal. Je víc než jisté, že tak, jako pro určitou generaci metalových hudebníků byli vzorem Venom, Judas Priest a jim podobní, mladší generace budou uvádět jako zdroj své inspirace právě Death a Chucka Schuldinera.
