Zakkova hvězda začala na kytarovém nebi zářit koncem 80. let především, a vlastně jedině díky tomu, že lano mu hodil sám velký Ozzy. K tomu je zajisté třeba notné dávky štěstí, o tom snad nebudeme polemizovat, nicméně po více než deseti letech kytarové kariéry můžeme konstatovat jen to, že štěstí přeje vyvoleným.
Ale vezměme vše hezky po pořádku: Přibližně do roku 1987 neznamenalo jméno Zakk Wylde zhola nic a k zastižení byl ponejvíce v Jacksonu v New Jersey, což by se s trochou fantazie dalo považovat za jeden z důvodů, proč jej velkým obloukem minula vlna superkytaristů z L.A., kteří po vzoru Yngwieho louskali arpeggia a módy. Sám přiznává, že jeho hudební obzor vlastně příliš široký nebyl, dal by se charakterizovat dvěma slovy - Black Sabbath. Už tehdy si však vytvořil vztah k jižanskému rocku, ale šlo spíše o to, že kapely typu Allman Brothers Band nebo Lynyrd Skynyrd poslouchali jeho kamarádi a jejich starší bratři, s nimiž do svých 19 let popíjel v místních barech a putykách.
Poté se díky klikatým cestám osudu stalo to, že se prostě jednoho dne stal členem bandu pana Osbourna. O zcela náhodnou volbu však dozajista nešlo. Svým charismatickým projevem a dravou hrou si nemohl nezískat jak samotného Ozzmana, tak ani ty nejzapřisáhlejší fandy tragicky zesnulého Randyho Rhoadse (působivšího na prvních dvou Ozzyho sóloalbech), kterého např. vůbec ne špatný Jake E. Lee zcela nahradit nedokázal. V roce 1988 přichází album číslo 1, které vzbudilo pozornost vlastně jen proto, že Ozzy Osbourne je Ozzy Osbourne. Už na něm však dokázal Zakk Wylde zaujmout díky své spontánní a divoké hře. "No Rest For The Wicked" bylo dokonce označováno za nejtvrdší album v Ozzyho kariéře. Ptáte se proč?
Vlastně se nedá říci, že by Zakk W. používal nějak obzvláště drsné zkreslení. Ani jeho riffy bychom nemuseli striktně označovat jako metalové, jsou vlastně často spíše někde na pomezí heavy metalu a hard rocku. Je to skutečně spíše spontánnost projevu a frázování, které jeho hru činí natolik svébytnou. Jedním z charakteristických momentů je např. časté používání umělých flažoletů (tvořených trsátkem a palcem). Zajímavé také je, že většinu svých sól hraje v pentatonických stupnicích. I s tímto poměrně "omezeným" materiálem dokáže dělat vzrušující a zajímavé věci, včetně rychlých "laufů", kde pro ostatní bývá obvyklé si život ulehčit sem tam nějakým tím modálním legátem. Úspěšně se vyhýbá tomu, aby tradiční bluesové licky působily klišovitým dojmem.
Stručně shrňme další průběh kariéry s Ozzym: Po EP "Just Say Ozzy" vychází v roce 1991 druhé studiové LP "No More Tears" a právě ono prolomilo poslední pochybnosti o tom, zda O.O. dokáže navázat, potažmo překonat úspěch prvního sólového počinu z roku 1981. Znamenalo skutečný Ozzmanův návrat a jméno Zakk Wylde si současně získalo zasloužený respekt. V roce 1993 se objevil rozsáhlý záznam úspěšného koncertního turné pod názvem "Live and Loud" a Wyldeovo aktivní působení s O.O. (nepočítáme-li kompilaci "Ozzman Cometh") zatím končí studiovým albem "Ozzmozis" v roce 1995. To už je oproti hitovému předchůdci o poznání temnější a modernější.
Na vlastní nebezpečí
Působení u Ozzyho mělo na Zakka bezpochyby velký vliv. Překvapivě ovšem v trochu jiném smyslu než tomu obvykle bývá. Šlo především o to, že když s ním začal hrát, nemohl už (logicky) vydržet poslouchat stále dokola jen Sabbath. A proto se jeho pozornost (logicky) obrátila směrem ke stylu, který mu na dlouhých šňůrách připomínal pohodovou konzumaci alkoholu s kamarády v New Jersey. Tak se stalo (logicky), a bylo tomu poměrně brzy, že mu angažmá u Ozzyho začalo připadat pro seberealizaci příliš omezené. Za netypický by se dal považovat fakt, že se tak stalo už po druhém regulérním albu "No More...", což můžeme považovat za důkaz toho, že seberealizace a spokojenost s vlastní prací jsou pro něj důležitější nežli sláva a plné stadiony.
Už při hraní s Ozzym si pro radost občas zahrál ve svém triu pojmenovaném Lynyrd Skinhead (basa - James Lomenzo, bicí Greg D'Angelo), kterážto aktivita vyvrcholila záznamem songu "Farm Fiddlin" na kompilaci "Guitars That Rule The World" (1991). Po skončení šňůry k "No More..." se už definitivně vrhá do vod nejistoty a se změnou na postu bicmena (nováčkem je Brian Tischy) přejmenovává své trio na Pride & Glory, s nímž vydává stejnojmenné album (1994). Sám k tomu říká asi tolik: "Někteří lidé to nedokáží pochopit. S Ozzym bych mohl hrát ve velkých arénách, ale takhle se nejspíš dostanu jen do malých klubů. Seru na to, nepotřebuju žít jako rocková hvězda. Chci hrát na kytaru a budu hrát třeba na záchodě, jestli to bude jediné místo, kde budou lidi ochotní mě poslouchat." Na nové nahrávce se už v plném rozsahu projevily jeho sklony k živému jamování - u Ozzyho byla většina sól na mistrův popud komponována. Volný průchod dává právě vlivům jižanského rocku a country, takže výsledný mix s typickými tvrdými riffy působí opravdu originálně.
Poté, co veškeré pokusy Ozzyho o nalezení jeho náhrady ztroskotaly, nahrává album "Ozzmozis" a opět se věnuje uspokojování svých vlastních uměleckých potřeb, které vrcholí albem "Book Of Shadows" (1996), jež vydává poprvé a zatím naposled pod vlastním jménem. Je to nahrávka od všeho ostatního, co dosud zplodil, velmi odlišná. Sám říká, že si takhle doma rád zahraje na akustiku, protože pak je hraní na elektriku snazší. Materiál, který po nějaké době takového hraní nasbíral, se rozhodl zvěčnit. Hlavní roli na této desce tedy hraje akustická kytara, hojně se objevuje taktéž klavír a celek by se snad dal označit (řekněme) za folkrock.
Naproti tomu zatím poslední nahrávka vydaná pod hlavičkou Black Label Society a názvem "Sonic Brew" v minulém roce je prakticky tím nejtvrdším a nejmodernějším, co dodnes stvořil. Jedná se vlastně o přebytek věcí určených dříve pro "Ozzmozis", které v konečné podobě obsahovalo spíše pomalejší věci a balady. To lze považovat za koncepční tah, a proto se fakt, že svižnější a riffovější hardrockově metalové pecky se na něj nevešly, v tomto světle nejeví jako známka (pod)průměrnosti. A skutečně se není za co stydět, album je to opravdu dobré. Veškeré nástroje s výjimkou bicích si nahrál sám, opět se objevuje klavír a akustická kytara - ale v menší míře, v několika málo baladách, které vnášejí trochu světla do překvapivě temné atmosféry alba. Zde už ale ztrácí veškerý smysl jakýkoliv další slovní popis a nezbývá nežli doporučit zážitek prostřednictvím vlastní kůže. Důkazem kvality umělcovy hry budiž např. to, že za své působení si nejen zahrál se zbytkem původní sestavy Black Sabbath na Ozzyho koncertech, dokonce měl možnost si zahrát na společném pódiu se svými vzory Allman Brothers Band a Lynyrd Skynyrd, kteří jej sami pozvali, a to už je co říci.
V závěru se dotkněme toho, co čtenáře z pozice aktivního hudebníka zajímá obvykle nejvíc, tj. nástroje a přístroje. Zde je to poměrně jednoduché, neboť Zakk W. nepatří k těm, kdo se celé hodiny až dny přehrabují v bankách a presetech. Jeho nádobíčko je vlastně velmi tradiční - ačkoliv jeho zvuk je velmi osobitý a snadno identifikovatelný. Jedinou opravdovou zvláštností je to, že všechny své Gibsony Les Pauly (Custom a Standard) má osazeny aktivními snímači EMG (modely 81 a 85). Jinak se ale žádné velké odhalení nekoná: Marshall JCM-800 se 4 x 12" boxy a mezi ním a kytarou bychom našli Boss chorus, Super Overdrive SD-1 a Dunlop CryBaby. Nezapomeňme na struny - GHS TNT boomers 0.10. Pro akustické hraní používal Gibson J-200 nyní model Dove stejné značky.
