20. století je dobou, která přinesla obrovské množství změn prakticky ve všech oblastech lidského života a tedy i v hudbě. Po několika staletích, v nichž byl v evropské hudbě kladen hlavní důraz na organizaci tónových výšek, vzrůstá zájem i o další parametry hudebního jazyka - rytmus, dynamiku a barvu zvuku. Bohužel jedním z důsledků známé "otevřené" a "inteligentní" komunistické vlády je i velmi malá informovanost běžných posluchačů o neuvěřitelně široké paletě bicích nástrojů (jen já jich mám doma okolo osmi set), které se v nejrůznějších hudebních žánrech ve světě používají. Díky tomu je ovšem při koncertech s větším počtem neobvyklých nástrojů běžné, že značná část diváků je natolik překvapena a zaujata pohledem na ně, že už jim nezbývá dost pozornosti na vnímání průběhu, struktury a obsahu hudby a už vůbec ne na hledání vazeb mezi předváděným a světovou hudební scénou.
Proto tomto seriálu představím zejména ty méně běžné, ale v jakémkoliv hudebním žánru použitelné jednodušší nenaladěné perkusivní nástroje, které lze dnes sehnat i u nás v prodejnách s hudebními nástroji nebo v různých obchodech souvisejících třeba s hnutím "New age". Hodně z těchto nástrojů se dá navíc i nepříliš složitě vyrobit nebo upravit ze starších bicích. Zvuk sice nebude tak kvalitní jako od renomované firmy, ale bude levnější a zcela určitě obohatí zvuk Vaší sady a tím i kapely. Jednou z nevýhod takovýchto nástrojů bývá někdy nemožnost realizovat na nich určité typy úhozů nebo hráčských technik - například nevhodná kůže na kongu může setřít rozdíly mezi jednotlivými úhozy. Pak je třeba nejdůležitější části koupit tovární nebo vytvořit jinou vhodnou, stejně zajímavou, herní techniku, což mi připadá nejsmysluplnější.)
Rozsah seriálu bohužel neumožňuje u každého popisovaného nástroje jakousi "miniškolu" hry na něj - nástrojů je mnoho a herních technik a stylů ještě víc. Proto berte tyto kapitoly jako nejzákladnější seznámení s těmi u nás méně známými, ale zajímavě využitelnými nástroji a bližší informace hledejte v odborné literatuře (např. Miroslav Kotek: "Bicí nástroje", Panton, Praha 1983) nebo v konkrétních školách výuky hry. V případě zájmu lze samozřejmě na tomto místě školu hry na ty nejdůležitější nástroje představit.
TYMPÁNY
Sadu tympánů tvoří obvykle 2 - 5 nástrojů o průměrech přibližně 50 - 80 cm s tónovým rozsahem C-c1. Kotel je vylisován (dříve vytepán) z měděného plechu a někdy i z laminátu nebo plexiskla, což je při překvapivě dobré zvukové kvalitě vhodné při častém transportu kvůli nižší váze. Blány jsou dnes většinou z umělé hmoty (kromě nejdražších nástrojů), takže změny teploty a vlhkosti vzduchu nemají na napětí blány vliv. Většinou se používají paličky s hlavičkou z korku, dřeva, plastu nebo gumy, pro další změkčení ještě potažené tenkou plstí nebo vlněnou přízí.
Hlavními světovými výrobci jsou firmy Ludwig, Pearl, Yamaha, Premier, Kolberg, Hohner (laminátové a plexisklové korpusy).
Použití: Tympány se užívají hlavně v tzv. vážné hudbě historické i současné. V jazzu třicátých let měl a lespoň jeden tympán ve své sadě každý bubeník většího swingového orchestru, v rockové hudbě je využil k velkým sólům třeba Roger Taylor ze skupiny Queen. Občas bývají součástí afrokubánského instrumentáře pro zdůraznění basové linky. Tympány lze ale uplatnit v rockové hudbě i v rámci bicí soupravy jako zvukově daleko mohutnější variantu hlubokých tomtomů (doporučuji ale hrát na ně minimálně silnějším koncem bubínkových paliček a to nejen kvůli zvuku - do blan se snadno dělají "důlky" a cena jedné blány bývá i 500DM.).
PODPAŽNÍ BUBEN
- Původ: Afrika
- Popis: Dřevěný nebo laminátový (firma Meinl) korpus s dvěma blanami, spojenými šňůrami.
Použití: Při hře jej hráč (pravák) drží pod levou paží, jejímž tlakem na šňůry mění napětí blan a tím i výšku tónu a současně hraje pravou rukou se zvláštní zahnutou paličkou a levou bez paličky na horní blánu, takže lze hrát i jakési "melodie". Zvláštní glissandovitý zvuk nástroje je při dobrém ozvučení velkým obohacením zvuku souborů jazzových (viz např. afrokubánští hudebníci různých verzí souboru J. Zawinula), folkových, alternativních atd.
BOO-BAM OCTOBAN
(komerční imitace firmy TAMA)
Původ: Severní Amerika a pod jinými názvy i mnoho jiných přírodních kultur (Papua - Nová Guinea). Před přibližně patnácti lety začala jeho prakticky použitelnou podobu vyrábět firma Tama a v daleko větší verzi firma Kolberg.
Popis: V původní verzi několik různě dlouhých bambusových tyčí s provazy upevněnou blánou na jedné straně. Délka korpusu určuje výšku tónu - čím delší, tím hlubší je tón. Ve verzi firmy Tama je bambusový korpus nahrazen trubkou z umělé hmoty a plastiková blána je vypínána šroubovým mechanismem jako u běžných bubnů. Celá sada osmi bubnů (proto "octoban") je upevněna po dvou na čtyři stojany.
Nejdále zašla firma Kolberg, která vyrábí sadu tří chromatických oktáv dokonale naladěných bubnů s délkami od přibližně 10 cm do 150 cm, sestavených stejným systémem jako klaviatura. Na ty lze hrát melodie stejným způsobem jako třeba na xylofon, marimbu nebo vibrafon.
Použití: I v malém počtu bubnů je to ale nástroj velmi dobře použitelný díky své nenapodobitelné barvě, která je spojením vysokého tónu blány a měkkého hlubokého tónu vzduchového sloupce v korpusu. Proto se často hlavně v 80. letech používal pro rozšíření zvukové palety běžné bicí soupravy - např. Billy Cobham měl vlevo vedle své hi-hatky celou sadu firmy Tama. Tento nástroj lze přitom i vyrobit - pro verzi jemné akustické hry postačí za mokra nevydělanou zvířecí kůži (samozřejmě po odstranění chlupů a zbytků masa) upevnit provázky ke kolíkům nebo šroubům, uchyceným kolmo ke stěně obyčejné široké umělohmotné trubky. (Já a můj kolega ze souboru DAMA DAMA, Adam Kubíček jsme si před deseti lety vyrobili "nonoban" - devítibubnový nástroj z okapových trubek, jejichž hranu nám na speciálních strojích ve firmě Amati ohnuli, a mechaniky na bonga téže firmy. Zvukový výsledek je prakticky týž jako u firmy Tama a už jsme s nimi absolvovali několik stovek koncertů v Evropě i u nás v řadě mých i našich společných skladeb.)
... pokračování příště.
