Když je 25 let člověku, je to pro něho významné životní jubileum. Pro hudební těleso rockového formátu je to událost o to zajímavější. Jak to vidí Olda Říha, frontman Katapultu a oslavence o třech osobách, jsem se ho zeptal před jednou z únorových jubilejních show.
Jak vidíte váš vývoj po 25 letech existence Katapultu, myslím vývoj kapely i publika?
Pokud jde o publikum, tak tam je to jasný. A kapela? Co možná nejlakoničtěji řečeno: K našemu příjemnýmu překvapení se stalo to, co v roce 1975 nikdo netušil. Měli jsme to štěstí, že jsme milovníci klasický elementární muziky, klasickýho rock’n’rollu takovejch britskejch kapel jako byly Free, Spencer Davis, možná i Stouni, taková ta rhythm&bluesová scéna, která tenkrát začala hrát a nás oslnila. To štěstí spočívává v tom, že ta muzika nestárne, ta zůstává pořád stejná. Léta ukázala, ty opovrhovaný tři akordy zvítězily. Veškerej r’n’r je na 12 taktů, i Chuck Berry to dokázal a postavil na tom celou kariéru a řek’ krásnou větu: "Já píšu takový písničky, aby si je každej 'umělec' na světě moh zahrát." Když si pustíte "Hail, Hail Rock’n’roll", tak to je moje rokenrolová bible. Opakuji, že to štěstí spočívá v tomhle, ta muzika nestárne a klasická písnička nás bude provázet celej život, tady není co rekapitulovat ...
Použil jste zajímavý termín: "rokenrolová bible". Já myslím, že pro spoustu dnešních mladých by mohla být takovou biblí vaše skladba "Katapult". Mně totiž souverší "... kdo nehrál, ten to nikdy nepoznal ..." připadá dost pravdivý ...
Tak tady vidím, že jste celkem vnímavej člověk (Dík! - pozn. autora), to totiž celý souvisí s tím, že když jsem v roce ‘63 začal hrát, tak jsem miloval Stouny, a Stouni čerpali od Bo Didleyho a americkejch bluesmanů vůbec, a dneska ty mladý lidi čerpaj od Stounů, no a teď už je asi na řadě i Katapult. I dneska se lidi nachávaj inspirovat elementární rockovou muzikou, což Katapult je a já z toho mám obrovskou radost a pocit zadostiučinění, asi není nic lepšího, než když se tohle prostě stane. A to nebylo naším cílem, my jsme jen mysleli a hráli tu pravou muziku a nakonec se ukázalo, že je to pravá muzika. Během toho čtvrtstoletí tady prošla spousta stylů, ale onen elementární r’n’r tu přežil. A to nejsme jen my, a vůbec, vykašlem se na Katapult, důkazem je třeba i Phil Collins, Sting a zase Stouni, prostě celá plejáda kapel, který v těch 60. letech začaly a i v budoucnu bude hrát, je v nich hrozná síla, potenciál, pravda, poctivost a to je celý. No a já jsem dopad tak, že si teď kupuju na cédéčkách starý Free a Bad Company, věci z padesátejch let a já teď pořád zjišťuju, jak se hrál r’n’r před 60. rokem.
Tak to jsme dva ...
Já jsem miloval třeba Pretty Things a pak jsem zjistil, že hráli třeba písničku od Bo Didleyho a já teď shánim tu muziku, ze který čerpaly ty Pretty Things.
Já jsem třeba vedle z Little Richarda, kde i po skoro padesáti letech mi běhá mráz po zádech z toho, jakej to má drive.
Tak o tom se já ani nebavím. Little Richard i Cliff Richard, Jerry Lee Lewis, to byli moji učitelé. Prostě jsme měli takový štěstí, který má pár kapel na světě.
Myslím, že štěstím bylo i to, že se kapela v 90. letech vůbec rozjela ...
I slavnější měli tisíce rozbrojů a propadů. Podívejte se, třeba Santana, kterej v roce ‘92 rušil turné po Německu a nevyprodal jedinou halu, tak se vrátil dnes s takovou pompou. Mezitím hrál každej večer v Las Vegas v hotelu dvě hodiny, šel úplně až na dno populární muziky. A dnes? Podívejte se na to, jedenáct nominací na cenu Grammy. No a když si ten klip pustíte, to je přece taneční muzika jak svině! A ještě se vrátím k publiku.To jde s tím, tzn. že chodí děti od 6 do 60 let, to co uvidíte na ZZ Top, AC/DC, tak to samý publikum chodí na Katapult.
Nejen Santana reaguje na běh doby využíváním moderních postupů a výdobytků techniky. Dostane se jakýmkoliv způsobem vliv dneška do vaší tvorby? Co takhle samply?
Nyní bych třeba připomněl např. Status Quo, který tohle nikdy nedělali a my jdeme tou samou cestou. Ne že bych snad samply ignoroval, ale hledám inspiraci v bluesovejch věcech let padesátejch a tam samply nepatřej.
Třeba poslední Dylanova deska je natočená tak, jak bych si já představoval. Tři mikrofony do pokoje a hraje. Já chci hrát živou muziku a tady je vidět, že se samply vylučujou. Ten Dylan to udělal prostě excelentně, ovšem je to nepoužitelná nahrávka tady v Čechách. To vám někdo řekne, že je to nahrávaný na jeden mikrofon a že to nejde takhle pouštět. To je všechno omyl, že jo. My experimentujeme s analogovým studiem, digitálu se vyhejbáme jak čert kříži. Hrajeme si s páskama a natvrdo to tam drtíme, aby ty ručičky ležely vpravo co nejdál a teprve potom svěříme tu nahrávku k přepisu na digitál.
Doba se nedotkla ani nástrojového parku?
Já hraju od pětasedmdesátýho neměnně na dva marshally a starej analog Boss delay, kterej používám jako předzesilovač, tomu trochu hallu a trochu chorusu. Je to analogová mašina s teplým zvukem už tedy ne lamp, ale má blíž lampám než tranzistoru. Kdykoliv jsem se pokusil tam ze zvědavosti dát nějakou jinou krabičku, tak jsem tam slyšel ty jedničky a nuly, celou tu chemii, která to táhla někam do prdele. Musím říct, že mne fascinoval Blackmore, kterej když přijel do Prahy, tak tam měl ten starej magneťák Akai, kterej pustil, a ten udělal analogovej hall.To já mám vlastně taky. Jsou prostě některý lidi, který neopustěj svoji cestu.
Nakousli jsme tu dvě věci. Vzpomínám si, že před X lety, někdy v době vzniku "Rock de Luxe", vzniklo jakési nahrávací studio ...
... no při "Rock de Luxe" nás strašně nasrali při míchačce, takže vzniklo naše mobilní studio. Já mám speciálního Akaie MG 1214. To je prostě kompaktní dvanáctistopá mašina s kazetou, bezproblémová záležitost ve vrcholný kvalitě. Věřte nebo ne, pro nás to prostě stačí. Furt do toho kouříme písničky, vznikla na tom už "Pozor, rock!" a "... a co rock’n’roll!!!", pak nějaký komerční věci jsem točil v devadesátým a pak jsem to všechno vyházel. A teď jsem to vrátil zpátky, takže to je studio jenom Katapultu se všema experimentama, chybama, omylama, ale člověk dělá ve svým a může to dělat třeba půl roku. Já jsem takovej šílenej analogovej nadšenec a to je u takovýho elementárního r’n’r podle mě dobrá věc. Jasný je, že když budete dělat discomusic, nějakej house nebo něco takovýho, tak potřebujete počítače, ale já ho nepotřebuju. Přál bych vám vidět, jaký já mám mikrofony, to by mi nikdo nevěřil, že to myslím vážně. I Krawitz to říká, ten si pronajme někde statek nebo zámek a dábvá tam starý věci, klidně ze šedesátejch let. Snažím se jít tou samou cestou. Strkal jsem před svoji kytaru i ty nejlepší mikrofony za 180 tisíc korun a nebyl jsem spokojenej. Tak jsem hledal a hledal a našel jsem třicet let starou Shurku, která to sejme. Na basu používám taky starýho votlučenýho Shura, ani nevím typ. Jsou ale i jiný takovýhle blázni, Krawitz je z nich snad největší.
Vraťme se ke kytarám ...
Já odjakživa hraju na Fendery, to je moje parketa. Prošel jsem dvěma třicet let starejma telecasterama a pak jsem je v určitým zblbnutí, který jsme všichni prožili, kdy je někdo třeba renovoval a dneska se chce zabít, tak já jsem je prodal a taky bych se zabil. O ty jsem bohužel přišel, to mě dodneška mrzí. Jednoho jsem dokonce rozbil, takže doma z něj mám pěknou trofej. Pak mám jednoho stratocastera z roku ‘71, což je ročník, kterej údajně není dobrej, ale já ho prostě mám a jsem s ním spokojenej. Ale jak já říkám "do boje" vozím tři druhy telecasterů, každej má trochu jinej zvuk, jeden má humbucking, druhej je klasickej, tak se to jako střídá, ty písničky. Je tam i stratocaster, na kterýho hraju nasraný věci. Je to složitá věc, věc intuice - ta kytara i ta písnička. Hrozně mám rád heavy metal typu Judas Priest, Saxon nebo Iron Maiden, takový to, když zpěvák zpívá a kapela to tam drtí.
Tak jsem tím byl tak zblblej, že jsem koupil Arii ZZ De Luxe Pro II (odkud asi byl název výše zmiňovaného alba - pozn. aut.) a na tu jsem hrál asi tři roky. Vono se nato hraje dobře, zkresluje to pomalu samo, takže se u toho moc nenadřete.
Co je s ní teď? Já jsem ji viděl naposledy někdy ve dvaadevadesátým ...
Já jsem ji rozflákal. Jednou mi to upadlo a brnklo takhle o beton, až se urazil ten jeden roh a tak jsem se nasral a rozbil ji uplně. Ale na tu dobu si nestěžuju, spíš jsem jsem se teď vrátil k tomu čistšímu zvuku Telecasterů, což je zvláštní zvuk, stejně jako strat. Buď jsou Gibsony nebo tohle. Jeden jedinej blázen hraje na obojí, a to je Knopfler. Nevěřil jsem svejm očím, když hrál na Telecastery a Sheptery a a pak vzal Gibsona a zahrál tři písničky. Já jsem to chtěl taky zkusit, jenomže já toho gibsona vemu a je hrozně šíšatej a není vyváženej. Mně padá, nevím už jak.
Les Paul?
Les Paul. Telecaster se dá na tělo a drží. Já jsem chtěl taky využít takovýho nakreslenějšího zvuku jako ten Knopfler, Page, ten se mi mimochodem taky dost líbí, nebo Beck, kterej taky má myslím i Strata, a nešlo to, protože mě ten Les Paul vadí, nesedne mi. Spíš bych zkusil starýho rickenbackera nebo nějakou klasičtější kytaru.
Vidím, že vy ani tak nezkoušíte novinky, jako spíše starší, již existující postupy a nástroje. Vaším cílem je se tedy neustále vracet nazpátek. Chápu to dobře?
Naprosto. Chci se vracet a chci jít co nejdál. Já už ani nevím, kam bych šel. Nejradši bych koupil nějaký starý kombo Vox, na který hráli Beatles nebo koneckonců i Stouni, nebo nějaký starý Laney, prostě trofejní věci a k tomu trofejní kytary a zkoušet si, co to dohromady dělá. To je to, co provádí Krawitz. Von je stará kurva, běhá po světě, jde a zkoupí aparát od Black Sabbath. Zoufale schání věci, na kterých se tenkrát nahrávalo, protože to bylo to nejlepší. Já jsem takovej blbec, že jsem si koupil ještě jednoho Marshalla a ve studiu mám dalšího, starej typ 1970 nebo co to je , já už ani nevím. Super Lead 100 W, ty mám dva, pak byla MK II, ta byla druhá a pak se dělali ty více děrový s tím masterem a to mám. Teď jsem si koupil MK II, ještě s těma zlatejma mřížema, prostě úplně novej, v pořadí třetí do studia, abych s tím nemusel hejbat, vykládat, nakládat, prostě příjdu a vono to hraje.
A co struny?
Já hraju Rotosoundy někdy od roku sedmdesátdva. Používám klasický desítky. Když chci nahrávat nějaký složitější sólo, tak si tam dám devítky, upravím krk. I na španělu používám tyhle bluesovky desítky, aby tam byl ten drsnej zvuk Katapultu. Dědek hraje taky Rotosoundy, ale Swing Bass.
Někde se objeví i harmonika ...
Myslíte tahačka nebo foukačka?
Foukačka.
Foukačka je dost dobrej bluesovej nástroj, na to se vždycky hrálo a hrát bude. Mám tam i nějaký nedostatky, potřeboval bych mít čas, abych se na to naučil hrát. Když chci něco nahrát a nestačím na to já, tak si pozvu někoho na tahací harmoniku, ta se mi taky líbí. Ta je třeba ve Vojínu XY. I Brian Jones z Rolling Stones tvrdil, že je lepší harmonika za tři litry než kytara za pět set.
Do čeho kapelník fouká, do jaké harmoniky?
Používám Hohner Blues Harp, pak jsou ještě Marine Band, ale nejlepší je ta bluesharpka, jednotónovka, ona se dá dost přefukovat. Ta Marine Band má takovej libovější zvuk, ale bluesharpka je pro mě nejlepší, stojí asi šest set, ale to je nepodstatný, protože pak máte na rok vystaráno. Já do toho dost prskám, pot do toho stříká, občas to pošlapu ... Dost to prostě trpí, no sa pak to hodím lidem.
Neustále pátrám v historii, jak se s tím dá sloučit Michal, Šindelář mladší a bubeník?
Jak to myslíte?
Mladík letos slavící svoji plnoletost a oproti němu dva staří rokenroloví harcovníci, jde to dohromady?
To je primitivní myšlenkovej postup. On je mladej a vy jste pardálové. To ale přece není nic novýho pod sluncem. Já jsem tak začínal taky, mně když bylo patnáct, tak jsem hrál s chlapama, kterým bylo jednou tolik i víc, který uměli na kytaru líp než já, učili mě a já vnímal tu muziku. Každej by měl vědět, že tady se jen opakuje historie, stejně jako se vracej dlouhý vlasy a zvony. My jsme začínali se staršíma klukama a teď máme Michala, kterej začíná se staršíma klukama. On miluje stejnou muziku jako my, od šesti ji furt poslouchá a od třinácti s náma jezdí na každej koncert. Viděl párply, status, všude byl a všechno viděl, tak má ty nejdrahocennější zkušenosti, který kdo kdy může mít. Pak jde a prostě si sedne a je to jedinej bubeník v tomhle státě, kterej zahraje to, co my potřebujem. Takhle to je. Konec, tečka a je to tam. Vždyť Mayall to dělal celej život, vzal si čtyři mlaďochy a pět let hrály. Ty šli potom do prdele a zase, další. Ještě jedna věc mě fascinuje . Když mě bylo patnáct, tak jsem se posral ze stounů a dneska? Ty sedmnácti osmnácti letý se z nich posíraj taky. A Michal? Tomu se líbí Eric Singer, Charlie Watts a tak. Pak se nedivte, že hraje s námi, s kým by taky měl hrát, že jo?
Zkuste to vzít opačně. Já mu vždycky říkám: "Michale, jdi hrát s nějakou mladou kapelou, ať poznáš systém!", ale on nemá s kým hrát. S kým má hrát, když má rád Singera, Wattse, bigbít a ty mladý kluci nevědí, co hrajou a nechoděj na zkoušky, chlastaj a kdoví ještě co. Tak on to zkusí a za tejden je zpátky a říká "Já snad půjdu do Ameriky, tady nemůžu bejt!". Takže ono je to ještě horší, on fakt nemá s kým hrát. Ale až on jednou do tý Ameriky půjde, tak my ho sotva nahradíme, ať to bude starej pardál nebo mladej pardál, protože Michal v tom byl vychovanej. On je naše krev, to není prdel, aby si za nás někdo sed a hrál. To nejsou jenom takty, tam musí bejt taky výraz.Ono když to hrajete, tak to vypadá že to je sranda, že to je primitivní a jednoduchý, ale velký hovno! Není to jen tak zahrát bluesovou dvanáctku pořádně.
Po revoluci vyšla dvě řadová alba, reedice stříbrné živé desky a Katapultu 2006 jako 2CD plus dvě Hitalba ...
Po revoluci nám vyšly dvě novinkový desky, kdy spousta lidí tvrdí, že „Chodníkový blues“ není novinkový; pravdou je, že jsme tady zrušili veškerý resty a vlastní „Chodníkový blues“ je věc koneckonců novinková. jinak máte pravdu, po revoluci byly opravdu dvě desky, včetně kusu „Konec srandy“.
Jak se „Konec“ prodává?
Teď je to deset tisíc. To ale není tak směrodatný. Taková módní kapela, která je na naší úrovni nebo je lepší v prodejnosti, prodá za tři měsíce 25 tisíc, Kabát třicet. My za tři měsíce deset, ale jiní vypadnou z katalogu, ale my tam jsme nadosmrti. Uvedu příklad: černýho Hitalba je prodáno pětatřicet tisíc za osm let, dvojka Hitalbum pětadvacet tisíc za sedm let, ale budeme je prodávat do smrti. „Chodníkový blues“ asi deset a „Konec srandy“ taky. A teď si to spočítejte dohromady a vemte do úvahy, že my to prodáváme najednou. My prodáváme nejednou obě Hitalaba, „Konec srandy“, „Chodníkový blues“ a dvojalbum Live/2006 a to máte pět desek. A k tomu ještě dvě videa ... No a ta Vendryně ‘93 se ještě prodává. Teď jsme ještě vydali „Bez napětí“ ...
To je ten záznam, co dělala Česká televize?
To jsme dostali licenci, takže to máme taky. Ví bůh, kolik „Srandy“ bude za dva tři roky, třeba pětadvacet tisíc.
Myslíte, že je reálných dalších pětadvacetiletí na pódiu?
No já nevím, ale to, že budeme hrát do smrti dost reálný je. Nejlepší by bylo chcípnout na tom jevišti.
To snad ne, alespoň pro dnešek ...
Jasný je, že jednou umřeme. Tak nejlepší by to bylo na jevišti, ale zas aby to neviděli lidi, to by bylo blbý, že jo? Pro mě by to bylo dobrý, pro ty lidi blbý ... Tak zpět, tak v šatně! Nejlepší pro obě strany by to bylo po vydařeným koncertě, když sedíte v tý šatně a jste našrot, máte ten adrenalin, takovej ten poci, jako když někdo doběhne olympijskej závod a vyhraje. Je sice unavenej, ale má ten pocit štěstí. A to já mám taky. Dal bych si jedno pivo, druhý pivo, třetí Prazdroj a umřel bych ... Tak to by asi bylo nejlepší. Nikdo by to neviděl a já bych umřel spokojeně. (Přichází basová sekce Katapultu, tedy pan Jiří „Dědek“ Šindelář.) Dědek je tu, tak se taky jeho na něco zeptejte!
Dědek: Né, já jsem hluchej a němej, mně se na nic neptejte, já si jdu dát kafe ...
Říha: Dědek hraje taky celej život na Marshally, jednu chvíli měl takovou tu velkou velkou bednu od Padrůňka.
Dědek: Ten Years After ...
Říha: No, ta byla bezvadná, jedna osmnáctka, na to začínal. Pak k tomu měl ty klasický stovky. Teď už dlouho dlouho, pětadvacet let hraje ... no vlastně ne, ještě v roce ‘86 tam byla ta velká bedna ...
Dědek: ...osmdesát šest?
Říha: „Rock de Luxe“ jsme na ní hráli, já ji mám na videu. Takže Dědek hraje úplnou klasiku. Jo a tohle je důležitý pro vás: on tam má dvoustovky repráky, takže to má dvakrát osmset wattů a hulí to stovkama, aby ta basa měla výraz. Já jdu opačnou cestou, já tam mám třicítky, G12H 30. Zjistil jsem, že když tam dám vysokowattový repráky, tak ten zvuk je tvrdej a nehraje to tak, jak si představuju. Upřednostňuju nízkowattový, i pětadvacítky, starý, takový ty zlatý nebo stříbrný. Měli takový ty cedule, kde háčka byli „high“ kytarový a medium bylo na organ.
Dědek: (kašle)
Říha: No, to’s toho moc neřek’!
Na závěr: co se stane, až se bude psát rok 2006?
To se přijďte podívat, to my taky nevíme. To je dobrý, co se bude dít, Dědku?
Dědek: To nikdo neví ...
Říha: Furt byl rok 2000 daleko a teď je to najednou tady. A co se děje: nikdo se z ničeho neposírá, nic se neděje.
Dědek: Je to tak a vedoucí se tu roztahuje ...
Tak a to byla poslední slova nestorů českého rokenrolu. Pak se stal terčem našeho zájmu nejmladší z rodiny Katapultu, bubeník Michal Šindelař, syn basového otce.
Ptal jsem se Oldy a tvého táty, jak se jim hraje s o dost mladším bubeníkem. Zeptám se i tebe na tvé pocity ...
Špičkově. My s tátou jsme se tak dobře narodili, že si dobře rozumíme po hudební stránce.
Olda říkal, že nebýt Katapultu, tak nemáš s kým hrát. Myšleno tak, že málokdo z dnešních mladých kluků cítí syrovej rokenrol, jímž Katapult bezesporu je, a ještě méně se jich takovou to hudbu snaží produkovat. Souhlasíš s tím, že dnešní mládež nemá takovou vazbu na minulost a kořeny?
Já teď dávám dohromady takovej band, kde hrajou samý mladý kluci, akorát táta na basu.
Pročpak to?
Neznám totiž jinýho basáka, se kterým bych si tak dobře rozuměl, tedy až na jednoho.
Jaký nástroj obhospodařuješ?
Na živý Katapult beru Pearl Maple Shell, protože to není buben, to je skoro zbraň! Pak mám starý Ludwigy, Premiery a ještě jedny Pearly.
Vidím bubínek ocelový Freeflouting ...
Pak mám ještě javorovej Master, Premier, asi dvě piccola a nějaký další. Mám toho víc, protože ve studiu se s tím pak dá pracovat.
Co činely, vidím Zildjian, támhle Paiste ...
Mám hihatku Sabian AAX. Dřív jsem měl všechno Zildjian, „A“ a „K“, ale pak začaly praskat. Já to vybírám podle zvuku. V českejch krámech se nedá moc vybírat, takže beru to co mi sedí a to co hraje dobře.
Jaké paličky preferuješ?
Už nějakej čas používám paličky Balbex. Tomáš Havlín teď začal vyrábět nějakej speciální povrch, dvojitý lakování, já jsem s nima spokojenej.
Jakou výhodu v tom shledáváš?
Já jsem jeden čas používal bubenický rukavice, s těma jsem už přestal. Tenhle povrch je lepší na ruce
Jak probíhala výuka hře na bicí?
Jsem samouk, ale rady do života mi dával Milan Balcar a Tolja Kohout, předchozí bubeníci Katapultu. Jinak se snažím odezírat a nabírat zkušenosti.
Jaké jsou vztahy mezi tebou a předešlými bubeníky?
Milan mě učil od malička, dával mi rady co do techniky hry. Rozešly jsme se jako dobrý kamarádi a doufám, že ještě jsme. Já už ho neviděl šest let.
Co dělá?
Myslím, že teď hraje s Rotorem. A Tolja Kohout, to byl takovej bubenickej bohém. Ten mě zasvětil do tý druhý stránky bubenickýho života a s tím jsem nyní stále ve styku. Teď dělá počítače.
Muzice se už nevěnuje?
Teď ho bavěj počítače, dělá webmastera. Byl bych taky rád, kdyby dělal pořád muziku, je škoda tý jeho geniální aranžérský hlavy.
Poděkoval jsem za trpělivost a spolu s fotografem jsme zmapovali vše, co bylo k vidění a pak už jen netrpělivě čekali na výroční show. Kdoví co bude, až se bude psát rok 2006 ...
Nástroje a technika
Bicí:
- činely (zleva)
- Avedis Zildjian Custom Projection Crash 18“
- Sabian AAX Stage Hats 14“
- Avedis Zildjian Custom Splash 10“
- Avedis Zildjian Crash 18“
- Zildjian ZBT Medium Ride 20“
- Avedis Zildjian Splash 6“
- Paiste Alpha Crash 16“
- Paiste Alpha Crash 18“
- Avedis Zildjian Oriental Classic China 18“
- Bubny
- Pearl Freefloating System - Snare Drum 14x6,5“
- Pearl Maple Shell
- Bass Drum 22“
- Tom-tom 14“
- Floor-Tom 16“
- Tom-tom 13“
- Floor Tom 18“
- paličky: Balbex, model Katapult
Basový aparát:
- DOD Bass Stereo Chorus FX•62
- Marshall JC 800 Bass 1984 (boxy)
- Marshall JMP Series Super Bass 100
(zesilovače zapojeny do sterea)
Kytarový aparát:
- Boss Delay DM 100
- Marshall 1960 A (repro Celestion G12H 30)
- Marshall JMP Series Super Lead 100 (propojeny stereo)
