Posledně jsme díky smrti baskytaristy Johna Glascocka skončili poněkud smutněji, a tak raději hned přikročíme k další a vlastně poslední části našeho povídání o Jethro Tull. Po zatím posledním albu - záznamu z živého koncertu Bursting Out - se kapela v podstatě rozpadla.
Oba hlavní protagonisté Anderson i Barre byli naprosto zdrceni zprávou o smrti mladého baskytaristy a navíc dostali další ránu v podobě odchodu ostatních členů. Jethro Tull opouštějí Barlow, Evan i Palmer…
Je těžké spekulovat, zda odešli díky „ráně osudu", nebo toho měli v J.T. zkrátka dost. Všichni přeživší účastníci totiž o tomto období mlčí jako hrob. ;o) Možná by nám mohla pomoci informace, že při turné po Spojených státech stihla tato sestava (včetně Glascocka) natočit základy pro nové album, ale po vydání ze sestavy zůstalo pouze torzo Anderson/Barre. Asi toho měli jednoduše plné zuby...
Na konci roku 1979 vychází tedy nové album Jethro Tull STORMWATCH. Pro mnoho lidí je toto album bráno jako určitá pocta bývalému baskytaristovi a díky tomu je - možná až trošku nekriticky - vychvalováno. Pravda, z alba vyčnívají skladby jako Orion nebo Home, ale celkově je z alba cítit jistá unavenost. Myslím, že není tak hravé jako předchozí počiny a chybí mu hit, se kterým by si lidé mohli desku ztotožnit. Na Stormwatch také chybí onen signifikantní prvek předešlých alb – titulní song. Nicméně, pořád jde o slušné dílo, které definitivně uzavřelo jednu éru.
Nová sestava byla hudebnímu světu představena počátkem roku 1980. V „nových" Jethro Tull účinkovali: Anderson, Barre, Dave Pegg (baskytara), Eddie Jobson (ex Roxy Music, Frank Zappa - klávesy) a Mark Craney (ex Tommy Bolin - bicí). Kapela pilně secvičovala repertoár a v ten samý rok vydala počin, který vyšel pod „tajemným" názvem A. Tato deska je typickým produktem osmdesátých let – spousta vrstvených zvuků s dominantní rolí kláves; lehce funková basa – jednoduše „načančano/učesaný" sound, zároveň však pořád s kvalitními muzikantskými výkony. Aranže a muzikálnost oscilují mezi popem a art rockem a pravidelní čtenáři již určitě vědí, že se tomuto stylu říká AOR rock čili rock pro dospělé. Bohužel se však nekonal obrovský sukces jako v případě alba od Yes 90125, ale naopak. „A" je pro Jethro Tull první větší černou skvrnou na dosavadním neposkvrněném štítě. Nutno ovšem dodat, že Anderson původně napsal materiál pro svůj sólový projekt. K němu si pozval výše zmíněné hudebníky, ze kterých posléze vznikla sestava pro nové J.T. Po koncertním turné z kapely odešel Eddie Jobson, kterého nahradil Peter-John Vettese a odešel také bubeník Mark Craney, na jehož postu se objevil Gery Conway.
Následujícím albem se už kapela s novým „hávem" srovnala více než slušně. BROADSWORD AND THE BEAST vyšlo v roce 1982 a po dlouhé době se dostalo i do vyšších příček hudebních žebříčků. Album charakterizuje současnější zvuk kytar, kláves i bicích, zpěv je dobře čitelný, často podporovaný sbory a Anderson se u vokálů nebojí používat delaye a všemožné zvukové efekty.
Samostatnou kapitolou jsou klávesy; Vettese dokáže používat plochy podobně jako francouzský klávesový mág Jean-Michel Jarre a světe div se; sound či klasické cítění Jethro Tull vůbec nenarušuje, ale naopak výborně podpoří! Martin Barre pak lehce přestává art rockově „pidlikat" a používá nadčasový zvuk kytar s high gainovým zkreslením. Barre sice nikdy nehrál oním typickým jazz rockovým stylem jako např. Steve Howe, ale na tomto albu hraje opravdu jinak – hojně používá „nové" techniky hry na kytaru jako práci s pákou, kvartové akordy, flažolety, arpeggia a ovlivněn neskutečným inovátorem E. Van Halenem také tapping, v němž nalézá výborný protipól k Andersonově flétně. Společně s Vettesem tak vytváří velmi zajímavé duo, díky kterému Anderson může používat svůj hlas jinak. Ano, u Broadsword... lze s klidem hovořit o začátku nové éry Jethro Tull! Nemohu si nepovšimnout roku vydání tohoto alba; od roku 1981-1987 se vytvořila výborná díla všech „starých" art rockových kapel a v podstatě jim umožnila pokračovat dál, aniž by při tom ztratili svůj pracně vybudovaný status legend, zároveň je přiblížila novým posluchačům. Světem vládlo disco či pop a rocková muzika se začala rozdělovat do škatulek, jež ze začátku nebyly zrovna přehledné. Proto koncem sedmdesátých let vybujel naprosto nový styl nazvaný punk, což byla vlastně revolta proti sociálnímu systému i proti hudbě, která pomalu, ale jistě stagnovala. Lidé byli poněkud přesyceni složitostí hudby i systému, a proto raději chodili na diskotéky (kde se mohli tzv. vytancovat) nebo na punkové kapely (zde zase vybít energii), které svou přímočarostí či syrovostí jednoznačně ukázaly o čem je život a dokázaly pojmenovat jejich problémy. Pokud chtěly kapely jako Jethro Tull, Yes, Queen, Genesis, Pink Floyd či Rush (totéž platí o hard rockových veličinách Deep Purple a Black Sabbath) přežít, musely prostě přizpůsobit svůj občas opravdu komplikovaný styl aranží a zpřístupnit sebe sama novému publiku, jež se chtělo bavit a zapomenout na starosti všedních dnů.
Ale zpět k albu; skladby mají hitový charakter a po delší době bychom mohli vyjmenovat skoro všechny písně. Anderson povzbuzen tímto úspěchem, chtěl jít ještě dál a angažoval druhého bubeníka (!) Doane Perryho.
V této pozměněné sestavě pak J.T. vydávají další album UNDER WRAPS (1984). Ve vší úctě k legendě bylo nové album přijato celým hudebním světem velmi špatně – dokonce se hovoří o jednom z nejhorších počinů nejen v historii J.T., ale i rockové scény vůbec! Prostě, Anderson a spol šlápli hrubě vedle. Lidé by jim možná prominuli ještě větší důraz na klávesy, v podstatě naprostou absenci flétny a velmi minimální prostor pro kytaru, ale co způsobilo největší šok a znechucení, bylo zapojení automatického bubeníka! Celé album je kombinací neskutečného „mišmaše" všemožných elektronických zvuků. Celé hordy fanoušků se od Jethro Tull houfně odvracely. Kritika, která tuto kapelu téměř vždy strhala, nenechala na J.T. nit suchou a “dávala si za pravdu”. Vycházely recenze typu: „No toto!", „Anderson a spol konečně ukázali pravou tvář!", „Vidíte? Měli jsme pravdu!", „Na tohle už nemám slov!" apod. Po tomto „úspěchu" musela nastoupit dozorčí rada vydávající společnosti Chrysalis Record a řešit obrovský problém, co s Jethro Tull...
Nakonec vychází kompilace největších hitů pod názvem A CLASSIC CASE (někdy se můžete setkat i s názvem Original Masters), aby fanoušky trochu uklidnili a Anderson dostává varování – už nikdy více elektroniky. Sám velký šéf si samozřejmě velmi dobře uvědomuje, že přestřelil, okamžitě vyhazuje Vetteseho a kláves se ujímá sám. S Barrem se uzavírají před světem a skládají jako před lety. Výsledkem je nový počin, který vychází až o tři roky později (1987) a dostává název CREST OF A KNAVE. Zde se, nyní už kvarteto (Anderson, Barre, Pegg a Perry), vypjalo k mohutnému výkonu a každý se snaží předvést v tom nejlepším možném světle. Návrat ke kořenům by mohl být podtitulem tohoto alba – klasická aranžmá, průzračný zvuk, výrazné melodie, sarkastické - ale i poetické – texty, opět pěkně agresivní zvuk kytar. Ne sice tak, jako na Broadsword..., ale pro akademiky, kteří rozdávají nejprestižnější hudební ceny Grammy, zřejmě dostatečně, neboť Jethro Tull dostávají cenu v oblasti nejlepší heavy metalová skupina roku 1987!!! ;-)) Vskutku, tato cena výborně dokumentuje, jak je J.T. nezařaditelná skupina...
O rok později slaví Jethro Tull dvacetileté výročí a díky předchozí obnovené vlně zájmu vydávají čtyřalbovou CD kompilaci 20 YEARS OF JETHRO TULL, která obsahuje to nejpodstatnější v dosavadní kariéře této formace. O další rok později vychází velmi pohodové dílko ROCK ISLAND. Schéma zůstává v podstatě stejné jako v případě Crest... a díky tomu se začíná čím dál tím více hovořit o vykrádání sebe sama. Lidé mají pocit, že J.T. už nemají hudebnímu světu co říci. Copak, např. AC/DC hrají také pořád stejně a nikomu to nevadí, ba naopak (to by fanoušci „ejsíkům" dali co proto!). Ovšem u spolku kolem Andersona se očekává neustálá invence, čemuž lze (ruku na srdce) v případě kapely, která hraje téměř třicet let, jen těžko dostát. Na konci roku 1991 se Jethro Tull ruku v ruce s trendem „akustického hávu" (tzv. unplugged) pouští na nové území a vydává novinku CATFISH RISING. Samotné album sice s unplugged nemá nic společného, spíše je na albu slyšet vliv ZZ Top nebo Status Quo (?!), ale koncertní turné už objíždějí „na půl šťávy". Ještě na moment k Catfish...; představte si ZZ Top s flétnou a typickým Andresonovým „mluveným" zpěvem – to je zážitek na celý život! Typické kytarové postupy jižanského rocku s nekonečně dlouhými sóly, všechno dopředu tlačí enhancer a do toho flétna, fakt síla...
Ale zpět ke koncertnímu turné. Jak už bylo předesláno, bylo v duchu unplugged. Mnoho skladeb bylo přearanžováno, Anderson se vrátil zpátky k blues i k folku (včetně foukací harmoniky, intimita či křehkost některých legendárních skladeb je v tomto podání doslova lahodná a nejsem sám, kdo tvrdí, že akustické podání „normálních" skladeb vyzní mnohdy lépe a pokud jsou muzikanti alespoň trochu schopní, můžou těmto písním dát úplně jiný rozměr). A Jethro Tull má muzikanty opravdu výborné, a tak koncertní turné dalo zapomenout na veškeré přehmaty a ukázalo, že skupině právem patří status legendy, která ovlivnila hudební svět... Jako správný leader Anderson vytušil, že by to mohlo dopadnout dobře, a proto na všechny koncerty vozil mobilní nahrávací studio. Vytvořil potom z povedených koncertů jakousi kompilaci, která vyšla v roce 1992 pod názvem A LITTLE LIGHT MUSIC. Výše uvedená slova platí absolutně – nelze než doporučit. Kapela po čase začala šplhat po žebříčcích nahoru.Jediné, co je tomuto albu občas vytýkáno, je absence „dělovek" jako Heavy Horses nebo Aqualung. Každý by si asi uměl představit Heavy Horses v akustické podobě a u Aqualungu by byl zvědav jak by se s tímto songem chlapci poprali. Na druhou stranu na desce nechybějí tutovky jako Living In The Past, Too Old To Rock... nebo Locomotive Breath. Poslední jmenovaná píseň je v tomto hávu vynikající; místo intra hraného na klavír a kytaru, slyšíme Andersonovu geniální flétnu (naprosto neuvěřitelně propojuje/mísí klasiku, jazz a blues), do které mu Barre hraje akustické vyhrávky. A „Hendrixovské" sólo na flétnu? To už je zralé na výraz „Anderson je neskutečnej dobytek"!!! Ano, každý správný ctitel té nejkvalitnější muziky a fanoušek Jethro Tull vůbec doslova MUSÍ toto album vlastnit!
A protože se má železo kout dokud je žhavé, o rok později vychází výběr raritních nahrávek, které převážně vznikly na Andersonově farmě při jammování na album Catfish... – NIGHTCAP. Další skvost do kolekce Jethro Tull. Obzvlášť v tomto případě je nepochopitelné, proč na některá díla zařazují J.T. skladby, které si potom nijak zvlášť dobře nevedou, když jim při tom vypadnou písně, ze kterých by mohli vytvořit minimálně dvě výborné desky... Nu, nechme polemiky a pojďme dále.
To už jsme se dostali do roku 1995, kdy máme na světe další dílko - ROOTS TO BRANCHES. Hudba Jethro Tull se v nové éře vyznačuje dvěma směry – neustálé změny muzikantů a kvalita/úspěch alb jako na houpačce. (Co se týká muzikantské fluktuace v této fázi historie J.T., ponechávám čtenářům raději odkaz na přehledně zpracovaný seznam: www.stocton.org/jt-chron.htm, profily osobností, které prošly Jethro Tull najdete samozřejmě také na oficiálních stránkách skupiny www.j-tull.com.) Na novém albu máme další, už několikátou změnu hudebníků a Roots... je zase „divnokrok", který nemá moc velkého zastání. Muzikantsky se nedá vytknout skoro nic (kluci zrají jako nejkvalitnější víno); některé nápady zní neotřele a velmi zajímavě (např. ve skladbě Rare And Precious Chain používají indickou stupnici a vůbec bych řekl, že celé album je hodně na indické vlně); Anderson používá další nový nástroj - panovu flétnu - a dává víc prostoru kapele, čímž na sebe tolik nestrhává pozornosti (ku prospěchu věci). Albu však chybí hitovost či (chcete-li) výrazné melodie. Na tohle album je potřeba mít náladu a čas se ponořit do jeho zvláštního světa..., což však není chyba!
Na další novinku si fanoušci museli počkat čtyři roky, což je na J.T. pauza jako hrom. První malý šok na fanoušky čekal v podobě neměnné sestavy a druhým bylo velmi kompaktní album, se kterým vstoupili do digitálního světa. Album pojmenované po webové stránce kapely J-TULL DOT COM už názvem naznačuje, že zase půjde o něco jiného. Novodobé zvuky i aranže (album je kompletně nahrané na digitál), sehraný tým plus externí hosté (např. ženský zpěv ve skladbě Dot Com) - tj. nová doba + noví Jethro Tull = velmi zdařilé album, za které se ani náhodou nemusí stydět a které patří svým způsobem k jejich legendárním počinům ze starých dob. J-Tull Dot Com bych přirovnal k revolučnímu albu od Yes – Talk. Najdeme zde AOR rockové aranže s těmi nejlepšími výkony, spoustu zvratů, které však mají svou logiku a nenarušují skladbu, velmi dobře zpracovanou dynamiku nálad a Andersonův zajímavý pěvecký projev, evokující rockové šansony. Je slyšet, že J.T. přeci jenom neztratili invenci a vystavěli sobě pomyslný chodníček, který jim umožnil pokračovat dál v novém miléniu bez ztráty charakteristického feelingu...
To jim však nezabránilo v zajímavých projektech přiblížit svou nejlepší tvorbu nové generaci fanoušků. Nejdříve vyjeli na koncertní turné, které nazvali LIVING IN THE PAST 2002, a ze kterého vyšel záznam na dalším albu, potom si odskočili natočit speciální projekt THE JETHRO TULL CHRISTMAS ALBUM, aby v roce 2005 vyjeli na turné, které nazvali stejně jako následující počin AQUALUNG LIVE.
V současné době naleznete mezi „členy" Jethro Tull přibližně 12 hudebníků, včetně dvou houslistek. Jádro kapely ovšem kromě Andersona a Barreho tvoří klávesista Andrew Giddings, basisté Jonathan Noyce (v J.T. nahradil v roce 1995 Davea Pegga) a David Goodier (s Andersonem spolupracuje od roku 2002), bubeník Doane Perry (s Jethro už od počátku 80. let), mladý perkusionista a bubeník James Duncan a akordeonista a klávesák John O’Hara. Zmínit bych chtěl i mladičkého německého kytaristu Floriana Ophale, který odehrál několik novějších tour.
Letos v březnu vyšla kompilace Jethro Tull THE BEST OF ACOUSTIC, ještě mnohem lákavější je ovšem skutečnost, že na podzim by mělo po celých osmi letech vyjít další „regulérní" album Jethro Tull!
Místo tabulatur si tentokrát představíme nástrojovou „výbavu" obou hlavních představitelů J.T. - Iana Andersona a Martina Barreho.
Nezbývá, než se rozloučit a doufat, že vám Jethro Tull alespoň trochu přirostli k srdci, neboť legenda takového formátu si zaslouží více než respekt a úctu. Svým originálním cítěním a muzikálností si totiž zajistila místo na piedestalu rockových veličin, kde má své nezastupitelné místo... „Aqualung, my friend...."
