Posledně jsme si vyprávěli o čtyřech po sobě jdoucích albech skupiny Pink Floyd, která se zapsala zlatým písmem do rockové historie. Takovou sérii lze ovšem těžko někdy překonat. Připočteme-li k tomu čím dál tím větší neshody uvnitř skupiny, dal se zřejmě očekávat určitý útlum a malé vyklizení pozic.
Dva roky po vydání The Wall, tedy 1983, vychází další album Pink Floyd pod názvem THE FINAL CUT. Pro mnohé bylo toto album prakticky přímým následníkem The Wall a bylo bráno jako album skladeb, které se na „Zeď" nevešli. The Final Cut je celé laděno protiválečně a je silně ovlivněno probíhajícím konfliktem mezi Argentinou a Velkou Británií o Falklandské ostrovy. Celkově je album kompletně v režii Waterse, který je autorem všech textů i hudby. Některé skladby jako Two Suns In The Sunset byly dokonce nahrány bez členů kapely – byli najati studiový hráči. Vlastně jde o téměř sólový počin Rogera Waterse. Gilmourovi „dovolil" přispět několika kratšími sóly; Mason odbubnoval, co musel a Wright už nebyl členem – všechny party kláves či klavíru nahrál známý skladatel filmové hudby Michael Kamen.
Z hlediska úspěšnosti je Final Cut na spodních příčkách a co je mnohem důležitější, jde o poslední album Pink Floyd v této sestavě. Vzájemná intolerance mezi Watersem a zbytkem kapely eskalovala natolik, že se Waters rozhodl pokračovat sám s najatými muzikanty pod hlavičkou Pink Floyd. To se ovšem hrubě nelíbilo Gilmourovi a Masonovi a nastalo něco, čemu se začalo říkat „válka Pink Floyd"...
Tato válka se odehrávala na všech frontách – v soukromí, v médiích a došlo i na soudy. Během této války vzala za své také dosavadní anonymita jednotlivých členů kapely, kteří vystupovali jako celek. Watersova nelibost k ostatním dospěla do stádia, že zaplatil jednomu karikaturistovi, aby na sto rolí toaletního papíru namaloval jednotlivě na každý útržek Gilmourův obličej... Ten se s Masonem domluvil, že by mohli pokračovat jako Pink Floyd bez Waterse a tak se začalo soudit. Waters je oba zažaloval za neoprávněné používání jména skupiny, na které si činil nárok sám, coby autor drtivé většiny skladeb. První kolo vyhrál avšak u odvolacího soudu neuspěl z důvody početní „přesily" zbylých členů a udělil práva k užívání jména Pink Floyd Gilmourovi a Masonovi. Waters odpověděl tím, že je znovu zažaloval, tentokráte za práva k užívání jeho vlastního vynálezu – nafukovacího prasete, které se poprvé objevilo na turné k albu Animals. Tuto při vyhrál a vysoudil cca 5.000 liber. Poté se Gilmour a spol rozhodli předejít podobným komplikacím a přidáním obrovského genitálu změnili koncepci nafukovacího prasete – tím se vyhnuli placení za copyright. Pro jistotu, když později vydali Pink Floyd živé dvojalbum, které vyšlo i na videonahrávce se v závěrečných titulkách objevil nápis: „Originální koncepce prasete – Roger Waters...!"
Každopádně, můžeme hovořit o konci Pink Floyd. Kapela se díky těmto mimohudebním aktivitám odmlčela na bezmála pět let, což pro některé kapely znamená určitou definitivu. Dalším pomyslným hřebíčkem do rakve se staly sólové počiny některých členů. Pochopitelně chtěli sami sobě také dokázat, že nejsou muzikanti pouze jedné kapely. Waters vydal už dříve zmíněné, plánované album The Pros And Cons Of Hitch Hiking, Gilmour také nezahálel a vydal svůj druhý pokus pod názvem ABOUT FACE.
Zde bych měl maličko odbočit, protože teď je ta pravá chvíle si říct pár slov o sólové kariéře Davida Gilmoura. První jeho sólový počin byl natočen v období mezi alby Animals a The Wall (cca 1978) a byl vydán pod stručným, výstižným názvem DAVID GILMOUR. Album je diametrálně odlišné oproti albům Pink Floyd. Není řešeno konceptuálně, ale naopak je „klasicky" skladbové. Čili tří-čtyř minutové záležitosti, kde Dave mistrovským způsobem hraje minimalisticky, ale na druhou stranu svým typickým a neopakovatelným feelingem. Svým způsobem také naznačovalo, kam by se asi ubírala jeho tvorba bez Waterse. Ano, ve srovnání s pozdějšími alby Pink Floyd jde o zajímavou paralelu.
Ale pojďme k About Face. Toto album (rok vydání 1984) je malou výpovědí o tom „honu na čarodějnice" v podobě soudů s Watersem. Specielně skladba You Know I‘m Right, kde Gilmour zpívá o svém vztahu k Watersovi. Na jednu stranu se tito dva velmi respektují, ale na stranu druhou si nemohou přijít na jméno. Celkově si About Face vedlo velmi dobře a zvukově se Gilmour nebál experimentů. Hned první skladba Until We Sleep je tlačena „dopředu" enhancerem a vícehlasými vokály (znalci ZZ Top určitě vědí, co mám na mysli) a vše se zahalilo do klávesových ploch, které navozují dojem vesmírného letu. Svou lásku ke klasické kytaře Dave potvrdí hned v následující skladbě Murder, která evokuje Good Bye Blue Sky z alba The Wall. V této skladbě je také vynikající ukázka práce hry na bezpražcovou kytaru – zní to vážně skvěle! Skladba Cruise je vedena v duchu reagge. Prostě tento sólový počin byl více než zajímavý...
Toto album je přímým předchůdcem (jak po zvukové, tak i po skladatelské stránce) prvního alba Pink Floyd bez Waterse, které vyšlo v roce 1987 pod názvem A MOMENTARY LAPSE OF REASON. Gilmour i Mason toto album nahrávali na Gilmourově hausbótu Astoria za pomoci svých přátel muzikantů, kteří byli neskonale vděční, že se mohli zúčastnit nahrávání legendární kapely. Za všechny můžeme jmenovat: Tony Levin – basa; Bob Ezrin – klávesy; Carmin Appice – bicí či Michael Landau – akustická kytara. Nesmím zapomenout ještě na jedno jméno, Rick Wright. Ano, vlastně bývalý člen, byl také pozván nahrát některé své party na klávesy. Zpočátku pouze externě, ale na turné už byl veden jako regulérní člen Pink Floyd. Samotné album má výborný zvuk díky dřevěnému hausbótu a nástroje a hlavně zpěv zní neuvěřitelně ambientně! A skladby? Kdo by z fanoušků či muzikantů neznal geniální (jak jinak) intro k Learning To Fly, kde Gilmour předvádí excelentní práci s pákou či skladbu Sorrow, která jakoby byla pouze zapomenuta na albu The Dark Side Of The Moon. Obal nového alba Pink Floyd je po dlouhé době (Zeď i Final Cut je dílem Waterse) práce Storma Thorgersona a jeho týmu. Ten nechal postavit „řeku", která byla sestavena z 800 postelí. To není vtip ani fotomontáž!!! Postele byli povlečené nemocničním prádlem a symbolizovali řeku postelí nebo postel řeky což plně korespondovalo s názvem alba A Mometary Lapse Of Reason (Chvilkový výpadek rozumu).
Nutno uznat, že album ve srovnání s ostatními alby trpí Gilmourovými texty, který sám o sobě říká, že je více než horší textař a i trochu jakousi uspěchaností, což nahrávalo táboru Watersových fanoušků.
Sám Waters pochopitelně nelenil a chtěl dokázat světu, že on je Pink Floyd a soud mu ukřivdil. Po výše zmíněném sólovém debutu vydal velmi vyhledávané album po PF éře Radio K.A.O.S.(1987). Čili ve stejný čas vycházejí dvě alba, která si jsou v lečem podobná a soupeřila o přízeň fanoušků. Potom se Waters na nějaký čas odmlčel kdežto PF neustále koncertovali. V tom se však na konci osmdesátých let stalo politické zemětřesení, které změnilo svět a dalo Watersovi obrovskou příležitost, která se možná naskytne jednou za život. Pád berlínské zdi...
Kde jinde by měl svůj mistrovský opus vzkřísit než u zdi, která rozdělovala svět na dvě části. Monstrózní koncert The Wall In Berlin byl neuvěřitelnou akcí na které figurovaly spousty uznávaných hudebníků a účinkovala plejáda známých osobností, včetně politiků nejsilnějších států, ale i nově „osvobozených" od totalitních mocipánů. Jen členové Pink Floyd pozvánku neobdrželi...
Po tomto úspěchu však Waters neusnul na vavřínech a vydal nejúspěšnější album své sólové kariéry, které vyšlo v roce 1992 pod názvem Amused To Death. Kritici i fanoušci se shodují, že jde o dílo, které je považováno za to nejlepší, co kdy napsal včetně alb s Pink Floyd!!! Hudebně i textově jde o velmi vyzrálé dílo. Jakousi ústřední postavou je opičák (Waters má zvířátka opravdu rád), který symbolizuje tupého televizního diváka sedícího před TV obrazovkou, přepínajícího programy... Svým sarkasmem kritizuje Spojené Státy za jejich způsob vedení válek, kdy piloti jen „plní rozkazy a vychutnávají si krásně modrou oblohu..." Ušetřeni nezůstávají ani různá náboženská kázání (skladba What God Wants) a zesměšňuje jejich neochvějnou víru, že Bůh (ať se jmenuje jakkoliv) má vše pod kontrolou a člověk nemá zodpovědnost za cokoliv, co činí... Musím říci, že ať velký fanda hudby Pink Floyd, toto album doslova „žeru". Je skutečně udělané móóóóc dobře. Ale zpět; co samotní PF?
Ti se hudebně odmlčeli. Sami se nechali slyšet, že sedmiletý horizont mezi vydáváním alb považují za optimální(?!) To si v dnešní době může dovolit skutečně pouze kapela takového formátu jakým beze sporu Pink Floyd je. Jen je škoda, že to nedodržují, ale o tom až později.
Každopádně; na konci roku 1993 se v Gilmourově hausbótu opět scházejí Gilmour, Mason a Wright, aby skloubili své hudební nápady a zkusili je nahrát. Jejich nové dílo vyšlo v dubnu dalšího roku, tedy 1994 a dostalo název DIVISION BELL.
High Hopes, High Hopes a ještě jednou High Hopes... Existuje někdo, kdo nezná motiv „kráčejícího" zvonu? Tato, a nejen tato skladba, řekla světu, že Pink Floyd jsou zpět a ve vší parádě. Neuvěřitelná uvolněnost tohoto alba vás chytí od prvních taktů a nepustí, dokud si ho nedoposloucháte do konce. Skutečně brilantní záležitost navíc podpořená dalším světovým rekordem v podobě nejúspěšnějšího koncertního turné v historii rockové hudby. Laserová show; obrovské pódium – staví se skoro 20 hodin; délka 60 metrů, 20 metrů hloubka a 25 metrů vysoké; skoro tisícovka pracovníků; nemluvě o koloně 49 kamiónů!!! Ti z vás, kteří byli v Praze na Strahově vědí, o čem mluvím...
Ale zpět k samotnému albu; to otevírá nádherná „vesmírná" instrumentálka Cluster One a plynule přechází do sborů ověnčené What Do You Want From Me. V písni Wearing The Inside Out se po velmi dlouhé době (skoro 20 let) ozývá vokál Ricka Wrighta. Po ní následuje další z velkých hitů, který doslova prolétl rádii i televizními kanály v podobě klipu – song Take It Back. Opět klasickou kytarou ověnčená skladba Coming Back To Life je skvostem ryzí jakosti, a album uzavírá už zmíněná osmiminutová High Hopes. Opravdu nádhera...
Po tak úspěšném albu a turné bylo téměř nasnadě, že vyjde i koncertní verze. Ta vyšla o rok později pod názvem P.U.L.S.E. Už obal naznačuje, že půjde o výjimečnou událost. Kolem černého kráteru bylo do kruhu rozmístěno několik maličkých diod a ty bez ustání blikaly – není možné je vypnout a údajně vydrží i několik let což mohu potvrdit. Diody mají simulovat naváděcí světla, která řídí onu černou kouli (znázorněnou na přední straně obalu) k hladkému přistání... Dalším překvapením pro fanoušky byl seznam skladeb. Jde o dvojalbum. Takže se nejdříve podíváme na první z nich.
Standardní otevírací skladbou pro Pink Floyd na koncertě je skladba Shine On You Crazy Diamond což je i zde. Poté se přehrají některé nové kousky a začnou hody: Hey You, Another Brick In The Wall part II, Sorrow a One Of These Days. Těmito skladbami končí první album.
Druhé každého fanouška asi dostalo. Jde totiž o kompletní koncertní verzi The Dark Side Of The Moon!!! Naprosto skvěle tu zní skladby A Great Gig In The Sky, Money a Time. Ty ženské vokály naživo v A Great Gig...; to je fakt nářez – jak Sam (skutečně jde o ženu) Brown, tak i Durga McBroom opravdu umí zpívat a mají fascinující feeling!!! Ta neskutečná vibráta, plynulé přechody z falsetu do plného hlasu (ach jo, ty jódly) a zpět, držení dlouhých tónů bez sebemenšího zakolísání... Nu, a Money a Time? Co dodat, prostě jak na nahrávce.
Po přehrání The Dark Side... PF odcházejí, nechají se přivolat publikem a dochází na největší pecky z největších – Wish You Were Here, Comfortably Numb a Run Like Hell. Je to zážitek, když stotisícový dav začne zpívat při akustice Wish You Were Here nebo když začne hrát Gilmour sólo v Comfortably Numb; doslova při něm mrazí v zádech... Run Like Hell naopak doslova hýří zvukovými efekty a je krásně slyšet davové aaáách při světelném doprovodu. Krásná tečka za tímto koncertním a vlastně i regulérně posledním albem Pink Floyd.
Bohužel se svým tvrzením o sedmiletých pauzách mezi alby PF nedodrželi slib a tak se P.U.L.S.E stalo posledním oficiálním albem této kapely. Sice byla vydána alba jako Is There Anybody Out There (The Wall Live) a první Best Of PF pod názvem Echoes, ale to nás, fanoušky moc neuspokojí... Alespoň, že pro nás kytaristy, dál pokračují aktivity Dave Gilmoura.
První pomyslnou vlaštovkou se stalo další album nestárnoucího barda světové hudby Paula McCartneyho Run Devil Run, kde mu přizvukovali muzikanti jako Dave Gilmour či Ian Paice (Deep Purple – bicí) atd. Album je vlastně rock‘ n‘ rollovým počinem s novými zvuky. Bylo otestováno v legendárním Beatlesovském klubu Cavern Club v Liverpoolu. Zde se opět projevila Daveho schopnost vycítit správný okamžik zahrání klasického rock’n‘rollového licku a výborně sekunduje McCartneymu. Do toho neuvěřitelná šlapavost „párplovského" Paice – kdo nezná velmi doporučuji!
V roce 2002 vychází koncertní záznam na DVD sólového Gilmoura pod lakonickým názvem David Gilmour In Concert. Ovšem na obsahu nic lakonického není ba naopak! Představte si, že na malé, kruhové pódium přijde Gilmour, ze stojanu vezme elektroakustickou kytaru a sám si do ticha začne hrát intro k Shine On You Crazy Diamond. Ta neskutečná intimní atmosféra vás jednoduše dostane! Pak se k němu jakoby náhodou připojí na saxofon jeho dlouholetý kamarád Dick Parry a vy doslova tajíte dech. Vůbec, akustické úpravy některých songů dostali jiný rozměr. Fat Old Sun, Coming Back To Life, High Hopes, Comfortably Numb (na sólo Dave vytáhne elektrického Gretche) a pochopitelně Wish You Were Here zní mnohdy lépe než s celým bandem. Gilmour tu také ukazuje svou lingvistickou schopnost a zpívá francouzský šanson Je Crois Entendre Encore, který tak proslavila Edith Piaf, samozřejmě v originálním pojetí včetně doprovodného nástroje v podobě violoncella (a krásné divy za ním).
Na tomto koncertě se také naposledy objevil vynikající skladatel filmové hudby či speciálních koncertů rockových/metalových skupin se symfonickým orchestrem Michael Kamen, který zanedlouho poté zemřel. Opravdu, pokud máte možnost toto vidět či vlastnit, absolutně neváhejte!!!
Než se podíváme na tabulaturové zápisy některých skladeb, pojďme se podívat na „výbavu" páně Gilmoura, to je fakt nářez...
KYTARY
Dave vlastní obrovskou sbírku kytar a může se pyšnit jednou raritou, kterou je Fender Stratocaster s výrobním číslem 0001!!! Fender je vůbec Gilmourovou značkou kytar číslo jedna. Už od rodičů dostal k 21. narozeninám Fender Telecaster (1952), který můžeme slyšet na prvním albu PF s Gilmourem (Saucerful Of Secrets). Po nástupu k Pink Floyd a po první gáži si šel koupit vysněného Stratocastera. Ovšem, to nebyl onen Strat, který ho tak proslavil – to byl jiný kousek. Fender Stratocaster ’57 vintage reissue v červené barvě – to je ona. Tato kytara má některé modifikace. Je osazena jednocívkovými snímači EMG-SA s nízkou impedancí, které krmí dva tónové moduly: EXG mid-cut/expander a SPC mid booster. Pokud jde o snímače SA, ty mají magnety Alnico, které mají trochu více středů než keramické S magnety. Má také ovladač zdůraznění středů SPC, pomocí kterého vytváří spíše zpěvový tón humbuckeru. Nakonec je zde EXG, který Dave používá hodně pro rytmickou hru, protože skutečně pomáhá lépe definovat/rozlišit tóny – obzvlášť při menším zkreslení, kdy se pohybuje v akordech (posuny akordů). EXG pracuje jako grafický EQ nastavený do „V"; když ho zapnete, jsou potlačena středová pásma, zatímco basy a výšky se zdůrazní. SPC je to, kde opravdu zvuk páně Gilmoura vzniká. Vytočte (zapněte) SPC naplno a dostanete ten tlustý bluesový sound použitý v legendárním intru na Shine On You Crazy Diamond... Další modifikací je kratší vibrapáka, která umožňuje snadnější hru. Můžete mít páku připravenou ve vodorovné poloze aniž by se vám při hraní pletla. Pro Glimoura, který si s pákou „hraje" dost často celkem pochopitelná úprava.
Rád také používal Telecastery Squier ’52 reissue, které měl standardně naladěné do DROPP D, tedy tlusté E podladěné na tón D, pro skladbu Run Like Hell. Vlastní také neuvěřitelně starého Gretche, který má excelentní starý, dřevní zvuk. Tato kytara byla použita na sólovém počinu In Concert ve skladbě Confortably Numb. Často také používá steel kytary jmenovitě od firmy Jensen se snímači EMG-H. Má také unikátní nástroj vyrobený přímo na zakázku – bezpražcovou kytaru Zemaittis, která je použita například v Murder.
Z akustik používá hojně Gibson J-200 Celebrity. Má dvě; jeden z nich je naladěn standardně, druhý v jeho oblíbeném ladění D G D g b e (např. skladba Hey You). Dále má Gibson Chet Atkins Electro Classical, Takamine, Martin D35 (tento typ používá i E. Clapton). Hodně také používá hand made kytary od kytaráře Billa Lewise. Zkrátka, vlastní obrovskou sbírku na jejíž výčet není kapacita. Ještě malý dodatek ke strunám; jeho favority jsou hybridní GHS Boomers .010 -.050 (deset na jedenáct).
APARÁTY
Gilmour už dlouho používá zesilovače Hi-Watt AP100 (celolampové aparáty s lampami Mullard E-34) a kombinované bedny WEM osazené Fane Cresendo reproduktory + Marshall 4x12 se Celestiony na pódiové hraní a do studia komba téže značky. Na pódiu vede signál do zesilovačů přes preamp Alembic F2-B. Rád také používá klasiku v podobě Fender Twin Reverb. V počátcích PF používal celolampové aparáty Selmer (50 W). Občas také používá efektu otáčivého reproduktoru. Většinou se na tento efekt používají boxy Leslie (a Dave také tyto simulace v racku má) avšak Gilmourovy mnohem více vyhovují reproduktory Doppola, které designoval jeho dlouholetý technik Phil Taylor.
EFEKTY
Slavná Gilmourova „efektovka" je až neskutečně narvána, ale současně s tím i bohatě využívána.
Začněme však od začátku - od racku:
Levý rack – Electric Mistress flanger, Boss CE-2, Demeter Tremulator, Dynacord CLS-222 Leslie Sim, Samson UR-5 UHF Dual wireless a 2x Strobe tuner
Pravý rack – Pete Cornish switching systém, Furman PL-8, TC 2290 Digital Delay, Uni-Vibe, DigiTech ISP-33B, Lexicon PCM70, MXR Digital Delay a Pete Cormosh Multi Effects
Efektové pedály má rozdělené na dvě propojené desky:
první; zleva doprava – Boss CS-2 Compressor, ProCo Rat II overdrive, Pete Cornish Big Muff a Boss GE-7 graphic EQ ovlivňující Rat
druhý; zleva doprava – MXR Dyna Comp, Ibanez CP-9 compressor, Boss Digital Metaliser, Chandler Tube Driver No.1 Pete Cornish Soft Sustain, Sovtek Big Muff Pi (!), Chandler Tube Driver No.2, Boss GE-7 graphic EQ pro větev A (bass boost), pro větev B (MID boost) a pro větev C (treble a bass boost)
Efektový pedal board
zleva doprava – Ernie Ball Volume pedal, Whammy controller, main controller (Midi foot), Doppolas, Leslie simulator a Uni-Vibe controls
Main controller mu postavil Bob Bradshaw ve spolupráci s firmou Rocktron. Tato koncepce vychází z jejich modelu All Acces.
Gilmour ještě používá externě efekty jako – MXR Phase 90, Arbiter Fuzz Face, Boss HM-2, Heil Voice Box a spousty dalších. Není toho zrovna málo, že...?
Abychom „trochu" odlehčili, na závěr si dáme malou porcičku tabulatur. Z tabulaturových zápisů bych vybral intro z Learning To Fly s excelentní ukázkou práce s vibrapákou; Take It Back s typicky čistou hrou sól a High Hopes s akustickými vyhrávkami a také ukázkou práce Gilmoura se slide kytarou.
Co však Floydi a budoucnost? 2. července 2005 všem svitlo světýlko na konci tunelu. Stalo se totiž nemožné; Pink Floyd vystoupili na charitativní akci nazvané Live 8 a ve své neslavnější sestavě, tedy: Gilmour, Waters, Wright a Mason. Byl to mocný zážitek, který doslova sledoval celý svět. Přímo v Londýně s nimi lidé kolem půlnoci tiše a soustředěně zpívali refrén v Comfortably Numb a při Wish You Were Here už celý dav zpíval z plných plic. Srdce každého fandy muselo zaplesat a nejednomu ukápla slza při tomto svátku hudby. Waters děkoval Bobu Geldofovi, že mu umožnil jak sám prohlásil: „stát s těmito báječnými kluky zase na jednom pódiu" což trvalo dlouhých 24 let. Po nevraživosti ani stopa a tak se okamžitě vyrojila spousta spekulací, že by Floydi zase mohli vyjet na turné i s Watersem. Nejenom pro Brity jsou totiž podstatným kusem kultury, legendou souměřitelnou snad jen s Beatles. Za sebe říkám, kéž by...
