Jsa zapřisáhlým „analogistou“, musím hned v úvodu zapochybovat o tom, zda jsem vlastně vůbec ten správný člověk, který by měl psát recenzi na tento pult...
Osobně jsem zastáncem analogu hned z několika důvodů:
Tím prvním bych se raději moc nechlubil, ale - „vem to nešť“: připadám si zkrátka už trochu starý na to, abych se učil všechno znovu. Stařecká demence už se také hlásí a někdy mám pocit, že jsem spolu s mnoha dalšími jedinci podrobován vzdělávání bez ohledu na limity dané věku přirozené devalvace inteligence člověka. Tím druhým důvodem je praxí podložená nedůvěra v „úžasnost a pokročilost“ digitálních technologií. Zvláště v nižších cenových kategoriích je to obvykle rádo, když to hraje alespoň stejně dobře jako analog, a do spolehlivosti analogu tomu zatím také občas něco schází, o pohotovosti ovládání nemluvě… Tvrdím, že důvody pro pořízení digitálního pultu byly až do nynějška spíše ekonomického rázu. Digitální pult je výrobně levnější a tudíž i při slušných maržích pro všechny obchodníky na cestě z továrny ke koncovému uživateli vychází prodejní cena nižší, než u srovnatelného analogového řešení. Digitál zabere také méně místa a méně váží (což značí úsporu při dopravě, méně bedňáků a více prodaných sedadel v sále) a přitom se ještě díky auře „nejmodernější techniky“ lépe rentuje. Nicméně návrat k analogu nehrozí – no a nám starým pardálům nezbývá, než se přizpůsobit, anebo odejít do důchodu. :-) Měl jsem možnost alespoň chvilku pracovat skoro na všech „etablovaných“ digitálech (s výjimkou Soundcraftu Vi6). Zatímco některé mne neoslovily vůbec (Yamaha PM5D, Innovason), k jiným přistupuji bez nadšení, ale také bez povzdechu (Yamaha M7CL, Digidesign Profile). Některé mám ale docela rád. Například DiGiCo D5 si mne získalo jak zvukově, tak intuitivností ovládání a rovněž Allen&Heath iLive 144 mě zaujal svým mimořádně přehledným layoutem. Ze všech nejvíc však mou skepsí vůči digitálním pultům otřáslo právě DiGiCo SD8. Myslím, že toto je onen bod zlomu, kdy digitální pult již zaplatitelné kategorie dokáže zvukově přesvědčivě konkurovat i těm nejlepším analogům. Rovněž jeho ovládání se jim blíží svou intuitivností a přitom samozřejmě zůstávají jako bonus všechny výhody „digitálu“: možnost ukládání a vyvolávání konfigurací, nastavení jednotlivých scén, presetů, automatizace všech funkcí, možnost přípravy a editace off-line… To je také důvod, proč jsem se uvolil o SD8 psát. Je to digitál, o kterém ani já nemůžu říci nic jiného, než že je to zatraceně dobrý pult.
Předem ještě jedna omluva - psát o takto komplikovaném zařízení nutně znamená spoustu věcí přejít zcela povrchně, jinak by tento článek začal suplovat uživatelský manuál (který má přes 100 stran) a musel by vycházet na pokračování v několika ročnících. Nehněvejte se na mne proto, jestliže zde třeba nenajdete vůbec nic zrovna o funkci, která vás nejvíce zajímá. Koncepce a použité technologie Pult byl údajně navrhován s cílem „umět všechno, co nabízí Yamaha PM5D-RH, umět toho více a lépe za nesrovnatelně nižší cenu“. Protože se vlastně jedná o cenově přístupnou variantu „vlajkové lodi“ SD7, využívá tento pult stejné interní technologie Stealth Digital Processing - tj. Super FGPA (Field Programmable Gate Array) a nejmodernější, velmi výkonné Tiger SHARC procesory. Klíčem k dosažení maximální zvukové kvality je především processing pracující s plovoucí desetinnou čárkou – lze tak dosáhnout vyšší přesnosti při větším dynamickém rozsahu a současně vyšší rychlosti. Procesory pracující s plovoucí desetinnou čárkou byly zpočátku výrazně dražší, což bylo jen částečně kompenzováno jejich menší náročností a větší flexibilitou při programování.
Postupně ale dochází k jejich stále častějším aplikacím a tím díky větším výrobním sériím i k poklesu jejich cen. „Tradiční“ oblastí jejich využití byla například vojenská, navigační nebo lékařská technika, nyní se stále více prosazují i v oblasti videa (kde pracujeme s velkým množstvím dat, ale díky „snazší ošálitelnosti“ oka nepotřebujeme příliš vysokou přesnost) a audia, kde naopak potřebujeme velmi přesné výsledky s minimální latencí (ucho je kupodivu mnohem „náročnější“ orgán než oko), paradoxně zvláště pak při nižších úrovních signálu (což byla tradiční bolest digitálního zpracování zvuku).
V případě ovládání vychází převážná většina funkcí a „přístupových cest“ z osvědčených a intuitivních řešení použitých už u série D1/D5. Uživatel, který ovládá práci na těchto pultech, nebude mít až na nepatrné výjimky problém ihned pracovat na SD8. Identickým způsobem je řešena komunikace mezi racky a ovládací konzolí: opět je to obousměrný protokol MADI, „běžící“ po dvojici běžných koaxiálních kabelů, a opět jsou MADI vstupy a výstupy redundantní – pro zajištění vyšší spolehlivosti lze vedení zdvojit.
Popis:
Stage Rack
Skříň o rozměrech 19“ x 8 HU, hloubce 376 mm a váze 25 kg (označovaná jako MaDiRack) určená pro montáž do 19“ racku má veškerá přípojná místa a ovládací prvky soustředěny na čelní panel. V levé části se nachází celkem 48 vstupních XLR, uspořádaných do sloupců po osmi. Na rozdíl od racků D1/D5 není tato základní sada vstupních jednotek řešena vyjímatelnými kartami, ale je integrální částí racku. Na pravé straně racku je potom standardně osazena jedna karta s osmi analogovými XLR výstupy a vedle ní dvojice zaslepených slotů. Tyto sloty lze využít pro osazení dalších vstupních nebo výstupních jednotek (k dispozici jsou karty po 8 anolog In, 8 analog Out, eventuálně se 4 páry digitálních vstupů a výstupů ve formátu AES/EBU. Kromě toho existují i vstupní karty s lampovými předzesilovači, označené D-TuBe; tato osmikanálová karta však zabere dvojici slotů). Ve spodní části skříně pod konektory se potom nachází MADI interface (celkem 6 BNC konektorů) a dva redundantní napájecí zdroje s ventilátory, vypínači a eurokonektory pro napájecí síťové kabely. Docela oblíbenou, rozumnou a následování hodnou praxí je umístit do společného racku 19“ UPS jednotku, která pro uživatele znamená jistotu při výpadku napájení. Kompatibilní je i DiGiRack (9 HU, 8 slotů pro vstupní karty In a 8 slotů pro karty výstupů) používaný u předchozí generace pultů – D1 a D5, rovněž používané karty jsou zcela identické. Použít ve spojení s SD8 lze i Mini DiGiRack o 4 HU, který má 4 horizontálně umístěné sloty , které zle osadit libovolným typem karet.
Konzole - Surface (neboli vrchní panel)
Ovládací konzole o šířce 1347 mm, hloubce 812 mm, výšce 252 mm a váze 71 kg se standardně dodává v originálním, továrním flightcase. Tento flightcase je precizně zpracován z kvalitních materiálů a komponentů (na rozdíl například od pultů Allen Heath iLive, jejichž cases bohužel jako by z oka vypadly „papundeklovým“ čínským rackům pochybné kvality á la DAP Audio a podobně). Case má poněkud procovský design s černým hardware a zlatě eloxovanými hliníkovými profily a zlatým nápisem DiGiCo SD8. Po sejmutí víka uvidíme, že v podobném duchu se nese i design celého pultu. Mně osobně se tedy černozlatá kombinace moc nelíbí; na všechno, co je „zlaté“, hledím totiž s nedůvěrou, takže jsem v sobě musel tento prvotní negativní pocit chvilku překonávat. O to příjemnější ovšem byly pozitivní zážitky z práce s pultem.
Značně skloněný, lomený ovládací panel je vertikálně rozdělen do tří sekcí po 12 kanálech. To je první, zásadní a podle mne velmi pozitivní změna oproti D1/D5, kde se každá sekce skládala jen z 8 kanálů, tak jak je to obvyklé u analogových pultů. Další změnou je, že touchscreen je pouze jeden - v centrální sekci. V horní části levé sekce je volné místo, které výrobce dedikuje k umístění notebooku – za tím účelem je zde dokonce trojice sloupkových zarážek, aby vám „noťas“ nesjížděl po panelu. Níže je potom sekce s třemi řadami otočných enkodérů a třemi řadami multifunkčních tlačítek (tato tlačítka mají indikaci zapnutí červeným podsvíceným kroužkem). Z levé strany s nimi sousedí trojice tlačítek, která umožňují „posouvat se po řádkách“ – např. při vybírání AUXů, které chceme ovládat. Z pravé strany jsou potom tři miniaturní třířádkové displeye, které nám ukazují momentální funkci všech tří řádků enkoderů, a trojice tlačítek. Ve spodní části sekce, pod zalomením, se nachází řádka 12 obdobných displayů doplněných ovládacími tlačítky. Pod nimi shledáme 12 výrazně červeně podsvícených jednoúčelových tlačítek MUTE (chválím!) a posléze 100 mm motorizované fadery. Přímo vedle každého faderu je 20tisegmentový tříbarevný ukazatel úrovně. Po pravé straně faderů jsou veledůležitá tlačítka „screen assign“ (kterým na centrální touchscreen vyvoláme zobrazení kanálů, s nimiž aktuálně pracujeme v této sekci) a „assign to center“ (kterým přesuneme tuto sekci doprostřed pod touchscreen, pokud nám nevyhovuje „jinde kroutit a jinam koukat“). Dále následují tlačítka ovládání vrstev a opět miniaturní displaye, na nichž se zobrazuje obsah jednotlivých layerů (pod každou sekci je možno uložit až 4 vrstvy). Veškeré prvky, které jsem dosud popsal, jsou identické i v dalších dvou sekcích, centrální a pravé. V centrální sekci se ovšem navíc nachází 15“ dotykový TFT display, nad nímž je umístěna další řada otočných enkodérů a tlačítek (především ovládání vstupních gainů a otáčení fáze, slouží ale i pro další funkce). Po pravé straně displaye potom nalezneme ovládání jasu displaye, intenzity osvělení a USB konektor pro připojení externí paměti, dále „strip“ Channel processing, kde máme přímý přístup do ovládání HPF, LPF a EQ vyselektovaného kanálu, zapínání a nastavení prahu dynamických procesorů, bypasssování obou insertních bodů, direct-outu, joystick směrování/panoramy (pult umožňuje míchat i do pěti kanálů) a konečně tlačítka UNDO/REDO, SECOND FUNCTION a OPTION ALL. Pod nimi se nachází „univerzální“ tlačítko a enkodér TOUCH’N’TURN (doslova „dotkni se a toč“) a dále trojice tlačítek SCREEN ASSIGN, která nám umožňují okamžité vyvolání kanálů levé, centrální nebo pravé sekce na screen. Zcela dole, vedle faderů střední sekce, jsou umístěna ještě tlačítka PREVIOUS a NEXT SNAPSHOT a konečně MASTER FADER, po jehož obou stranách jsou indikátory úrovně hlavního výstupu. Ve třetí - pravé sekci nahoře - se nachází menší volný prostor, určený pro položení QWERTY klávesnice dodávané s pultem. Pod ním je ovládání automatizace, ukládání, editace a vyvolávání snapshotů, ovládání SOLO funkcí a monitoringu, monitorových výstupů, sluchátek, talkbacku a posléze také řádka 8 tlačítek s uživatelsky volně přiřaditelnými funkcemi, označená jako MACROS. Zbytek sekce je opět identický s první a druhou.
Za zmínku jistě stojí i relativní novinka – DiGiCo SD8-24, která má pouze dvě sekce (druhou a třetí dle předchozího popisu), tj. 24 faderů plus master a tedy výrazně redukované rozměry a hmotnost, přičemž veškeré funkce zůstávají zachovány!
Konzole – přední panel
Protože na rozdíl od řady D1/D5 se u SD8 v základní konfiguraci nepočítá s použitím „local racku“, přímo na konzoli jsou umístěny XLR konektory osmi analogových vstupů, osmi analogových výstupů a ještě čtyř párů digitálních vstupů/výstupů ve formátu AES/EBU. Mimo to zde nalezneme dvojici redundantních vyjímatelných napájecích zdrojů (záložní zdroj lze vyměnit i za provozu!), dvojici XLR konektorů AES synchronizace a dvojici BNC konektorů wordclocku, čtveřici BNC MADI vstupů/výstupů pro nahrávání (po připojení příslušné karty – např. RME MADIFace – a počítače máme k dispozici plnohodnotný multitrack recording, samozřejmě zde lze připojit rovněž další MADI Rack) a čtveřici BNC MADI vstupů a výstupů pro propojení se Stage Rackem, resetovací tlačítko pro „soft reset“, dva PS2 konektory pro připojení myši a klávesnice (standardně dodávaná klávesnice má integrovaný trackball, takže bez myši se obejdeme), dále je zde výstup pro externí monitor (míněno druhou obrazovku), ethernetový konektor RJ45 a dvojice USB konektorů. V horní části konektorového pole nad analogovými vstupy je umístěn ještě 9pinový D-SUB konektor rozhraní RS422, trojice pětikolíků DIN patřící MIDI portu a krytka s popisem DiGiCo OPTICAL LOOP – zde je možno nainstalovat rozhraní pro MADI vedení optickým kabelem.
Výbava a funkce
Vzhledem k obrovské výpočetní kapacitě a rychlosti použitých procesorů jsou limity systému dány pouze hardwarovou konfigurací. Systém může pracovat až se 60 kanály, přičemž libovolný počet z nich můž být navolen jako stereofonní (ekvivalent 120 monofonních kanálů!) s plným processingem. K dispozici je až 24 monofonních nebo stereofonních sběrnic konfigurovatelných jako Group nebo Aux, k tomu navíc Master a matrix až 12x12. Pro pohodlnější a přehlednější práci samozřejmě můžeme při tvorbě základního patchingu omezit počty příslušných kanálů na takový počet, který budeme skutečně využívat.
Patching vstupních a výstupních kanálů je přehledný a rychlý; pokud potřebujeme v průběhu práce provést nějakou změnu v konfiguraci, i tato změna proběhne takřka okamžitě (na rozdíl např. od AH iLive). Ke zrychlení práce přispívá i to, že patchovat kanály můžeme v celých blocích. Poznámka z praxe: Je velmi vhodné si dobře rozmyslet, kde skutečně použít stereo kanály. Například na festivalu, kde se může neočekávaně změnit rozložení nástrojů na pultě, to není příliš praktické. Navíc tím ztrácíte přehled o tom, ve kterém kanále je ten který nástroj skutečně zapojen. (Pokud např. použijete pro overheady stereo kanál 12, následující baskytara je pro vás na pultě v kanále 13, ale pro drátujícího stagetechnika je to vstup 14, protože stereokanál zabírá dva fyzické vstupy…)
Vlastní práce na již připraveném pultu je jednoduchá i pro zvukaře, který s touto konzolí nikdy nepracoval – vše podstatné se odehrává na touchscreenu a jednotlivé sekce v kanálech se vždy rozbalují přímo dotykem. Jednou z věcí, kterou má DiGiCo již od éry D1/D5 nejlépe vyřešenu, je nastavení zisku předzesilovačů před převodníky. Pokud se dobře pamatuji ze školení v Anglii, je zisk nastavován elektronickým spínáním kaskády přesných odporů – řešení puristické, přesné, dlouhodobě spolehlivé a hlavně fungující s velmi širokým rozsahem vstupních úrovní; proto také pulty nepotřebují tlačítko PAD. Další skvěle vymyšlenou věcí je propojení dvojice pultů FOH – monitor! Zásadním problémem při každém podobném propojení u pultů s digitálně ovládanými gainy je fakt, že monitorový a FOH inženýr by se vlastně „přetahovali“ o ovládání téhož prvku. U pultů DiGiCo je to elegantně vyřešeno pomocí funkce Gain Trim: vlastní nastavení zisku provádí pouze jeden ze zvukařů, druhý má potom k dispozici funkci TRIM, kdy si může vstupní úroveň daného kanálu libovolně přizpůsobit, aniž by zasahoval do skutečného zesílení předzesilovače. Ale pozor, to není vše. Představme si situaci, kdy jako „master“ slouží FOH pult a FOH inženýr se rozhodne v půli koncertu na vstupu o 5 dB přidat. V takovém případě nijak nepohne s úrovněmi do monitorů, neboť funkce Gain Trim automaticky zareaguje a na příslušném vstupu monitorové konzole o 5 dB ubere!
Jednotlivé vstupy se samozřejmě dají pojmenovat, přičemž můžeme využít klávesnici anebo banku předvolených názvů. Rovněž můžeme pracovat s bankami presetů korekcí nebo dynamických procesorů. Nastavení lze jednoduše kopírovat z kanálu do kanálu, přičemž si ovšem předem musíme navolit, které parametry se mají zkopírovat a které nikoli (jinak se nám může stát – jako autorovi recenze – že všechny kanály na pultě se náhle budou jmenovat MIC 1 a budou napatchované na první fyzický vstup na stageracku. Tlačítko „UNDO“ však řeší i takovýto problém…
Vybavení kanálu neschází nic, na co jen můžeme pomyslet. Otáčení fáze (u stereofonních „klik“ si můžeme vybrat, zda fázi otočit vlevo či vpravo nebo v obou kanálech), laditelné HP i LP filtry, čtyřpásmový plně parametrický EQ s možností přepínat Hi a Lo pásmo „bell“ nebo „shelving“. Dynamické procesory - plně vybavený gate (s filtry klíčování) a kompresor (obojí i s možností externího klíčování jiným zdrojem) - se po rozbalení ovládají přímo příslušnými enkodéry pod displayem. Velkou výhodou je rovněž to, že na všech 12 kanálech zobrazených na display ihned vidíme indikátory „gain reduction“ kompresorů a uzavření gejtů. K dispozici máme dva insertové body, zpoždění, všechny AUXy jsou jednotlivě přepínatelné pre/post fader a lze je vypínat, v případě potřeby lze AUX zařadit i pre mute. Panorama může být k dispozici pro všech 12 zobrazených kanálů na nejspodnější řadě enkodérů pod displayem, nebo po vyselektování kanálu na joysticku vpravo. To je velmi příjemné v momentě, kdy si chcete „pohrát“ s panoramou jednoho kanálu, jelikož skutečně „cítíte v ruce“, v kterém bodě báze se nacházíte, obdobně jako u analogového pultu… Pokud chcete mít k panoramě všech kanálů nebo k některému (pro vás stěžejnímu) AUXu trvalý přímý přístup, lze je „uzamknout“ k řádce enkodérů, kde pak zůstávají natrvalo i při listování, respektive „řádkování“ AUXy. Zainsertovat lze jakékoli „interní“ zařízení – např. efektový procesor nebo grafický ekvalizér, nebo lze insert napatchovat na kterékoli analogové či digitální vstupy a výstupy a použít externí procesor. Tím jsme se dostali k sekci efektů a ke grafickým ekvalizérům – v původní softwarové verzi bylo možno používat maximálně dva delaye, jeden „SD reverb“ nebo „Dual reverb“ a trojici standardních reverbů zároveň. Z těchto algoritmů jsou všechny efektové presety a lze je samozřejmě libovolně editovat a ukládat. Všechny delaye mají maximální zpoždění až 5 sekund, jsou vybaveny možností „tapování“ tempa a TAP lze napatchovat na vybraná tlačítka v sekci „MACRO“ (podobně jako u Yamah LS9 nebo M7CL na tlačítka „soft keys“). Kvalita efektů je zcela dostatečná i pro poměrně náročné aplikace, i když např. pro vážnou hudbu kolegové Jandovský a Varhan používají externí Lexicon PCM91, tvrdíce, že jeho kvalit interní efekty přece jen nedosahují. Ale i na tom se pracuje…
Grafické ekvalizéry jsou 32pásmové, dají se libovolně „gangovat“ pro stereofonní provoz nebo společné ovládání více kanálů, rovněž lze velmi jednoduše kopírovat nastavení z kanálu do kanálu (velmi příjemná funkce, pokud pracujeme s monitorovým pultem). V původní softwarové verzi jich bylo k dispozici celkem 12. Vybranou sekci GEQ můžeme vyvolat na fadery pod touchscreenem. Markantní „sadu“ vylepšení znamenal softwarový upgrade nazvaný „OverDrive“, který přinesl především vícepásmové dynamické procesory. Ty lze vyvolat jak v sekci EQ (jakožto „dynamické ekvalizéry“ (až všechna 4 pásma)), tak v sekci kompresoru v podobě „pásmových kompresorů“ (třípásmových). Ti z vás, kteří někdy pracovali s BSS DRP-901II, XTA D2 nebo s t.c. electronic TRIPLE-C, vědí, o jak velice přínosné zařízení se jedná. Pokud vím, touto sofistikovanou funkcí je zatím ze všech digitálních pultů vybaveno pouze DiGiCo SD8 (a samozřejmě jeho velký bratr SD7, kterého ale většina z nás asi hned tak nepotká…). Dalšími velkými plusy je rozšířená nabídka vylepšených efektových procesorů (podstaně kvalitnější reverby pracující s floating-point procesingem, chorus, pitch shifter, enhancer…), jichž lze používat až 8 najednou (libovolného typu, přičemž všechny mohou být true stereo!) a rovněž možnost použít současně až 24 grafických ekvalizérů. K dalším vylepšením patří rozšíření matrixu na 16x12, LCR master, rozšířený „snapshot list“ s možností pojmenovávání a nastavením časů „přejezdu“ mezi dvěma snapshoty (vlastně mnohem víc: Čas přechodu lze nastavit nejen pro každý parametr odděleně, ale dokonce pro každý kanál na pultu! Samozřejmostí je nastavení času přechodu na trvání nebo timecode) a řada dalších drobných, ale leckdy podstatných maličkostí. A v naprosto neposlední řadě je nyní možno „poskládat“ si do uživatelského layeru vedle sebe libovolné kanály na jednom screenu – vybrané vstupní, skupinové, výstupní… A pozor - upgrade je všem stávajícím uživatelům SD8 poskytnut zdarma! Těšit se ale mohou na ještě podstatně větší „bombu“, kterou mají být studiové plug-iny, známé z programů jako jsou ProTools, Nuendo a pod., „běhající“ ale přímo na interních floating-point procesorech pultu!!!
Z praxe
Vzhledem k tomu, že firma JESA, pro kterou čas od času stále ještě pracuji, vlastní DiGiCo SD8 už od r. 2008, pár akcí jsem si na tomto pultu odkroutil. Přestože mezi nimi vždy uplynulo dostatek času, abych stihl všechny návyky zapomenout, nikdy se mi nepodařilo se nějak fatálně „zaklovat“, ani jsem žádné funkce nemusel „hledat“, a ani mi práce s pultem nepřišla zásadně pomalejší než s analogem. Zvukař sžitý s tímto typem pultu na něm pravděpodobně bude pracovat rychleji než na analogu. Základem – jako u každého digitálu – je pečlivá příprava patchingu a routování. Pro mě asi nejpříjemnější z akcí s SD8 byla loňská Metalománie na letišti v Hradci Králové (J. Satriani revival, Sebastian, Aleš Brichta Band, „staré páky“ Citron a na závěr jeden z mých pubertálních idolů – U.D.O.!). Používal jsem dva externí FX procesory – Lexicon PCM90 a t.c. electronic D-TWO, přičemž pro returny z nich jsem používal digitální propojení z S/P DIF do AES/EBUvstupů, dále CD přehrávač a dvoukanálový lampový kompresor TL AUDIO Ivory C-5021, který jsem měl nainsertován na kanálech baskytary a hlavního vokálu. Díky krásnému počasí jsme mohli přístřešek určený pro FOH pult odsunout o několik metrů vzad a užívat si skutečně ničím nerušeného zvuku – odrazy uvnitř stánku zpravidla způsobí, že z veškerého publika má jednoznačně nejhorší poslech zvukař… Tentokrát tomu tak tedy nebylo a PA systém skládající se z 8ks L-Acoustics KUDO na stranu a subwooferů SB218 mne skutečně těšil. Protože tuto sestavu znám i zpoza analogového pultu Soundcraft MH3, nemohu než konstatovat, že DiGiCo „hraje“ minimálně stejně dobře. Jako asi každý digitální pult i tento má nějaké drobné „špíčky“, na které je lepší si neskočit. Ovšem v porovnání s takovou Yamahou LS9, kde bych mohl pokračovat dvěma stranami, je jich skutečně minimum. První věcí, na kterou si je třeba dávat pozor, je tlačítko „2nd function“, pomocí něhož si např. můžete přepínat AUXy pre a post. Ale pozor – nezapomeňte si jej pak zase vypnout! Pokud totiž stisknete MUTE při zařazené „druhé funkci“, aktivujete HARD MUTE, tedy uzamčení zamutovaného kanálu, můžete se později velice podivit, proč vám zamutované kliky nejdou „odbrzdit“. Pro pohodlnou praxi lze však funkci Hard Mute zcela zakázat a nastavit si čas automatické deaktivace pro „2nd funciton“.
Další „zlobivou věcí“ jsou funkce „COPY TO“ a „COPY FROM“ zatímco „copy to“ umožňuje kopírovat nastavení JEDNOHO kanálu do jiného (nebo i do více jiných), pomocí „copy from“ můžeme přenést CELOU SEKCI vybraných kanálů jinam. Nejedná se tedy o „kopírovat do“ a „kopírovat z“, což nepochopil ani anglofonní Bert Neven, jinak monitorový inženýr J.A.R. Inu ovšem – ono se nedá spoléhat na absolutní intuitivnost ovládání; když všechno selže, je dobré si i přečíst manuál… Jakmile však rozdíl mezi oběma funkcemi poznáte, zjistíte, že se jedná o velmi silný a dobře fungující nástroj pro organizaci pultu. Protože každé tak složité zařízení, jako je digitální pult, je nějaký čas softwarovou „beta verzí“, občas se najde i nějaký ten „bug“. Mně se např. stávalo, že mi zmizel indikátor vybuzení 13. kanálu. K odstranění „závady“ stačilo otevřít příslušné menu, přepnout meter post fader a zase zpět. Ale to jsou jenom drobnosti; a nevěřím, že by tomu u pultů jiných výrobců bylo jinak; navíc si můžeme být jisti, že s každým dalším „upgradem“ budou mizet i takovéto chybičky. Mohl a měl bych vám toho povědět asi ještě spoustu, vůbec jsme se nedotkli témat, jako je off-line editor, „mirorring“ umožňující souběžný provoz dvou pultů – hlavního a záložního, přičemž záložní kopíruje veškeré úkony provedené na „master“ pultu a může kdykoli převzít jeho roli. Nezmínil jsem se o automatizaci, což je záležitost týkající se spíše divadelního a muzikálového zvučení než touringu. Neprobrali jsme dvě oddělené SOLO sekce, umožňující např. u odposlechového pultu nezávislé monitorování IN-EARových odposlechových cest pouze do sluchátek (či na samostatný výstup pro zvukařův vlastní bezdrátový IN-EAR) a ostatních cest do „cue“ monitoru. Zatajil jsem vám samostatnou sekci pro talk-backový mikrofon (který má nejen vlastní plnohodnotný EQ, ale dokonce i vlastní dynamické procesory!). Bohužel, prostor, který lze v časopise věnovat jednomu zařízení, je samozřejmě omezený, a navíc by to i vás vyčerpáním přestalo bavit číst.
Resumé
DiGiCo SD8 je v současné době pravděpodobně zvukově nejlepší digitální pult (nejen) na našem trhu. Nedovedu si představit žádné funkce, které by na něm potenciální uživatel mohl postrádat a z hlediska uživatelské přívětivosti a intuitivnosti ovládání velmi zdařile navazuje na pulty řady D1/D5, které lze v tomto ohledu označit za bezkonkurenční. Při tom všem se podařilo stlačit cenu na úroveň analogového pultu vyšší střední třídy. Je třeba si ovšem uvědomit, kolik peněz navíc bychom u analogového řešení musili investovat. Například do onoho metráku mědi a PVC, který bychom rozmotávali mezi pódiem a pultem. Uvědomujete si, že 100m multipárového kabelu včetně stageboxu, multikonektorů, rozešití do pultu, bubnu a case je stotisícová investice „jen to hvízdne“? O tom, kolik stojí srovnatelné vybavení alespoň nezbytným počtem outboardů, vůbec nemluvě – hodnota slušného insertového a efektového racku se leckdy blíží ceně připojeného pultu.
Ani takový skalní přívrženec analogu, jako jsem já, nemůže zůstat nezviklán při práci s SD8. I mně se začala vkrádat rouhavá myšlenka: „Sakra, co si vlastně se všemi těmi našimi analogovými dinosaury počneme?“ Mimochodem, o tom, že DiGiCo SD8 je opravdu zdařilý produkt, svědčí i počty prodaných kusů – a to dokonce i v naší malé a relativně chudé republice!
