Dlužno podotknout, že tehdy jsme se nacházeli ještě v době „pozdně analogové“, jež byla dle mé soukromé periodizace zvukových dějin definitivně a nevratně vystřídána „dobou digitální“ teprve o dalších 5 let později. Uvedený počin byl proto v onom čase pokládán za průkopnický a zvukař, jemuž před obličejem blikal displej a pod rukama tančily motorizované fadery, býval tehdy svými kolegy zpravidla považován za podivínského exota či dokonce nezodpovědného technického entuziastu. Připočteme-li k uvedenému ještě tu skutečnost, že jmenovaný produkt nesl logo firmy, již si mnozí spojují spíše s dravým marketingem, než se spolehlivými produkty určenými k profesionálnímu nasazení, jevilo se pořízení mixu DDX3216 jako krok, jehož se mohl dopustit pouze nenapravitelný lehkomyslník.
Avšak nyní, po osmi letech jeho používání, mohu s klidným srdcem a zcela upřímně prohlásit - „Ano byla to tehdy velmi rozumná investice“. Přestože mi dnes pod rukama předvádějí svůj „šavlový tanec“ mixy slovutnějších značek, původní „Berouš“ je po stovkách od- zvučených klubových koncertů, menších venkovních festivalů i zábav stále funkční, a dokonce ještě dnes tu a tam opustí své čestné místo v mém zvukařském muzeu, aby nazvučil nějakou tu „punkovější“ akci, u níž existuje důvodné podezření na možnost výskytu létajících půllitrů či jiných zvukové technice nesvědčících jevů. Na nástupce „DDXka“, jehož vý- roba skončila právě v onom roce 2005 se čekalo velmi dlouho. Z kraje roku 2011 Behringer sice představil nový, slibně vypadající pult označený X-32, ovšem pouze jako zábavně poblikávající maketu. První skutečně funkční a od prototypu mírně odlišné exempláře však k zákazníkům zamířily až v polovině roku 2012. V uvedeném mezičase však Behringer do své firemní struktury zařadil prestižní značky Midas (výrobce špičkových mixů včetně digitálních) a Klark Teknik (producent profesionálních zvukových procesorů), jejichž „Know How“ uplatnil při vývoji a doladění nového digipultu v množství jistě větším než malém.
S ohledem na výše uvedené musí i mírně skeptický pozorovatel nakonec připustit, že Behringer má na poli digitálního mixování nyní zřejmě podstatně větší zkušenosti, než leckteří výrobci se zdánlivě honosnějšími logy. Přesto jeho vstup do střední kategorie digipultů vyvolal poměrně bouřlivou debatu, a to zejména mezi internetovými všeználky, kteří vždy vědí „jak špatně to bude hrát“ ještě dříve, než v továrně zabalí první kus do krabice.
Jaký je nový X-32 doopravdy, se podíváme právě v dnešní recenzi. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno pořídil mix Allen-Heath GLD, že se současně občas při zvučení setkávám s modely Soundcraft Si Compact a Yamaha LS9, což jsou pulty podobné kategorie, a že znám obstojně též Yamahu 01V96 a Presonus StudioLive, jež jsou s X-32 zase srovnatelné cenou, budeme mít pro dnešek rovněž zajímavou možnost porovnání.Poněvadž digitální mix představuje zařízení dosti komplexní, rozhodl jsem se rozdělit test na těchto několik kapitol: koncepce, standard-ní výbava, vychytávky a zvuk.
Koncepce
X-32 je digitálním mixážním pultem středního formátu, konstruovaným především pro ozvučení živých hudebních či divadelních produkcí, je však uplatnitelný i ve studiu. V základním provedení nabízí přímo na konzoli 32 vstupů a 16 výstupů ve formátu XLR, jedná se tedy o tzv. „celopult“, tedy mix, který ke svému plnému provozu nevyžaduje oddělený digitální stagebox. Tím se podobá Si Compact a LS9 a liší se například od GLD. Použití UTP digitálního páráku se dvěma samostatnými stageboxy S16 běžícími na protokolu Klark Teknik SuperMAC (což je vlastně obchodní značka firmy Klark-Teknik pro standard AES50) je však také možné. Baterii hlavních XLR In/Out doplňuje 6x Aux In + 6x Aux Out, jež využívají symetricky zapojené konektory TRS. Dva z nich mají jako alternativu též nesymetrické RCA. Najdeme zde také obligátní vstup pro USB tyčinku, jež poslouží současně jako přehrávač, jednoduché nahrávadlo, i jako zálohovací zařízení.
Interní architektura nabízí 16 sběrnic BUS, jež je možno dle libovůle uživatele zaměstnat jako Pre/Post Aux a Group. Vedle toho je zde hlavní tříkanálová sběrnice LR+M/C. Dále zde najdeme 8 DCA kanálů, 6x Matrix a 6x Mute Group. Z hlediska základní koncepce ovládání pult v levé části nabízí 16 motorizovaných faderů, které na čtyřech vrstvách řídí všechny hlavní i pomocné vstupní kanály, 8x FX Return a 16x BUS Master. Pravá „Master“ sekce s osmi motorizovanými fadery pak nabízí další čtyři vrstvy, dedikované pro 8x DCA, 16x BUS Master a 6x Matrix + Mono Master.
Mix neposkytuje vůbec žádnou možnost uživatelsky vytvořené řídící vrstvy a naopak nám vnucuje filozofii „takto jsme to vymysleli, takže to takto koukejte používat“. Ergonomie a rychlost práce tím v akci samozřejmě poněkud trpí. Pokud jste, podobně jako já, zvyklí např. dynamicky pracovat s návraty dozvukových efektů za pomoci faderů, musíte buď překlikávat mezi vrstvami (což není vždy vhodné), nebo si efektovými návraty „zaplácnout“ některé z DCA. Na vytvoření vlastního řazení faderů ve stylu kanál-kanál-grupa-efekt-DCA-kanál pak pochopitelně můžete zapomenout. Taktéž párování stereofonních kanálů je dovoleno pouze „vedle sebe“, a nikoliv „nad sebou“, tzn. pouze 1+2, nikoliv 1+17. Kvůli tomu každá stereodvojice zabere na ovládací vrstvě vždy hned dva fadery místo jednoho. Krom toho se samotná funkce párování v menu může někomu docela špatně hledat.
Z pohledu rozvržení kanálů tak X-32 zůstává bohužel pouze na úrovni svého předchůdce DDX, zatímco Soundcraft, Allen-Heath, ba dokonce i obě dnes už pomalu překonané Yamahy nabízejí na tomto místě většinou víc. Podobná strnulost platí i v případě interního routingu, kde je sice možné pomocný TRS vstup Aux nastavit jako zdroj signálu pro kanál (např. pro CD přehrávač), avšak opačný postup, kdy by byl hlavní XLR kanálový vstup a XLR výstup sběrnice použit pro analogové inzertování, už možný není. S ohledem na to, že mnoho zvukařů, kteří přijíždějí na akce s kapelami mívá pocit, že bez zapojení hromady analogových outboardů do digitální cesty nebudou schopni vytvořit ten jediný správný, dokonalý a unikátní zvuk, může být tato vlastnost X-32 také drobnou nevýhodou. Zkrátka a dobře: 6 TRS analogových inzertů se zaplní velmi rychle, zatímco mnohé z XLR konektorů často zejí prázdnotou. Konkurence s výjimkou StudioLive je v tomto ohledu opět vstřícnější. Nad každým z faderů se nachází tři tlačítka s obvyklými funkcemi Mute, Solo a Select, 6segmentový LED indikátor úrovně, doplněný o kontrolky signalizující činnost gate a kompresoru a miniaturní displej s volitelným podbarvením, umožňující slovní popsání funkce kanálu a připojení slušivého piktogramu. Takto, díky displejům, i hostující zvukaři přicestovavší z Íránu, Vietnamu či Ukrajiny, budou jistě vědět, jaký nástroj jim hraje pod prsty. Ze všech konkurentů disponuje kanálovými displeji pouze GLD, zatímco ostatní mixy si musí vystačit s obligátní lepící páskou a fixem.
Centrálním bodem, na který se u digipultů nejčastěji upírá pozornost zvukaře, je samozřejmě hlavní displej. Ten zdejší je barevný, poměrně velký, ve srovnání s konkurencí má vynikající grafiku, ale NENÍ DOTYKOVÝ! Důsledkem toho je bohužel ovládání ve stylu „kalkulačka“, vyžadující zdlouhavé proklikávání kurzorovými tlačítky ke každé funkci přes množství vrstev, záložek a stránek. Tento fakt Behringer poněkud zmírňuje poměrně bohatou paletou uživatelsky definovaných tlačítek a enkodérů, což podrobněji rozeberu v kapitole „vychytávky“. Pravdou zůstává, že konkurenční výrobky ve srovnatelné cenové hladině také nemají displej dotykový, avšak v kategorii středních mixů, kam X-32 patří svou koncepcí i výbavou, bývá „touch screen“ již nezbytnou součástí bontonu.
O něco níže se nachází šestice enkodérů vybavených potvrzovacím tlačítkem, jejichž funkce je proměnlivá v závislosti na tom, která stránka je aktuálně načtena na displeji. Mohou tedy sloužit k nastavování dynamiky, ekvalizace, efektových parametrů, nebo čehokoliv dalšího. Osobně mám tento „digitální“ systém ovládání velmi v oblibě, protože mi umožňuje soustředit pozornost pouze na jedno místo – na enkodér a na displej zobrazující nastavované hodnoty, bez nutnosti vyhledávat zrakem v záplavě ovladačů na ploše mixu ten jediný správný knoflík. Nicméně chápu, že analogově orientovaní zvukaři se budou naopak cítit více ve své kůži spíše při využití dedikovaných ovladačů channel stripu.
Z funkcí vztažených čistě k displeji bych vyzdvihl „Meters“, která velmi přehledně zobrazí úrovně všech vstupních a výstupních kanálů, včetně detailní informace o aktuálním stavu „Gain Reduction“ v případě, kdy je použit kompresor nebo gate.
Standardní výbava
Digitální mixy se od analogových liší tím, že všechny nástroje, které zvukař potřebuje k úpravě zvuku, mají zpravidla zabudované v sobě a nevyžadují nutně doplnění o další externí zařízení. Mnozí kolegové, jejichž filozofie práce pochází právě ještě z „doby analogové“, přísahají na svůj jediný osvědčený typ kompresoru, ekvalizéru nebo dozvuku a mají i pravdu v tom, že ten onen konkrétní kus železa dává často lepší zvukové výsledky, než simulace integrované v digitálních konzolích. Nicméně pořád je to stejné, jako mít při opravě auta k dispozici buď pouze jeden jediný špičkový šroubovák z kdovíjak kvalitní oceli, anebo mít po ruce kufr plný nástrojů standardní kvality. Já osobně dávám při tak komplexní činnosti, jakou oprava auta i živé ozvučování bezpochyby je, přednost plnému kufříku, byť s nástroji třeba jen průměrnými. A tento kufřík plný nástrojů představuje u digitálních mixů standardní výbavu soustředěnou v tzv. „channel stripu“, kterou si v několika sekcích nyní postupně představíme.
Nezbytnou součástí každého mixu je vstupní předzesilovač. Ten, který je použit zde, navrhovali konstruktéři renomované firmy Midas, a to včetně 44,1 nebo 48 kHz/24-bit A/D převodníku a jsou jím vybaveny všechny hlavní vstupní kanály. Ve srovnání s cenově podobnými pulty nabízí preamp Behringeru digitální, a tedy do paměti uložitelný Gain, který díky enormnímu rozsahu 72 dB nepotřebuje (a tedy ani nemá) přepínatelný útlumový článek. Dále v sekci preampu najdeme vypínatelné Phantomové napájení 48 V, přepínač fáze a vypínatelný Low Cut, který je možné ladit v rozsahu 20 – 400 Hz. K dispozici je též možnost časové kompenzace vstupních kanálů Delay, jež je využitelná jak pro řešení fázových problémů při snímání jednoho zdroje více mikrofony, tak naopak pro kreativní vytváření stereofonie z mono signálu. Nastavení je možné v rozsahu 0 - 500 ms, přičemž jednotky běží v milisekundách, metrech i stopách. Bohužel už zde není k dispozici korekce teploty vzduchu, tak jako u GLD.
K preampu těžko říct cokoliv jiného, než jen to, že je dobrý. Zvukově je určitě příjemnější, než tvrdě a „hranatě“ znějící preampy Yamahy, naopak Soundcraft se mi při přímém srovnání jevil jako ještě plnější a měkčí. Rychle přístupné ovladače na ploše jsou pro Gain, Phantom, přepínač fáze a Low Cut (včetně ladění frekvence).
Za preampem následuje sekce dynamické úpravy signálu, tedy gate a kompresor. Gate/ducker je k dispozici opět pro všechny hlavní vstupní kanály a je za pomoci obvyklých ovladačů Threshold, Range, Attack, Hold a Release využitelný vcelku standardním způsobem. Velkou výhodou je možnost využití klíčovacího signálu z vlastního nebo jakéhokoliv jiného kanálu (vč. BUS), který je možno upravit pomocí několika filtrů tak, aby např. ani hlasitý úder do činelů neotvíral mikrofony na přechodech. V případě ozvučení „voiceover“ aplikací, kde je potřeba ztišit podkladovou hudbu vždy v okamžiku, kdy promluví řečník do mikrofonu, je možné s výhodou využít na kanále hudebního podkladu ducker, klíčovaný signálem z mikrofonu. A pokud zvukař vše nastaví optimálně, může vesele odejít na pivo. Přestože je sekce gate nadmíru dobře vybavena, stále mi tu schází ještě možnost přepnutí do režimu „expander“, která je sice k dispozici v nabídce zdejšího kompresoru, nicméně u gate by mi připadala poněkud logičtější.
Kompresor je podstatně lépe vybavený a důkladněji propracovaný, než bývá obvyklé i v lepších rodinách. Použit je u všech hlavních vstup- ních kanálů a všech hlavních i pomocných sběrnic a matrixů. Vedle běžných úrovňových parametrů Threshold, Ratio a Gain a časových konstant Attack a Release má navíc možnost nastavení času Hold, což se někdy hodí napří-klad při kreativním komprimování bicích nástrojů a dalších rychlých zvuků v pásmu basů, kdy mívá kompresor sklon sledovat samotnou zvukovou sinusovku, namísto dynamické obálky signálu. Další méně obvyklé funkce dovolují přepínat mezi Logaritmickým (přirozenějším) a Lineárním (dramatičtějším) režimem komprese a RMS (průměrovou) a Peak (špičkovou) reakcí kompresoru.
Mou oblíbenou funkcí je pak plynulé nastavení tvaru kompresní křivky Knee, na níž jsem zvyklý z Yamahy, a kterou například u svého nového GLD postrádám.
Stejným způsobem, jaký byl popsán u gate, lze klíčovat i kompresor, pouze hlavní sběrnice LR+M/C a Matrix není možné ovládat jiným kanálem. Vzhledem k tomu, že sidechain filtr dovoluje hodně extrémní nastavení, je možné při troše pečlivého laborování dynamickým způsobem utlumit vybranou úzkou frekvenci a napodobit tak třeba de-esser. Kompresor patří rozhodně k nejsilnějším zbraním X-32, detailními možnostmi nastavení dokáže vyhovět prakticky jakémukoliv zvukařskému záměru a v případě chytrého a kreativního použití se s ním dá dosáhnout lepších výsledků, než dovolují konkurenční mixy. Parametry Threshold pro gate i kompresor mají dedikované enkodéry na ploše, pro oba procesory je pak společný jeden 6segmentový LED indikátor Gain reduction s kontrolkami toho, který z efektů má zobrazený útlum zrovna na svědomí. Obě sekce je samozřejmě možné pomocí patřičných tlačítek rychle vyřadit z činnosti.
Základním pracovním nástrojem každého zvukaře je ekvalizér. Ten zdejší je plně laditelný, parametrický. Pro všechny vstupní kanály je určen čtyřpásmový, pro výstupní kanály BUS, LR+M/C a Matrix pak šestipásmový. U všech pásem lze nastavit frekvenci v plném rozsahu (20 Hz – 20 kHz), Gain (+/- 15 dB), šířku pásma Q (0,3 – 10). Méně obvyklá je pak možnost přepínání šesti režimů Low Cut, Low Shelf, široký (muzikální) a úzký (chirurgický) parametrický Bell, Hi Shelf, Hi Cut. Přičemž okrajové režimy je možné za jistých okolností nastavit i pro středová pásma, což dovolí výrazně zvýšit strmost filtrů a může se hodit třeba v okamžiku, kdy potřebujeme na výstupních sběrnicích mixu nasimulovat „něco jako speaker management“ (crossover). Nevybavuji si žádný jiný mix, který by takovou vymoženost nabízel.
Ekvalizér pracuje z hlediska zvuku naprosto bezvadně a pokud člověk ví, co chce a ví jak to udělat, tak to bezpochyby také udělá. Není tedy problém dodat nástroji požadovanou barvu za pomoci širokého režimu Bell, nebo naopak vyříznout vazbící frekvenci bez ovlivnění okolních pásem pomocí úzkého režimu Bell. Způsoby ovládání jsou k dispozici dva. Buď můžeme využít trojici rychle přístupných enkodérů G/F/Q, mezi jednotlivými pásmy se bleskově pohybujeme pomocí přepínačů a režimy volíme rovněž přepínači. Potud je to podobné, jako např. u mixů Yamaha, byť se některé konkurenční výrobky snaží podbízet analogově myslícím kolegům i větším počtem podle mě zbytečných „točítek“.
Ekvalizér je také možné řídit proměnlivými enkodéry pod displejem. Zde je však již nutno zdlouhavěji listovat nepříliš logicky řazenými stránkami, kde pult nabízí vždy jen jeden typ parametru, ale pro všech šest pásem najednou. Nevím, jak kdo, ale já si zpravidla napřed vyberu pásmo, s nímž chci pracovat, najdu potřebnou frekvenci, nastavím její zisk nebo útlum, a posléze doladím šířku Q, přičemž potřebuji možnost bleskového přechodu z jednoho parametru pásma na druhý. Zde naopak musím pro každý z těchto kroků nalistovat vždy další stránku a pro jakoukoliv změnu původního nastavení se vrátit zase zpět. Logičtěji bych očekával, že budu mít na jedné stránce přístupné současně parametry G/F/Q a Mode právě pro konkrétně zvolené pásmo. Ovšem možná mám jen podivný způsob práce a najdou se i tací zvukaři, kteří cítí potřebu v jeden okamžik a u všech pásem měnit parametr Q, anebo chtěl výrobce zkrátka nabídnout i druhou logiku ovládání, jež by se něčím lišila od „channel stripu“.
Předposlední položkou v channel stripu jsou Sends. Prostřednictvím 4 enkodérů a 4 sekčních přepínačů můžeme poslat signál do 16 sběrnic BUS. Pro každý kanál zvlášť je možné nastavit, zda-li se mu sběrnice budou jevit jako Pre/Post EQ Aux, Pre/Post Fader Aux, nebo jako Group s tím omezením, že nastavená volba platí vždy pro sousedící pár sběrnic BUS. Tzn., že není možné mít BUS 1 jako Pre EQ Aux, a BUS 2 jako Group (ale pro BUS2 a BUS3 už to možné je). Vzhledem k velkému počtu sběrnic to nepovažuji za příliš výrazné omezení. Výhodou však je, že signál pro pódiové odposlechy můžeme odebírat v režimu „před kompresorem“, což vokalisty zpravidla potěší.
Úroveň signálu pro sběrnice Aux lze také ovládat pomocí funkce „Sends On Fader“, a to jak master fadery v sekci Bus, kdy vybraný kanál posíláme do jednotlivých sběrnic, tak i opačným „Yamaha“ způsobem, kdy do vybrané sběrnice posíláme jednotlivé kanály pomocí kanálových faderů. Jsou zde tedy k dispozici všechny reálně používané analogové i digitální způsoby, a tak si ten ideální postup pro svůj styl práce najde asi každý.
Poslední sekce Main pak řídí signál v hlavních sběrnicích LR+C/M včetně panoramy. Úroveň signálu pro mono sběrnici (M/C) lze nastavit nezávisle na hlavním faderu pro LR, což najde uplatnění v aplikacích, kdy například do subwooferu nebo středové vykrývačky potřebujeme poslat jenom některé z nástrojů s úrovní odlišnou od hlavního mixu. Tuto možnost například u GLD velmi postrádám.
Třešničkou na dortu a tak trochu poznávacím znamením práce každého zvukaře bývá použití efektů. X-32 v tomto ohledu dává uživateli k dispozici 8 pozic v efektovém racku, do nichž můžeme zapojit i takové přístroje (pluginy), které bychom u jiných digipultů jen těžko hledali. Efekty se dají řadit tradičně do smyčky (inzert na BUS Post Fader), nebo přímo tvrdě inzertovat jednotlivým vstupním a výstupním kanálům. Všem efektům je vlastní přehledné a logické ovládání s GUI (grafické rozhraní), jež bude protřelejším zvukařům tu více, tu méně povědomé. Najdeme zde perfektní bohaté reverby, které i při snaze o velmi kritický pohled zní opravdu použitelně a to i v původním továrním nastavení. Jejich doznívání je čisté, bez třepení a tříštění závěrečné části dozvuku. Ostatně 40bitový interní procesing zde asi dělá svoje. Na své si přijdou jak vyznavači krátkých room efektů, tak příznivci nekonečných jeskyní a katedrál. Dozvuky v X-32 se svou kvalitou téměř blíží „originál Lexiconům“, jež nabízí Soundcraft a v mnoha případech překonávají původní tovární presety v GLD. Výsledek srovnání s efektovými pluginy typu Rev-X, jež nabízí pulty Yamaha, pak závisí čistě na tom, zda posluchač preferuje spíše jemnější dozvuky typu „Lexicon“ k nimž se hlásí také X-32, nebo razantnější reverby s charakterem „Yamaha“.
Samozřejmostí jsou různé varianty efektu Delay. Pokud u něj chceme využít funkci „Tap Tempo“, je nezbytné nastavit na uživatelské tlačítko funkci označenou jako „Time“, na což každý nemusí ihned přijít. K dispozici je i baterie modulačních efektů, jako chorus, flanger, phaser a jejich kombinace s chamber nebo delay. Nadměrné sykavky vyřeší de-esser, vyšší harmonické dodá exciter a zvuk rozšíří stereo imager.
Najde se zde samozřejmě obvyklá sada třetinooktávových grafických ekvalizérů, a to dokonce se dvěma typy průběhu, použitelná v provede-ní Dual (pro odposlechové cesty) i Stereo (pro hlavní sběrnice). Editace grafických EQ probíhá buď pomocí enkodérů pod displejem, nebo prostřednictvím 8 faderů v Master sekci v případě, kdy je použito tlačítko „GEQ on Faders“. Pokud je tlačítko jednou zvoleno, mix si tuto funkci zapamatuje a vždy v okamžiku, kdy je na displeji vybrán některý z ekvalizérů k editaci, najedou master fadery poslušně do daných poloh. Rotačním enkodérem je pak možnost po EQ plynule „scrollovat“ po jednotlivých pásmech, což mi připadá lepší a přehlednější, než přeskakování celých širokých pásem u jiných mixů. Hodnota nastavená na pásmu se dá rychle vynulovat stiskem příslušného tlačítka MUTE. Jediné, co u EQ postrádám, je funkce frekvenčního analyzéru, kterou má třeba GLD.
Mezi pluginy, jež můžeme inzertovat do racku, se najdou i některé skutečné perly. Jedná se především o efekty označené jako Enhancer a Wave Designer, které „jakoby z oka vypadly“ výrobkům slovutné německé značky, jejíž jméno má tři písmena a začíná na „S“ . První z nich zvuk nečekaným způsobem rozšíří, dodá mu dynamiku, vzdušnost a nafoukne okrajová pásma. Výsledek pak zní, jako byste hráli přes mnohem dražší ozvučovací systém, než na jaký ve skutečnosti hrajete. Ten druhý pak dokáže zrychlit/zpomalit a zkrátit či prodloužit attack a sustain zvukových vln, a to poněkud jinou metodou, než to dělá obvyklý kompresor a gate. Skvěle se uplatní zejména ve sběrnici bicích nástrojů. Sadu efektů pak uzavírají Exciter, Stereo Imager, simulace kytarového zesilovače a simulace lampového preampu.
Vzhledem k tomu, jak početná je knihovna efektů a jak šikovná zařízení se v ní ukrývají, je možná škoda, že má efektový rack „jenom“ 8 pozic. Vždy jsem totiž měl lehce smutný pocit, že bych „ještě nějaký ten efektíček dokázal využít“. Avšak konkurenční pulty rovněž nabízejí pouze maximálně 8 volných míst v racku (pokud už vůbec něco takového jako virtuální rack mají) s tím, že alespoň u GLD jsou grafické ekvalizéry přiřazeny všem sběrnicím na tvrdo, takže nezabírají prostor v racku. Bohužel u GLD zase není k dispozici tolik použitelných efektových simulací, jako u X-32, a mohli bychom též dlouze diskutovat o tom, zda jsou u digitálního mixu s chirurgicky přesnými parametrickými korekcemi na všech sběrnicích vůbec potřeba ještě nějaké GEQ.
Vychytávky
Zatímco standardní výbavou X-32 více či mé-ně odpovídá konkurenčním produktům, nabízí i některá unikátní řešení, která konkurence buď nenabízí, nebo která jsou dostupná pouze za nemalý příplatek.
Předně Behringer už v základní verzi bez přídavných slotů poslouží jako virtuální zvuková karta (max. 32 In/Out dle nastavené konfigurace), dovolující multitrackový záznam do PC pomocí USB nebo FireWire. Touto možností získává náskok před částí konkurentů středního formátu, u kterých je přímý multitracking do PC možný buď za tučný příplatek (např. prostřednictvím přídavné karty Dante u GLD), nebo vůbec. Přímý záznam sice dovoluje také Yamaha 01V96i v poslední verzi a také i Presonus StudioLive, nicméně pouze s omezenějším počtem stop.
Dále X-32 nabízí přímou kompatibilitu s personálním monitoringovým systémem P16, který pomocí firemního protokolu Ultranet poskytuje možnost individuálního nastavení poslechu pro téměř neomezený počet umělců. Do sběrnice Ultranet může být nasměrováno libovolných 16 vstupních kanálů či výstupních sběrnic, z nichž si každý performer nastaví svůj vlastní ideální a dokonalý poslech. Test tohoto systému byl uveřejněn v časopise Music Store 12/2012, proto zájemci o bližší podrobnosti nechť hledají informace právě tam.
Výborně vymyšlený je také systém uživatelsky definovaných tlačítek a enkodérů. Nachází se napravo od Master sekce. Nabízí celkem 12 enkodérů a 24 tlačítek, rozdělených do tří přepína- telných vrstev. Na tato tlačítka a enkodéry je možné nadefinovat většinu funkcí mixu, takže je možné zapínat/vypínat efekty, měnit rychle jejich parametry, nastavovat úrovně ve sběrnicích, přesouvat panoramu, „tapovat“ tempo a rychle otevírat zobrazení jednotlivých funkcí... Pokud si člověk předem promyslí, co a jak potřebuje při práci používat, pravděpodobně mu to pult umožní.
Pod každým z enkodérů je rovněž umístěn malý displej, který informuje o jeho aktuální funkci, a který svým podbarvením dává najevo, která vrstva „User Keys“ je právě zvolena. Výhodou je také to, že přiřazování funkcí uživatelským tlačítkům je velmi rychlé a přehledné a nevyžaduje žádné hluboké ponoření se do tajů menu. V tomto ohledu je X-32 ze všech srovnatelných mixů nejpřívětivější, což je ovšem ve zce-la nepochopitelném rozporu s jinak naprostou nekonfigurovatelností rozložení jeho kanálů a jen nepatrnými možnostmi úpravy interního routingu.
X-32 samozřejmě obsahuje ještě obrovské množství dalších vychytávek a chytrých detailů, ať už v oblasti ukládání a načítání presetů a scén, využití interních matrixů, externích stageboxů, monitoringu, integrovaného Talkbacku, ovládání MIDI nástrojů i studiových DAW z X-32, nebo naopak vzdáleného řízení mixu prostřednictvím programu xControl z PC či iPadu, avšak jejich důkladný rozbor by pravděpodobně přesahoval skromné možnosti jediného čísla našeho periodika. Proto pokládám za vhodné odkázat detailů lačné čtenáře na českého distributora, jehož fundovaní pracovní-ci jim jistě rádi zodpoví všechny zvídavé otázky a pomohou vyřešit každou nejasnost, stejně jako pomohli při realizaci testu mně.
Zvuk
Nejobtížněji hodnotitelnou částí mixu je právě jeho zvuk. U digitálních mixů to platí dvojnásobně, protože není zřejmé, co vlastně hodnotit. Mám hodnotit zvuk, který dostanu, pokud na vstup připojím přehrávač s nějakou referenční nahrávkou a tuto „proženu“ mixem se všemi parametry nastavenými na „0“? Anebo zvuk, který se mi podaří nastavit při ozvučování složitého hudebního vystoupení v náročných podmínkách?
Pokud bych se zaměřil na první z možností, prohrál by X-32 pravděpodobně v soutěži s jakýmkoliv analogovým pultem srovnatelné ceny. Ostatně takovou soutěž by prohrál pravděpodobně i Soundcraft Si Compact, ač je jeho zvuk ze všech digitálních mixů této kategorie nejanalogovější, tedy nejvíce plný, s měkkým a hladkým charakterem. Prohrál by také Allen-Heath GLD, přestože má ze všech podobných digitálů nejjasnější a nejčistší výšky. Nicméně takovéto srovnání postrádá jakýkoliv smysl, protože digipult si nikdo přece nepořizuje proto, aby skrz něj proháněl CD nebo dokonce gramofon s korekcemi „na rovně“.
Pokud se tedy zaměříme na druhou z možností, rázem jsme někde jinde. X-32 svému majiteli totiž poskytuje nepřebernou škálu opravdu ostře nabroušeného nářadí, které přijde tím více ke slovu, čím složitější podmínky nám situace nastaví. Pokud by se někomu zdál základní zvuk Behringeru poněkud bezbarvý a plochý, stačí zainzertovat na výstupní sběrnici Enhancer a rázem muzika začne dynamicky dýchat a její okrajové frekvence zářit. Zdají se bicí nástroje málo agresivní a neprůrazné? Stačí nasadit Wave Designer a najednou každý úder na kopák posune posluchače o metr dozadu.
Že je to všecko digitální podvod? Ale není... Cokoliv, čím se dá slyšitelně zlepšit zvuk, zvukař může, ba dokonce by měl použít, bez ohledu na to, zda ví či neví, co je přesně podstatou daného procesu. Zvukaři ve studiích tohle pravidlo znají a neváhají při mixáži nahrávek používat nejroztodivnější „zázračné“ pluginy s enigmatickými parametry. Analogem odkojení live zvukaři jsou v tomto ohledu často jen zbytečně konzervativní.
Takže jak je to s tím zvukem doopravdy? Behringer X-32 má v zásobě pravděpodobně tolik řešení pro jednotlivé ozvučovací situace, ať už se jedná o problémy s dynamikou, zpětnou vazbou, akustikou prostoru, fázovými posuvy, nekvalitními hudebními nástroji atd., že pokud uživatel ví, kdy a proč tu kterou funkci použít, nemůže se mu téměř stát, že by nedokázal vytvořit zvuk takový, jaký si představuje. Anebo možná ještě jinak: nemůže se mu stát, že by za daných okolností s jiným analogovým či digitálním mixem dokázal vytvořit podstatně lepší zvuk, než jaký může vytvořit s X-32. A to je přece to, oč tu běží.
Co tedy říci závěrem?
Německé značce se prostřednictvím modelu X-32 podařilo vyhlásit konkurentům válku hned na dvou frontách. Ač se takový krok jak známo našim sousedům již několikrát historicky nevyplatil, v tomto případě můžeme určitě očekávat úspěšný postup proti liniím nepřátel jak na frontě východní – kde při stejné ceně poráží rozsahem konektivity a obrovskou výbavou konzole kompaktní třídy, tak i na frontě západní, kde v opozici stojí pulty střední kategorie, jež se na něj při srovnatelné nebo jen zanedbatelně lepší výbavě absolutně nechytají cenově.
Pozoruhodné je, že mix je kvalitní nejen svou nadupanou výbavou a zvukem, ale také provedením. Pokud si postavíte většinu konkurenčních mixů vedle sebe (tak jako já) a srovnáte pocit, který máte ze stisku tlačítek, provedení podsvícených enkodérů, grafiky hlavního displeje, ostrosti kanálových displejů, pak musíte, chtě nechtě, přiznat, že to rozhodně není Behringer, kdo tady vypadá lacině.
Jediným výrazným handicapem pro X-32 tak může být noticka „We don´t accept Behringer“, jež se poměrně často vyskytuje v riderech. Ta je samozřejmě s ohledem na některé starší produkty firmy snad i oprávněná a pochopitelná. Ve vztahu k modelu X-32 však taková poznámka vypovídá mnohé spíše o malém rozhledu, či dokonce omezenosti jejího autora, než cokoliv o kvalitě a použitelnosti výrobku jako takového. Ti, kdo si s ridery lámat hlavu nemusí, pak mají rozhodování snazší, protože X-32 se jeví jako skutečně velmi rozumná investice.
