Tak krásně by bylo nám zvukařům, alespoň těm z nás, kteří z FOH pozice řešíme i monitorové záležitosti, kdybychom těchto „radostí“ byli zbaveni a mohli nastavení hlasitostních poměrů na pódiu nechat na samotných muzikantech, kteří jinak slyší máloco ideálně. Nejen pódiem však živ je zvukař, a tak i kolegové trávící svůj pracovní čas ve studiích při natáčení náročných projektů s početnějšími ansámbly by jistě mohli ocenit možnost poskytnout každému z hudebníků kýžený poslech, bez náročného nastavování poměrů jednotlivých sluchátkových sběrnic z režijní místnosti.
Někteří výrobci hudebně-ozvučovací techniky si jsou této potenciální tržní „díry” vědomi, a tak již v minulosti pro-běhlo několik pokusů o její zaplnění. Za zmínku stojí kupříkladu nadějné projekty Aviom A16, nebo Movek MyMix. Nicméně ani jeden z uvedených systémů nezaznamenal výraznějšího rozšíření, ať už kvůli vyšší ceně, problematické kompatibilitě s dalšími zařízeními nebo kvůli malé schopnosti výrobce prosadit svůj vynález na trhu.
To, jak nehybnými a kalnými vodami personálního monitoringu zahýbe systém Powerplay 16, proklínaného i milovaného, ale především marketingově velmi zdatného Uli Behringera, nově technicky zaštítěný prvotřídním „Know How“ firem Midas a Klark Technik, prozkoumáme v dnešní recenzi.
V aktuální nabídce firmy Behringer najdeme hned pět výrobků, podporujících firemní protokol „Ultranet“ a tedy schopných zapojení do potenciální personální monitorovací sítě. Jedná se o digitální mix X32, digitální stagebox S16, síťový distributor (hub) P16-D, rackový vstupní a převodníkový modul P16-I a koncový ovládací interface P16- M. A právě dva posledně jmenované produkty (a dá se říci i pilíře celého systému) jsou předmětem testování.
Za krátkou úvodní zmínku stojí samotný protokol Ultranet, který je jedním z mnoha soudobých prostředků přenosu zvuku po levném, dostupném a všudypřítomném UTP CAT5 kabelu s propojením přes standardní konektor RJ45. Protokol dovoluje ničím nerušený jednosměrný digitální přenos 16 samostatných audio kanálů, přičemž libovolné větvení či řetězení rozvodů je omezeno prakticky pouze představivostí uživatele a počtem či typem síťových komponentů, jež jsou mu k dispozici.
Jako první a nejzásadnější se při vytváření jakékoliv vícekanálové odposlechové sítě nabízí otázka „odkud oněch 16 samostatných kanálů vzít?“. Pokud nejsme vybaveni novým behringerovským digitálním mixem X32, ani nemůžeme kanály „nasát“ přímo z digitálního stageboxu S16, musíme použít vstupní modul P16I, k němuž dále potřebujeme buď běžný analogový mix s patřičným počtem „Direct“ výstupů či sběrnic (např. Behringer Xenyx, Soundcraft FX16ii, Allen-Heath Wizard apod.), nebo digitální mix vybavený dvojím optickým výstupem formátu ADAT (Toslink), rovněž schopný routování patřičného počtu sběrnic či „directů“. Vzhledem k tomu, že nějaká ta ADATová přídavná výstupní karta je k dispozici k většině standardních digitálních mixů (Yamaha 01V96/LS9/ M7CL, Allen-Heath iLive / GLD, Soundcraft Si...) nemusí se využití systému Powerplay nutně vázat při živém ozvučování pouze na spojení s mixážními pulty Behringer, což pro výrobce i uživatele představuje nezanedbatelnou tržní výhodu.
Při nasazení Powerplay ve studiových podmínkách jsou požadavky de facto stejné, tzn. zvuková karta buď se 16 analogovými výstupy, nebo dvěma optickými ADATy. Opět v dnešní době nic nesplnitelného. Samozřejmě pokud nepotřebujeme nezbytně využívat všech 16 kanálů, vystačíme si logicky s mixem či zvukovou kartou s adekvátně menším počtem analogových či digitálních výstupů, které mezi sebou můžeme do jisté míry i kombinovat.
Modul P16-I (4 424,- Kč)
Modul P16-I, zabírající v 19“ racku výšku 1U, je přehledným a nenáročným zařízením, s nímž si bez pomoci manuálu pravděpodobně poradí i méně zkušený uživatel. Jeho zadní strana je osazena 16 symetrickými analogovými konektory TRS, jež přísluší jednotlivým kanálům, vedle nich sídlí dvojice digitálních optických konektorů ADAT Toslink a nezbytný „Euro“ konektor síťového napájení.
Přední stranu pak zabírá 16 posuvných přepínačů, dovolujících přizpůsobit vstupní úroveň každého z analogových vstupů výstupní úrovni zdrojového mixážního pultu či zvukové karty. K dispozici jsou hodnoty +22, +4 a 0 dBu a -10 dBV, což s rezervou pokrývá úrovně většiny profesionálních i domácích zvukových zařízení. Někdo by možná teoreticky mohl považovat plynulou regulaci úrovně vstupu potenciometrem „Gain“ za výhodnější, nicméně je třeba si uvědomit, že P16-I není primárně určen k přímému připojení nástrojů či mikrofonů. Vybuzení jednotlivých zdrojových signálů by měl uživatel nastavit na vstupu předchozího zařízení, tedy mixu nebo zvukové karty, a dále pracovat s prakticky pevně danými linkovými úrovněmi, pro jejichž dokonalé přizpůsobení jsou 4 volitelné hodnoty plně postačující. Ke každému vstupu přísluší také dvě LED, zelená indikující přítomnost signálu v daném analogovém kanálu a červená, varující před jeho přebuzením. První uvedená kontrolka si svou funkčnost zachovává i při využití digitálních vstupů. Pravou část předního panelu zabírá šestice Ultranet (RJ45) výstupů s indikátory aktivity síťového připojení. Dvě poslední LED kontrolky informují o aktivitě obou ADAT vstupů – v případě zapojení analogových i digitálních vstupů současně má ADAT automaticky prioritu před analogem.
Pro přesnost je nutno ještě dodat, že modul pracuje se vzorkováním 44,1/48 kHz při 24 bitovém rozlišení a latenci nižší než 1 milisekunda. Při digitálním zapojení přebírá vzorkovací frekvenci zdrojového zařízení, přičemž režim ADAT SMUX, pracující s menším počtem kanálů na vyšších vzorkovacích kmitočtech logicky není podporován. Což je asi vše, co se k P16-I dá říci, pročež můžeme přejít k daleko zajímavějšímu výstupnímu rozhraní P16-M.
Jednotka P16-M (6 599,- Kč)
Výstupní jednotka P16-M se chlubí stejnou přehledností a „prvněpohledovou“ srozumitelností jako vstupní modul, a tak se i zde dá očekávat, že uživatel s alespoň minimálními zkušenostmi v používání jakéhokoliv mixážního pultu si s většinou jejích funkcí poradí i bez berličky v podobě manuálu.
Zadní (boční) strana zařízení je osázena nezbytnou baterií konektorů. Zleva doprava to jsou: konektor pro externí 12V zdroj (je součástí balení), dvojice RJ45 Thru/In konektorů pro připojení a následné další řetězení sítě Ultranet, konektor DIN pro vstup MIDI, dvojice symetrických TRS linkových výstupů a stereofonní TRS sluchátkový výstup.
Několik sad tlačítek a podsvícených otočných enkodérů pak slouží k samotnému ovládání monitoringového systému. Tlačítka nadepsaná jako „Setup“ jsou určena ke spojení jednotlivých kanálů do sterea (Link), kdy je panorama automaticky roztažena do krajních poloh, spojení většího počtu jednotlivých kanálů do skupiny se společným ovládáním (Group), k uložení aktuálního nastavení (Store), či jeho opětovnému vyvolání (Recall) ze 16 paměťových slotů.
Šestnáct očíslovaných tlačítek + Main ovládá přístup k editaci zvoleného kanálu. Solo a Mute plní, v rámci určitých omezení, o nichž se ještě zmíním, funkce, které bychom od nich očekávali. Pro každý kanál zvlášť je možné použít třípásmový ekvalizér, jehož rozsah (Low Shelf +/-12 dB @ 100 Hz, parametrický Mid Bell +/-12 dB @ 100 Hz – 10 kHz, High Shelf +/-12 dB @ 10 kHz) je zejména při použití se sluchátky dostatečný. Každý zvolený kanál je možné individuálně směrovat v panorámě a samozřejmě také upravovat jeho hlasitost. Hodnoty aktuálního nastavení obou uvedených funkcí jsou přehledně zobrazovány miniaturními LED sloupci. Stlačením potenciometru Volume daný kanál můžeme zamutovat, v takovém případě podsvícení enkodéru pohasne. Tlačítka volby kanálů jsou osazena dvěma LED, z nichž zelená oznamuje přítomnost signálu a červená informuje o tom, který z kanálů je aktuálně zvolen a tedy editován. Výstupní sekce je následně vybavena ještě nastavitelným Limiterem s indikací funkce a ovladačem celkové úrovně Level.
Při praktickém testování se systém projevil jako velice intuitivní, s přehledným a až na jednu výjimku také logickým ovládáním. Ekvalizérem bylo vždy možné do sluchátek bezproblémově nastavit +/- požadovanou barvu. I při smíchání všech kanálů byl zvuk jednotlivých nástrojů vždy dobře identifikovatelný. Malou výhradu bych měl k limiteru, jehož nástup je poměrně tvrdý a velmi slyšitelný. Vzhledem k tomu, že při vysoké hlasitosti dokáže sluchátková sekce nádherně „kreslit“, vyplatí se udržování rozumné výstupní úrovně ovladačem Level s limiterem nastaveným jen tak, aby zlehka „pochytal“ ty nejvýznamnější špičky.
Logika ovládání je, jak jsem již uvedl, příkladná, přesto má své, konstrukcí dané, drobné „mušky“. Jednou z nich je ovládání funkce „Mute“ stejnojmenným tlačítkem. Jeho stiskem uživatel rozhodne, že má v úmyslu „mutovat“ a stiskem příslušných kanálových tlačítek určí, které kanály mají být „zamutovány“. K návratu do normálního editačního režimu je pak nutné opětovně stisknout tlačítko „Mute“, a zde je právě kámen úrazu. Většina uživatelů, pokud je postavena před úkol „zamutuj jeden kanál a edituj další“ (edituj = např. přidej/uber hlasitost) si v okamžiku zpětného přechodu do editace neuvědomí nutnost „vyskočení z režimu mute“, a tak místo editace zmateně „mutuje“ jeden kanál za druhým. Představíme-li si to v situaci, kdy je systém Powerplay nasazen jako odposlech např. ve studiu při nahrávání „symfoňáku“, nebo ještě lépe v obdob-né, předpokládatelné situaci na živém vystoupení typu „symfoňák + rocková kapela“ a stane-li se výše popsané právě v okamžiku, kdy „dirigent zvedá taktovku“... - raději snad dál ani neuvažovat.
Danou úlohu (zamutuj a edituj) jsem si schválně vyzkoušel u čtveřice kolegů, z nichž všichni jsou ostřílenými aktivními muzikanty, dva z nich navíc též zkušenými zvukaři. Do popsané pasti spadli všichni a pouze jeden se z ní dokázal sám bez nápovědy rychle dostat. Na mou otázku „co bys dělal, kdyby se ti to stalo třeba ve studiu těsně před nahráváním?“ se mi dostalo jednoduché odpovědi: „...zvedl bych ruku a zavolal, ať mi to někdo přijde spravit“.
Že se tím za nepříznivé konstelace hvězd a větším počtu současně „mutujících, editujících a následně o pomoc volajících“ hudebníků může nahrávací frekvence či živé vystoupení pěkně pozdržet, je asi nasnadě.
Ruku v ruce s daným problémem jde to, že aktuální nastavení P16M lze sice snadno uložit a vyvolat, ale stejně snadno je možné jej i nechtěně přepsat, a tak v případě vzniku „paniky na palubě“ může předem připravený „template“ z paměti zmizet stejně rychle jako pára nad hrncem.
V rámci objektivity je nutno uvést, že výrobce evidentně myslel celý proces naprosto obráceně, totiž tak, že kanál „mutuji“ stiskem potenciometru Volume a výše popsanou metodou všechny ztlumené kanály naopak rychle „odmutovávám“, nicméně zřejmě nepočítal s hyp-notizující přitažlivostí stejnojmenného tlačítka při provádění úkonu „Mute“. A proč se o tom tak obšírně rozepisuji? Protože mám za to, že pro bezpečné a bezproblémové nasazení systému Powerplay by bylo ideální, kdyby byl modul P16M doplněn o nějaký skrytý přepínač, dovolující neautorizovanému uživateli pouze úpravy v nastavení vzájemného hlasitostního poměru jednotlivých kanálů. Tím by výhody systému mohli bez rizika a nutnosti zaškolení využívat i technicky méně erudovaní jedinci, kterých je bohužel v hudebním světě poměrně velké množství.
I přes uvedený drobný nedostatek je Behringer Powerplay 16 vynikajícím a v současnosti zřejmě také nejnadějnějším systémem pro personální monitoring. Jeho výhodou je na jedné straně otevřenost, která jej nutně neváže k mixážním konzolím ani jiným výrobkům značky Behringer, ale dovoluje jeho použití prakticky s jakýmkoliv rozumně vybaveným analogovým či digitálním mixážním pultem nebo studiovým systémem. Na druhé straně jednoduché, přímočaré a levné propojení s vysoce žádaným mixem Behringer X32 otevírá cestu pro jeho široké použití na hudebních pódiích, v menších divadlech a všude tam, kde není technická stránka věci svázána občas zbytečně snobskými riderovými požadavky na značkovost použitého vybavení.
Čistě subjektivně bych doporučoval použití Powerplay při živém vystoupení spíše s přímo zapojenými sluchátky nebo s IEM bezdrátovými systémy, než s klasickými pódiovými odposlechy. Tento můj názor není odvozen od kvality systému jako takového, ale spíše plyne z mojí nedůvěry ve schopnost běžného hudebníka chápat vzájemné souvislosti mezi některými zvukovými jevy při živém hraní na pódiu. Podle mých zkušeností si totiž velká část muzikantů příliš neuvědomuje, že: „To, že se všecko dá víc nahlas neznamená, že to také všecko bude lépe slyšet“. Ve sluchátkách a IEM systému to příliš nevadí, v klasickém podlahovém monitoru bychom se však s rychlostí listopadového soumraku mohli dostat do začarovaného kruhu oscilujícího mezi zvukovou koulí valící se z pódia na straně jedné a uši trhající zpětnou vazbou na straně druhé. Přičemž zcela bezmocný zvukař by v takovém případě nemohl dělat o moc víc, než „lomit rukama“.
Samozřejmě pokud si Powerplay či celý mixážní systém Behringer pořídí zkušená parta muzikantů, která jezdí se svou vlastní aparaturou a má při jejím použití jasno (a takových plesových či zábavových kapel není v našich zemích zrovna málo), pak nevidím problém ani v použití systému P16 v kombinaci s podlahovými monitory. Ve studiu potom záleží čistě na tom, jak velké a bohaté projekty dané studio realizuje a jestli pro něj může mít personální monitoring nějaký přínos.
V závěru však možná ponechme stranou všechny objektivní funkční výhody v podobě snadného ovládání, dobrého zvuku a jednoduchého zapojení, protože tou největší devizou při jakémkoliv způsobu použití je pro systém Powerplay typicky Behringerovská, čili bezkonkurenčně příznivá cena.