V druhé části našeho povídání o Yes jsme se podívali na jejich nejuznávanější alba Fragile, Close To The Edge či Going For the One a sledovali pomalý ústup z královských pozic art rockové hudby, který de facto vyústil v rozpad skupiny. Ovšem netrvalo to ani tři roky a Yes se vrátili zpět a to silnější než kdykoliv dřív...
Než však dojdeme k obnovení Yes, měli bychom se alespoň okrajově zmínit, co bylo v „hudebním nevědomí". Squire a White totiž dostali nabídku od Jimmyho Page na „menší" projekt. Zpívat by měl Robert Plant společně s Chrisem Farlowem a mělo by jít o jakýsi reunion Led Zeppelin (!!!). Nápad to byl skvělý a je určitě velká škoda, že nakonec k ničemu nedošlo (respektive došlo, ale bez Squirea i Whitea, s pětiletým zpožděním a byla z toho sólovka Page Outrider). Ovšem jednu pozitivní věc to přeci jenom mělo. Jak Squire, tak i White zase dostali obrovskou chuť hrát a začali shánět členy pro svůj projekt, který dostal název Cinema. Na konci roku 1982 se tedy do studia vrhla sestava Chris Sqiure (basa, zpěv), Alan White (bicí, klávesy, zpěv), Trevor Rabin (kytara, zpěv, klávesy) a Tony Kaye (klávesy, zpěv), aby v rámci projektu natočila pár skladeb. Sestava si rozuměla výborně a chtělo to už jenom výrazný hit, který by na novou „kapelu" upozornil a zviditelnil ji. Onen hit pochopitelně přišel a jeho vznik je slavnou legendou. Nechme promluvit nejpovolanějšího – hlavního strůjce, kytaristu Trevora Rabina: „Snad každý se mě ptá, jak jsem přišel na ten riff z Owner Of A Lonely Heart. Už je mi to skoro trapné, ale seděl jsem prostě na hajzlu ve studiu Trevora Horna a najednou mě napadla melodie. Ukončil jsem co nejdřív potřebu a hned vzal do ruky kytaru... No a riff byl na světě..." Dobře, hit by byl, ale Hornovi se pořád nezdál Rabinův zpěv a zkusil nadhodit variantu Jon Anderson. Nikdo nebyl proti, nevyjímaje Andersona, a tak ho pozvali na nahrání několika songů, včetně Owner... Bylo jasno, vymalováno, rozhodnuto – Squire znovu obnovil Yes. V roce 1983 vychází nové, regulérní album Yes pod zvláštním názvem 90125. To číslo značí katalogové číslo vydavatelské firmy Atlantic a je to také první album, kde nefiguruje Roger Dean. Už z obalu, názvu a vlastně i z nové sestavy bylo patrné, že toto budou úplně jiní Yes. Pro jistotu tedy nejdříve vyšel singl Owner Of A Lonely Heart, aby fanoušci byli připraveni. Ovšem co tato skladba dokázala, je pro samotné členy kapely dosud nádherný sen... Snad ve všech zemích jednoznačně číslo jedna ve všech možných hitparádách; neskutečná prodejnost a několika miliónové předprodeje na celé album i koncertní turné – to jsou jen zlomky výčtu tohoto fenomenálního úspěchu jedné skladby. Nutno dodat, že ten riff je vlastně neskutečně jednoduchý, ale možná právě díky tomu geniální. Společně se Smoke On The Water, Satisfaction a Whola Lotta Love nejhranější a nejznámější rockový riff všech dob.
Stylově byla tato skladba (a vlastně celé album) také trochu někde jinde. Celkově se zjednodušilo aranžmá i délka songů; přidalo se více zvukových experimentů; skladby měly spíše písničkový rozměr; pořád se však jednalo o dost propracovanou hudbu s velmi kvalitními muzikanty – těmito atributy se tak vytvořil nový styl hudby. A protože se tímto novým stylem nechalo inspirovat spousta jiných kapel, dostal tento styl název AOR (adult oriented rock – rock orientovaný na dospělé). Kromě Yes takovýto styl proslavili také Rush, Toto, Marillion, pozdější Genesis a vlastně v osmdesátých letech na AOR přešla většina art rockových skupin. Ale vraťme se k albu.
Pochopitelně jsou na 90125 i další skladby a neméně úspěšné; za všechny jmenujme: Changes, Hold On, It Can Happen či Leave It. Pro Yes je to vlastně obrovská satisfakce za patnáct let tvrdé dřiny. To je vážně trochu k nevíře, že se takováhle super kapela s excelentními muzikanty celosvětově proslavila až po patnácti letech!!!!! Musíme však také přiznat, že lví podíl na tomto úspěchu má také hudební televize MTV, která zrovna začínala a ve svých začátcích se nebála uvádět i rockové kapely v hlavních vysílacích časech (kdeže ty krásné časy jsou...?). Každopádně; album se prodávalo až neuvěřitelně a Yes už nikdy tento sukces nepřekonali... Samostatnou kapitolou potom zůstávají koncerty. Spousta fanoušků i hudebních kritiků byla hromsky zvědavá, jak takovou muziku zvládnou Yes živě a hlavně, jak se popere Trevor Rabin s dědictvím po Steve Howeovi.
Ještě před půl rokem bych musel „věřit" tehdejším hudebním periodikům a psát o těchto koncertech „z doslechu". Jako velký fanda filmů jsem sice věděl, že existuje záznam s koncertu, který v roce 1984 natočil později velmi známý režisér Steven Soderbergh (např. Sex, lži a video; Erin Brockovich či Dannyho parťáci), ale tento záznam byl prostě nesehnatelný...
Před půl rokem však konečně vyšel i u nás na DVD, pod „jasným" názvem 90125 LIVE, a díky tomu se s vámi mohu podělit o tom, jak to na mě zapůsobilo. Jde o záznamy z koncertů z Northland Colliseum a Edmontonu, které jsou „prošpikovány" ukázkami z historie americké kinematografie společně s grafickou animací (původně nezávislý filmař se nezapře). Nás však nebude zajímat celkové ztvárnění DVD, jako hudba samotná.
Záznam ukazuje Yes ve vrcholné formě – z celého koncertu doslova prýští obrovský entuziasmus.
Rabin s přehledem zvládá své kytarové party a předvádí se i jako velmi zdatný zpěvák (Changes), který výborně sekunduje Andersonovu ultrazvukovému/éterickému vokálu. Hodně zajímavě také vyznívají staré songy jako např. I_ve Seen All Good People, které jsou upraveny spíše do akustických verzí, což však vůbec není na škodu a řekl bych, že nový háv těmto starým věcem více než sluší. Co vás však nejvíce zaujme, a to hned na první pohled/poslech, je neskutečný řev publika. To skutečně u Yes nebývalo zvykem. K tomu dáme slovo panu Andersonovi: „Byli jsme totálně odrovnaný z toho, co se dělo pod pódiem. Na to jsme nebyli zvyklí... Nádherný holky nám na pódium házely kalhotky, ukazovaly své „přednosti" – pravda, asi ne tolik nám starým akademikům, jako Trevorovi, ale i tak to byly skvělé časy..."
Každopádně; staré časy byly zapomenuty, svět plně akceptoval novodobé Yes a byl zvědav, s čím se vytasí dál. Po dvou letech neustálého koncertování a poté zaslouženého odpočinku se kapela znovu vrací do studia, kde pracuje na nových skladbách. Zde se však začínají objevovat první zárodky neshod mezi členy Yes. Anderson totiž dostává nabídku od „odpadlíků" Wakemana a Howa, zda-li by si nechtěl zazpívat na jednom projektu na kterém pracují. Podobnou nabídku dostává i novic Trevor Rabin. Jeho zase oslovila legendární rocková diva Stevie Nicks (Fleetwood Mac), že by od něj chtěla nějaké písně pro svoji novou sólovou desku. Rabin neodolal a složil nádhernou poloakustickou skladbu Love Will Find A Way. Ovšem osud zamíchal karty úplně jinak, a ke skladbě se dostal Squire, který jí byl tak nadšen (prý nevěděl, že nejde o skladbu pro Yes), že ji chtěl hned nahrát na nové album. Rabin ani nemukl, přeci jenom byl nováčkem, a skladbu Yes přenechal. Jak se to doslechla Stevie Nicks, chtěla Rabina, dle svých slov, zabít a roztrhat koňmi do čtyř světových stran... Vzhledem k tomu, že i Anderson odolal nabídce, tak v roce 1987 vychází nové album Yes BIG GENERATOR. Jako singl byla do světa vypuštěna skladba Love Will Find A Way, která aspirovala na nový Owner... Singl, světem proběhl i v klipové verzi, byl hodně úspěšný a fanoušci houfně nakupovali nové album. Spousta z nich však byla docela překvapena, neboť Big Generator se poněkud přiblížil ke starému klasickému repertoáru a v mnohém připomínal Going For The One. Ti, kteří raději preferovali rannější art rockový styl byli nadšeni, ale nový okruh fandů, který začal poslouchat Yes až díky 90125 byl rozčarován a dodnes toto album nevzal. Touto rozpolceností tedy Big Generator poměrně zapadl i když hudebně se mu nedá vytknout naprosto nic. Z alba vyčnívají Love Will..., Shoot High Aim Low nebo Holy Lamb. Celkově je album posazeno více kompozičně a je tu více prostoru pro akustičtější věci. Andersonovi to s Rabinem skvěle zpívá a zbytek kapely šlape jako hodinky. Bohužel ona rozpolcenost se podepsala i na promotions a světe div se, Yes ani nevyrážejí na turné, což se v dosavadní kariéře ještě nestalo!!! Tyto okolnosti už začínají být vážné a u Yes se začíná smrákat...
Steve Howe a Rick Wakeman svou ideu nového projektu neopustili, znovu oslovili Andersona a nabídli další jméno - Bill Bruford. Tentokrát jim na to kývl a v roce 1989 vychází album, které je svým názvem a hudebním pojetím takovým „černým koněm" v diskografii Yes. I když Yes... Album totiž vyšlo pod jmény členů kapely či projektu: ANDERSON, BRUFORD, WAKEMAN, HOWE.
Stylově jednoznačně hudba Yes; obal dělal Roger Dean; koncertní turné pod názvem An Evening Of Yes Music (Večer s hudbou Yes); na koncertu hrány staré skladby (jako perlička je použit motiv Owner... v akustické verzi) – prostě regulérní Yes, avšak bez Squirea. A jak známo, ten má název patentován, čili v žádném výčtu alb Yes toto album nefiguruje. Nicméně, pro všechny fanoušky/kritiky je další řadovou deskou, která logicky navazuje tam, kde tato stará sestava skončila. Tím se to všechno krásně zamotalo a aby toho nebylo málo, v roce 1991 vychází album Yes UNION, kde učinkují: Anderson, Bruford, Howe, Kaye, Rabin, Squire, Wakeman a White, čili všichni členové Yes (kromě Bankse), kteří kdy figurovali v této kapele...?! Tento zvláštní počin, jaký nemá v rockové historii obdoby, se setkal s neuvěřitelným zájmem veřejnosti a následné turné bylo beznadějně vyprodané. Album jako takové zase tolik zájmu nepobralo, každý chtěl hlavně vidět všechny tyto excelentní muzikanty pohromadě. Byl to takový hudební svátek pro všechny fandy poctivé hudby. Specielně, a vcelku logicky, byl největší zájem upřen na dva „kohouty na smetišti" - Howe vs Rabin. Jsem hrdým vlastníkem DVD z tohoto turné a mohu říct, že těmto dvěma společná práce jenom prospívá. Oba dva ze sebe vydávají maximum a chtějí celému světu, a hlavně tomu druhému dokázat, že on je ten jediný kytarista Yes. Pochopitelně „vyhrál" Howe, protože s Yes nahrál mnohem větší množství alb než Rabin – ale jak sám Howe někde prohlásil; bylo to na body... Každopádně; my kytaristé můžeme pouze „slintat", když ty dva zapomenou na osobní invektivy a rozehrají své party ve skladbě Miracle Of Life z Unionu. To nelze nazvat jiným slovem než – nádhera. Asi bych nebyl sám, kdo by si přál více skladeb nebo dokonce celých alb, kde by jak Howe, tak i Rabin, hráli společně...
Ale aby té zamotanosti nebylo pořád málo, v roce 1994 vychází další řadovka TALK, kde je zase pohromadě sestava: Anderson, Rabin, Kaye, Squire a White. Toto album je opět úplně jiné a tentokráte opravdu hodně. Nechme promluvit Squirea: „ Na Talk jsme poprvé nenahrávali na pás, ale šli jsme na to digitálně. S touto technikou měl zkušenosti pouze Trevor a ten nás přesvědčil, že se s digitálem dají dělat kouzla. No a tak jsme do toho šli. Dnes už je to naprosto normální, tímto způsobem nahrávat, ale v `94 to byla naprostá inovace. To se mi právě na Yes líbí, že se nebojíme zkoušet neustále něco nového..." A jak Talk zní? Skvěle!
Yes hudebnímu světu znovu ukázali nový směr a dámy a pánové, věřte nebo ne, nebáli se použít ve zvuku kytary high gainové zkreslení!!! Zní to vážně až neskutečně; podladěné power metalové riffy vs akustické vyhrávky, na druhou stranu nádherné melodie v sólech, geniální (nemohu jinak) rytmika se šílenými zvraty (být bubeník, tak si to jdu hodit nebo prodám bicí), Anderson tu zpívá jako nikdy v životě (v jedné skladbě zpívá tón g3!!!!!); skladby jsou neobyčejně vzdušné, melodické s hymnickými refrény; to vše v AOR balení – skutečně mistrovské dílo, to se prostě musí slyšet!
Ovšem, ač už je to k nevíře, ani ne po dvou letech je zase všechno úplně jinak. Ve starém kině v americkém městečku San Luis Obispo se schází sestava: Anderson, Howe, Squire, Wakeman a White, aby uskutečnila sérii koncertů pro věrné fanoušky. Koncerty byly nadmíru úspěšné, kluci si lidsky rozuměli jako za starých časů, a tak došlo k nové etapě Yes, která vyústila ve vydání nového alba. Vzhledem ke spoustě nového materiálu nakonec vycházejí dvě dvojalba. Obě mají shodný název KEYS TO ASCENSION, pouze se liší římskou číslovkou I a II. Obě dvojalba obsahují napůl živé a napůl studiové skladby, které byly složeny nebo nahrány ve zmíněném kině. Zvukově i hudebně jde o návrat ke kořenům, avšak fanoušci na to evidentně nebyli připraveni, a obě alba poněkud zapadla. Další faktor, který ovlivnil prodejnost je určitá nesehranost (je to vůbec možné, říci toto u Yes?) a kapela si zase na sebe musela zvykat. Tak alespoň obě alba působí – proto je neuvěřitelné, že necelý měsíc (!) po vydání Keys... vychází nový studiový počin OPEN YOUR EYES, který je zvukově i hudebně velmi podobný Going For the One a světová periodika opět začínají brát Yes vážně, i když jim vytýkají určitou formu dinosaurismu bez inovace. To samozřejmě muzikanty nemůže nechat chladnými a na další studiovou desku přizvou dva nové hráče. Wakeman byl už standardně dávno pryč (spočítá vůbec někdo, kolikrát Yes opustil a zase se vrátil zpět?) za svými sólovými projekty a na jeho místo přichází ruský emigrant žijící ve Spojených Státech - klávesista Igor Khoroshev, který má za sebou klasicko-klavírní ruskou školu. Protože si byl Howe velmi dobře vědom vysoko nasazené laťky páně Rabina a jeho „drsnější" kytarové hry, která skvěle fungovala se Squire/Whiteovou rytmikou, doporučil jako druhého kytaristu Billyho Sherwooda.
Tento krok, ač pro někoho možná divný (přeci jenom; dva kytaristé u Yes?) měl svou logiku. Nezapomeňme, že už se píše rok 1999 a Steve Howe se svým klasickým art rockovým cítěním nedokázal uspokojit ty davy fanoušků, kteří stále volali po návratu Trevora Rabina a chtěli také na koncertech slyšet nějaké věci z 90125 či pozdějších alb, což je u Howa věc zhola nemožná – jednoduše má velmi odlišný styl hry na kytaru než měl Rabin.
Na konci roku 1999 tedy vychází nové album THE LADDER, které je dokonalou ukázkou sehranosti obou kytaristů a mísení dvou zcela odlišných stylů – klasických art rockových vyhrávek a „novodobých" kytarových technik jako jsou tappingy, práce s pákou či metalová arpeggia. Toto souznění opravdu funguje a to více než dobře! Zmiňovat se o bezchybné rytmice a excelentním zpěvu je opravdu zbytečné. Mohu opět potvrdit díky DVD z koncertu, které vyšlo v roce 2000 pod názvem House Of Yes: Live From House Of Blues.
Po vzoru Deep Purple si také Yes chtěli udělat radost v podobě koncertu se symfonickým orchestrem a v roce 2001 jde do světa nové album MAGNIFICATION. Na něm překvapivě nefiguruje Rick Wakeman, který by si určitě takovou příležitost nenechal ujít. Důvod je prostý; měl druhý srdeční kolaps... Ten samý rok ještě vycházejí raritní nahrávky z natáčení Keys... pod názvem KEYS TO THE STUDIO ASCENSION TWELVE INCHES ON TAPE a to je prozatím poslední oficiálně vydaný materiál této skupiny.
V roce 2003, tedy na pětatřicáté výročí své existence, se Yes vydávají na mamutí koncertní turné, které bylo nazváno Full Circle Tour a které dorazilo i do našich končin. Sestava byla následující: Anderson, Howe, Squire, Wakeman a White čili nejklasičtější Yes. Koncert trval skoro tři hodiny (s dvaceti minutovou přestávkou) a byly zahrány poklady jako např. Sweetnes, No Oportunity..., Yours Is No Disgrace, Starship Trooper, I_ve Seen All Good People, Roundabout, Close To The Edge, And You And I, Don_t Kill The Whale, Awaken či Owner Of A Lonely Heart a samozřejmě při sólové exhibici Steva Howa The Clap a Mood For A Day. Byl to jedinečný zážitek, při kterém mi občas doslova vlhla očička...
Jako nezbytnou porci tabulaturových ukázek jsem vybral oba úspěšné singly: Owner Of A Lonely Heart a Love Will Find A Way, které dobře charakterizují Rabinovu hru.
Závěrem se zkusíme podívat na kytarové vybavení pánů Howa a Rabina.
STEVE HOWE
Steve vlastní neuvěřitelnou sbírku kytar jejichž výčet je na kytarovou encyklopedii. Určitě však musíme zmínit jeho signifikantní nástroje jako Gibson ES Artist, Gibson ES 345 (1965), Gibson ES 175 (1964), Fender Stratocaster (1966), Fender Telecaster, stará neidentifikovatelná klasická španělka, 12-str. Martin (1972), několik mandolín, 12-str. Rickenbacker (1965). Dále používal kytary Steinberger, Fender Pedal Steel a také vlastní unikátní klasiku z roku 1780!
Co se týče aparátů či efektů; na otázku jaké Steve používá či používal efekty, odpovídá: „I_m sorry, that_s a secret really." Nicméně; něco se „vyšťárat" dalo. V dobách Asia, ABWH a Yes Union používal pedal board od Peta Cornishe (legendární člověk, který stavěl pedal boardy i pro Davida Gilmoura), kde měl zabudované tři Volume pedály Ernie Ball, Wah-Wah Vox Clyde McCoy a Zoom GFX-8. Dále hojně používal kytarové syntezátory MicroSynthesizer a Monophonic Guitar Synthesizer od Elecktro-Harmonix a také Korg A3. V dobách Ladder a na svých sólovkách také ve studiu používal zvuky z jeho signované zvukové karty Steve Howe A-3, která koncepčně vychází z Korg A3. Pro Howa jsou typické aparáty Fender – Twin Reverb, Dual Showman, Quad Reverb; občas také používal Vox AC50. A nyní? Steve se vrátil k tradičnímu pojetí, čili na pódiu dvakrát Fender Twin Reverb – toť vše. Viděl jsem to na vlastní oči; veškeré zvuky vytvářel pouze rukama a výměnou nástrojů...
TREVOR RABIN
Oproti tomu Trevor je výrazně jiný typ hráče a efektů používal a používá mnohem více. Obzvlášť, když se po odchodu z Yes dostal pod ochranná křídla produkční společnosti legendy filmové hudby Hanze Zimmera Media Ventures, kde skládá hudbu k filmům. Za všechny filmy zmiňme alespoň Armagedon či Con Air.
Ohledně kytar je Rabin mnohem skromnější než Howe a většinou používá kytary Fender Stratocaster. Na turné k 90125 používal Stratocastera z roku 1962 s palisandrovým hmatníkem, který byl celý psychedelicky pomalován a měl plechové snímačové plato (pickguard). Dále hodně používá akustické nástroje Alvarez (teď už se vyrábí signované modely označené TRAlvarez). Vlastní také nástroje Weston, Tokai, Dean a pochopitelně, jako Howe, Gibson ES 175.
Stejně jako Howe i Rabin u Yes používal pedal board od Cornishe ovšem na rozdíl od Howa ho měl mnohem více narvaný efekty. Převážnou většinou používá efekty od MXR: Distortion plus, Analog Delay, Dyna Comp, Pitch Transposer. V pedal boardu měl také Roland Space Echo, dva Volume pedály Ernie Ball a občas má externě připojený Korg A5, který ovládá dalším Ernie Ball Expression pedal. V racku jsou pak Lexicon 2000, MXR Digital Reverb a Rockman.
Na aparáty má stejný „vkus" jako Howe – tedy Fender Twin Reverb; občas používá stacky Marshall JCM 800 a v poslední době „koketuje" s firmou Soldano.
Co říci závěrem? Snad se ještě někdy dočkáme podobné akce jako byl Union a kompletní sestava Yes dorazí i k nám. Neboť, jak praví klasik, kvalitní muziky a excelentních muzikantů není nikdy dost... YES RULES!!!
