Jméno Vernona Reida je ponejvíce spojováno se výraznou, avšak dnes již neexistující skupinou Living Colour. S jejím zánikem však nezaniklo umění jeho kytarové hry.
Pravda, o tomto, ač stále aktivním, kytaristovi černé pleti dnes není příliš slyšet, to ale zdaleka neznamená, že zabývat se jeho osobou by nemělo býti užitečné. Za vrchol jeho kariéry je (zatím) nutno nepochybně označit úspěchy, kterých se mu dostalo za působení ve svého času -- a vlastně i dnes, o čemž svědčí další výběr hitů nyní vycházející -- velmi uznávané kapele Living Colour. A řekneme-li uznávané, pak tím nemyslíme pouze úspěch komerční, počítaný na řádově v milionech prodávaná alba, ale rovněž uznání ze strany muzikantské veřejnosti, neboť nelze pochybovat o tom, že vlastně celá skupina byla tvořena velmi silnými osobnostmi. Právě ukončení její činnosti (pro nějž se Reid jako zakládající persona rozhodl) se stalo příčinou faktu, že jeho jméno dnes poněkud upadá v zapomnění. Vzhledem k nadčasovosti, kterou bývají umělecká díla včetně hudebních -- a včetně rockových -- obdařena, se však bez rozpaků pustíme do menšího průzkumu jeho dosavadních aktivit.
Asi jako pro každého hudebníka, i pro něj hrály počátcích jeho hudební dráhy důležitou roli všelijaké vlivy. Už tady je možno vypozorovat poměrně dosti velkou otevřenost vůči nejrůznějším žánrům -- od klasické hudby (Debussy) přes jazz (Ornette Coleman, John Coltrane, Pat Martino, McLaughlin) a africkou hudbu až po hardrock (Led Zeppelin) i punk (Sex Pistols). Velkou roli hrál i blues, nedá dopustit na Cream a jedním z nejdůležitějších oblíbenců Carlos Santana. S tím se mimochodem dostal i ke spolupráci na jeho albu Spirits Dancing In he Flesh. Reid nenavštěvoval žádnou hudební školu, jeho vzdělání v tomto směru tvořila kombinace soukromých hodin a samostudium. Nikdy se ani nesnažil kopírovat notu po notě cizí licky, šlo mu především o vystižení nálady té které skladby či stylu. Ani dnes sice nezanevřel na své hudební kořeny ale... "Vyrostl jsem na hudbě 70. let, ale necítím potřebu ji kopírovat. Důležitější je žít současností" -- a nejen na albech Living Colour, ale především v pozdějších projektech svá slova dokazuje více než výmluvně.
Kterého muzikanta už alespoň jednou nenapadla otázka, zda přílišné cvičení hráče neomezuje a nenutí jej omílat stále dokola nadrilované postupy? Může to být však i naopak – a zdá se, že podobného názoru je i Mr. Reid: „Rozvíjení techniky hry pro mě znamená to, že při hraní nemusím myslet na fyzická omezení. Všichni jsme nicméně určitým způsobem limitováni. U těch, jejichž hráčské schopnosti jsou na vysoké úrovni je často těžké to rozpoznat, ale i takoví mistři, jako Julian Bream, Allan Holdsworth nebo B. B. King mají své zažité charakteristické postupy."
Diskografie
Diskografie Vernona Reida sahá až k počátku 80. let, objevoval se na albech různých interpretů, z nichž nejznámějším jménem bude nejspíše jazzový kytarista Bill Frisell. V polovině oné dekády pak spolu s vynikajícím bicmenem Willem Calhounem, neméně skvělým basistou Muzzem Skillingsem a zpěvákem Corey Gloverem dávají do kupy černočerné kvarteto s již zmíněným názvem Living Colour. Po nějaké době si kapely všímá sám velký Mick Jagger z Rolling Stones a cesta k úspěchu začíná nabývat zřetelnějších obrysů. Nejdříve si Reid zahrál na Jaggerově sólovce Primitive Cool a ten na oplátku produkuje jejich demonahrávku. Už někdy v té době se Reid mimochodem podílel na albu Yo! Bum Rush The Show vynikajících rapperů (dnes se otevřeně hlásících na stranu Napsteru) Public Enemy, což u rockového kytaristy ještě dlouhou dobu nebylo obvyklé. To bychom také mohli považovat za první výrazný experiment v rámci přechodů mezi zdánlivě neslučitelnými styly. V roce 1988 přichází první deska LC, která znamená jasný úspěch, což se projevilo i tím, že kapela je často zvána na šňůry, a to s kapelami nejrůznějšího ražení. Za vrchol se dá považovat turné s Rolling Stones (k albu Steel Wheels). Turné vyústilo na posledním koncertě společným jamem ve skladbě It_s Only Rock_n_Roll. O albu Time_s Up postačí konstatovat jen tolik, že kapela potvrdila své kvality, přičemž je znát i určitý posun o něco „dál". Nepočítáme-li EP Biscuits a pozdější výběrovku Pride s nějakým tím bonusem v podobě nových věcí (1995), pak album Stain z roku 1993 je posledním regulérním studiovým počinem. A je to evidentně škoda, neboť je okamžitě jasné, že kapela zraje jako víno. Zvuk je dotaženější, aranžmá propracovanější, kapele to šlape jedna radost. Na albu se také blýsknul nový basista – Doug Wimbish. Pro Vernona Reida však stylový záběr LC začal být zřejmě příliš těsný, hudba kterou produkují jej přestává bavit. Rozhodnul se proto pro vlastní cestu -- v roce 1995 kapelu rozpouští a věnuje se nadále sólovým aktivitám. Hmatatelným důkazem jeho činnosti je však dosud jen album Mistaken Identity z roku 1996. Je třeba říci, že většinu svých příznivců dosti zaskočil, jeho tvorba už nemá s LC prakticky nic společného. Své hudební myšlenky rozvíjí povětšinou na hip-hopovém podkladu, atmosféra je dobarvována samplovanými zvuky, rapem, melodiemi s jazzovou příchutí a do toho všeho Reidova kytara. Svého času bylo tohle dílko považováno za poměrně avantgardní, dnes (vzhledem k posledním trendům) však můžeme říci jen tolik, že byl jako jeden z nemnoha „pouze" o nějaký ten krůček vepředu. Ne příliš známá už je nahrávka s kytaristy Davidem Tornem a Elliotem Sharpem (1998). V současné době pracuje na vlastních projektech ve stylu Mistaken Identity – např. The Yohinbe Brothers společně s DJ Logicem. Jako ostatně po celou dobu své hudební kariéry neustále hostuje na deskách nejrůznějších interpretů či na filmových soundtracích. Pro úplnost je třeba dodat, že zbylé 3/4 LC zůstali pospolu a rozjeli kapelu s názvem Jungle Funk (už nejméně 2x koncertovala i v ČR), která hraje, jak je z názvu patrné, v moderních junglových/breakbeatových rytmech – ovšem naživo.
Pro LC bylo zřetelně typickým prvkem střetávání mnoha různých stylů – základem zůstává především inteligentní hard rock, ale občas zaslechnete country, prvky africké hudby, jazz… a především funky. „Nejde však často jen o to, vzít určitý styl, pak nějaký jiný a jednoduše je slepit dohromady, je třeba to provést s citem." „Pokud jde o improvizaci (při hraní naživo), je to jako uzavřít s posluchači určitou dohodu. Musíte jim dát, co chtějí a pak si to vyberete zpátky. Když jsem sám na koncertě jako fanoušek, mám také rád, když kapela zahraje moji oblíbenou skladbu v nezměněné verzi. Pak se ale cítím provinile, protože si uvědomím, že právě to je pro hráče velmi svazující. Je třeba najít určitou rovnováhu." Sóla na studiových nahrávkách pocházejí většinou z improvizace. „Improvizuju a hraju, dokud neobjevím něco, co se do skladby hodí. Chci, aby se mi podařilo zachytit věci, dokud jsem v určité náladě a cítím určité vzrušení. Nikdy nepřemýšlím stylem _teď budu hrát ve zmenšené a pak v pentatonické stupnici_, je to spíše něco mezi vědomým a nevědomým hraním. Zkrátka ze mě vypadne shluk not, který obsahuje určité harmonické a rytmické prvky."
Gear
Nyní krátce ke kytarám a aparátům, které Vernon Reid obvykle používá. Jeho jasně nejoblíbenější značkou kytar je Hamer -- má jich docela hodně a jsou osazeny (aktivními) snímači EMG. Na některé z nich si dokonce sám navrhnul design. Rovněž sáhne po nástrojích ESP (zejména v dřívějších dobách -- v období 1. alba LC), jedna z jeho oblíbených ESP byla osazena snímači DiMarzio. Mezi další kusy patří Les Paul Goldtop od starého dobrého Mr. Gibsona nebo akustika Washburn. Struny nesou značku D_Adario o síle 0.11—0.49. Z efektů jmenujme kvákadlo Cry Baby, Digitech Whammy (slyšte např. sólo k vyvedené coververzi Sunshine Of Your Love, tuším pro soundtrack Last Action Hero), delay Electro-Harmonix a Eventide H-3000. Sám říká, že v období prvního alby LC používal každou kytaru a zesilovač, které se mu dostaly do rukou. Postupem času se však umírnil a svůj aparát zredukoval na Mesa/Boogie Triple Rectifer a preampy TriAxis (Mesa), MP-1 (ADA) a Pearce v kombinaci s konci Mesa/Boogie 50/50 a VHT 2150.
Bez zajímavosti není zajisté skutečnost, že někdy v období desky Stain upustil od běžného zapojení efektů do série a zvili raději cestu paralelní. Tím rozumějte rozdělení signálu do sterea tak, že jedna větev je hnána přes efekty, zatímco ta druhá zůstává zcela a naprosto efekty nedotčená. Podíl jednotlivých signálových cest pak mění podle potřeby. Podle jeho vlastních slov se mu tak podařilo získat ten nejlepší "crunch", jaký kdy měl.
Vernon Reid rovněž patří k těm, kdož si s chutí vyhrají s kytarový, syntezátorem – tady zůstává u standardních a osvědčených Rolandů (GR-300, GR-700). Výsledek nelze přeslechnout např. v kratičké skladbě History Lesson (Time_s Up) nebo hitovce-klipovce Nothingness (Stain). „Většina kytaristů se drží představy, že se syntezátorem musí hrát stejným stylem, jako hrají obvykle na kytaru", říká k tomu, „já si ale myslím, že jde o naprosto odlišnou věc, která vyžaduje odlišný přístup. Už to není zvuk kytary, proto je třeba zcela jiné frázování."
Chcete-li si zjistit některé podrobnosti na Internetu, můžeme doporučit především stránku www.geocities.com/SunsetStrip/Palladium/8797. Dále stojí za shlédnutí stránky www.dougwimbish.com a www.willcalhoun.com, kde se můžete dovědět více o aktivitách ostatních členů LC i o kapele Jungle Funk.
