„Celý trik spočívá v tom, že je třeba mít na paměti, že zatímco marketing kapely znamená připomínat lidem její existenci, její přílišné vystavování na odiv může mezi spotřebiteli vyvolat nudu. Kapela si musí udržet svůj exkluzivní image a své tajemství stejným způsobem jako třeba parfém." (Miles Copeland)
Ve své době bývalo tohle trio mezi „pravověrnými rockery" nezřídka házeno mezi komerčáky. Časy se ale mění. Dnes by z českého éteru zněly i nejprostší popěvky jako příjemné lahůdky. Koneckonců, všichni byli a jsou špičkoví instrumentalisté....
V literatuře se dočteme dokonce přesné datum kdy vzniká základní článek budoucího slavného tria. Kalendář ukazuje 9. ledna 1977 a v tehdy punkovém Londýně se setkávají Stewart Copeland a Gordon Matthew Sumner. Ten první bubnuje už dva roky v progresivních Curved Air, ten druhý, přezdívaný Sting, zrovna končí jako baskytarista a zpěvák v jazzfunkovém combu Last Exit a je klientem úřadu práce. Za tři dny už začínají zkoušet se čtyřiadvacetiletým kytaristou Henri Padovanim, rodilým Korsičanem (nar. 13.10. 1952), členem kapely Flaming Groovies. Stewart, jako vedoucí kapely, měl původně v úmyslu angažovat sólového zpěváka, ale přes řadu inzerátů to nevyšlo. Řešení se Stingem byly tak trochu nouzovka. První společné tóny se rozeznívají v Copelandově domácím studiu ve čtvrti Mayfair...
Všechno ale má svůj vývoj a muzikanti v té době už zdaleka nejsou žádnými teenagery. Stewart Copeland se narodil 16. července 1952 v Alexandrii, v americkém státě Virginia (v literatuře se s oblibou traduje, že šlo o tu známější Alexandrii - egyptskou...). Jeho otec byl nejen výborným trumpetistou (hrával dokonce u Woody Hermana), ale také vysokým důstojníkem CIA. A tak se Copelandovi často stěhovali. Především po blízkém východě. Od třinácti šlape ve stopách staršího bráchy Iana (podobně jako Miles se později věnuje promotérské práci) a bubnuje v teenagerovských kapelách v Bejrútu. Studia na tamní univerzitě nedokončil a dopadlo to až ve dvaasedmdesátém v Kalifornii. Mezitím ale prošel i drahou soukromou školou v jihoanglickém Millfieldu. Od roku 1974 vystupoval s Curved Air, když byl nejprve jejich manažerem. Hraje na albech Midnight Wire (1975), Airbone (1976).
Padovani začínal na Korsice v tamních tanečních klubech a v první polovině 70. let dělá diskžokeje v Aix En Provence, kam odešel studovat. Na podzim r. 1976 ale balí kytaru a zesilovač do auta a z kouzelného provensálského města razí – směr Londýn. Tam se seznamuje s bratry Copelandovými....
Sting je pro změnu Angličan jako Brno, původem z Wallsendu, městečka těsně sousedícího s Newcastelem. Narodil se 2. října 1951 jako syn půvabné kadeřnice a roznašeče mléka. („Pocházím z rodiny outsiderů - jsem nejstarší ze čtyř sourozenců - a vždycky jsem odmítal připustit, že bych mohl dopadnout tak jako naše famílie.") Začínal na matčin klavír, v osmi se už učí na starou kytaru, kterou dostal od strýce (hrát na ni ale uměli i táta a brácha Phil). Otec mu dokonce zaplatil hodiny, nicméně jeho učitel brzy prohlásil, že se stejně nic nenaučí...(!) Sting se pak učil sám, mj. poslechem vinylových singlů a to tak, že je pouštěl buď na rychlost 33 - aby rozeznal kytarové party, nebo zrychlil na 78 - aby slyšel basu... Vedle toho, že byl televizním maniakem, taky hodně četl (Kerouaca, Larkina, Hughese..) a vůbec si vybudoval velice pěkný kulturní rozhled. Stal se rockovým fandou a v místním klubu A Go-Go zažil na vlastní oči takové kapacity jako byl Hendrix nebo Cream. Vůbec prvním koncertem, který tam ve svých třinácti viděl, bylo vystoupení Graham Bond Organisation, tehdy i s Jackem Brucem. Právě ten byl příčinou proč Sting propadl basovce. Tu první, hodně pochybné kvality, dostal od kamaráda. Jako samouk zvládnul velice dobře i kontrabas.
Je také pravda že už v pubertě začal kamarádit i s marihuanou, ale asi to nebylo tak hrozné, když se ve škole prosazuje jako velmi nadějný sprinter... Po maturitě na církevním chlapeckém gymplu v r. 1969 a dvou letech všelijakých džobů (na stavbách, v konzervárně i na finančním úřadě) jde studovat angličtinu a hudbu na newcastelskou pedagogickou fakultu. Tady nejen hodně „zlevicovatěl" (podporuje dokonce irskou IRA), ale hlavně pronikl na místní jazzovou scénu. Prochází newcastelskými soubory Earthrise, The Riverside Men, River City Jazz Band a Phoenix Jazz Band (jejich trombónista, Gordon Soloman, mu tehdy dává nejprve přezdívku Stinger, jež brzy zkracuje na Sting, čili Žihadlo - kvůli jeho tričku s černými a žlutými pruhy, které mu připomínalo včelu).
V r. 1972 je členem The Newcastel Big Bandu s nimž dokonce hraje na jednom jejich albu vydaném na místní značce Impulse. Za dva roky už má vlastní, a časem docela úspěšnou jazzrockovou kapelu - Last Exit (údajně znějící jako Weather Report s vokály). V r. 1975 zpívá a hraje na jejich singlu Whispering Voices (na zn. Wudwink). Navíc vyšlo i „kazetové" album. Jeho matný vysoký hlas bývá někdy přirovnáván k projevu jazzových zpěvaček Cleo Laine a Flory Purim. Už tehdy podepsal autorskou smlouvu s vydavatelstvím Virgin. Přesto ještě zdaleka nenazrál čas aby pověsil učitelství na hřebíček a tak svou profesi uplatňuje od podzimu 1974 na jezuitské St. Catherine‘s Convent School v Cramlingtonu. Vydržel tam 2 roky. V květnu 1976 se „musí" ženit - bere si herečku Frances Tomelty. Následuje letní angažmá Last Exit na lodi Orianna av listopadu narození prvního syna Josepha. Už počátkem roku 1976 je nadmíru ctižádostivý Sting rozhodnut přestěhovat se s celou rodinu i psem do Londýna. Ostatní členové Last Exit ale podobný trvalý přesun víceméně odmítají...
První oficiální nahrávkou nového tria The Police se stává singl Fall Out, který vzniká už 12. dubna 1977 ve studiích Pathway. Faktura přitom zní na pouhých 150 liber a kytarové sólo za neschopného Padovaniho musel prý zmáknout Copeland (!). Pár dní na to začínají Stewart a Sting zkoušet s newyorskou punkovou zpěvačkou Cherry Vanillou, která do Anglie dorazila jen s jedním muzikantem a jako The Police coby předskokani na jejím krátkém britském turné si vydělají prvních 25 liber za večer.
Úplně první koncert tria se odehrál v březnu ve Walesu, v newportském klubu Stowaway. V té době se Sting občas vídá i s Bobem Geldofem, tehdy frontmanem Boomtown Rats. Ten vzpomíná: „Dělali zajímavou muziku. Znělo to jako agresivní reggae a rozhodně nezapadali mezi punkovej styl té doby."
Další čtrnáctidenní šňůru startují v klubu Roxy v Covent Garden, když hlavním tahákem koncertů je Johnny Thunders & The Heartbreakers. Hned poté následuje turné po Holandsku, v pozici předskokanů Wayne Countyho & The Electric Chairs. A když je zrovna kšeftů málo, tak si třeba Sting umí přivydělat jako model. V kapele se zdaleka nejvíc tvářil jako punker, ale byla to spíš křeč. Hlavně si ale stále nebyl jist, jestli je konečně v té správné kapele, která mu zajistí toužebně očekávané peníze a slávu. K tomu přišla nabídka od kamaráda a bývalého spoluhráče z Last Exit Gerryho Richardsona, aby hrál v doprovodné kapele Billyho Oceana. Navíc mu hráčsky ani lidsky neseděl kytarista Padovani. Naštěstí Stewart coby šéf kapely věděl, kdo pro ni je důležitější...
V květnu vychází na značce Milese Copelanda Illegal zmíněný první singl a náklad je hned rozebrán. V tehdy prestižním britském nezávislém žebříčku pochopitelně bodují...
Kolem The Police se ale už pár týdnů kují pikle: Baskytarista Mike Howlett, tehdy člen kultovního seskupení Gong, má jistý plán v podobě skupiny Strontium 90. Místo baskytaristy nejprve nabídl Stingovi a následně dal lano i Copelandovi. Jednoho chlapíka už připraveného měl - zkušeného kytaristu Andyho Summerse.
Ve čtyřech, tedy s Howlettem, nahráli už v únoru pár snímků ve studiu Virtual Earth a 28. května vystupují před 6 tisíci hippies na reuniovém koncertu Gongu v Paříži. Studiové i live snímky se po mnoha letech dostanou na album Strontium 90. Hlavně to ale je šikovný způsob jak z kapely vyšachovat Padovaniho...
A kdo že to vůbec je - ten Andy Summers, který se vnutil do The Police? Jako Andrew James Summers se narodil na Silvestra 1942 v britském Poulton Le Fylde, poblíž Blackpoolu, v hrabství Lancashire. Otec byl letcem u RAF a na sklonku války se celá rodina stěhuje na jih, do Bornemouthu. Tam hlava rodiny začíná pracovat jako vedoucí restaurace. Když je Andymu 14 let, dostává od strýce první španělku – má jen 5 strun, ale půl roku mu to vystačí... Brzy se stává vášnivým posluchačem pořadu BBC – Guitar Club, moderovaného Kenem Sykorou a začíná zkoušet s místními jazzovými kapelami. V šestnácti, když vypadá spíš na dvanáct, už hraje po klubech a kavárnách. Jako vrstevník Beatles měl i stejného idola – Lonnie Donegana. Podobným hrdinou býval i Hank Marvin z The Shadows, k němuž se váže i pikantní historka: Když si během přestávky koncertu Shadows v Bornemouthu vyšel na ulici, spatřil ho tam právě Andy. Rozběhl se za ním s touhou dostat autogram. Marvin před ním začal utíkat a vzdal to až po dvou kilometrové honičce. Andymu se podepsal...
Záhy ho do své kapely přibírá jeho vrstevník, rhythm’n‘bluesový zpěvák a pianista Zoot Money. Stálým členem jeho kapely Big Roll Band je od r. 1963. Summersova kytara zní už na jejich živém albu Zoot! At Klok‘s Kleek z r. 1966. Bydlí pak v Londýně a na pár let si navíc mění příjmení na Somers. Absolvuje i fůru drogových večírků s lidmi od The Animals, Moody Blues, McCartneym, Hendrixem a „provětrává" desítky fanynek. Se Zoot Moneym se hraje i na jeho klasickém albu Running Through The Fields. Následují Dantalians Charriot (do poč. r. 1968), New Animals (hraje na albu Love Is) a od r. 1968 progresivní Soft Machine. Na konci 60. let nahrává i s Neilem Youngem (na jeho druhém albu Everybody Knows This Is Nowhere).
Brzy se ale vrací k Zoot Moneymu. Poté co se ožení s Američankou Robin Laneovou dokonce na čtyři roky zcela opouští rockovou muziku a v Kalifornii začíná v r. 1969 studovat klasiku(!). Následují finanční problémy, občasné hraní s latinskoamerickými rockbandy a účinkování s místními divadelními spolky. K tomu rozvod a nakonec návrat Londýna. V r. 1973 se znovu žení - s přítelkyní Kate. Doprovází Neila Sedaku a dělá všelicos, včetně třeba turné s Davidem Essexem. V polovině 70. let hraje s Kevinem Coynem, Timem Rosem, Kevinem Ayersem, Joan Armatradingovou a účastní se také koncertní verze Oldfieldových Tubular Bells (v Newcastelu jim náhodou dělal předkapelu Stingův Last Exit...).
Koncert už zmiňovaného Strontia 90 se odehrál, následovalo dokonce vystoupení v Londýně pod názvem The Elevators, ale prozatím nic víc. The Police pokračují s Padovanim, Summers se vrací ke Coynemu... Později ale Andy vidí The Police v londýnském klubu Marquee, a zaujmou ho natolik, že by se jim do kapely přece jen rád vnutil... Za pár dní se náhodou potkává se Stewartem na Oxford Circus a jdou na kafe. Summers se znovu nabízí do kapely. Stewart ale ví o jak zkušeného kytaristu jde a spíš se mu to snaží rozmluvit. Po půlhodině si přesto plácnou. Andy okamžitě ruší závazky u Coyneho a dává si jen jednu podmínku - odchod Padovaniho.
Příchodem Summerse se začíná vytvářet charakteristický „policeovský" sound. Směska reggae rytmů, kytarová echa a k tomu přemýšlivé Stingovy texty. Ten to později komentuje: „Je to docela průhledné. Napsal jsem šestnáct taktů reggae, potom osm taktů klasického rock’n‘rollu a pak to samé od začátku...". A jak to vidí Copeland? „Naučil jsem se nehrát konstantně, moje šestnáctiny nejsou jedna jako druhá. Dokáži vložit důraz právě na tu, kterou Sting vynechá..." A do třetice slova nového kytaristy: „Mám rád prostor, který je mi u Police dopřán. Nemusím se tu prodírat harmonickým pláštěm klávesových nástrojů nebo dalších kytar..." Ale narazit se dá i na trochu jiný Stingův citát: „Hudebně jsem Stewartovy nápady považoval za sračky. Ale energie a dynamika toho chlapa na mě měly opravdu vliv.... Tu jeho energii, kterou máš pořád za zády, je nutno kontrolovat. Dočista ho strhává. Máš potřebu křičet: „Počkej přece! Počkej! Na jevišti nedokáže být natolik zodpovědnej, aby přesně věděl, co dělá. ... Všeho dává příliš mnoho a příliš často. Je to prostě problém bubeníků. Všichni jsou to šílenci."
V srpnu Padovani konečně pochopí že je přebytečný a kapelu opouští. Hlavně Stewart ho nechtěl vyhodit „přímo" a tak mu jeho neschopnost naznačil Andy jinak - „nepřímo": „Zahraj tohle! Ty to neumíš? Hmmm.."
Od podzimu 1977 hraje Padovani v kapele Electric Chairs amerického punkového zpěváka Wayne Countyho. V r. 1980 se představuje s vlastní skupinou Flying Padovanis (nahrávky pro zn. Skydog). Ta se rozpadá v r. 1982 a Padovani se pak objevuje ve skupině Subterraneans (se sexpistolským Glenem Matlockem a novinářem Nickem Kentem) a další epizodkou byla parta Samourai. (s Pete Farndonem z Pretenders), pár nahrávek s Pete Townshendem. V r. 1983 obnovuje Flying Padovanis. Přijímá ale nabídku od Milese Copelanda a až do r. 1995 pracuje jako manažer v evropské divizi Milesova vydavatelství I.R.S.
Následuje několik let v pozici manažera zpěváka Zucchera. V posledních letech je manažerem vydavatelství Firstar, rovněž patřícího Milesovi Copelandovi a navíc píše i hudbu pro film.
The Police se tak definitivně stávají triem (první koncert v nové sestavě se odehrál v birminghamském klubu Rebecca 18. srpna 1977). Pár dní tomu předcházelo dokonce zkušební nahrávání před zraky Johna Calea, který se málem mohl stát producentem jejich prvního alba.
Bylo to ale velmi nervní a zároveň úplně poslední hraní ve čtveřici. A když navíc Andy zahrál jakýsi riff od Led Zeppelin, Cale se odporoučel...
Že to renovovaní The Police myslí vážně dokládá třeba i brzké angažování manažera Laurence Impeyho, který má za úkol vymyslet vlastní image. Tvářit se jako punkeři už absolutně nejde, tak jak na to? Být nuceni spát na šňůře v autě, jak se jim to právě děje v Paříži, není zrovna to, po čem touží...
V říjnu si odskakují do Mnichova aby pomohli Eberhardu Schoenerovi (jinak dirigentovi tamního komorního orchestru a taky jazzfunkovému mágovi) s jeho LP Video Flashback. Vyšlo podobně jako výsledek následné spolupráce, LP Video-Magic, v r. 1978 na zn. Harvest. Je otázka do jaké míry jim šlo jen o to, vydělat finance na své vlastní nahrávky...
Koncerty v té době prakticky nebyly, jen se zkoušelo a zkoušelo. A management, který nic nezařídil? Byl propuštěn..
První album se začíná nahrávat 13. ledna 1978 ve studiích Surrey Sound, s techniky Nigelem a Chrisem Grayovými a rozpočtem pouhých 3 000 liber. Většinu si půjčil Stewart od bratra Milese. Zmíněný Nigel Gray se jednou vyjádřil i o Stingově hlasu, který byl v kapele vždy mimo diskuse: „Na světě není nikdo, kdo by mu mohl radit, jak má zpívat. Natáčí vokální party hned napoprvé, po jedné zkoušce. Pásku pak párkrát vrátí kvůli harmoniím a je to. Jeho hlas je to nejlepší, co jsem kdy natáčel..." Výjimkou, potvrzující pravidlo je asi Elvis Costello: „Někdo by měl Stingovi dát pohlavek a říct mu, aby si odpustil ten absurdní jamajskej přízvuk, když zpívá..."
Brzy vzniká i charakteristická image kapely – blond vlasy. Váže se k tomu účinkování v americké televizi, v reklamě na žvýkačky Wrigley‘s. Právě kvůli tomu si je museli přibarvit.
V březnu jsou předkapelou amerických Spirit na úvod jejich britského turné. Jeho promotérem je totiž Stewartův bratr Miles. Ten je ale především zaměstnancem A&M Records, která díky jemu s The Police podepisuje opční smlouvu - zatím na vydání singlu Roxanne. Na pultech se ocitá v dubnu, ale je z toho propadák, hlavně v rádiích. Přesto ho kritika přijala dobře. Říká se, že na tom měla podíl sama kapela, když místo jeho propagace odjela do Německa opět spolupracovat se Schoenerem. Miles Copeland se také stává manažerem kapely a hudebníky ochraňuje často velmi tvrdě. Přitom se nebrání své svěřence tlačit i do teenagerovských magazínků (schopný chlapík bude za pár let šéfem firmy IRS). Velký podíl na vzestupu kapely má také zvukař Kim Turner, který se přidává v červenci a kromě produkce turné především okamžitě zlepšil kvalitu zvuku.
Podobně jako Roxanne, kterou napsal Sting a vypráví o pařížské prostitutce, dopadá i Copelandův sólový singl Don‘t Care a jeho o něco pozdější minialbum Music Madness... Obé vychází pod pseudonymem Klark Kent a Copeland se zde představuje i jako sólový zpěvák! Zajímavou epizodkou se taky stal singl Nuclear Waste natočený pod hlavičkou kapely Radio Actors. Šlo totiž o trojici Sting, Copeland a už zmíněný Mike Howlett.
Podstatně lépe dopadá další singl s připraveného alba – Can‘t Stand Losing You.
V říjnu postupuje v britském žebříčku na 42. místo. V té době se kapela objevuje v pořadu BBC Radio 1 v pořadu Kid Jensen Show za pár dní startuje její americké turné koncertem ve slavném newyorském klubu CBGB‘s. Tenhle koncert začínal pouhou hodinu po jejich příletu na letiště JFK a přestože publikum šílelo, Sting a Stewart se šatně porvali. Ostatně to nebylo zdaleka naposledy... V Americe na ně čeká celkem 23 vystoupení.
Konečně v listopadu vychází debutové LP – Outlandos D‘Amour. A zároveň s ním i další singl – So Lonely. Mimochodem tuhle skladbu napsal Sting už ve svých čtrnácti a hrál ji (pod názvem Fool In Love) i s Last Exit... Spolu s Roxanne, Can’t Stand Losing You a Masoko Tanga je už typickým zástupcem policeovského reggae soundu. Vedle těchto skladeb zde ale ještě zřetelně slyšíme ozvěny punkové exploze, a to v úvodní Next To You a v Truth Hits Everybody. Zato Born In The 50’s zní hodně hardrockově. Zajímavou lahůdkou je rozverná Peanuts.
Album se záhy probojuje na 6. místo britské hitparády a solidní ohlas má i v USA, kde kapelu hrají především studentské rozhlasové stanice. Ještě v prosinci se The Police vydávají po britských klubech, zatím ještě jako předkapela souboru Alberto Y Los Trios Paranoias. Diváci však už The Police překvapivě dobře znají!
Přesně po jednom roce a jednom měsíci se muzikanti vracejí do studií Surrey Sound aby se pustili do druhého alba. Vše potřebné ale musejí stihnout tak, aby už v 1. března 1979 odstartovali v losangelském klubu Whiskey americké turné. Koncem dubna se poprvé objevují v populárním programu televize BBC – „Top Of The Pops" a nahoru se šplhá i reedice singlu Roxanne. V Anglii na 12. a v USA na 32. příčku. Obdobně zabírá i debutové album (v Anglii č. 6, v USA č. 23). V létě už trio putuje po Anglii v pozici hlavních hvězd. 24. července vystupuje na festivalu v Readingu. Nepřekvapuje tak ani dodatečný úspěch reedice singlu Can’t Stand Losing You, který se v Anglii zařazuje hned za tehdejší hit Boomtown Rats – I Don’t Like Mondays. V srpnu se navíc Sting objevuje v jiném programu BBC – „Juke Box Jury". Navíc se začíná pomalu rozjíždět i jeho kariéra filmového herce, když má premiéru film Quadrophenia. (rež. Franc Roddam).
V září se na pulty dostává čerstvý singl Message In A Bottle a pro The Police je to první „number one" v Anglii. Popularitu průběžně podporují koncertováním po Anglii i USA. Tamní dvouměsíční zájezd využívají i k natočení videa k dalšímu singlu – Walking On The Moon. Stane se během návštěvy Kennedyho vesmírného střediska v texaském Houstonu. V říjnu konečně vychází druhé album – Reggatta De Blanc, ve společné produkci kapely a Nigela Graye. Tato deska už jasně definuje styl kapely a zaujme především lehkostí s jakou zde sypou chytlavé refrény (Message In A Bottle, Walking On The Moon...) a přitom rozehrát rytmické propletence, které musí zaujmout i fajnšmekry (třeba v Deatwish, Does Everyone Stare a hlavně v titulní Regattě). Příklady typického soundu tria jsou třeba Bring On The Night, It_s Alright For You nebo příjemné reggae The Bed’s Too Big Without You. Posledně jmenovaná pochází ještě z období Last Exit a údajně popisuje Stingovy někdejší pocity, po tom co ho před 10 lety opustila jeho první veliká láska - Caroline.
Deska celý měsíc okupuje vrchol britské hitparády. V USA vychází v podobě desetipalcového dvojalba a dostává se na pětadvacítku. Popularita kapely si dokonce vyžádá opětovné vydání úplně prvního singlu Fall Out. V prosinci se na vrchol britské hitparády dostává další singl - Walking On The Moon. Mimochodem, stejně jako u všech předchozích singlovek, je pod touhle skladbou autorsky podepsán Sting. Vznikla na jednom mnichovském hotelovém pokoji, kde si v opilosti pobrukoval „Walking round the room, ya ya, walking round the room". Později mu to znělo trochu hloupě a tak text upravil.
Jako každá kapela, která má dát svým chlebodárcům vydělat, potřebují i The Police publicitu. Tak se stane, že týden před vánocemi, když jsou na programu dva koncerty v londýnské čtvrti Hammersmith (jeden v Palais, druhý v Odeonu), použijí hudebníci na přesun vojenský transportér. Pochopitelně šlo o reklamní tah Milese Copelanda... Sting se stává sexuálním objektem komerčních plátků a na koncertech omdlévají mladé holky... Ani drogy mu nejsou věcí neznámou i když na druhou stranu běhá několik kilometrů denně, posiluje a vůbec se udržuje v kondici ... Na rodinu moc času nezbývá...
Pokračování příště.
