Následující řádky i další díl seriálu, nás zavedou do velmi specifických hudebních vod, které okupuje jediná skupina. Svým osobitým pojetím hudebních stylů „vtiskla" světu novou hudební terminologii, nový styl...
Těžko byste dali název hudebnímu stylu, který obsahuje prvky rocku, progresivního rocku, art rocku, ryzího folku, jazzu, blues, heavy metalu či klasiky. Díky této skupině se například legendární rozhlasový komentátor Howard Stern naučil kompletní slova jedné skladby a bývalý prezident USA Bill Clinton přesedlal z flétny na saxofon.
Co ještě dodat na úvod? Dámy a pánové…
JETHRO TULL!
Tato skupina je opravdu proslulá svým nezaměnitelným stylem a zvukem. Hlavní osobností je už od počátku zpěvák, flétnista, občasný kytarista a klávesista a hlavně výhradní skladatel a textař – Ian Anderson. Jako samouk dokázal zpopularizovat svou geniální virtuozitou hru na příčnou flétnu a svým pojetím vypravěčského zpěvu ukázal spoustě hudbymilovných pěveckých začátečníků, že nemusí zpívat jako Freddie Mercury z Queen, jmenovec Jon Anderson z Yes či hardrocková pěvecká ikona Ian Gillan z Deep Purple.
Druhou velkou persónou v této kapele byl kytarista a Andersonovo JT dvojče – Martin Barre. Svým rukopisem, který primárně vychází z pečlivého nastudování klasických kytaristů ze sedmnáctého/osmnáctého století či slavného Segovii, je do dnešních dnů jediným členem, který „vydržel" pravidelné personální obměny sestav JT. Ale pojďme si nejdříve říct pár slov z historie.....
Na konci roku 1967 se potkává čtveřice nadšených fanoušků při právě probíhající vlně blues- rockové hudby, které dominovali Eric Clapton s Cream či Peter Green s Johnem Mayallem, aby světu ukázali svou vizi. Z trosek kapel John Evan Band a McGregor’s Engine se spojili neškolené talenty Iana Andersona (zpěv, příčná flétna a harmonika), Micka Abrahamse (kytara, zpěv), Glenna Cornica (basa) a Cliva Bunkera (bicí), aby vytvořili původní sestavu Jethro Tull. Než však došlo na tento název, chvíli to trvalo, neboť sestava ho po téměř každém koncertě měnila. Anderson: „Velmi dobře jsme si uvědomovali. jak jsme byli hrozní. Raději jsme po každém takovém špatném koncertě měnili název kapely, aby si nás lidé s tím průserem, který jsme předváděli, nespojovali. No, a jednou po nás chtěl náš manager nutně jasný a konečný název kvůli singlu, který jsme zrovna natáčeli... Padali názvy jako Navy Blue nebo Candy Coloured Rain... Nakonec jsme našli v novinách článek o anglickém zemědělci a vynálezci z 18.století, který se jmenoval Jethro Tull a bylo to..."
V lednu 1968 tedy vychází první singl JT pod názvem Sunshine Day, který ale žádnou velkou díru do světa neudělal. Dostali však také nabídku na pravidelné koncertování (každý čtvrtek) v legendárním klubu Marquee, kde hlavně Andersonova pódiová stylizace všem brala dech a stávala se hlavním tahákem těchto koncertů (Na adrese www.themarqueeclub.net naleznete skvělé stránky o londýnském klubu na 90 Wardour Streets. Kromě Jethro Tull tu naleznete i fotky z vystoupení Davida Bowieho, Hendrixe? Led Zeppelin a dalších...!) Ian si oblékal šaškovské kostýmy, stylizoval se do role starce nebo žebráka (jeho oblíbeným kouskem bylo postavit se do fronty na vstupenku na vlastní koncert v neskutečně ošuntělém kabátě a provokovat ostatní lidi), křepčil na pódiu jako ekvilibristický tanečník skotačící na jedné noze, při hře na flétnu koulel očima a vyluzoval zvuky jako když umírá – to vše ruku v ruce s naprosto ohromující virtuozitou!!! To prostě muselo zabrat a také se tak stalo.
V prosinci toho samého roku vychází první počin Jethro Tull - THIS WAS, který byl hodně ovlivněn právě probíhající hudební „vlnou". Toto album je opravdu, obzvlášť ve srovnání s pozdějšími počiny, hodně na vlně klasického rhythm’n’blues. Rockový drive, nějaké klasické prvky nebo náznak staroanglických trubadúrských balad (jinak řečeno; typické poznávací znaky JT) zde opravdu naleznete jen v náznacích (snad kromě skladby A Song For Jeffrey). Většinou se jedná o variace bluesových dvanáctek (např. My Sunday Feeling nebo It’s Breking Me Up, která jakoby z oka vypadla kapele Cream). Co se však už od This Was jasně začalo profilovat byly texty, které oplývaly výborným nadhledem, sebeparodováním a zároveň velmi osobitým filozofickým pohledem na svět. Za zmínku také určitě stojí Bunkerova hra na bicí, kdy ohromujícím způsobem hrál triolové breaky a to prosím pouze na sestavu, která sestávala z kopáku, rytmičáku, jednoho přechodu, hi-hatky a jednoho činelu!!!
Tento styl vyhovoval Micku Abrahamsovi ne však Andersonovi. Ten chce hudebně směřovat trochu jinam a tak po dramatickém dohadování (prý spolu nemluvili skoro dvacet let) Abrahams odchází a na jeho místo nastupuje Martin Barre. Ten velmi dobře pochopil myšlenku páně Andersona o hudebním stylu, který by měli JT hrát a do kapely zapadl výborně. Tím spíše, že Abrahams odešel těsně před americkém turné. Na prvních koncertech zaskočil Tony Iommi (ano, ten Iommi z pozdějších Black Sabbath!), poté ještě David O’List z Nice a pak přišel čas pro Barreho. Ten šel na konkurz do kapely tak nervózní, že sebou zapomněl vzít kabel od zesilovače a dle legendy si ho musel Anderson poslechnout s uchem přímo na korpusu kytary, aby ho vůbec slyšel... Ať už je legenda pravdivá či nikoliv, Martin byl přijat a hned zapojen do právě probíhajícího koncertního turné. Jeho typickou hru můžeme slyšet na druhém albu, které vyšlo v roce 1969 pod názvem STAND UP.
Jak obrovský rozdíl oproti Abrahamsovi! Barre si doslova hraje s kytarou jako s dítětem; podobně jako Jimmy Page rád používá kontrast mezi akustickým a zkresleným zvukem, což skvěle koresponduje s vypravěčským stylem zpěvu Andersona a hlavně s jeho hrou na flétnu. Bunker a Cornick si do toho, jakoby mimochodem, hrají jazzové rytmy a zárodek „pravých" Jethro Tull je na světě. Nicméně; Anderson cítí, že by měli do kapely ještě angažovat klávesistu a tak počátkem roku 1970 přichází starý známý z John Evans Band, sám bývalý kapelník, John Evan. S touto sestavou JT natáčí nové album, které vychází v dubnu a dostává název BENEFIT. Toto album je pro mnohé fanoušky kapely tím „pravým" prvním počinem klasických Jethro Tull. Zde už můžeme slyšet zárodky toho, co přišlo o rok později – fůze rocku, folku či trubadúrských vypravěčských balad, jazzu a klasiky. Trochu je sice znát určitá rozmělněnost – nelze ještě mluvit o naprosté symbióze mezi hráči i styly, ale prostě je to už cítit; bomba musela každou chvíli vybuchnout...Ze skladeb nejvíce vynikají: Son a For Michael Collins, Jeffrey And Me...
Mezitím však přišla nová posila na post baskytaristy. Glenn Cornick se cítí nesmírně unaven vším tím kolotočem a na jeho místo přichází Jeffrey Hammond-Hammond, další člen bývalých John Evans Band. Tato sestava pak po několika koncertech odchází do studia, aby natočila nové album. Už při natáčení všichni cítili, že půjde o něco výjimečného, co by mohlo ohromit svět.
Ona pomyslná bomba vybuchla kolem května 1971 a dostala název AQUALUNG. Hned první skladba, titulní Aqualung, ukazuje nový směr, vybroušený do absolutna – stoprocentní muzikantské výkony, dramatické změny v rytmech a stylech hudby (v jedné skladbě můžeme slyšet hard rock, folk či jazz); výborná dynamika, která jakoby dýchala se zpěvem; agresivní rocková sóla podkreslená jemnou akustickou kytarou, samostatnou kapitolou je Andersonova flétna…
Jako totální samouk si Ian vytvořil unikátní styl, který naprosto nekorespondoval s klasickým pojetím tohoto nástroje. Hrál na ní velmi inovativním způsobem – laicky řečeno, hrál na flétnu jako na kytaru! Představte si hraní stupnic v hammeringovém stylu; spousta pauz a změn rytmů; využívání prázdných strun; dokonale čisté tóny a dech beroucí melodické linky; arpeggia a i „lehké" tappingy s neskutečným entuziasmem a virtuozitou... Ne nadarmo se o Andersonovi mluví jako o Hendrixovi na flétnu!!!
Další neméně důležitou kapitolou jsou texty. Anderson se na tomto albu poprvé naplno vcítil do jakési hlavní role hrdiny (žebráka či tuláka), který vypráví příběhy o svém cítění ke světu – můžeme se zaposlouchat do rozhovoru mezi tulákem a bohem (Aqualung); filozofické úvahy nad institucionalizovaným náboženstvím (My God); hovory s povolnou šilhavou dívkou Mary (Cross-Eyed Mary) či lehce depresivní úvahy nad uspěchaností života, který se nezadržitelně řítí vpřed (Locomotive Breath). V podstatě jde o jakési monotematické úvahy, které na sebe logicky navazují a i díky hudbě vytváří toto, opravdu nemohu jinak, geniální album v určité leporelo delších dramatických osudů jedné postavy. V tomto duchu se nese celé album Aqualung a za zmínku (nyní z instrumentálního hlediska) by určitě stálo vyjmenovat všechny skladby, protože žádná nenudí – prostě album nemá hluché místo a patří do té kategorie desek, které by měl mít každý opravdový fajnšmekr doma! Nicméně; určitě musím zmínit skladbu Locomotive Breath bez níž se, stejně jako v případě Aqualungu (notoricky známý úvodní riff), neobejde žádný výběr či koncert Jethro Tull. Intro začíná klavírem evokujícím dramatickou tvorbu Sergeje Rachmaninova, volně přechází v jazzové preludování, aby „rovnýma nohama" skočilo do blues-rockového shufflování v dialogu s kytarou! Pak se začne odvíjet klasická art rocková struktura se střídáním rytmů a témat. Pomyslným vrcholem je fascinující sólo na flétnu – to je opravdu doslova „masakr"! Zde jsem pochopil, co znamená zmíněné přirovnání: Hendrix na flétnu!!! Myslím, že k tomu není co dodat...
Po takovém super albu, které skupinu katapultovalo mezi hudební extraligu, každý čekal, s čím Jethro Tull přijdou. Nejdříve se ale musíme zmínit o další personální změně, což je jev u JT téměř pravidelně se opakující. Z kapely odchází bubeník Clive Bunker, který se připojuje k Blodwyn Pig, což je seskupení okolo „odpadlíka" Micka Abrahamse a na jeho místo přichází Barriemore Barlow.
Tato sestava si hodně sedla, muzikanti si mezi sebou velmi rozuměli a na Andersonův popud se pokusili jít zase trochu jinam. Chtěli ještě více rozvinout téma konceptuálního alba a vytvořit souvislé dílo ve stylu klasických kompozic. Pravidelní čtenáři samozřejmě dobře vědí, že nejde o původní myšlenku (např. Pink Floyd nebo Yes) a samotní JT si to také uvědomovali. Proto na to šli trochu jinak. Na svých koncertech s oblibou používali sebeparodické skeče ve stylu Monthy Python a tak se rozhodli v tomto duchu natočit nové album. Už samotný obal upozorňuje na neobvyklost – jde o parodii místních novinových plátků, a protože jde o dvojalbum, také se jako noviny otvírá. V roce 1972 tedy vychází THICK AS A BRICK a okamžitě po vydání se stává žebříčkově nejúspěšnějším albem (U.S.: 1, UK: 5)! Jde o klasické konceptuální album, kde je pouze jedna bezmála pětačtyřiceti minutová skladba, ale co se zde děje je neuvěřitelné! Nejen má maličkost si myslí, že Thick... patří mezi nejlepší rockově-konceptuální alba všech dob a společně s The Wall od Floydů a Close To The Edge od Yes tvoří triumvirát rockové dovednosti. Toto mistrovské dílo vyčnívá po všech stránkách – precizní muzikantské výkony, které se však zároveň neruší; neuchopitelné texty (v bookletu napsané jako inspirace geniálního dítěte Geralda „Little Man" Bostocka - což byl samozřejmě sám Anderson); spousta motivů, předělů a střídání temp, které však nenarušují kompaktnost a působí logicky... Prostě, není co vytýkat, snad jen určitou stravitelnost – na toto album si člověk musí udělat čas a mít na něj náladu, což je však u koncept. alb naprosto normální. Těžko můžete přeskakovat skladby, že...? ;-)) Nu, nechme toho. Prozatím se s Jethro Tull rozloučíme a můžete se těšit na příští porci této určitě velmi zajímavé kapely.
Budou nás čekat další „muzikantské recenze" alb JT např. Living In The Past, War Child nebo Heavy Horses...
Klasický závěr našeho seriálu „okupují" tabulaturové ukázky. Dnes si ukážeme pouze jednu, ale za to zde musí být. Nejslavnější/nejznámější riff JT je Aqualung a vy můžete jeho transpkripci vidět na obrázku. Součástí zápisu je také akustická část, která výborně dokumentuje Barreho i Andersonův smysl pro kontrast a cit pro náladu skladby.
Pokračování příště ...
