Na rozdíl od lednového čísla je tentokrát věnována pozornost spíše méně známějším powermetalovým spolkům. I přesto se mezi nimi nacházejí soubory, které mají za sebou již několik vydaných alb.
ALTARIA – The Fallen Empire
Tato méně známá finská partička vydala roku 2006 své třetí album. Žádný výraznější posun ohledně zaměření tvorby se však nekoná. Kapela od svých počátků prezentuje standardní střednětempý powermetal, jakého je v poslední době na evropské scéně nepřeberné množství. Bohužel tak tomu je i v případě hodnoceného alba. Tvorba tohoto kvarteta muzikantů je však postupně profesionalizována, za vyzdvihnutí stojí zejména čitelnější sound nahrávky. Zpěvák Taage Laiho sice není žádný výškař, v jeho podání naopak velmi dobře vyznívají zejména střední polohy. Z chytlavých skladeb vybírám Valley Of Rainbows a Crucifix. Album není po hudební stránce příliš inovativní, přesto si zcela určitě najde své „méně náročné" posluchače.
AXENSTAR - The Final Requiem
S vydáním čtvrtého alba ve své diskografii si tito Švédové opravdu pospíšili. Předchůdce The Inquisition vydaný v roce 2005 byl až příliš temný a depresivně laděný počin, na kterém se tak trochu projevila nerozhodnost, kam nasměrovat další vývoj kapely. Z této slepé uličky kulantně vybruslili tím, že se do jisté míry vrátili o pár let zpět. Ano, hodnocené album má mnoho společného zejména s „dvojkou" Far From Heaven. Svižné melodické skladby tvoří opět páteř celého díla. Servírované pozitivní melodie příjemně lahodí uchu, i když o pomyslné první lize si tento spolek bude muset nechat zdát. Hudebně jde o vesměs kvalitní a nápaditou záležitost, slabinou jsou opět vokály. Axenstar jsou tedy jen dalším potvrzením všeobecně známého faktu, že na kvalitě zpěváka stojí a padá celá kapela.
CELESTY – Mortal Mind Creation
Třetí deska v pořadí od těchto nadějných mladých Finů předčila mé očekávání, i když spolu se stylovými kolegy Axenstar řeší klasický problém powermetalových spolků, a tím je kvalita zpěváka. Ten má křečovitější výraz tradičně ve vyšších polohách. Dokladem toho je hned úvodní song Lord Of Mortals. Co je třeba naopak vyzdvihnout, je snaha posunout se kupředu. Kapela se snaží realizovat netradiční postupy, např. zapojovat hutné thrashové riffy (skladby Unreality, War Creations) nebo integrovat progresivní prvky (Demon Inside). Jako kontrast je oproti tomu postaven tradiční silně melodický refrén. Širší prostor pro klávesy je vyčleněn zejména ve skladbě Empty Room, která je protknuta chytlavou melodií. Baladické kompozice zastupuje Among The Dreams odlehčující celé tempo i atmosféru desky. Závěr alba obstarává trojice skladeb nesoucí se ve standardním svižném tempu, kytarové riffy jsou prokládány symfonizujícími klávesami a vynikajícím sborovým refrénem. Lze říci, že kapela našla svoji vlastní tvář, hodnocená novinka je hudebně zatím její nejvyzrálejší dílo.
DIONYSUS – Fairytales And Reality
Třetí album této švédské formace hudebně navazuje na úspěšné album Anima Mundi z roku 2004. Novinku otevírá šlapavý song Illusion Of Life následovaný svižnou „vypalovačkou" The Orb. Hymnou s pocitově velmi silným refrénem a zároveň také progresivními prvky je pak skladba Blinded. Přímočarost nelze upřít skladbě The World, ve které je zastoupen velice chytlavý melodický refrén. Páteř novinkového alba ale tvoří spíše střednětempé až pomalejší záležitosti (Spirit, Queen Of Madness). V určitém smyslu je stadiónovou „vyřvávačkou" song The Game. Celkově hodnoceno, album není v nějakém směru převratné, je možné ho zařadit spíše mezi určitý standard. Každopádně je to album, kde můžeme slyšet skvělého zpěváka Olafa Hayera, který se mj. také stane posilou tuzemských SYMPHONITY.
DIVINEFIRE – Into A New Dimension
Tak toto album se pro mě stalo velmi milým překvapením uplynulého roku, a to zejména díky faktu, že předchozí tvorbu nemám až tak zmapovanou. Nejde totiž o standardní powermetal. Zaznamenatelné jsou jisté hudební vlivy melodického blackmetalu – např. ve skladbě Times Running Out či Facing The Liar, které dávají skladbám mnohem zajímavější rozměr. Výrazně ostřejší zvuk kytar, nadupané bicí, pasáže zřetelně podbarvené klávesovými prvky až s téměř gotickým nádechem, to vše jsou nezpochybnitelné devizy tohoto vynikajícího alba. Skvělý zpěvák Christian Rivel, jenž působí mj. také ve švédské powermetalové skupině NARNIA tentokrát používá i netypické hlasové polohy (lehký growling). Jsem přesvědčen, že spolek Divinefire zcela jednoznačně ukázal cestu, jakou by se mohl ubírat vývoj v rámci tohoto hudebního stylu, jenž se v současné době až příliš často nachází na hranici klišé.
DRAGONLAND – Astronomy
Tito švédští mladíčci jsou tvrdošíjnými bojovníky na powermetalové scéně. Jejich první hudební výtvory nestály za mnoho. Svým aktuálním albem ale zřetelně dokazují, že dosáhli jisté muzikantské zručnosti. Novinková deska se může chlubit skvělým a výrazně zhutnělým zvukem. Jedná se o powermetal, ale s progresivnějším nádechem. Většina skladeb se nese ve středním tempu, základem jsou sekané riffy ve stylu Evergrey (úvodní Supernova, titulní Astronomy). Rychlé písně reprezentuje song Contact, jedná se o klasický speedmetalový nářez. Místy se tvorba blíží thrash metalu, což je cítit zejména ze skladeb Antimatter či Direction Perfection. Nezáživnou skladbou je instrumentálka The Book Of Shadows Part IV: The Scrolls Of Geometria Divina, která je pokračováním ságy započaté již na debutním albu. Vrcholem alba je však symfonicky laděná kompozice Beethoven’s Nightmare. Závěrem lze říct, že Dragonland učinili znatelný pokrok ve svém vývoji, ale na první ligu stále nemají.
DREAM EVIL - United
Dream Evil na svém plnohodnotném čtvrtém studiovém albu v podstatě úspěšně pokračují v tom, co započali na předchozích albech. Na novince není znatelná absence kytarového mága Guse G., jenž se soustředil na práci ve své skupině FIREWIND. Dream Evil se ale stále ještě nezbavili určitého druhu pozérství ala MANOWAR či HAMMERFALL, což je patrné z textů i samotných názvů skladeb – např. hned v úvodní Fire, Battle, In Metal. Většina skladeb se vyznačuje zpěvnými refrény a je tedy přímo stvořena pro živá vystoupení. Těmi klasickými „stadiónovkami" jsou titulní United, Evilution nebo Higher On Fire. Baladickou kompozici na desce zastupuje Love Is Blind. Celkově lze říct, že Dream Evil odvedli dobrou práci, ale laťka nasazená debutem Dragonslayer ani tentokrát překonána nebyla.
FALCONER - Northwind
Do tábora švédských sokolníků se navrátil vokalista z prvních dvou alb Mathias Blad, což se kvalitativně projevilo na charakteru hodnocené nahrávky. Severní vítr opravdu přivál energii, která se již málem vytratila na předchozích třech albech. Falconer i nadále hrají svůj osobitý powermetal, do něhož zcela zřetelně a nutno říci, že i velmi úspěšně, zapojují místní hudební středověké motivy. Severské tradice pronikají tématicky i do textů. Na závěr desky nechybí opravdu jedna tradiční lidová píseň v rodné švédštině, tak jako tomu bylo na debutu. Album je vítaným zpestřením v poměrně monotónní převaze standardního evropského powermetalu.
FIREWIND – Allegiance
Tato mezinárodní kapela sdružená kolem švédského kytaristy Guse G. (ex-DREAM EVIL, NIGHTRAGE, ARCH ENEMY) se orientuje na produkci precizního powermetalu, v němž vévodí melodické refrény v kombinaci s kytarovými vyhrávkami. Z kytarového projevu je slyšet zřetelné ovlivnění rockovou klasikou. Prvky hard rocku ala Whitesnake jsou zřetelné ve skladbě Ready To Strike. Zpěvák Apollo Papathanasio se hodně stylizuje do podoby božského Davida Coverdalea. Velmi zajímavě zní také užití ženského vokálu ve skladbě Breaking The Silence. Vynikající je rovněž kytarová instrumentálka Before The Storm. Poslech alba ve mně zanechal mnohem příjemnější pocity, než jsem měl např. u trochu násilně truemetalových souputníků Dream Evil.
IRON FIRE – Revenge
Tato kapela pocházející z Dánska na počátku třetího tisíciletí vydala dvě alba a na delší dobu se odmlčela. V roce 2006 pak překvapivě přišla s dílkem, na kterém dovedla k dokonalosti postupy, které celou tvorbu posouvají až k hranici power /folk/progress metalu. Klasické powermetalové ingredience včetně patřičné hustoty kytar jsou však i nadále ve tvorbě souboru více než zřetelné. O tom vypovídá jak úvodní „vypalovačka" Wings Of Rage, tak navazující Ironhhead. Místy se tvorba přibližuje stylově příbuzným DREAM EVIL, tak jako např. v těžkotonážně vyznívající skladbě Metal Messiah. Typickým stadiónovým songem je Savage Prophecy, která kompozičně připomíná song Here And Alive z „dvojky". Na hodnoceném albu oceňuji především schopnost překvapovat, což jednoduše řečeno znamená, že nevíte, co uslyšíte za okamžik a jak skladba vlastně skončí. Toto vás prostě donutí vychutnat si vše až do samotného konce. Proto řadím „Pomstu" mezi příjemná překvapení hodnoceného roku.
MYSTIC PROPHECY – Savage Souls
Hned na úvod musím přiznat, že mě tímto albem germánští Mystic Prophecy opravdu dostali. Od svých počátků se prezentují velmi ostrým power metalem, který místy koketuje až s thrash metalem. Všechny skladby na desce jsou našlapané od začátku až do konce. Hutné kytarové riffy jsou i přes svoji smrtící účinnost schopny zachovat melodii. Nemá smysl vyzdvihovat jednotlivé skladby, album je třeba vnímat jako velmi vydařený celek. Na regulérní kritiku toho zbylo opravdu málo, album Savage Souls je opravdu mistrovské dílo. Již jen poslech téhle desky je nezpochybnitelným zážitkem a jak teprve vše musí znít na živo! Toto album patří dle mého názoru mezi nejlepší powermetalové výtvory roku 2006.
PERSUADER – When Eden Burns
Nebýt projektu SAVAGE CIRCUS (viz recenze roku 2005), asi bych se nikdy nedozvěděl o této vynikající kapele. Ta pochází ze Švédska (proboha, kolikátá už ???) a má za sebou již dvě výborná alba. Přesto mám pocit, že na hodnocené novince dotáhli svůj power/thrash metal až téměř k dokonalosti. Album je nabité energií, což je dáno nejen hustotou riffů, ale i častými změnami tempa, kdy jedna melodická linka střídá druhou. Skladby tvoří velmi kompaktní celek, excelentním nářezem je vedle titulní skladby také song Judas Immortal. Vokalista Jens Carlsson má hodně podobně zbarvený hlas jako Hansi Kürsch z BLIND GUARDIAN (raná tvorba), ke kterým se dá tvorba asi nelépe přirovnat. Vzhledem k tomu, co v poslední době produkuje „Slepý strážce", je pro mne jednoznačně zajímavější (a přesvědčivější) Persuader.
STEEL ATTACK – Diabolic Symphony
Páté album švédských metalistů předčilo veškeré mé očekávání. Po nevýrazném a nepříliš přesvědčivém albu Enslaved z roku 2004 jsem tuto kapelu málem odepsal. Díky této novince však musím svůj tehdejší názor poopravit. Ďábelská symfonie není nijak překvapivým dílem, ať už se jedná o kompoziční stavbu či celkové aranže, přesto má v sobě punc jisté atraktivity. Jedná se o instrumentálně velmi dobře zvládnutý powermetal, kde veškeré ingredience jsou namíchány v tom správném poměru - ostře nabroušené kytary, kvalitní zpěv, úderně přesná a šlapavá rytmika. Mezi nejzajímavější songy řadím vedle titulní skladby také Embraced By Fear a Invisible God. Je dobré, že se kapela oprostila od širšího experimentování ve vodách progress metalu a přivedla svoji tvorbu zpět k jisté přímočarosti. Celkově hodnoceno, album dle mého názoru patří do vyšších pater pomyslného tabulkového hodnocení roku 2006.
VIRGIN STEELE – Vision Of Eden
Americký truemetalový bojovník a pěvec David DeFeis se již dávno se svým dvoučlenným hudebním doprovodem zbavil nálepky „Manowar Copy". Tentokrát tématicky nezabrousil do řecké mytologie, ale osedlal pořádného oře a zavítal přímo do své vidiny ráje. Ano, novinkové album si vzalo na paškál mýtický příběh zrození lidstva. Hudebně vychází hodnocený produkt z tvorby alb předchozích. Na rozdíl od zhudebněných tragédií převažují na novince spíše pozitivně laděné kompozice. Temné a depresivní songy se již téměř nevyskytují. Skladby jsou většinou rozvolněné s důrazem na klávesové prvky (piano), do nichž jsou injektovány pasáže ve speedovém tempu, tak jak tomu je např. ve skladbách The Ineffable Flame či Black Light On Black. Vynikající feeling má lehce meditativní skladba Angel Of Death, kde je úžasné především tklivé kytarové sólo a refrén, v němž jsou použity operní prvky. Vůbec celou tvorbu si aktéři již kdysi dávno sami pojmenovali „A Romantic-Barbaric Opera" a já osobně si myslím, že toto označení v případě Virgin Steele sedí jak prdel na hrnec.