ANGRA – Temple Of Shadows
(SPV Records/Steamhammer)
Tuto brazilskou bandu není třeba dvakrát představovat. Podle mého názoru má však již svá nejlepší léta za sebou a to díky tomu, že její řady před pěti lety opustil pěvec André Matos (SHAMAN, AVANTASIA), jenž ji vtiskl onen nezaměnitelný výraz. Ale navzdory tomu zbytek kapely přežil a vesele vydává desky dál. Po nevýrazné „fošně" Rebirth z roku 2001 je potom toto novinkové album tak trochu návratem ke kořenům. Nenechejte se ale zmást, přes poměrně přímočaré skladby (Spread Your Wings, The Temple Of Hate) se nová Angra snaží i nadále experimentovat, o čemž svědčí „úlety" z melodického speedu do progresivnějších vod (Waiting Silence). Nechybí ani baladické záležitosti typu Wishing Well či No Pain For The Dead a ke slyšení jsou i vlivy klasické latinoamerické hudby (The Shadow Hunter, Sprouts Of Time). Díky tomu by se slušelo současnou tvorbu zařadit spíše do škatulky s označením powerprogress metal, tedy ke kapelám typu DREAM THEATER, SHADOW GALLERY či SYMPHONY X. Muzikantům rozhodně nelze upřít výraznou instrumentální zdatnost. Jako host se v The Temple Of Hate vokálně projevuje i Kai Hansen, jenž mimochodem celé album ve svém hamburském studiu nahrál a smíchal. Dalším překvapivým hostem je Hansi Kürsch (vokalista BLIND GUARDIAN) v písni Winds Of Destination. I přes více než hodinovou délku zní celé album velmi pestře a zároveň překvapivě uceleně. Doporučuji všem, kteří jsou již znuděni klasickými speedmetalovými klišé postupy.
ICED EARTH – The Glorious Burden
(SPV Records)
Ačkoliv lze této americké partičce přisoudit pouze nálepku power metal (protože snad za dobu své existence nezplodili jedinou vyloženě speedovou věc!), přesto do této škatulky podle mého názoru také neodmyslitelně patří a zároveň si zaslouží být klasifikována jako subjekt patřící do pomyslné první ligy. Šéf ICED EARTH, kytarista Jon Schaffer uskutečnil výraznou změnu v sestavě souboru. Nový zpěvák Tim "Ripper" Owens ještě docela nedávno oblékal černou okovanou kůži u legendárních JUDAS PRIEST! Jenže těm se starý kámoš Rob Halford s velkým úspěchem vrátil a tak „Ripper" dostal bez milosti „padáka". Ke svému štěstí chytil lano (nebo spíše mikrofon) právě od Jona Schaffera, jenž se rozloučil s dosavadním zpěvákem Matthew Barlowem. Ten si sice na nové desce ještě určitým způsobem podílel, ale už pouze jako host. Nový zpěvák podává standardní výkon, jenž úroveň nahrávky nikterak neshazuje, ale skalní fanoušci si budou muset asi zvyknout. Novinkové album se na rozdíl od předchozí fantasy tvorby zabývá reálnými událostmi světové historie. Společným tématem jsou válečné konflikty táhnoucí se dějinami jako červená nit, od vpádu Hunů do Evropy (Attila) až po teroristický útok na USA v září 2001 (When Eagle Cries). Pomyslným vrcholem alba je však trojdílný opus Gettysburg o délce neskutečných 32 minut, ve kterém najdeme jak spoustu zvukových efektů evokujících vřavu rozhodující bitvy občanské války v USA, tak i zapojení skutečného symfonického orchestru (Pražská filharmonie!!!). Při zachování hutného podkladu, jímž zůstává technicky velmi dobře propracovaný střednětempý powermetal a který známe z předchozích alb, dodává výše uvedené instrumentální obohacení aktuální nahrávce velmi působivou atmosféru a celkovému hudebnímu projevu kapely nový rozměr.
NOSTRADAMEUS – Hellbound
(AFM Records)
Tento původně ryze speedpowermetalový spolek z chladného Švédska již na minulém albu The Third Prophecy zabrousil do oblasti experimentu. Znatelný posun ve vývoji je cítit i z novinkového počinu Hellbound, jenž je na rozdíl od svého předchůdce mnohem dynamičtější a živelnější. Takřka thrashmetalová až hardcoreová agresivita je cítit zejména ze zběsilých nářezů The Reaper’s Image a Never Turning Back. Těžkotonážními riffy oplývá novátorský Betrayal, připomínkou počáteční melody tvorby jsou skladby One Step Away a I Am Free. Na albu lze najít pro tuto škatulku (rozuměj speedpowermetal) spoustu netradičních hudebních postupů, které jsou jen dokladem toho, že je možné tuto skomírající „klišé" scénu obohatit o nové, progresivní prvky. Jako příklady za všechny nechť poslouží skladby Fight, Seven a One World To Live In. Co je na albu vysoce pozitivní, je fakt, že (světe, drž se) nenudí! V praxi to znamená, že na začátku skladby nevíte jak skončí. A tím je celkový poslech alba zajímavější. Přiznám se, že jsem již takové vzepětí od „bájného věštce a vizionáře" opravdu nečekal. Jestli si však zvolil správnou cestu, to ukáže až páté proroctví či tajný pohled do křišťálové koule. Kdo ví?
SONATA ARCTICA – Reckoning Night
(Nuclear Blast Records)
Jen velmi málo času uplynulo od vydání alba Winterheart’s Guild (rok 2003) a tak pomalu, ale jistě začínám považovat zpěváka Tonnyho Kakka a spol. za prokazatelné workaholiky. Nové album rok co rok je zcela určitě pozitivní věcí pro fanoušky, na druhé straně by mohl tento fakt kapele v určitém slova smyslu uškodit. Na obranu alba nutno však říci, že s aktuální deskou bylo dosaženo pomyslného vrcholu v dosavadní tvorbě. Kapela, jež měla ve svých počátcích problémy s originalitou, si však již postupem času vydobyla určitou pozici v první speedmetalové lize. Je to dáno do určité míry také tím, že to mnohem slavnějším souputníkům STRATOVARIUS poslední dobou pořádně skřípe (a nejen v sestavě). Ale zpět k vlastní recenzi. „Noc zúčtování" je sestavena podle tradiční zaběhnuté šablony. Svižné songy (Misplaced, Ain’t Your Fairytale, My Selene) střídají pomalejší (Blinded No More) nebo střednětempé záležitosti (singlovka Don’t Say A Word). Za zmínku stojí rozhodně titulní záležitost (skladba č. 4), kde kromě klavíru, podbarvujících klávesových ploch a tematických efektů (šumění moře) neuslyšíte jinak vůbec nic. Více novátorsky propracovanou záležitostí s častými změnami tempa je skladba The Boy Who Wanted To Be A Real Puppet, ale jak již jsem naznačil v úvodu, výrazné změny nebo posun do jiných hudebních vod se na této desce opravdu nekonají. V podobném duchu se nese epická kompozice White Pearl Black Ocean, kde se objevuje snaha zapojit symfonické prvky. Na úplný závěr nelze opomenout ani změnu vydavatelské firmy. Původně extrémně undergroundový label Nuclear Blast získal do své stáje dalšího speedmetalového koně!
STORMWARRIOR – Northern Rage
(Remedy Records)
Na první pohled nová a neznámá partička ze země našich západních sousedů však není na scéně lecjakým nováčkem. Má již za sebou stejnojmenný debutní zářez z roku 2002 včetně EP Heavy Metal Fire, jež se pyšní letopočtem 2003. Letos tihle germánští holomci přicházejí s regulérním albem, v němž má pazoury opět samotné speedové veličenstvo Kai Hansen! Tento fakt je do určité míry zárukou kvality. Tenhle pán by se totiž jen tak s nějakými břídily rozhodně nezahazoval. Novinkové album dává tomuto tvrzení za pravdu. Obsahuje totiž stejně jako na eponymním debutu vysoce reaktivní materiál, jenž je tentokrát mistrně zabalen do profesionálnějších aranží. Po tajemném akusticko-symfonickém intru And the NortheWind Bloweth nekompromisně vypálí pecka Heroic Deathe, jenž bere dech nadupanou rytmikou, zdvojenými kytarami, pestrými melodickými sóly, atd. V závěru tohoto songu si dokonce zapěje samotný Hansen. Stejně tvrdě a rychle udeří následná Valhalla s typickým refrénem. Za zmínku stojí rovněž typicky teutonská skladba Odins’Warriors, která svojí strukturou a hlavně díky klišé refrénu, silně připomíná americký MANOWAR. Vůbec tématické ovlivnění severskou mystikou čiší z celého alba. Více než osmiminutová epická „lahůdka" Lindisfarnel pak celou vikingskou ságu uzavírá. Stručně řečeno, Stormwarrior svými hudebními postupy evokují zašlou slávu spolků let osmdesátých, zejména starých dobrých Helloween. Teď už chápete tu angažovanost pana Hansena?
STEEL ATTACK – Enslaved
(Arise Records)
Když v roce 1999 přišlo na trh album Where The Mankind Fails, řekl jsem si, že to je dobrá konkurence pro jejich kolegy v branži, vzestupující hvězdy HAMMERFALL. Živelné pojetí speedmetalu reprezentované uvedeným debutem bylo podpořeno ještě v roce 2001 následovníkem Fall Into Madness. Potom nastala změna zpěváka a tito Švédové zvolili cestu drobných experimentů do progresivních až mírně agresivních vod, které vyústily v roce 2003 vydáním alba Predator Of The Empire. V tomto nastoupeném směru se nese i jejich aktuální a v pořadí čtvrté album Enslaved. Pánové tedy v žádném případě nevyměkkli, kytarové riffy jsou pěkně nabroušené jako za starých časů, jenom přímočarost původních nahrávek byla přizpůsobena současnému trendu klasickou stavbu skladeb komplikovat častými změnami tempa. Tyto breaky jsou doprovázeny pestrými a instrumentálně zvládnutými kytarovými vyhrávkami, které místy až evokují klávesy! Ty však na albu bohudík neuslyšíte. I bez nich zní totiž album velmi zajímavě a navíc velmi homogenně, ne však jednotvárně. Proto ze všech songů nevyčnívá žádný s komerčním hitovým potenciálem. Výše zmiňovanými atributy jsou totiž nasáklé všechny skladby. Několik z nich, které mi alespoň částečně utkvěly v paměti, přesto uvedu. Jsou to zejména úvodní Gates Of Heaven, zajímavě členěná „trojka" Forsaken nebo Immortal Hate s použitím deathového vokálu v refrénové části. Jelikož z toho speedu taky něco zbylo, nechť tedy ocel útočí i nadále. I když ti ortodoxně pravověrní metalisté už dávno zasunuli své meče do pochvy a tasí jen na pokřik MANOWAR nebo HAMMERFALL!
RHAPSODY – Symphony Of Enchanted Lands II – Dark Secret
(SPV Records)
Říká se buď „to nejlepší na závěr" nebo „ v nejlepším se má přestat". Nevím sice, co platí v případě prvoligových RHAPSODY, ale novinkové album stojí opět za to. Jako by tomu bylo někdy jinak, že? Sága druhého dílu „Symfonie..." logicky navazuje na album z roku 1998. Znovu se v textech i v precizně graficky ztvárněném bookletu setkáváme s mystickými příběhy a krajinami z Algalordské kroniky. Po hudební stránce došlo po těch šesti letech k určitému posunu. Zcela jednoznačně a jednoduše lze říci, že jakkoli vyzrálý hudební výraz tohoto úspěšného italského spolku tentokrát notně potemněl. Už žádné pozitivní pohodové skladby, ale místy se na vás díky poslechu valí pěkná „depka". Vždyť jen samotný dodatek v názvu „Temné tajemství", jenž je zároveň i intrem k celé desce, leccos napovídá. Následných 11 songů o více než hodinové délce pak již jen potvrzuje fakt, že RHAPSODY ze svého pojetí tvorby neslevili ani minimum. Oproti předchozím počinům je však toto aktuální dílko znatelně rozmáchlejší, epičtější, symfoničtější, pestřejší, bombastičtější, atd. V úplném výčtu superlativů nemá smysl dále pokračovat. Hudebníci z RHAPSODY v čele s Lucou Turillim opět citelně smazali hranice mezi rockovou a symfonickou hudbou a tím celkově posunuli pomyslnou laťku tohoto stylu o něco výše. Jako zajímavost musím uvést, že na symfonických pasážích má lví podíl Filharmonický orchestr Bohuslava Martinů ze Zlína. V mohutných sborových partech je zase ke slyšení Brněnský akademický pěvecký sbor (nevím, zda jsem to přeložil dobře?). To nám ta integrace do Evropské unie pěkně šlape, co říkáte?
Na úplný závěr si nechávám pouhou připomínku dvou alb, která se mi rovněž minulý rok dostala do zorného pole, ale jelikož nezanechala výraznější hudební stopu v mém vědomí, tak jim v rámci těchto recenzí není věnováno více prostoru. Jsou totiž výstrahou, kam až může zajít snaha o kopírování slavnějších (třeba JUDAS PRIEST) nebo neustálé omílání tisíckrát obehraných klišé postupů. Na druhou stranu se nejedná o technicky špatné nahrávky, jenom postrádají punc originality a tolik potřebnou energii. Těmi outsidery se tentokrát v mých očích stala následující seskupení, která obě shodou okolností pocházejí z Německa. Jsou to:
IRON SAVIOR – Battering Ram (Noise Records)
PRIMAL FEAR – Devil’s Ground (Nuclear Blast Records)
Určitě namítnete, že v roce 2004 vyšla v tomto žánru ještě pěkná řádka kvalitních „fošen". Ano, každopádně, ale bohužel se na ně letos v recenzích nedostalo. Proto zmíním některé již jen informativně. Např.: NIGHTWISH, HIGHLORD, MYSTIC PROPHECY, HEIMDALL, MANTICORA, ALTARIA, KOTIPELTO, THUNDERSTONE, ...
A to nás letos čekají další příděly. Takže se vesele můžeme těšit na: HAMMERFALL, CRYONIC TEMPLE, DREAMTALE, ... Možná i GAMMA RAY nebo FREEDOM CALL přispějí s trochou do powerspeedmetalové mlýnice. Nechejme se tedy překvapit.
Takže, kdo máte rádi tento styl, obrňte se trpělivostí a závěrem tohoto roku čekejte další pokračování ze seriálu těchto volných recenzí. Do té doby Keep It Heavy! jak tehdy pravila Wanessa Warwick v mém oblíbeném pořadu Headbanger’s Ball na tenkrát ještě nekomerční hudební televizní stanici MTV.
