Ačkoliv jsme se s touto hard rockovou veličinou v minulém čísle vlastně rozloučili, mé svědomí by mi nedalo, abych vám „nenadělil" ještě takový „malý" dodatek. Ten bude spočívat ve stručnějším rozboru sólových kariér protagonistů, kteří v Black Sabbath učinkovali. Podíváme se také na jejich technické vybavení.
Hlavní důvod, proč tak činím, spočívá zejména v sólové kariéře Ozzyho Osbourna, který měl neuvěřitelný čich na skvělé kytaristy...
Ozzy Osbourne
Čím tedy začít? Asi odchodem Ozzyho z Black Sabbath, který měl všeho dost a chtěl jednoduše hrát „svoji” muziku. Iommi a spol začali hudebně směřovat trochu jinam, ale Ozzy to se svoji náturou cítil jinak. Další roli v tom také hrály osobní problémy... Zemřel mu otec, který na něj měl velký vliv a přestal si také rozumět se svými kamarády – Tonym, Geezerem i Billem. Ozzy tedy zůstal sám, chtěl však pracovat dál a tak prvním krokem v jeho nové kariéře byla nutnost najít vhodného manažera. A teď ty krásné paradoxy... Nejvhodnější osobou se pro tuto funkci nakonec stala dcera Dona Ardena (manažer BS) - Sharon Arden. Tuto ženu zde musíme zmínit, neboť ona měla zásadní vliv na Ozzyho, nemluvě o tom, že si ho nakonec vzala, ale také ho později donutila podstoupit léčbu proti závislosti na drogách a alkoholu, čímž mu určitě zachránila život. Dalším, a opět zcela zásadním krokem,který Ozzy musel učinit, bylo nalezení kytaristy. Musel to být člověk, který bude hudbu cítit podobně a zároveň musel být podle Ozzyho muzikant, který si s nástrojem rozumí, jako málokdo, a navíc se musí umět poprat s odkazem Black Sabbath. Takovou osobu našel v člověku jménem Randy Rhoads (vlastním jménem Randall William Rhoads), který se do povědomí dostal díky kapele Quiet Riot. Randy byl velký ctitel klasické kytary. Sám ji studoval a poté ji také vyučoval – a to již od velmi mladého věku. Společně s Eddiem Van Halenem kombinovali ve hře na elektrickou kytaru, jako jedni z prvních metalových kytaristů, prvky klasiky a novodobých technik. Byl velmi pracovitý a prý cvičil až osm hodin denně. Tento drill prý praktikoval již od svých sedmi let (!), kdy dostal od svého dědečka starého Gibsona Army-Navy. Jeho rodina byla vůbec muzikální. Matka Delores vlastnila (a také tam vyučovala) Musonia School of Music v North Hollywood. Randyho starší bratr Kelle hrál na bicí v místních kapelách. Když bylo Randymu 14 let, zformoval první band Violet Fox, který se časem přetransformoval v Quiet Riot. Kapela se postupně dostala k hraní v prestižních klubech jako Whisky a Go Go (kde začínali i Doors) nebo The Starwood. Hlavně Randy ohromoval svou neskutečnou technikou a křížením hard rock/metalu s klasikou. V brzké době podepisuje kapela nahrávací smlouvu na dvě alba. Po vydání druhé desky (1978) vyrazili na turné po Spojených Státech. Zhruba v této době skončil Ozzy u Black Sabbath a hledal hráče pro svůj band. Na doporučení baskytaristy Dana Struma (později band s „poetickým" názvem Slaughter) Randymu zavolal. Ten vzal svého Les Paula, aparátek na cvičení a dorazil na setkání s Ozzbournem, který ho okamžitě vzal. Později na to Randy vzpomínal: „Naladil jsem se a začal hrát nějaké riffy a on řekl, ‘To místo je tvoje.’ Byl jsem zmatenej; myslel jsem si, vždyť mě ještě neslyšel hrát..." Ozzy jeho hru později okomentoval: „Do mého života vstoupil Bůh." V roce 1980 vychází první sólové album Ozzyho Osbournea BLIZZARD OF OZZ. Toto album je dnes již legendou a bez skladeb I Don’t Know, Crazy Train nebo Mr. Crowley se neobejde žádný Ozzyho koncert. Z hlediska kytarového umění se toto album řadí mezi vyložené majstrštyky! Například v sóle písně Mr. Crowley můžete slyšet jeden z prvních rozložených akordů, který je zahrán sextolovou technikou. V I Don’t Know zase objevíte maximální využití potencionálu prázdných strun, postavené proti klasickým dvojhmatovým riffům, což zní velmi plně. No a skvělý riff v Crazy Train včetně sóla? To je i u nás velmi hraná záležitost. Svůj obdiv ke klasice pak nádherně vyjádřil Randy ve skladbě Dee, která je nejen dokonalou ukázkou mistrovství (obecně platí, že na akustiku se vždy hraje mnohem hůře než na elektriku, která hodně moc schová!), ale je to i „kousek", který svou melodikou chytne za srdíčko. Tímto albem se Ozzy velmi dobře představil hudebnímu světu a každý čekal, s čím se „vytasí" dál. O rok později Ozzy, Randy a spol vydávají nové album nazvané DIARY OF MADMAN. Album je o dost tvrdší, muzikantsky vyzrálejší. Co vás hned dostane, to je nadčasový zvuk. Konkrétní a vyrovnaný zvuk kytar v prismatu dnešní doby zní až neuvěřitelně, pokud si uvědomíme, jaký se psal tehdy rok! Randy na tomto albu svůj status nového kytarového hrdiny jen potvrzuje a svými riffy začíná podstatně konkurovat i Iommimu! Rhodesovo umění se ukazuje zejména ve skladbách Believer nebo Diary Of Madman. Celá deska je výbornou záležitostí a určitě by se stala prodejním artiklem číslo jedna, kdyby ji bohužel nezastínily události, které brzy po jejím vydání následovaly. V březnu 1982 hrála skupina na festivalu v Orlandu (Florida) a po odehrání koncertu jela na ranč Jerryho Calhouna, což byl vlastník kapelního autobusu. Jeli celou noc a nakonec zastavili v Leesburgu. Řidič Andrew Aycock vzal Randyho a kadeřnici Rachel Youngblood na let Beechcraftem Bonanza (slavné soukromé letadlo, které s oblibou používají milionáři). Nikdo se už nedozví „proč", ale letadlo nalétávalo na autobus, ve kterém spal zbytek kapely a doprovodu. Po třetím „náletu" škrtlo pravé křídlo o střechu autobusu a havarovalo. Všichni cestující v letadle byli na místě mrtví. Randymu bylo 25 let... Po tomto „strašném omylu", jak to někteří nazývají, se Ozzy definitivně zhroutil a nechybělo málo a „skončil" i on. Zde poprvé nastupuje Sharon, která ho dokázala dát dohromady a poslat znovu na turné. Nasmlouvané turné místo Randyho dohrál Bernie Thorme (ex Gillan) avšak Ozzy cítil, že tento kytarista pro něj nebude to pravé a začal znovu hledat... Dostal několik doporučení na kytaristu kapely Dokken - George Lynche a opět od Dana Struma doporučení na kytaristu od Dia jménem Jake E. Lee. Názor Struma se už jednou osvědčil, tak proč to nezkusit znovu. Jake E. Lee (vlastním jménem Jakey Lou Williams) dostal možnost předvést své umění před Ozzym a místo bylo jeho. Testování nového kytaristy prý bylo také zajímavé. Jake neměl rád dvouzvratná tremola a raději (po vzoru bluesových kytaristů) používal klasická prstová vibráta, případně tzv. lámal krk (vlastně jde o pohyby krku a těla kytary do protisměru – jakoby jste chtěli vyrvat krk kytary z těla) nebo pracoval s ladící mechanikou. Tento fenomenální kytarista měl ještě další speciální kytarovou techniku – jako jeden z mála dokázal používat i palec levé ruky jako další „výkonný" prst. To se vám „může hodit", pokud potřebujete posouvat při hře ladění a nemáte čas nasadit capodastr – palec tak vlastně funguje jako capo (jen si to zkuste představit nebo přímo zkusit). To, co se potom dá na kytaru zahrát, je prostě „masakroidní" záležitost a dává to kytaře až neskutečné možnosti.
Když Ozzymu toto všechno předvedl, byl okamžitě přijat. Kapela, nyní v obsazení Ozzy, Jake, Carmine Appice (bicí), Bob Daisley (basa) a Don Airey (klávesy), je v nahrávacím studiu a v roce 1983 vychází BARK AT THE MOON. Hned úvodní song - titulní Bark At The Moon - ukazuje Jake E. Leeho ve výborné formě a v sólech je slyšet logická návaznost na Randyho Rhoadse, ovšem společně s novou invencí. Ač to zní skoro neuvěřitelně, Jake je velkým ctitelem bluesových kytaristů a nebojí se využívat/spojovat nové (chcete-li metalové) techniky ruku v ruce s bluesovými postupy. Toto ostatně můžeme slyšet nejen na nahrávkách, které udělal s Ozzym, ale hlavně na jeho sólových albech. Celkovému vyznění nahrávky také dost prospělo větší začlenění kláves – Airey a Jake vytvořili úderné duo, které se skvěle doplňovalo. I nadupaná rytmika šlapala jako švýcarské hodinky. Kromě Bark... ze skladeb vyčnívají Waiting For The Darkness a Spiders In The Night. Nejslabší článek je zde paradoxně hlavní muž, Ozzy. Na něm je vysloveně cítit, že je fyzicky i psychicky na dně – drogy a pití z něj udělalo trosku, která, pokud by se sebou nic neudělala, má před sebou pár let života. To se ještě více projevilo na koncertním turné. Zde podruhé zasáhla Sharon a poslala Ozzyho do léčebny Betty Ford Center. Lee této pauzy využil k napsání materiálu na nové album. S požehnáním Ozzyho se stal uměleckým šéfem a najal nové muzikanty. Na basu nyní hrál Phil Soussan, na bicí Randy Castillo. Právě se Soussanem složili skladbu Shot In The Dark, která se stala prvním hitem číslo jedna na obou březích Atlantiku. Nové album, kde se tato skladba objevuje, vyšlo v roce 1986 pod názvem THE ULTIMATE SIN. Čistý Ozzy, „nadržená" kapela, nadupané songy plus hit Shot In The Dark – toto album se stává zatím nejúspěšnějším počinem v sólové kariéře Ozzyho Osbourna. Album nemá slabé místo a hlavně Jake E. Lee se ukazuje nejen jako výborný kytarista, ale také jako výborný skladatel s producentským „čichem na branku".Skladby jako titulní The Ultimate Sin, Secret Loser, Killer of Giants a již zmíněná Shot In The Dark jsou skvělými kousky, aspirujícími na přední příčky hitparád. Znovu nemohu opomenout Jakeovu omračující techniku, výraznou melodiku a postupy, které jsou z pozice naslouchajícího kytaristy mnohdy skutečně nepochopitelné. Toto vše ještě více vynikne, pokud se na tohoto kytaristu díváte. Existuje filmový záznam z Kansas City z roku 1986, jenž vyšel pod názvem The Ultimate Ozzy, a který výše uvedená slova stoprocentně potvrzuje. Pokud se na Leeho na tomto záznamu díváte, máte chuť nástroj prodat a už nikdy nehrát... ;o)
Ale nic netrvá věčně... začínají se stahovat mračna. Mezi Ozzym a Jakem docházelo k čím dál tím větším konfliktům. Ozzy se začal věnovat vydání živého alba s Randym (vyšlo v roce 1987 pod názvem TRIBUTE) a všude hlásal, že ho nelze nikdy nahradit. Jake se zase někde nechal slyšet, že on po Randym zahraje všechno, ale Randy by po něm spoustu věci nezahrál nikdy. Dopadlo to klasicky... Jake dostal padáka a Ozzy začal prohlašovat, že to byla jedna z nejhorších spoluprací, kterou kdy zažil. Je to trochu nespravedlivé, neboť Jake E. Lee má lví podíl na úspěchu Ozzyho a zároveň je opravdu excelentním kytaristou, což ostatně potvrdil i svými sólovými počiny (v instrumentálním díle A Fine Pink Mist (přirovnáváno k Surfing With The Alien od Joe Satrianiho) nebo na albu s kapelou Badlands (Badlands, Voodoo Highway)). V této kapele hrály známé persony jako Ray Gillen, který se stal známým svým působením v Black Sabbath; bubeník Eric Singer (dříve Alice Cooper), který dostal po prvním albu laso od Kiss a baskytarista Greg Chaisson, který byl známý studiový hráč. Alba s Badlands jsou mezi uzikanty velmi ceněna a Jake je dosud velmi vyhledávaným hráčem, který figuruje na spoustě alb.
Co však Ozzy? Musel opět nalézt kytaristu, který se popere s odkazem Randyho (a tentokrát bez diskusí) a zároveň bude mít svůj vlastní feeling. Takovou osobou je bezesporu Zakk Wylde. Jak je již zvykem u kytaristů Ozzyho, i jméno Zakk Wylde je pseudonym. „Původně" se tento chasník jmenuje Jeffrey Philip Wiedlandt. Tento kytarista je velmi fixován na Rhoadse, Van Halena, Jimiho Hendrixe a Mika Piazzu, což „dokázal" pojmenováním svého druhého syna, který dostal jméno Hendrix Halen Michael Rhoads (poznámka autora: pokud synátor bude kytaristou, tak je vysloveně chudák). Jeho tehdejší přítelkyně, později žena Barbara-Anne, slyšela, že Ozzy hledá nového kytaristu a poslala nahrávku Zakka Ozzyho managementu, který ji Ozzymu předal. Ten se slovy: „Zas nějaký klon Randyho Rhoadse..." nahrávku zahodil. Zakk se nevzdal a získal lístek na koncert Ozzyho (ještě s Leem), včetně propustky do zákulisí. Setkal se s Ozzym a zahrál mu. Později jako úsměvnou historku Zakk vypráví: „Šel jsem na setkání po svém koncertu a místo pořádné předváděčky jsem neustále ladil..." Každopádně Ozzy svým neomylným čichem okamžitě poznal talent a hned mu učarovala agresivní Zakkova technika. Ten má již od počátků charakteristickou techniku, kdy hojně (někteří říkají, že až moc) používá jedovaté umělé flažolety a velmi agresivní vibráta. Často také hraje v molových stupnicích a sólové licky hraje striktně trsátkem bez použití hammeringů. Tímto se nejvíce vyznačuje a také to nejvíce zpopularizoval Ritchie Blackmore (např. skladba Highway Star) – často se také můžete setkat s výrazem sextolové vyhrávky. Toto vše můžete slyšet na albu NO REST FOR THE WICKED (1988), kde tento vyhublý mladíček (jaký kontrast s kulturisticko-homelessáckým lookem Wylda dnes) předvádí velmi agresivní hraní riffů společně s výraznou melodikou sól - viz například skladby Miracle Man nebo Breaking All The Rules. Skladba Bloodbath In Paradise po dlouhé době připomíná časy s Black Sabbath. Mohou za to souzvuky diabolus in musica. Wylde se také ukazuje jako slušný sborista, což je prvek do té doby ne moc používaný. Celkově jde zatím o nejtvrdší album v diskografii Ozzyho a ukazuje nový směr, který čekal na pomyslný výbuch. Ten nastal v roce 1991, kdy vyšlo nové album NO MORE TEARS. Písně No More Tears a Mama, I’m Comig Home nebo „drsnější" Mr. Tinkertrain a I Don’t Want To Change The World doslova drtí hitparády a společně s Ultimate Sin se nový počin stává komerčně nejúspěšnějším albem Ozzyho sólové kariéry. Opět jde o album, které prostě nemá slabé místo... O dva roky později vychází záznam z mamutího turné po světě LIVE AND LOUD, které nejenže ukazuje celý band ve výborné formě, ale také to, jak si Zakk poradil s odkazem předchozích dvou kytaristů. Hezky to vyjádřil známý kritik Rolling Stone Lester Bangs: „Hraje dobře, ale Randy ani Jake to není... Nejlépe zní, když hraje sebe... Což ovšem neznamená, že to je špatně!..." O další dva roky později vychází další opus OZZMOSIS, který obsahuje výbornou (kromě jiných) skladbu Perry Mason, na kterou vznikl úžasně vtipný videoklip, který paroduje snad všechno, co vás napadne – stačí jen úvod, kde Ozzy sedí na lavičce vedle Toma Hankse z filmu Forrest Gump a říká mu, ať si ty svý moudra strčí někam... Malá perlička - na tomto albu měla hrát další kytarová ikona, Steve Vai. Měl si s Wyldem rozdělit desku na polovinu. Je škoda, že z toho nakonec sešlo... Zakk měl čím dál tím větší tendence podívat se hudebně někam jinam. Je, možná překvapivě, velkým fandou country music(!) a grunge, a tak Ozzymu oznámil, že si „odskočí" nahrát své projekty. Wylde to vyřešil elegantně. Své projekty nahrává dál a zároveň pořád hraje a nahrává nová alba u Ozzyho. Alba chronologicky: DOWN ON THE EARTH (2001), kde se podělil o party s Joe Holmesem (bývalý žák Rhoadse a občasný záskok na turné), LIVE AT THE BUDOKAN (2002) a nejnověji BLACK RAIN (2007). Pořád jde o nadstandardní záležitosti, ale kvalit předchozích šesti alb nedosahuje podle mne ani jedno... Kromě povinností u Ozzyho, pracuje Zakk stále na svých projektech. Jeden dostal název Pride And Glory (vyšlo 1994) a další je Black Label Society (devět alb). Dlouho také spolupracoval s bývalým klávesistou Dream Theater Derekem Sherinianem (čtyři alba). Ozzy sám velmi dobře cítil lehce se zhoršující kvalitu svých počinů, a proto nakonec kývl na nabídku Black Sabbath a odehrál několik koncertů ve staré sestavě. Ozzy Osbourne má jistě velký vliv na světovou hudbu a protože si je toho velmi dobře vědom, se Sharon pořádají každoročně festival, kde hrají nejen známé kapely, ale hlavně mladé nebo začínající bandy. Tento festival má jméno Ozzfest...
Tony Iommi
Ač je to neuvěřitelné, Tony Iommi si na svůj první sólový počin počkal až do roku 2004! Sice to bylo trochu zamotanější, ale oficiálně první album vyšlo opravdu až ve zmíněný rok. Ale od začátku. V roce 1996 zavolal Iommi svému kamarádovi Glennu Hughesovi s otázkou, jestli by nechtěl, a tentokráte opravdu, nazpívat jeho pravý sólový projekt. Když se Glenn ujistil, že nejde o nějakou skrytou nabídku na zpěv v Black Sabbath (jako v případě Seventh Star), s radostí kývnul. Glenn a Tony spolu začali jammovat a vysloveně si prý padli do noty. Jak už to však s tímto duem často dopadalo, všechno bylo jinak. Ozval se management, že má hrát Black Sabbath a to víte, smlouvy jsou smlouvy. Nahrané pásky se uchovaly a projekt šel k ledu. Stalo se však, že uložené pásky byly zkopírovány a začaly se šířit světem. Když chlapci viděli, že se nahrávka šíří a má úspěch, domluvili se, že to „zoficiální" a také trochu upraví. V roce 2004 tedy konečně vychází první projekt Iommiho pod názvem IOMMI WITH GLENN HUGHES, THE 1996 DEP SESSIONS. Těžko zvolit jiné slovo než „výborné". Mistrovství obou protagonistů je prostě evidentní a stará garda má pořád co říct! Jak Iommi tak i Hughes hrají s lehkostí, kterou jim dnešní „rádobyumělci" mohou jenom závidět! Těžko nějakou skladbu vyzdvihovat, všech osm je jednoduše výborných! Zvukově jde o současnou desku - tj. konkrétní dynamický zvuk kytar s krásně čitelným atakem pravé ruky; suchý zvuk bicích, kdy je rozpoznatelný každý buben a činel; zpěv jen lehce „nahallovaný". Člověk má pocit, že je přímo v místnosti, kde se hraje... Tím ještě více vyniknou muzikantské přednosti, kterými samozřejmě oba disponují v obrovské míře; nelze jinak než opravdu doporučit! Na tento projekt přímo navazuje druhá deska těchto dvou - FUSED (2005). Album je už spíše klasickou kapelou, ve které hrají kromě Iommiho a Hughese, Kenny Aronoff (bicí) a Bob Marlette (klávesy). Oproti předchozímu opusu jde o mnohem drsnější záležitost, kde ještě více vynikne skvělý kontrast typicky hutných riffů s Hughesovým vokálem, který jako poslední z velkých pěveckých mohykánů zpívá pořád neuvěřitelně dobře! Ten chlap prostě zraje jako to nejluxusnější víno. Schválně srovnejte s Plantem, Gillanem, Diem a Ozzym... Album jako takové je opět výborné a nutno říct, že takto měl Iommi pracovat už dávno. Po Seventh Star měl Black Sabbath ukončit, jen občas s ostatními dělat speciální koncerty a dělat své sólovky. Jsou zatím jen tyto dvě, ale moc se těším, až zase něco vyjde...
Geezer Buttler
Geezer vydal také zatím dvě sólovky - PLASTIC PLANET (1995 pod jménem g / / z / r) a BLACK SCIENCE (1997), kde ukazuje svou typickou hru na basu plus texty, čímž jasně ukazuje, kdo opravdu dělal texty v Black Sabbath. Zvukově jde o zajímavé experimenty se samply a celkový sound je také „slušně" agresivní a občas připomene, kde se vzal ten syrový sound „Seattle scény...". Zde se také ukazuje, jak by Black Sabbath zněli, pokud by natáčeli v dnešní době – když poslouchám v rámci psaní tohoto seriálu všechna alba a sólovky najednou, ona paralela je cítit.
Bill Ward
Ještě více tento dojem umocňuje poslech desek Billa Warda, jenž svým bubenickým stylem dává vzpomenout legendárním počinům. Bill také velmi osobitě zpívá a dává svým projektům další rozměr. Sólovky zatím vydal tři – WARD (1990), WHEN THE BOUGHS BREAKS (1996) a BEYOND ASTON (2001).
Tak to je definitivně vše, milí přátelé! Snad jsem kapelu Black Sabbath předvedl důstojně a snad jsem řekl i něco nového, popřípadě „neznalé" uvedl a oslovil natolik, že si zkusí sehnat pár nahrávek. Myslím, že si to zaslouží, vždyť Black Sabbath (nebo členové, kteří v této skupině) účinkovali, mají v hudebním světě velký vliv.
Ozzy Osbourne
Ozzy měl a má velmi vlažný vztah k technickým věcem a v podstatě zpívá na to, co mu kdo dá do ruky. Viz jeho slova: „Technická stránka věci mě zajímá asi jako holubice bez hlavy. Já mám rád živou drůbež..."
Randy Rhoads
Jeho nástroje byly často velmi rozmanité, ale nejznámější byla jeho obliba v Gibson Les Paul Custom 1970, Karl Sandoval Polka Dot Flying V a těsně před smrtí začal používat Jackson „žraločí ploutev", který je nyní na trhu signován jeho jménem. Z aparátů byl věrný značce Marshall, jmenovitě Super Lead 100 v bílé kožence včetně 4x12" boxů. Marshall na NAMM 2008 uvedl na trh (jako poctu) tento model s označením 1959RR, což je kopie jeho aparátu, který měl speciální high-gainovou modifikaci. Z efektů můžeme jmenovat hlavně značku MXR – chorus, flanger, distortion a grafický ekvalizér. Kvákadlo měl od firmy Vox, volume pedály od Roland (FV-100) . Rhodes používal také analogové delaye Roland Space Echo či opět MXR.
Jake E. Lee
Jake, ač byl novátor v kytarových technikách, moc technických „vymožeností" z oblasti nástrojů a aparatur nepoužíval. Razil heslo, že všechno se dá zahrát rukama, což vždy ostatně dokázal. Jeho signifikantním nástrojem byl Fender Stratocaster s logem Charvel, který měl speciální úpravu v podobě sníženého profilu javorového krku. To bylo pro Jakea výhodné pro hraní palcem levé ruky (viz výše v článku). Zvláštností této kytary je také poloha prostředního a krkového snímače. U Fenderů jsou obvykle rovně, ale Jake si tyto snímače nastavil tak, že horní konce (nad basovými strunami) směřovali ke kobylce. To má velký vliv na zvuk, který tím pádem není klasicky středový až projasněný, ale naopak hutný, šťavnatý a velmi signifikantní.. Aby ještě více umocnil zvláštnost snímačů, využíval kombinaci dvou značek - DiMarzio SDS-1 (krk a prostředek) a Seymour Duncan Alan Holdsworth (kobylka). Občas, hlavně u Badlands, používal nástroje ESP a Gibson – Les Paul/SG Junior (1968). Z aparátů používal (stejně jako Randy) Marshall Super Lead 100 (1959) plus boxy 4x12". Efekty používal/vá minimálně - Boss OD-1 a wah-wah Dunlop Crybaby.
Zakk Wylde
Zakk je znám používáním kytar Gibson Les Paul Custom v grafické úpravě zvané „Bullseye/býčí oko". Vlastní několik typů, které se liší pouze v barvách. Osazené jsou snímači EMG 81 a EMG 85. Také používá další druhy grafických úprav jako například Buzzsaw (design je použit ze zapalovače Zippo) nebo Rebel (vlajka států Konfederace z americké občanské války). Další „býčí oko" má na kytaře Gibson Flying V. Vlastní také signovanou kytaru Rhoadse Jackson RR. Další Gibson je EDS-1275, kterou lze vidět například v koncertním podání skladby Mama I’m Coming Home. Zakk rovněž sporadicky používá kytary Dean a GMW. Aparát používal, jak jinak, Marshall JCM800 2203. Tato firma mu vytvořila signovanou řadu, která je osazená lampami GT (Groove Tubes) 6550 a kombinována s kabinetem se čtyřmi dvanáctipalcovými reproduktory EVM12L-Black Label. Efektů používá oproti dvěma svým předchůdcům mnohem více. Firma MXR, kterou vždy preferovall, mu vyvinula signovaný overdrive Zakk Wylde Overdrive a firma Dunlop Zakk Wylde CryBaby. Na jeho pedal boardu pak nalezneme i Dunlop Rotovibe, MXR EVH Phase 90 (pro změnu signovaná krabička Van Halenem), Boss CH-1 Super Chorus a MXR Stereo Chorus.
Tony Iommi
Jeho prvním nástrojem byla kytara Watkins, zásadnějším se však stal Fender Stratocaster zapojený přes dvě padesátiwattové hlavy do dvou boxů Marshall 4x12" . Při jednom vystoupení Sabbath mu tento nástroj vypověděl poslušnost a Tony vzal záložní Gibson SG. Zjistil, že mu jeho hmatník a krk vyhovují mnohem lépe. Hlavně se mu na něj lépe hrála glissanda. Díky svému úrazu (popisovaném v prvním díle o Black Sabbath) musel vyvinout speciální nástroj, který mu pomohl sestrojit John Birch. Úpravy spočívaly v nanesení speciálního polymeru na hmatník, který se tak stal pro Tonyho pro prsty mnohem jemnější. Musel samozřejmě vyměnit struny, používal ty nejtenčí možné. V začátcích je dělala pouze firma Ernie Ball. Tony měl navíc podladěno na Cis a tlusté E ještě podlaďoval na D (tzv. Dropped D), čímž si vytvořil signifikantní zvuk. Birch mu ještě pomohl sestrojit 24pražcový krk (Gibson má klasicky 22 pražců) a speciální snímače, které musely „zvládat" ten neuvěřitelný „rambajz" (muzikantsky řečeno - eliminovaly zpětnou vazbu), který na koncertech Black Sabbath zněl. Zhruba před deseti lety Gibson vydal sérii Iommim signovaných kytar, které tyto úpravy mají. Tony byl brzy velmi vyhledávaným „artiklem" mezi výrobci aparatur. Nakonec se domluvil s firmou Laney, která mu nabídla čtyři 100W hlavy, které krmily šest boxů 4x12". Tyto boxy byly ještě obohaceny o výškový reproduktor Rangemaster, čímž byl zvuk vydatnější. V současné době také občas používá zesilovač Rectifier od firmy MESA/Boogie. Z nástrojů ještě používá specialitku Iommi Artist od firmy Engl, což je modifikovaný SG s hlavicí z brazilského mahagonu a ebenovým hmatníkem. Z akustických nástrojů používá Iommi Gibson J-50 a dvanáctistrunného Guilda. Občas si půjčuje efektovou skříň od Ernieho C (band Body Count), která obsahuje Eventide 3000, wah-wah Cry Baby, Furman Power Conditioner, ladičku Boss, GCX Ground Controller, Phase-90 a Univibe.
Geezer Buttler
Geezerův gear byl v podstatě jednoduchý a je stejný už od začátku. Zesilovače používal Ampeg SVT a Trace Elliot (velmi sporadicky používal Crate) zapojené do čtyř Marshallských boxů. Z nástrojů používá Fender Precision, Lakland a Vigier, což je nástroj, který proslavil Jack Bruce z Cream. Struny používá DR.
Bill Ward
Svoji dráhu začal na bicích Rodgers, ale pak přešel na Ludwig. Občas používal bicí Swingerland. Ze začátku měl jeho virbl 4", ale pak objevil kouzlo 6" virblů. Zajímavostí jsou určitě jeho kopáky. Začínal na 20", pak 22", pak 24" a nakonec skončil u 26". Dokonce hrál na několika deskách a koncertech se dvěma 28" kopáky!
