Skutečně, jméno Mike Stern je sice spojováno s jazzem, ale stejně tak jej můžeme považovat za synonymum slova jazz-rock v tom nejlepším smyslu slova. Kromě výrazných, nosných melodií definujících jeho kompozice a typických improvizovaných sólových linek inspirovaných ve svých postupech be-bopovými trumpetisty či saxofonisty, v jeho hudbě nechybí místo pro jemné a procítěné nebo naopak divoké a dravé bluesrockové vyhrávky či nakažlivý funkový groove.
Směr New York
Počátky kariéry Mika Sterna jsou spjaty s americkým Bostonem. Tady se v roce 1953 narodil a později se sem vrátil studovat na proslulé Berklee College of Music. S hudbou ale začal už v 9 letech, kdy tak trochu koketoval s klasickým klavírem na popud své matky. Kytaru vzal do ruky, když mu bylo 12, měl pocit, že právě to je ten správný nástroj pro něj. „Ani nevím proč. Líbilo se mi to částečně proto, že v té době se v rádiu hráli Rolling Stones, Beatles, kapely kolem Motown. A částečně i proto, že mě nadchli někteří klasičtí hráči. A pak tu byli Hendrix a B.B. King a to všechno mě lákalo.“ Jako spousta jiných začínal u rocku a postupně se dostal k jazzu. K ranným vlivům patřili i Jeff Beck, Buddy Guy, ale i jazzoví kytaristé Wes Montgomery nebo Jim Hall. „Moje první kytara byla nylonka za 50 dolarů. Nedlouho potom jsem ji ale vyměnil za elektriku. Pak jsem šel na Berklee, ale vůbec jsem si nebyl jistý, jestli se budu moct hudbou kdy živit,“ vzpomíná.
Už od jeho 22 let je Sternovo jméno spjato s velkými jmény tehdejší hudební scény. Tehdy poprvé mu došlo, že skutečně může být úspěšný. Nejprve to bylo díky působení s jazz-rockovou kapelou Blood, Sweat & Tears. Byl to vlastně Pat Metheny, kdo mu tehdy řekl o tom, že hledají kytaristu a že by to měl podle něj zkusit. „Při poslechovce se mi třásly ruce a myslel jsem si, že to místo nikdy nemůžu dostat. A dostal jsem to. Ponaučení je, že někdy musíte jít a zkusit to, zariskovat a nepřemýšlet, co z toho budete mít. Něco zkrátka funguje a něco ne a je těžké říct proč. Nikdo z nás se nedokáže úplně objektivně a kriticky podívat na svou vlastní hru.“
A tak jej můžeme slyšet na albech More Than Ever či Brand New Day. V roce 1979 se pak připojil k fusion souboru hvězdného bubeníka Billyho Cobhama. Zásadním krokem, který poznamenal (přesněji řečeno definoval) zbytek jeho kariéry, byl ale především přesun do New Yorku, kosmopolitní jazzové metropole, kde se zároveň mísí řada nejrůznějších dalších stylů, vlivů a kultur. Právě toto místo je dodnes nejen jeho domovem a působištěm, ale také zdrojem inspirace. Tady jej nedlouho poté do své tehdejší sestavy vzal Miles Davis, legendární trumpetista, který hledal další inkarnaci pro své věčné experimentování. Není tajemstvím, že Davis, sám velký obdivovatel například Hendrixe, preferoval kytaristy, kteří nebyli zběhlí jen v „suchém“ be-bopu, ale dokázali do jeho hudby vnést trochu blues/rockové špíny. A přesně takového člověka našel v té době ve Sternovi.
Mike se tak stal součástí kapely, která Milese doprovázela při jeho comebacku v roce 1981. Důkazem o tom jsou dnes nahrávky Man with the Horn, Star People nebo také živá nahrávka We Want Miles. Že nebyl v kapele jen do počtu, dosvědčuje skladba Fat Time, hned první kus na první desce, kde Mike Stern hned vyložil své trumfy na stůl takovým způsobem, že po něm Davis skladbu pojmenoval. Kytarista měl totiž v té době pár kilo navíc a právě touto přezdívkou jej Davis častoval. Především se tu ale potkal s fenomenálními muzikanty, jako jsou saxofonista Bill Evans (který jej vlastně přivedl), Al Foster, Marcus Miller nebo Mino Cinelu.
Podobně jako mnozí další instrumentalisté – z kytaristů jmenujme Johna McLaughlina, Johna Scofielda nebo Robbena Forda – si také Mike Stern právě díky působení u Davise udělal natolik dobré jméno, že si mohl začít vzápětí budovat kariéru vlastní. První album Neesh v roce 1985 ho při nedávné reedici překvapilo svou šlušnou kvalitou – totiž na to, že v té doě byl dosti ponořen do svých alkoholicky-drogových radovánek. Ty ale úspěšně překonal, na rozdíl od svého kamaráda Jaca Pastoriuse, s nímž v mezičase strávil pár let v seskupení Word of Mouth – a který se ho prý často ptal, jak to dokázal, dokud na svou neochotu skončit s těmito substancemi nakonec doplatil. Následovala nahrávka Upside Downside a na ní už byl Stern střízlivý. Hlavně kvůli samotné hudbě: „Když jsem se z toho dostal, všechno bylo najednou lepší ve smyslu kreativní energie i života jako takového. Najednou jsem byl schopný hrát s větší škálou emocí a více barvami. Balady byly procítěnější a rychlejší věci měly větší jiskru. Uchoval jsem si všechno, co jsem měl předtím, ale dosáhl jsem větší konzistence, měl jsem více možností, odstínů, emocí i energie,“ popisuje.
Následuje sólová kariéra čítající dodneška 15 alb pod vlastním jménem a spolupráce s řadou významných a zajímavých osobností jazzu i rocku. Nahrávky Is What It Is (1994) a Between The Lines (1996) byly nominovány na Grammy. Zajímavým albem bylo Play, kde si pozval ke splupráci Johna Scofielda a Billa Frisella. Právě tito dva patří ke kytaristům, které Stern dodnes respektuje nejvíc.
K jeho tradičním spolupracovníkům velkých jmen patřili třeba saxofonisté David Sanborn, Bob Berg, Michael Brecker, jeho bratr, trumpetista Randy, basisté John Patitucci či Victor Wooten, bubenícci Jack DeJohnette, Peter Erskine, Dennis Chambers, Dave Weckl. Kompletní výčet by byl opravdu dlouhý. Zahrál si s Brecker Brothers Bandem (album Return of the Brecker Brothers), s Joe Hendersonem a v seskupení 4 Generations of Miles, v níž si dnes v té době už jazzoví velikáni George Coleman (tenor saxofon), Jimmy Cobb (bicí) a Ron Carter (basa) připomněli legendu, u které započali své kariéry. Spolupracoval i s kapelou Yellowjackets, s níž po sérii živých vystoupení nahráli Lifecycle, album nominované opět na Grammy, coby nejlepší současné jazzové album.
Po roce 2000 začal do své hudby postupně začleňovat prvky world music a dá se říct, že právě tím v kombinaci s jeho tradičními „kvalitami“ vznikl jeho zcela osobitý a kdykoliv rozpoznatelný styl (tedy ne, že by nebyl osobitý a rozpoznatelný už před tím). Tak trochu s tím má co do činění jeho žena, kytaristka Leni Stern, která právě tyto vlivy přinesla domů. „Udělala třeba projekt s názvem Africa, ve kterém hrají afričtí muzikanti, jako třeba Salif Keita nebo Baaba Mal. Cestuje i do Afriky, na štace tam jezdí na velbloudech. Má ráda dobrodružství a já pak doma slyším to, co dělá, a ovlivňuje mě to. Zároveň s tím má co do činění i prostý fakt, že znám Richarda Bonu.“
Tohoto baskytaristu a vokalistu potkal už v 90. letech, kdy Bona působil u Joe Zawinula. Hned v první volné chvilce jej prý odchytil a zatáhl do svého hotelového pokoje a tam se začaly dít věci. Hudebně, samozřejmě. Ukázalo se, že Bona má Sternovu hudbu v oblibě. A když přišel čas na další CD, pozval jej kytarista do studia. Vzniklo excelentní albu Voices a spolupráce pokračovala (a pokračuje dodnes) na dalších nahrávkách – na fenomenální These Times, Who Let The Cats Out? (na obalu této desky můžete mimochodem vidět na fotografii pět koček jeho ženy, jíž ostatně původně patřila tato častá otázka) a dalších. Na těchto nahrávkách navíc začal pociťovat potřebu pozvat více hostů: „Snažím se oslovovat lidi, se kterými bych jinak neměl možnost si zahrát, jako jsou třeba saxofonisté Kenny Garrett, Bob Franceschini a Bob Malach, trumpetista Roy Hargrove, basisté Anthony Jackson, Meshell Ndegeocello, Chris Minh Doky a Victor Wooten, nebo bendžista Bela Fleck.“
Další rozšíření stylového záběru znamenala deska Big Neighborhood. Stern tentokrát vsadil na rozmanitost a rozhodl se pozvat více zajímavých hostů, z kytaristů konkrétně legendárníh bluesmana z Austinu Erica Johnsona a kytarového mága Steva Vaie. Podle jeho slov se s nimi už léta potkával a napadlo jej, že je na čase dotáhnout do konce ony klasické fráze typu „jednou spolu musíme něco udělat“. A aby svůj záměr udělat pestré album dotáhl do konce, v různých skladbách hraje se čtyřmi různými rytmickými sekcemi. Album se tak pohybuje od typického funky a be bopu až po vypalovačku ve stylu Band of Gypsies, na které si vyměňuje sóla se Stevem Vaiem.
Přesto, že je deska na poslech rozmanitá, jde pořád o jedno: „Kdykoliv píšu hudbu, je to všechno jen jazyk srdce. Všechny skladby jsem složil sám, takže je materiál jednotný. Byl jsem ale odvážnější, když jsem oslovoval lidi, které mám rád, zda by se chtěli objevit na mých nahrávkách. Často mě vede instinkt, není to žádná kalkulace, a to jak při oslovení těch lidí, tak při samotné spolupráci. Ačkoliv Eric Johnson nebo Steve Vai nejsou jazzoví hráči, měl jsem už v hlavě kusy, které by k nim sedly. A myslel jsem si, že právě oni do nich vnesou něco jedinečného. A to se také stalo.“
Zatím posledním Mikeovým počinem je album All Over The Place, které se nese v podobném duchu a dále rozvíjí Sternovu vizi. I zde široká škála hostů – převážně z řad dosavadních spolupracovníků – dala vzniknout pestré hudební koláži. Zajímavou dohru pak ještě patrně brzy bude mít jeho spolupráce s Ericem Johnsonem. Zdá se, že to mezi nimi zajiskřilo, protože se proslýchá, že právě pracují na společné nahrávce v podobě celého alba materiálu, který je do značné míry založen na improvizaci. Je to zajímavé už proto, že Eric Johnson byl vždy prosulý svům smyslem pro detail až puntičkářstvím jak v přístupu k tónu, tak ke svému hraní: „Mike a já jsme nahráli celé studiové album za tři dny, což pro mě byla úplně nová zkušenost,“ přiznal nedávno Johnson. Máme se tedy určitě na co těšit.
Mike a Miles
Často se ho ptají, co nejdůležitějšího se naučil u Milese Davise: „Vlastně totéž, co od jiných skvělých hráčů, jako byli třeba Michael Brecker, Jaco Pastorius, Joe Henderson, Bob Berg, nebo muzikanti ve Steps Ahead: Hrát od srdce. Miles to tak dělal a stejně tak i všichni ostatní, se kterými jsem měl to štěstí hrát. Včetně všech spluhráčů v mé vlastní kapele.“
A to je pro něj také nejdůležitější, když si do své kapely hledá spoluhráče: „Vždycky, když začnou hrát, sleduji, jestli do toho jdou naplno, jestli se snaží nastudovat skladbu a proniknout do melodie, ať už je jakákoliv.“ Za druhé, zdůrazňuje, „Miles byl vždycky otevřený vůči jakékoliv hudbě. Nestaral se o nálepky. Bylo mu jedno, jestli je to pravověrný jazz nebo Hendrix. V jednu chvíli mluvil o Charliem Parkerovi a pár hodin na to vyprávěl o tom, jak poprvé slyšel Hendrixe. A v obou případech byl naprosto stejně nadšený. Nikdy to nebral tak, že kde je více akordů, to je lepší hudba.“
V počátcích Mike Stern neměl u Davise na růžích ustláno. Hlavně proto, že jej kritici nejprve moc nebrali. „Miles mi tehdy řekl, neposlouchej je. Chtěl jen, ať poslouchám jeho, co chce on. A on chtěl, abych do toho vložil rock. Vždycky říkal „Zahraj Hendrixe,” popisuje. Miles Mika ovlivnil v mnoha směrech a nemálo i v tom, jak přistupuje ke své roli band lídra. S Davisem to většinou bylo zajímavé a nepředvídatelné:
„Třeba Fat Time jsme vlastně vůbec nezkoušeli. Nevěděli jsme, jakou to má melodii. Marcus Miller si myslel, že ví, jak to má být, tak do toho skočil a začal hrát basovou linku a udal směr. Miles šel po určité náladě, ale myslím si, že tu melodii zahrál téměř úlně z ruky. Pak přešel k piánu a řekl, že do mezihry chce něco laděného do Španělska a něco zahrál,“ vzpomíná Stern. Kapela tehdy zahrála celou skladbu dvakrát a obě verze se nahrály. „Poprvé mi řekl, ať to zkusím tak nebo jinak, pak si sám přestal být jistý a řekl, ať to prostě hraju po svém. Bill Evans ke mně tehdy přišel a řekl mi, zahraj to hodně energicky, on chce prostě energii.“ A to bylo přesně ono.
Na turné dnes Stern vyjíždí s různými sestavami a snaží se je pořád obměňovat. Jména, která se v jeho kapele objevila, jsou však vždy zajímavá. „Je pro mě čest vést vlastní kapelu. Vždycky se snažím dát každému prostor, aby si zahrál a ukázal, co v něm je. Miles měl svůj způsob nechat věci volně plynout a přitom naváděl muzikanty, kam chtěl. Jen naznačil, co chce, ale nechal vše otevřené. Pořád hledal a vždy se to sešlo dohromady tím, jak jsme víc a víc hráli. Zahrál kousek na piáno nebo na trubku, aby naznačil náladu, a muzikanti se od toho odrazili.“
Sám ale ke svému materiálu přistupuje po svém. „Když přinesu novou skladbu, je obyčejně více promyšlená. Má svoji náladu vyjádřenou melodií a svoji dějovou linku. Je tam už jasně daný feeling a doufám, že si spoluhráči melodii přehrají a uslyší groove, který mám v hlavě. Ale všechno lze interpretovat různými způsoby a vždycky ocením, když do toho hráči vnesou něco svého. Basová linka může být předem napsaná, ale vždycky jsou tam místa, kde se od toho basista může zcela odpoutat a přitom udržet stejnou náladu. Rád také dávám hráčům prostor, aby se otevřeli a měli prostor k sólům. To je právě to, co jsem se naučil od Milese.“
Pokud jde o hraní naživo versus hraní ve studiu, nebojí se Mike Stern připustit, že jde o úplně odlišné situace. Jako příklad uvádí svůj zážitek ze zhruba týdne koncertování se saxofonistou Joe Hendersonem, když zaskakoval za Johna Scofielda po vydání jejich společného alba Musings for Miles. „Joe byl schopný naživo natahovat jednu skladbu donekonečna a přitom byl neskutečný. Takže si myslím, že je potřeba si uvědomit, že jde o dvě různé věci, i když jsou zde podobnosti. I ve studiu se snažím docílit živého pocitu a zvuku. Ale často je potřeba hrát odděleně v různých místnostech, aby bylo možné záznam později smíchat, což je pochopitelné. Takže zkoušíte najít kompromis. Nerad ale posílám hráčům party pro overdubbing. To pro moji hudbu nefunguje, je potřeba, aby tam ten živý element byl. Ale i tak je to jiné, než živé verze stejných skladeb. Ty jsou většinou delší, většinou je natáhneme.“ Dobře vidět je to třeba na jeho živých DVD New Morning – The Paris Concert z let 2004 a 2008.
Důkazem, že se svých zásad drží, je třeba i spolupráce s Johnsonem a Vaiem na albu Big Neigborhood. Stejně jako u dosavadních nahrávek ani tady nebylo místo pro overdubbing: „Navrhovali mi, ať si nechám jejich nahrávky prostě poslat. Ani nevím, jak to funguje, nemám počítač ani mobilní telefon,“ popisoval ještě v roce 2009, kdy nahrávka spatřila světlo světa. „Co ale vím, je to, že nechat muzikanty, aby své party nahráli jako overduby, to pro mě nikdy nefungovalo. Hudba, kterou rád hraji, musí mít v sobě napětí, které vzniká, když hrají všichni dohromady. Pokud později chcete něco opravit, je to v pořádku, ale celek musí být konverzace mezi všemi, co hrají. A k té nedojde, pokud nahráváte prostřednictvím overdubu.“ A tak když Johnson a Vai nemohli přiletět za ním do New Yorku, letěl zkrátka on za nimi.
Věčný student
„Čím více toho vím, tím toho vím méně,“ řekl kdysi Stern a dodal ještě něco o tom, že je to trochu klišé, ale tato věta ho provází dál. „Protože hudba, to je něco obrovského. Jako život sám. Čím jste starší, tím víc otázek máte, alespoň pokud si udržíte otevřenou mysl. Když se vydáte různými cestami, otevírají se další a další možnosti a svět – to množství informací – se zvětšuje. Někdy to dojde až do bodu, kdy si řeknu, že dál jít nechci, protože mám plné ruce toho, co už používám. Bojím se, že když půjdu dál, zahltí mě to. Jednou z věcí, kterou chci zkusit ve větší míře, je třeba komponování pro větší soubory nebo big bandy, ale zatím jsem do toho až tak nepronikl. Trochu jsem to zkoušel na Berklee, kdy jsem psal pro dechovou sekci o čtyřech až šesti lidech.“
Dlouhá turné s kapelou samozřejmě znamenají, že času není tolik. „Mám štěstí, že můžu cestovat s vlastní kapelou a hrát vlastní hudbu. Ale někdy je cestování mrcha. Potřebuji zůstat doma a hodně studovat, abych mohl dělat úplně nové věci, jako třeba psát pro strunnou sekci. Je toho hodně, co chci ještě udělat, a budu se snažit.“
Učit se jazz je podle něj jako učit se nový jazyk. „Zpočátku se učíte slovo za slovem, dáváte si pozor na výslovnost, pravopis, bojíte se cokoliv říct, abyste nikoho neurazili. Musel jsem být hodně trpělivý, abych do toho pronikl. Všichni učitelé mi říkali, že čím více budu jazz hrát, tím lépe budu jeho jazyku rozumět a tím plynuleji jím budu mluvit. Tehdy jsem jim nevěřil, ale nic jiného mě nebavilo, tak jsem cvičil a doufal...,“ směje se.
Například když pak přišel na Berklee, pár věcí už o kytaře věděl, ale začal se prý soustředit na tóny tvořící jednotlivé akordy, což mu poradil jeden z učitelů: „Tyto akordické tóny jsou ty základní, naznačují akordy. Pomohlo mi to proniknout do některých akordických postupů, které mi v té doby připadaly šílené,“ vysvětluje. S použitím akordických tónů lze pak improvizovat třeba do akordických postupů standardů, hrát arpeggia různými způsoby atd: „Vždycky je pak můžete vyplnit chromatickými nebo průchozími tóny, ale toto je první krok. Když jsem začínal, zkoušel jsem hrát co nejvíce not, chtěl jsem znít jako George Benson a tihle chlápci, co hrají všechny ty šílené linky. Ale některé ty motivy založené na akordických tónech jsou krásné samy o sobě. Důležité je přitom hrát v rytmu. Rytmus je hrozně důležitý, hudba je vždycky postavená na rytmu,“ zdůrazňuje.
Mike Stern hraje ponejvíce trsátkem a do strun se podle svých slov opírá spíše lehce. „Hraji na všechny struny, vyhrávám každou notu, ale snažím se hrát tak, aby to neznělo jako když píšete na psacím stroji. Je to jako konverzace, kdy některé slabiky spolknete, jiné zaznějí zřetelněji. Chci přitom, aby kytara zpívala.“ Často také kombinuje různé úhozy trsátkem – špičkou pro ostřejší zvuk, spíše stranou pro měkčí zvuk. Akordy občas zahraje i prsty. Někdy proto používá vytahování strun i o jeden a půl nebo dva tóny, jak to známe třeba od Davida Gilmoura či jiných do blues ponořených kytaristů.
Jeho přístup k improvizaci vychází více z postupů trumpetistů a saxofonistů, než třeba z tradičních kytarových postupů. Ostatně dodnes hledá inspiraci stahováním a transkripcí partů geniálních trumpetistů a saxofonistů a nikdy to nezapomene zdůraznit: „Možnosti a rozsah tohoto jazyka jsou neuvěřitelné. Když transkribujete sólo Sonnyho Rollinse, McCoy Tynera nebo Johna Coltrana, uvědomíte si, do jaké hloubky se dá jít.“ Ač sám absolvent Berklee, dlouhá léta korespondenčně (!) studoval u proslulého učitele a fenomenálního pianisty jménem Charlie Banacos. Vlastně až do jeho smrti v roce 2009. Podle Sterna se Banacos nezaměřoval na výuku hry „na nástroj“, učil všechny nástroje a hodně se soustředil na cvičení sluchu, harmonii, transkribování sól nebo mu třeba poslal k nastudování nové stupnice, různé druhy pentatonik, ale i nové způsoby myšlení: „Dal mi třeba určitý koncept pro cvičení a řekl mi, abych pro danou lekci zapsal do not a nastudoval určitou skladbu. Tím to pak dávalo větší smysl. Je to cesta, která nikdy nekončí. A je úžasná.“ Obecně Mike bere studium jako důležitý zdroj inspirace, i když se mu kvůli nabitému programu nemůže věnovat dennodenně jako dříve. Ačkoliv připouští, že je čím dál línější, stále cvičí každý den. Hraje zkrátka rád: „Někdy je to snadné a jindy je to jako trhání zubů, když se snažíte dát dohromady něco nového, přepsat něco do různých tónin. Ale nakonec vám to dodává svěžest, především když stojíte na pódiu.“ Mike dodnes studuje, našel si totiž jednoho z žáků Banacose, pianistu, který u něj studoval déle něž on sám, a pokračuje dál.
Přístup ke komponování má různý, ale většinou
to začíná u kytary: „U některých věcí si nejsem jistý, zda nejdříve skládám s basovou linkou nebo dám nejdříve dohromady akordy. Obvykle ale skládám jen s kytaru. Někdy si prostě zazpívám melodii a zapíšu si ji. Zpívám melodii a hraji akordy, připadám si pak skoro jako písničkář. Až si to zapíšu, přemýšlím, zda by daný part mohl hrát například saxofon nebo melodii zazpívá vokalista. Uvažoval jsem, že by jednu melodii mohla zpívat třeba Esperanza Spalding. Potkal jsem ji náhodou na letišti, přehrál jí kousek a zeptal se, zda by to byla schopna zazpívat, abych věděl, zda to spadá do jejího rozsahu. Řekla, že je to skvělé a začala zpívat. Byla to výborná a přirozená cesta, jak to vyzkoušet.“ Takové lyrické, zpěvné melodie jsou ale jen jedním ze způsobů, jak Mike Stern skládá. Jindy vychází spíše z klasického be-bopu a počítá hned od začátku spíše s instrumentálním ztvárněním. „Někdy tyto party doplním o funkovou basovou linku, ale melodie je typicky komplikovanější. Někdy je založená na harmonii některého standardu.“
Ačkoliv jezdí po světových turné, po celu kariéru zůstává věrný filosofii jazzu. I v tom, že pokud není na cestách, týden co týden hrával pravidelně v maličkém baru na newyorské 55 Grand Street, nad kterým měl v době jeho otevření byt se svou ženou, kytaristkou Leni Stern. Jen v posledních pár letech už tu prý nehraje tak často, jako dříve, ale i dnes se tam rád vrací. Do klubu, který se tehdy teprve otevíral, jej přivedl legendární basista Jaco Pastorius, který chtěl, aby se po odchodu od Davise připojil k jeho kapele Word of Mouth. Oba tehdy byli dobří přátelé a také byli – jak už jsme si řekli – docela dost ponořeni ve svých alko/drogových radovánkách. Ale „šlapalo to“. Takový malý formát a hraní po barech má podle Sterna pořád něco do sebe. „Lidé v takovém prostředí dělají skvělé věci, i když se to dnes vidí stále méně. Pat Metheny mi kdysi řekl, že když začínal se svojí kapelou, sehnal si dodávku a se svými spoluhráči prostě objížděli kavárny, kde se dalo. Fakt je, že dnes už to nejde, Sám jsem s tenor saxofonistou Jerrym Bergonzim hrával v Bostonu v malých místech, která už ani neexistují.“ Právě takovým hraním si totiž Stern postupně vypiloval styl nebo vyzkoušel nové věci a přístupy.
I když má za sebou bezpočet živých vystoupení, dodnes se mu prý před některými koncerty trochu třesou ruce. Někdy jde všechno perfektně, hledá a většinou i nachází nové hudební cesty… a někdy má i dnes zkrátka špatný večer: „Možná je jich více, než si lidé uvědomují,“ přiznává. „Hraji živě tak dlouho, že jsem si zřejmě vytvořil způsob, jak dosáhnout toho, že to zní, jako bych věděl co dělám, i když to tak někdy není. Když máte špatné vystoupení, je lepší se přestat soustředit sami na sebe. Někdo na pódiu totiž určitě zrovna plodí něco neuvěřitelného. Nechte je, ať vás inspirují. Někdy vás z toho můžou vytáhnout.“
Na co hraje Mike Stern
Co se týká zvuku, Mike Stern věří, že vychází z toho, co kytarista slyší ve své hlavě: „Můžete si vybrat kytaru, jakou chcete a někdy můžete udělat kompromis. Třeba široké, pololubové kytary mohou být někdy skvělé, ale když je dáte hodně nahlas, mají trochu moc twangu a ne vždy mají tytéž zpěvné kvality, jaké jste chtěli, nebo dávají nepříjemnou zpětnou vazbu. Když občas chcete trochu rockovější zvuk, musíte používat dvě kytary. Já radši zůstávám u jedné a říkám si, že to mi stačí, snažím se dostat k jádru zvuku,“ popisuje. „Obvykle preferuji zpěvný, tlustší zvuk a používám obyčejné (solid-body) elektrické kytary.“ Proto také namísto klasických jazzových nástrojů preferoval kytary typu Telecaster a Stratocaster, na které začínal hraním rocku a pak už u nich zůstal. „Měl jsem i Gibson ES-175, když jsem s Patem Methenym studoval na Berklee. Byl to výborný nástroj a každý tam tehdy hrál na jazzové kytary, ale když jsem začal hrát své věci více do rocku, blues nebo funku, začala vazbit. Pat mě jednou slyšel hrát na tele a řekl mi tehdy, že to zní výborně a že bych u něj měl zůstat.“
K jeho slavným kouskům patřil Fender Telecaster, který původně vlastnil Roy Buchanan a Sternovi jej za 500 dolarů prodal Danny Gatton, když si prý potřeboval koupit ojeté auto. Šlo o pěkný hybrid z 50. a 60. let. Tu mu ale ukradli: „Jednou večer v Bostonu jsem šel ze zkoušky, když ke mně přišel chlápek a řekl mi, ať mu dám kytaru. Argumenty byly na jeho straně, protože v ruce držel pistoli,“ uvedl v jednom interview. Dodal, že v pouzdře měl i nějaké povzbuzující látky a sám během incidentu nebyl úplně při smyslech. Kdyby ano, dodává, mohl mu prostě nabídnout drogy a kytara by mu možná zůstala. Nicméně slabost pro telecastery mu zůstala, takže nejdříve mu kytarář v Bostonu, který jej viděl hrát, postavil skoro stejnou. Později jej oslovila firma Yamaha. Postavila mu signature model podle přání (vlastně zčásti podle vzoru kytary, na kterou hrál) a na ten hraje dodnes.
„Hraji tedy na kytary Yamaha ve stylu Telecastera, které znějí opravdu skvěle. Používám dva zesilovače, trochu chorusu a trochu delaye pro více prostoru,“ říká. Jeho nejoblíbenějším modelem tak je jeho vlastní signature kytara Yamaha Pacifica 1511MS. Připouští ale, že jde o prototyp, který se trochu liší od produkčních nástrojů. Má tělo z těžkého jasanu s trochu temnějším zvukem a snímače Seymour Duncan ’59 (krk) a Duncan Telecaster Hot Rails (kobylka). „V Yamaze ale na těchto kytarách tvrdě pracovali a s nástroji, které jsou v obchodech, jsou lidé spokojeni. Jde o pěkně teple znějící kytary ve stylu Telecastera.“
Struny Mika Sterna nesou označení Fender Original 150 Pure Nickels a jde o poněkud netypické tloušťky .010, .013, .015, .026, .032, .038, přitom ale „éčko“ .010 nahrazuje tloušťkou .011. Prý otázka zvyku. „Možná to má co do činění s tím, jak mám seřízené krky na svých kytarách, což se sice odráží v trochu vyšším dohmatu, ale dává to tlustší zvuk.“ Používal to tak prý Danny Gatton a když tak seřídil jednu ze Sternových kytar, už nebylo cesty zpět.
Pokud nejezdí po koncertech, rád používá kombo Yamaha G100 2x12 spolu s hlavou Pearce se dvěma zakázkovými boxy 2x10“ s reproduktory JBL. K rozdělení signálu do sterea používá starý splitter Yamaha SPX90. Jinak má v oblibě Fender Twin Reverb Blackface ’65. K jeho tradičním pedálům patří distortion Boss DS-1, na kterém se mu líbí jeho organický zvuk (potenciometr Distortion nastavuje na 1 hodinu, tón na 11 hodin a Volume přidává jen malinko nad úroveň čistého zvuku). „Hlasitost si nastavuji podle sluchu, instinktivně. Líbí se mi čistší sólové zvuky, protože zní lyričtěji. Někdy rád začnu sólo zlehka, a pak postupně zvyšuji intenzitu, ale pořád používám čisté tóny. Když pak přidám distortion, nálada se výrazně změní.“
Dále k jeho arzenálu patří dvojice pedálů DD-3 Digital Delay. Jeden delay je zapnutý trvale s krátkým zpožděním a malou zpětnou vazbou, aby zněl trochu jako reverb a dodává zvuku trochu vzdušnosti. Druhý, s nastaveným delším zpožděním, používá jen občas pro větší zefektování zvuku.