Při naší první zastávce u Jethro Tull jsme se podívali na jejich začátky, první koncerty a také jejich studiová alba. Poslední tři, které jsme si rozebrali v minulém čísle - Benefit, Aqualung a Thick As A Brick patří nejen do zlatého fondu rockové či art rockové historie, ale jsou také brány jako pomyslné vrcholy jejich tvorby, které už nikdy nepřekonali. To však ani náhodou neznamená, že by se další počiny těmto vrcholům nebřiblížily...
Hned následující album LIVING IN THE PAST z roku 1972 dává za pravdu těmto slovům. Jde v podstatě o jakýsi výběr ze starších písní, singlů a novinek. V Americe bylo okamžitě zlaté a drželo se v žebříčcích měsíce. Album obsahuje devatenáct skladeb; z novinek nejvíce vyniká titulní Living In The Past, která se drží osvědčeného tématu. V dnešní době, kdy alba vycházejí na CD jsme bohužel trochu ochuzeni, protože původně vyšel tento počin jako 2LP a jedna strana obsahovala záznam koncertu z Carnegie Hall (1970). Na CD už vyšly pouze dvě desetiminutové skladby By Kind Permission Of a Dharma For One. Je to obzvlášť škoda, protože záznam ukazuje J.T. ve výborné formě. Snad se někdy dočkáme reedice, kde bude tento záznam celý...
Okřídlené rčení, že „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky", se ukázalo být 100% pravdivé v případě nového alba, které dostalo název A PASSION PLAY. Vyšlo o rok později a bylo znovu konceptuální. Avšak na rozdíl od Thick... tu nešlo o „dokonalou krásu" nýbrž o jakousi formu uměleckého vyjádření, které skoro nikdo nerozuměl. Album zní poněkud nestravitelně a podobně jako v případě Pink Floyd (Ummagumma) či Yes (Tales From The Topographic Ocean) jde o díla, jež jsou sice po muzikantské stránce nenapadnutelná, ale pro spoustu „normálních" lidí „těžká" na poslech. Jsou tu dvě dvacetiminutové skladby a hlavně druhá v pořadí The Story Of The Hare Who Lost His Spectacles je opravdu „šílená". Zkuste si představit černý humor nejhrubšího kalibru křížený s hororovou komedií a naprostou nevázanost muzikantů, kde si každý hraje na svém písečku a jediným pojítkem je Andersonův přednes... Zajímavě to vyjádřil „otec LSD" Timothy Leary: „Konečně hudba, která vyjadřuje podstatu mé dokonalé substance..."
Kritika si na J.T. opravdu smlsla a po nekompromisním odsouzení Anderson ohlašuje konec. Legenda praví, že na dva dny, ale velký šéf cítí, že je čas na změnu.
Ta nastala roku 1974 a byla pojmenována WAR CHILD. Hned první a titulní skladba ukazuje diametrálně odlišný směr Jethro Tull. Píseň má čtyři a půl minuty; uchopitelnější schéma i téma; více prostoru pro kytaru (Barre díky vrstvení kytar svou hrou evokuje Briana Maye); používání netradičních nástrojů (spíše dalších netradičních; flétna je netradiční víc než dost) jako saxofon; klasický orchestr a světe div se – Anderson zpívá! V tomto duchu pokračuje celé album. Z dalších skladeb dále vynikají Ladies, Skating Away On The Thin... (volné pokračování hlavního tématu z Thick As A Brick), Sealion (excelentní aranžmá a vynikající kytarové sólo evokující nejlepší chvíle Jeffa Becka!) a hlavně další skvost ryzího diamantu Bungle In The Jungle, který se dá směle přirovnat k Locomitive Breath či Aqualungu. Opět tu není slabé místo; prostě zjednodušení aranžmá a zároveň pořád výborné (a úžasně uvolněné a hravé) muzikantské výkony plus výrazné melodie činí toto album dalším pokladem rockové historie! Po tomto počinu vyrazili J.T. na turné a v duchu skladeb pozvali na turné dívčí smyčcové kvarteto. Už legendární je hláška Barreho, který prohlásil: „Holky vypadaly hezky, ale v tom rámusu jsem je nikdy neslyšel..."
Následující rok se na trhu objevuje další opus MINSTREL IN THE GALLERY, kde se Anderson opět objevuje jako hlavní vypravěč, tentokrát jako potulný zpěvák, který s drsným sarkasmem komentuje okolní svět. Toto, po textové stránce velmi intimní album, se zase trochu posunuje jinam – více k jazzu kříženým s folkem a klasikou (neskutečná kombinace!). Je zde sedm skladeb a nejzajímavější je Baker St. Muse, která má čtyři části – už název jedné části dává tušit šílenou genialitu, sžíravý sarkasmus a výborný britský suchý humor; Pig, Me And The Whore (Prase, děvka a já)...
Minstrel... působí nesmírně vyzrále a je důstojným nástupcem předchozích děl. Zároveň je také posledním albem, kde působí v roli baskytaristy Jeffrey Hammod-Hammond. Ten po vydání oznamuje odchod a obřadně spálí své koncertní kostýmy, což neměl dělat. Anderson k tomu poznamenal: „On se do skupiny nedostal díky tomu jak hrál...Když tak nad tím přemýšlím, on vlastně ani hrát neuměl, ale byli jsme kámoši a to bylo nejdůležitější...No, ale nakonec se dostal na nějakou úroveň a asi bude za něj těžké sehnat náhradu... Ty kostýmy ale pálit neměl, protože nás tím velmi urazil." Hammond-Hammond se vrátil ke své oblíbené kratochvíli, k malování a od odchodu z J.T. už nikde nehrál. Barriemore Barlow kdysi jamoval s kapelou Carmen, kde hrál na basu John Glascock a nabídl ho kapele. Na to prý Anderson reagoval se svou pověstnou jízlivostí: „Já nechci do kapely chlápka, kterej se jmenuje Skleněnej čurák!" Nicméně, Glascocka si poslechl a uznal, že jde o výborného muzikanta, který by mohl být pro Jethro Tull přínosem a byl přijat.
V Anglii velmi ceněný klávesista David Palmer (nezaměňovat s bubeníkem Carlem Palmerem z Emmerson, Lake And Palmer!) poprosil Andersona o pomoc při komponování muzikálu, který připravoval. Ale protože o projekt projevil zájem i zbytek kapely, vyšlo na světlo světa další album pod názvem TOO OLD TO ROCK’N’ROLL: TOO YOUNG TO DIE! v sestavě: Anderson, Barre, Glascock, Barlow, Evan a Palmer. Hlavní myšlenka této další zajímavé kolekce směsice stylů byla o stárnoucím rockerovi, který si připadá zbytečný v hudebním světě a je už umělecky vyždímaný, ale pořád si nepřipouští myšlenky na smrt. Samozřejmě si tuto myšlenku, která už z názvu alba jasně vyplývá, kritici vzali za prohlášení samotného Andersona. Ten k tomu poznamená: „Má míra trpělivosti s těmito idioty přetekla a od této chvíle přestávám poskytovat rozhovory." Vydrželo mu to rok... Z alba vyčnívají nejvíce skladba Quizz Kid a opět titulní song Too Old...
To je opravdu zajímavý jev; většinou jsou u alb J.T. největší pecky titulní skladby. Mám skoro podezření, že dokud nenahrají ve studiu nové písně, sami nevědí jak album pojmenovat a název vyberou podle nejlepšího songu, což však na druhou stranu má i svou logiku... Lidé si budou lépe pamatovat celé album a na základě úspěchu jedné skladby můžou profitovat i ostatní písně (třebas o něco slabší)...
Přelomem v historii Jethro Tull byla dvě za sebou následující alba, která se opět lehce odklonila od klasického art rocku. Obě jsou tématicky hodně podobná a vyjadřují touhu člověka (Andersona) k návratu do přírody – k uvolněnosti, intimnosti, k čistotě ducha, k optimismu či k naději a k víře v dobro, ať už si pod tím pojmem představíme “cokoliv nebo kohokoliv”... V únoru 1977 vychází první z těchto děl SONGS FROM THE WOOD a téměř přesně za rok potom HEAVY HORSES. Já osobně tato díla beru jako jeden celek a vždy si je pouštím jako dvojalbum. Z obou alb opravdu čisí průzračnost, jednoduchost a neskutečně pohodová nálada, která mě nikdy neurazí. Při poslechu Songs... se zavřenýma očima úplně jasně vidím Sherwoodský les se zbojnickou družinou Robina Hooda nebo potulnou kapelu, která se svými písněmi navštíví každý středověký hrad v anglickém hrabství, kde všichni hodují nebo se radují či jen chtějí slyšet novinky z širého světa. Prostě poetika staroanglických trubadůrských balad je v podání J.T. nádherně cítit. Z Heavy Horses také vyplývají dnešní témata rozjitřené duše člověka, který často hledá sám sebe. Na náladách obou alb mají obrovský díl Barreho kytary, kde má hlavní prim akustika a elektrika pouze podkresluje náladu. V případě smutného příběhu nebo v legendě, kde zlo vítězí nad dobrem, dostává zkreslená kytara větší prostor a kolikrát zazní doslova hromovládně. Nad tím vším uvolněný zpěv a flétnové podehrávky či sóla Andersona – opravdu excelentní díla, která patří k tomu nejlepšímu, co kdy Jethro Tull natočili!
Jako symbolická tečka za dosavadní kariérou této kapely, vychází na konci roku 1978 další album, vlastně první živák, BURSTING OUT. Zde se chlapci předvádí v tom nejlepším světle a ukazují světu, že na to mají i v koncertním podání. Existuje filmový záznam ze slavné Madison Square Garden, který nedávno vyšel i na DVD a ukazuje J.T. ve výborné formě. Obzvlášť Anderson je přímo neskutečný rarach – pořád křepčí kolem ostatních kolegů a provokuje je k nadstandardním výkonům, jakoby cítil, že končí jedna éra, jež se už nikdy nebude opakovat a svým muzikantským umem předvádí výkon beroucí dech. Střídá nástroje jak na běžícím pásu, ale hraje na ně s geniální virtuozitou. Barre mu výborně sekunduje a excelentně „zaskakuje" v podobě melodického sóla za občas slabší zpěv. Oba klávesisté, Evan i Palmer si nekonkurují a naopak se doplňují – kdybych na ně „nekoukal", ani bych nevěřil, že hrají dvoje klávesy. A rytmika šlape jako hodinky; Barlow s Glascockem spolu hrají jako jeden, výborně reagují na dynamiku skladeb a nebojí se posouvat do pozadí, aby nechali vyniknout duo Anderson/Barre. Opravdu skvělá tečka...
Glascock si tímto živákem i záznamem vystavěl pomník, neboť o rok později definitivně odešel nejen z J.T., ale i z tohoto světa – zemřel po operaci srdce ve věku 28 let... (Za Johna během části tour zaskočil basista Tony Williams.) Nakonec odešli i Barlow, Evan a Palmer, což de facto znamenalo konec nejen jedné éry, ale i konec Jethro Tull.
Tímto albem se tedy uzavírá art rocková etapa Jethro Tull, která svými počiny na sebe většinou logicky navazovala. Bylo to také hodně dáno tím, že sestava muzikantů byla v podstatě neměnná a jejich sehrannost či souznění je předurčovala ke stylu, který hráli. Byla to éra, která je posadila na ojedinělý trůn a dala status legendy...
Hmm, končíme trochu smutně, ale nezoufejte! Anderson jako pravý vůdce znovu J.T. vystavěl a některá další alba jsou více než důstojnými nástupci. To si však řekneme zase příště...
Jako tabulaturové ukázky jsem vybral fragment z Minstrel In The Gallery, ukazující Andersonův styl. Zde si povšimněte, jakým způsobem Ian hraje akordy – tento styl převzal i Barre a takovéto varianty jsou pro J.T. typické. Často také oba používají kapodastr, který dávají na druhý nebo sedmý pražec. Druhou tabulaturou je intro k titulní Too Old To Rock’n’Roll... Zde jde o ukázku z akustického koncertu vydaném na albu A Little Light Music...
Tak to je prozatím vše, příště nás bude čekat závěrečná část našeho povídání o Jethro Tull, kde si rozebereme další alba a podíváme se na muzikantské „výbavy" dvou hlavních protagonistů, dua Anderson/Barre...
