Dnes malinko vybočíme z naší hudební oblasti, protože si představíme systém DVD.
Doufáme, že toto není na škodu, protože mnoho z řad muzikantů sleduje i své oblíbené interprety v tomto systému.
Pojem domácí kino se v rubrice Hi-Fi objevuje celkem často a přesto, že některá fakta byla vysvětlena již v předchozích číslech, shrňme to důležité do jedné stati.
Jak je již z názvu patrné, slouží tento systém k domácí zábavě a zejména pak k navození pocitu diváka sedícího v slušně ozvučeném biografu anebo přímo účastnícího se děje na obrazovce či plátně. Efekt obklopení zvukem je vytvářen zpravidla více než dvěma reproduktory umístěnými okolo posluchače.
Mezi první průkopníky, kteří se alespoň trochu prosadili na trhu v osmdesátých letech, patřil systém kvadrofonního zvuku SQ používající čtyři reproduktory v rozích místnosti. V dobře ozvučených kinosálech samozřejmě existoval již systém Dolby Stereo, ale byl spíše záležitostí velkých projekcí.
Opravdového rozšíření v domácím audiosystému se dočkal až produkt uvedený na trh pod názvem Dolby Surround Pro Logic (DSPL). Je jednoduchou, ale efektní modifikací profesionálních systémů prostorového ozvučení. Vyžaduje totiž relativně malé požadavky na vybavení: je nutný stereofonní zdroj signálu (nejčastěji video, méně často pak satelitní přijímač nebo CD přehrávač) a dále příslušný dekodér DSPL a reproduktorové osazení. Videokazetám distribuovaným na našem trhu obyčejně nechybí tento typ ozvučení, ovšem úroveň zvuku a českého dabingu je někdy rozporuplná. Z pouhého stereofonního výstupu pak procesor zpracuje maticovým způsobem signál a dekóduje ho na čtyřkanálový zvuk reprodukovaný pomocí pěti reprosoustav: dvou hlavních, jedné centrální poblíž obrazovky a dvou zadních efektových, které reprodukují shodný (monofonní) signál. Zadní kanál, na rozdíl od ostatních, nevyžaduje u DSPL kvalitní osazení - i velmi malý reproduktor dokáže spolehlivě vyzářit kmitočtově omezený signál. Umístění zadních speakerů je nejčastěji záležitostí experimentu, volného místa a kompromisu s názorem manželky. Modifikací DSPL bývají různé způsoby zapojení reproduktorů: režim Phantom bez zapojeného centru a 3Ch stereo pouze při použití předních tří reproduktorů. Další úpravy jsou záležitostí jednotlivých firem a modelů dekodérů.
Mezi další analogové úpravy zvuku patří např. Virtual Dolby Surround, který simuluje prostorový zvuk pomocí předních dvou beden a také jiné efekty využívající všechny zapojené reproduktory. Tyto efekty jsou označované názvy, jako např. Hall, Arena, Stadium, Church, Disco Rock Club apod., nebo jako souhrn režimů (Cinema DSP). V těchto případech se ovšem stále jedná o spíše "umělý" prostorový zvuk.
Nástupcem DSPL v digitální podobě se stal Dolby Digital (DD) neboli AC-3. Vyvíjel se společně se systémem MPEG Multichannel, který se ale v našich končinách standardem nestal. DD pracuje už pouze se signálem v digitální formě, nejčastěji z přehrávače DVD disků. Pro dekodér DD je charakteristický šestikanálový výstup, který obsahuje oproti DSPL navíc kanál pro basovou jednotku - subwoofer. Zadní kanály ale již pracují stereofonně a navíc včetně všech basů a výšek, které u DSPL chybí. Podstatná změna je také v celkové dynamice zvuku, a tak výsledný efekt ve spojení s křišťálově čistým obrazem z DVD posunuje hranici domácí zábavy o pěkný kus dopředu. Pro majitele přístrojů, které nemají přípravu pro připojení DVD nebo dekodéru DD, může být alespoň malou útěchou, že zvuk z DVD přenášený klasickou analogovou stereofonní cestou nabízí DSPL, takže je kompatibilní směrem dolů. V zásadě lze říci, že právě DD se stal standardem pro domácí kino, ale vzhledem k překotnému vývoji těchto technologií se nejedná o stoprocentní tvrzení.
Dalším systémům možná (?) patří budoucnost přesto, že budou fungovat paralelně s jinými a zákazník si bude vybírat nosiče zvuku a obrazu podle vlastněného zařízení. Mezi tyto novější produkty patří dnes hojně rozšiřovaný režim DTS (Digital Theater Systém) pracující na stejném principu jako DD, ale s větším datovým tokem zajišťujícím kvalitnější zvuk a dynamiku. Smůla je (jako ostatně často), že DTS je nekompatibilní s DD a vyžaduje tedy speciální dekodér a navíc zatím není příliš podporováno filmovými společnostmi na vydávaných DVD titulech.
Tady bych asi mohl skončit, ale přesto se musím ještě zmínit o nejnovějších formátech domácího kina vyvinutých laboratořemi Dolby a firmou pana George Lucase (autora Hvězdných válek) - Dolby Digital Surround EX a DTS ES, které používají zadní centrální reproduktor (!) a zajišťují tak lepší obklopení posluchače zvukem. Zatím to spíše vypadá na souběžnou existenci těchto formátů a uplatnění více v high-endových sestavách s odpovídajícími reproduktory i poslechovou místností.
U přístrojů a reprosoustav se můžeme někdy setkat s označením či certifikátem THX, který vydává výše zmíněná společnost pana Lucase a garantuje tak velmi vysokou kvalitu zařízení a umožňuje poslech prostorového zvuku na takové úrovni, za jakou se nestydí i sám pan šéf.
Zajímavostí jsou i úspěšné pokusy dostat prostorový zvuk do sluchátek. V tomto směru se daleko dostala firma Sennheiser procesorem Lucas fungujícím jako DSPL v režimu Phantom a také jednoduššími systémy na bázi Virtual Dolby Surround. Veškeré takové procesory ovšem vyžadují velmi kvalitní sluchátka. Efekt, který je pak ve sluchátkách slyšet, určitě stojí za to. Mezi jiné formáty patří i Dolby Headphones.
Současný trend naznačuje spotřební orientaci výrobců, kdy celé domácí kino zákazník kupuje "v jedné krabici" (a to i včetně reprobeden) a ještě za výhodnou cenu. Kvalitnější zařízení ale stále zůstávají doménou specializovaných obchodů a posluchač si má stále možnost vybrat dle vlastního vkusu a kapacity peněženky.
DVD disky
DVD neboli Digital Versatile Disc (versatile = všestranný, univerzální) nabízí při stejné velikosti média, jako klasické CD, kapacitu až cca 17 GB dat. Této vlastnosti je dosahováno mj. pomocí vyšší hustoty záznamových stop a možností za znamenat data na obě strany disku a navíc i do dvou vrstev (snímací laserový paprsek pak přeostřuje na jinou vzdálenost). Použitelnost DVD média se neomezuje pouze na obraz a zvuk (DVD-Video), ale i na počítačová data (DVD-RAM, -ROM, -R) a třeba i pouze na zvuk (DVD-Audio).
Zaznamenání obrazu je ovšem stále kapacitně náročné a tak je při nahrávání využit kompresní systém MPEG2, který v principu zamezí opakovanému ukládání statických ploch obrazu (které se nemění) a zaznamená pohybující se objekty.
Na DVD disk se vejde kromě obrazu samozřejmě vysoce kvalitní zvuk, zpravidla alespoň ve formátu Dolby Digital, a to ještě v různých jazykových verzích (maximálně osmi). Dále pak obsahuje rozličné varianty titulků (až 32). Interaktivní ovládání umožňuje vybírat si z nabídky disku, kam je možno umístit doprovodné informace o filmu, koncertu, účinkujících apod., vystříhané záběry, rozhovory, klipy atd. Zatím pouze málo disků využívá možnosti pohledu z více stran (divák si přepíná mezi různě postavenými kamerami) - tato funkce se objevuje např. u koncertů a častěji u pornofilmů.
Omezením pro volnou distribuci nahraných DVD disků je rozdělení světa na šest regionů, a to hlavně kvůli různým harmonogramům uvádění titulů na trh a rozdílným cenám. A proto disk určený pro region 1 (USA, Kanada) nepřehrajete v zařízení zakoupeném např. v Evropě (region 2) apod.
DVD přístroje
Přehrávače DVD disků dokáží snímat záznam nejen na DVD, ale i na klasických CD a dnes již málo používaných CD-Video. U každého modelu je v manuálu přesně definováno, jaké typy médií lze použít. Většina z nich se neumí vyrovnat například s vypalovanými CD-R (je zajímavé, že CD-RW zpravidla načítají), a to kvůli jiné odrazivé vrstvě. A tak majiteli doma vyrobených CD nezbývá nic jiného, než se poohlédnout po přehrávači vybaveném dvěma diskrétními snímacími mechanismy - jedním pro DVD a druhým pro CD. Takový výběr v nich není, ale najdou se i velice levné. Zajímavostí jsou přehrávače, které snímají nejen výše uvedené formáty, ale i například komprimované soubory typu MP3 na CD-ROMech. Tyto modely zatím nepronikly do sortimentu známějších firem a jsou vyráběny zejména malými výrobci tchajwanské provenience.
Rozdělení do jednotlivých kategorií spočívá nejspíše v přítomnosti dekodéru domácího kina (DD, DTS, MPEG). Levnější modely samozřejmě takový procesor neobsahují a signál je tak přenášen pomocí digitálního kabelu (optického, koaxiálního) právě do přístroje s tímto dekodérem (nejčastěji AV receiver nebo AV zesilovač). Dražší typy posílají již dekódovaný signál pomocí šesti žil cinchového analogového kabelu do zesilovače s příslušným šestikanálovým vstupem (viz výše), ale také disponují digitálním výstupním konektorem.
V dnešním porovnávání se sešli dva zástupci té nižší kategorie, ovšem patřící spíše k tomu lepšímu v této skupině. Cílem tohoto srovnání není rozpitvávat obrazové kvality (již tak bez chyb), ale spíše porovnat výbavu a uživatelskou "vstřícnost" obou, stejně drahých přístrojů.
PANASONIC DVD-A 160 (17.995,- Kč)
Na první pohled velmi jednoduchý čelní panel poskytuje možnost ovládání pouze základních operací. Vše ostatní je ponecháno na dálkovém ovladači, který je vcelku ergonomicky navržen tak, aby po několika hodinách používání mohl uživatel vydávat povely i ve tmě. Displej přístroje má poněkud slabší jas, o to méně obtěžuje v noci. Poskytuje také indikaci prostorového zvuku pomocí jednoduchých obrázkových symbolů.
Zadní panel je oproti testovanému soupeři poněkud jednodušší - chybí koaxiální digitální výstup i RGB výstup. Pouze optický výstup je pochopitelný, pokud se podíváte na firemní AV receivery (Technics) - na nich najdete zase pouze optický konektor TOS-link.
Ovládání přehrávače sestává z běžných funkcí: krokování obrazu, rychlé vyhledávání (scan), které disponuje pěti (!) rychlostmi a samozřejmě skok na začátky kapitol (krokováním i z číselné klávesnice). Rychlé převíjení s obrazem je navíc velice přehledně indikováno na obrazovce (opět pomocí symbolů). Nechybí ani funkce Resume, která zajistí po povelu Stop opětný návrat k poslednímu zhlédnutému záběru.
Nadstandardem jsou volby VSS (přidá větší prostorový efekt) a Karaoke (potlačí vokální složky a uživatel si může zapět místo originálního interpreta). Přestože výrobci příliš nepodporují jakousi "cenzuru" drsných scén pro dětské diváky, nabízí stošedesátka až devět úrovní blokování nevhodných záběrů.
Vlastní uživatelské nastavení je vyřešeno opět pomocí obrázků zobrazených v horní části televizní obrazovky. Je to řešení, které nevyžaduje zvláštní jazykové znalosti, ale symboly nejsou příliš velké a přehledné a tak je to opět otázkou zvyku. Přes toto menu lze volit a zobrazit číslo titulu a kapitoly (chapter), jazykový doprovod, vzorkování, titulky, úhel kamery, opakování úseku A-B. Zajímavá je možnost nastavení a uložení až pěti značek kdekoli v průběhu filmu a následný rychlý návrat k nim (funkce Marker).
SONY DVP-S 325 (17.990,- Kč)
Model 325 zdobí klasická černá barva, přičemž v nabídce Sony lze najít vyšší modely i v provedení stříbrném, ke kterému je možné dokompletovat AV receiver, videorekordér i televizor od této firmy ve stejném odstínu. Na výběr ovšem není. Na rozdíl od porovnávaného konkurenta dává přednost textovému zobrazování informací a to jak na obrazovce, tak i na displeji, jehož jas lze ztlumit. Ovládání přes menu na obrazovce není v češtině, ale přesto je veškeré nastavování vcelku příjemné a srozumitelné i třeba v angličtině. Displej je přehledný, navíc s indikací zvukového formátu a velmi příjemnou možností zobrazit zbývající čas do konce kapitoly i filmu a navíc i textové informace (pokud to disk umožňuje).
Pohled na přístroj odzadu nabízí poněkud více připojovacích možností: digitální výstup v provedení koaxiálním i optickém, dva scarty (z toho jeden i jako RGB výstup), S-VHS výstup a linkový analogový výstup (3x cinch).
Ovládací možnosti jsou opět široké. Na rozdíl od předešlého přístroje má ale pouze dvě rychlosti převíjení s obrazem. Volba úhlu pohledu, titulků, zvukové stopy, opakování pasáže (A-B repeat) i funkce programování skladeb do určitého pořadí nebo náhodný výběr (obvyklé činnosti CD playeru) nesmí pochopitelně chybět. Pro puntičkáře nabízí Sony možnost průběžného sledování velikosti datového toku a při přehrávání dvouvrstvého disku též pozici laserového snímače na jednotlivých vrstvách. Zajímavostí je také šetřič obrazovky, který automaticky naskočí po několika minutách nečinnosti.
Dálkové ovládání je opět přehledné a navíc umožňuje ovládání televizoru a AV receiveru (samozřejmě pouze základních funkcí, ale přesto si můžete vybrat i z jiných značek).
Závěrem
O obou přístrojích lze opět prohlásit, že patří ke špičce v kategorii DVD přehrávačů bez dekodérů prostorového zvuku, přesto ve výbavě je model Sony o prsa lepší. V ostatních kritériích jsou ale rozdíly minimální, a tak při koupi může rozhodnout třeba sympatie ke konkrétní značce. Pokud budeme hodnotit jako v minulých testech bodově (od nuly do sedmi bodů), skóre v souboji Panasonic - Sony dopadne ve výbavě 5:6, v ovládání 5:5 a celkové hodnocení (i vzhledem k ceně) tedy vychází o poznání lepší u druhého hodnoceného modelu.
Tento článek vznikl ve spolupráci s firmou Interaudio Pardubice.
www.interaudio.cz
