HiFi

(pokračování z minulého čísla)

Minidiskové rekordéry a přehrávače

Od čísla 2/99, kdy jsme mohli porovnat přenosný a stolní minidisk, se zásadní věci neudály, ale přesto si některá fakta o tomto formátu zopakujme. Oproti jaru loňského roku do sortimentu prodejců přibylo médium o délce 80 minut, což je podle výrobců technologické maximum, klesla opět cena nosičů i přístrojů (tento trend má pokračovat i tento rok) a také byl vyvinut (kým jiným, než Sony) nový systém kódování ATRAC.

Princip "zmraženého" záznamu, kdy se nahrávané místečko ohřívá a mění se magnetické vlastnosti, se natolik pevně uchytil na trhu, že počtem prodaných přístrojů se srovnal s kazetovými magnetofony (a někdy je i předehnal). Do počítačů je možno sehnat média sloužící k ukládání dat, ale poměr kapacita/cena zatím hraje ve prospěch konkurence (kapacita je 140 MB). Zde se naskýtá otázka, jak se může vejít 74 minut hudby (v mono záznamu dvakrát tolik) na tak malý disk (74minutové CD má kapacitu 650 MB). Zde se skrývá hlavní trumf minidisku - redukce dat (nejedná se zde v pravém smyslu o kompresi, nýbrž redukci), čili vynechání složek pro lidské ucho nezaznamenatelné. Pro kódování a dekódování se užívá systému ATRAC, vyvíjeného hlavně firmami Sony a Sharp. U Sharpu není značení jednotlivých generací jednoznačné, Sony jako novinku nedávno uvedlo verzi ATRAC R, který přepočítává data dvakrát, a snižuje už tak malou pravděpodobnost chyby na ještě menší hodnoty. Aktuální verzí stále zůstává i generace 4.5.

Přenosné přístroje dosáhly obdivuhodného stupně miniaturizace a nejsou o moc větší než vlastní médium (viz např. nový model Sony MZ-R 90, který je uváděn do obchodů s přídomkem nejmenší na světě). To ovšem může činit problémy při ovládání pomocí malých tlačítek. Něco za něco. Zmenšování také přináší oříšek v podobě napájení. V této kategorii je vyřešeno často pomocí jedné nebo dvou tužkových baterií, které se vkládají přímo do přístroje nebo do přípojného pouzdra (to u těch nejmenších). Prostor spořící variantou je placatý "žvýkačkovitý" akumulátor, který se nabíjí přímo v přístroji a kapacitou dnes odpovídá nabíjecím AA bateriím vyšší kategorie. Je dobré se ovšem přesvědčit o výdrži baterií z originálního návodu k použití, kde je informace zpravidla uvedena. Důležitý je i počet a typ vstupů a výstupů. Kromě standardního sluchátkového výstupu je užitečný i pevný Line Out, připojovaný k zesilovači. U rekordérů by neměl chybět kromě linkového analogového vstupu i optický digitální a také mikrofonní. Optický digitální kabel k připojení např. k CD přehrávači se speciální koncovkou pro přenosné typy, bývá stálou položkou v originálním příslušenství. Regulace úrovně vstupního signálu bývá různě nastavitelná, ale někdy ji obstarává pouze více či méně pohotová automatika. Sluchátkový výstup bývá přizpůsoben pro připojení kabelového dálkového ovládání (často s displejem), které umí ovládat všechny podstatné funkce a umožňuje připojit i lepší sluchátka než ty originální. Vybavení editačními funkcemi bývá obvykle velice podobné a žádná z běžných funkcí (Divide, Combine, Move) zpravidla nechybí. Titulkování jednotlivých tracků umožňuje snad každý přístroj, ovšem s větším či menším komfortem - to je samozřejmě lepší před koupí vyzkoušet (jako i jiné funkce), pokud ovšem nehodláme provádět složitější operace na stolním modelu.

Stolní komponenty, v nichž je větší výběr, nabízejí nejen vyšší komfort ovládání, ale i o něco více funkcí. Základem je dálkové ovládání, které umí mimo jiné pohodlně titulkovat disk i skladby; ale nemusí být samozřejmostí - pak nastupuje univerzální otočné točítko (Jog), kterým zadáme název i se speciálními znaky. Alfanumerická klávesnice bývá různě vyřešena - v lepším případě má každé písmenko svou klávesu, v úspornější variantě to vypadá jako u mobilu (tři znaky na tlačítko). Vrcholem blaha minidiskového maniaka lze označit vstup pro ovládací klávesnici (standardní počítačový keyboard s konektorem PS/2), kterou nabízí např. model MDS-JB 930 od Sony a navíc je s ní možné kompletní ovládání stroje i editaci (!). Jako vstupy se používají celkem tři typy - běžný analogový (2x cinch), digitální optický (čtvercový TOS-link) a někdy i koaxiální (1x cinch), to vše i ve více exemplářích. Digitální výstup nebývá již tak běžný. Důležitým momentem je způsob nastavení nahrávací úrovně. Analogovou úroveň je dobře mít pod kontrolou z čelního panelu a tu digitální alespoň v menu, přístupnou i při záznamu - ale to záleží na účelu použití. Regulace má zpravidla krok po 0,1 dB. Synchro start by měl být obvyklý, a to nejen s přístroji téže značky (odstraní tiché prodlevy na začátku anebo useknutý úvod nahrávky). Velikost a rozmístění informací na displeji by neměl nikdo opominout, protože přehledné zobrazení času nahrávky, názvu skladby a indikátorů vybuzení podstatně zrychluje práci (bohužel ne tu v zaměstnání). Počet střihových funkcí se většinou neliší. Vymazání úseku A-B nebo kopírování názvů skladeb už ale nebývá běžné. Jako speciality lze označit regulaci rychlosti (Pitch Control), schopnost zaznamenání několika předešlých vteřin signálu (pokud to člověk nestihne "odpálit" - pomocí funkce Time Machine), možnost defragmentace rozdělených kousků skladby, přepínání digitálních filtrů anebo možnost propojit minidisk s počítačem pomocí sběrnice a provádět tak popisování a střih pěkně graficky na obrazovce (k tomu slouží speciální propojovací sada a software pro PC).

Ceny, jak už bylo řečeno, spíše klesají. V přenosné kategorii je k sehnání přehrávač od cca šesti tisíc korun. Rekordéry nastupují nyní na deseti tisících (např. JVC, Sony), vyšší kategorie a často i menší rozměr se dá pořídit cca o dva tisíce dráž. Tyto dražší modely poskytují i větší odolnost proti otřesům nebo komfortnější provedení. V komponentech začínáme na osmi tisících (zde je asi nejvíce vidět původní autorství Sony a z toho vyplývající cenové rozdíly). Následující kategorie spočívá v rozmezí 10 - 15 tisíc, kde již nejsou tak výrazné rozdíly ve výbavě, ale spíše v provedení - čelní hliníkový panel, lepší transformátor apod.

Zesilovače a receivery

Je to možná věc názoru, ale praktické zkušenosti mne vedou k tvrzení, že po reproduktorových soustavách (nebo jiném koncovém zařízení) má zesilovací část největší vliv na zvuk celého systému.

V třídě komponentů se objevují první integrované zesilovače od přibližně pěti tisíc, což je opravdu základ, a cena zde koresponduje s výsledným zvukem a výbavou: výstup pouze na jeden pár beden, pérové svorky na výstupu, nižší výkon apod. Kdo ale hledá, najde výjimky. V kategorii do "desítky" najde běžný smrtelník asi to optimální a navíc v širokém sortimentu. Slušný výkon i provedení jsou takřka pravidlem. Pro náročnější hifisty je určena spíše skupina od 15 do 20 tisíc, kde již není takový výběr, ale chyba při výběru je málo pravděpodobná. Zde už někdy nacházíme vrchol tvorby jednotlivých firem, ale tím to zdaleka nekončí - high-endem, jak bylo řečeno minule, zabývat se příliš nebudeme - zesilovače v cenách okolo dvou miliónů lze vidět spíše na obrázcích, než v obchodech a peníze na něj spíše v reklamě na Sportku, než na našem účtu. Jedno pravidlo ale platí téměř u všech komponentů a budu ho asi uvádět častěji: v levnějších kategoriích dostává zákazník za malý peníz veliké zlepšení, ale s rostoucí cenou se tento poměr obrací. Za drobné, a zpravidla pouze zvukové vylepšení, se platí u dražších přístrojů velké peníze. Ceněnou skupinou jsou pak dělené zesilovače, které se skládají z předzesilovače a koncového stupně (někdy i v provedení dvou monobloků). Je to řešení spíše nákladnější a nemusí být pravdou, že dělený stroj musí zákonitě hrát lépe než integrovaný. Obzvláště u těch lacinějších vám zahraje lépe ten integrovaný.

První informací zjišťovanou při nákupu bývá výkon zesilovače, přičemž zákazníka ani nezajímá, při jakém zkreslení je výkon měřen, do jaké zátěže (kolik Ohmů) apod. A pokud takový člověk dostane odpověď, že zesilovač překonává onu magickou hranici 100 W, je na vrcholu blaha. Výkon zesilovače by měl být dostatečně vysoký nikoli kvůli kraválu, který vyrobí (desetiwattový zesilovač taky hraje nahlas), ale kvůli zvuku: slabší zesilovač zkresluje již při nižší úrovni. Projeví se to zejména na nízké hlasitosti, kdy zanikají okrajová frekvenční pásma (basy, výšky) a musíme si dopomoci korekcemi, které by měly přijít na řadu až v nouzi. Při poslechu hudby s vysokou dynamikou (nejvíce hudba klasická) se pak ztrácejí tiché pasáže a po příslušném otočení volume doprava se dočkáme v hlasitějších úsecích i nevole sousedů. Pro tichý poslech používají výrobci často funkci Loudness, která takovéto nectnosti eliminuje, ale u levnějších zesilovačů pracuje podobně jako posílené basy a výšky na ekvalizéru (korekcích).

Kromě nejlevnější skupiny zesilovačů je standardem výstup na dva páry reprosoustav, ovšem ne vždy je možno zapojit oba páry současně. Druhý pár se používá nejčastěji pro ozvučení odlehlých prostor (jiné místnosti), popřípadě současně s prvním výstupem k zapojení bi-amp. Druhým párem nelze nasimulovat jakýsi kvadro-poslech. To už nemá se správnou reprodukcí nic společného. Je potřeba při připojování dalších reproduktorů dbát na předepsanou impedanci, abychom nezatěžovali více zesilovač, který by celkové impedanci pod čtyři ohmy mohl často vypínat, což bývá naštěstí vratný stav (stačí znovu zapnout přístroj a vše funguje dál). Vyšší impedance v této situaci spíše je výhodou, přestože reprodukce může být tišší a je třeba vybírat reprosoustavy s vyšší citlivostí. Slušní výrobci nabízejí na zadním panelu nenápadný přepínač, kterým je možno zvolit, zda používáme více než dvě bedny a s jakou impedancí. Provedení zesilovačů s výstupem na více než dva páry hlavních reproduktorů se běžně nevyskytuje a bývá výsadou spíše profi zařízení.

Na další výbavě takovýchto přístrojů asi nelze nic nového objevit, tak alespoň shrňme to podstatné: přepínače Source Direct, CD Direct, Pure Direct apod. slouží k obcházení obvodů s korekcemi a kratší signálová cesta tak přináší tu více tu méně vylepšený zvuk; přepínač Rec Out mají za úkol vybrat zdroj signálu, který má být nahrán přes linkový výstup třeba na kazeťák a přitom je možné zpravidla poslouchat jiný zdroj zvuku; standardní korekce (Bass, Treble) nebo vestavěný ekvalizér snad není třeba popisovat. Dobrým zvykem je dálkové ovládání s možností ovládat zbytek sestavy od stejné firmy. Málokterý výrobce se dává cestou programovatelných ovladačů, které si rozumí s jinými značkami, a tato situace je spíše běžná u lepších AV přijímačů (o nich za chvíli).

Při koupi nesmíme zapomínat i na záležitosti zahrnuté pod pojmem konstrukce. K čemu nám je drahý zesilovač, když do něj nemůžeme zapojit repro kabel řádného průřezu. A tak místo pérových svorek, do nichž upneme stěží kabel 2x2,5 mm2, dejme přednost kvalitním šroubovacím terminálům, které někdy umožní i připojení banánků, a manipulace s kabely je tak pohodlnější. Velmi šikovnou vymožeností jsou spínané zásuvky 220 V na zadním panelu - dovolují připojit ostatní komponenty a vypínat je vypínačem zesilovače, stejně jako třeba u minivěží. Uvnitř přístroje pak lze nalézt odlišnosti v provedení transformátorů (toroidní, zdvojené pro každou větev apod.) nebo v typu použitých tranzistorů (MOS FET), a to je obvykle znakem dobrého přístupu výrobce k přístroji a snahy nezanedbat při konstrukci nic podstatného.

Receivery čili přijímače

To, co bylo řečeno o zesilovačích, bude platit i v této části věnované receiverům, kde přibereme navíc tunerovou část a také hlavně různé systémy prostorového zvuku - domácího kina. Přijímače v provedení stereo nebo domácího kina se podílejí přibližně čtyřmi pětinami na objemu prodeje zesilovacích stupňů což svědčí o současné popularitě domácí zábavy (často používaný pojem Home Entertainment) a propojování audio a video komponentů. Přestože samostatný zesilovač může pro fajnšmekry nabízet lepší zvuk i parametry, vítězí v drtivé většině varianta receiveru, a to zejména díky ceně a výbavě.

Tuner ve výbavě je opatřen RDS systémem a dostatečným počtem předvoleb. Kvalitou patří mezi tu levnější kategorii, ale běžný posluchač bude spokojen (často pouze se zvukem a příjmem, a ne s kvalitou hudby...). Počet vstupů nebývá u lacinějších modelů nijak velký, a proto si je třeba dát pozor a spočítat si, kolik a jaká zařízení budu chtít připojovat. Problém "rozmnožení" vstupů má mnoho uživatelů a málokdy ho lze vyřešit lépe než koupí dražšího modelu. Některé firmy omezují i výskyt phono vstupu pro magnetodynamickou přenosku gramofonu, a tak může leckterý sběratel vinylových fošen ostrouhat. AV zesilovače a receivery se vyznačují možností přenášet obrazový signál, a vyřešit tak problém nedostatku vstupů na televizoru. Navíc je pohodlné přepínat zvuk satelitu, videa či DVD spolu s videosignálem. Obrazové vstupy mají podobu klasických cinchů anebo 4pólových S-VHS konektorů. Na přístrojích s vestavěným dekodérem Dolby Digital, DTS apod. přicházejí na řadu optické a koaxiální vstupy přenášející signál ve formátu jedniček a nul. Lepší přístroje nabízejí tyto digitální vstupy ve větším množství než je pouze jeden z DVD přehrávače k připojení, např. CD, minidisku nebo jiných zařízení s digitálním výstupem. Další výhody mohou mít linkové výstupy všech dekódovaných kanálů prostorového zvuku.

Korekce mívají tu a tam podobu ekvalizérů - výrobci ustupují od klasických potenciometrů a volí spíše cestu nastavení zvuku pomocí +/- regulace určité frekvence.

Systémů prostorového zvuku rozlišujeme několik. Nejrozšířenějším je Dolby Surround Pro Logic (DPL), což je analogový režim, a zdrojem bývá nejčastěji stereofonní video (televizor, satelitní přijímač, zvuková karta počítače). Pracuje jako čtyřkanálový do pěti reproduktorů, přičemž zadní kanál je monofonní a je frekvenčně omezen, takže k reprodukci stačí levnější speakery.

K dalším analogovým systémům patří dále např. Virtual Dolby Surround, který patří k režimům vytvářejícím prostorový zvuk pouze pomocí předních dvou beden. K nasimulování prostorových efektů z nahrávek mono nebo stereo slouží zpravidla velmi bohatá nabídka režimů DSP procesorů s různými názvy, jako např. Hall, Church, Concert Arena, Disco, Rock Concert, Stadium atd. Nejčastěji z DVD přehrávače, reprodukujícího špičkový zvuk i obraz z kotoučku velikost CD, pak dostaneme vyšší digitální zvukový režim: Dolby Digital (DD) nebo DTS (Digital Theater Systém). Další verze, jako např. MPEG Multichannel, se v Evropě takřka nerozšířil. DD pracuje oproti analogové verzi s lepší dynamikou, a hlavně se stereofonními zadními kanály pracujícími v celém kmitočtovém pásmu (což je náročnější i na kvalitu reprosoustav). Lepší oddělení jednotlivých složek je znát i na kvalitnějším výstupu pro subwoofer čili pro basový reproduktor, pomáhající umocnit efekty domácího kina zvláště v akčních scénách. Novější DTS pracuje na podobném principu jako DD, ale podle výrobců s větším datovým tokem a zároveň i lepším zvukem (jak jinak, že?). Aby to nebylo tak jednoduché, objevují se zprávy o zdokonalování a nahrazení DTS (ještě téměř nerozšířeného) systémem dalším. A nyní může následovat otázka, zda nevyčkat, jak se situace vyvine. Babo, raď! Nižší kategorie receiverů nepoužívá přímo dekodér DD, ale má možnost zesílit dekódovaný signál (6ch input) z DVD přehrávače. Dekodér digitálního prostorového zvuku se tedy musí vyskytovat:

• v receiveru (a potom stačí DVD v základním provedení)
• v signálové cestě mezi DVD a receiverem (základní DVD + receiver s šestikanálovým vstupem)
• v DVD přehrávači (přijímač se vstupem)

Pokud píšu, že dekodér se musí vyskytovat, není tomu tak úplně - analogovou cestou získáme alespoň DPL a proto i uživatel s chudším vybavením přijímače si může dopřát trochu toho domácího biografu. Že je v tom celém chaos? Máte pravdu! Bohužel výrobci stále usilují o lepší a lepší zvuk (což je dobře), ale vyvíjejí málo kompatibilní formáty a nutí tak zákazníky obměňovat své draze nakoupené přístroje (což už je horší).

V zásadě lze ale říci, že cena takovýchto přístrojů za poslední rok výrazně klesla (o tom svědčí i množství prodaných kusů) a systém Dolby Digital se stal pro náš trh standardem a nějakou dobu ještě vydrží. Novější systémy musejí být nejdříve podporovány filmovými společnostmi, což se zatím neděje.

... pokračování příště.

Tento článek vznikl ve spolupráci s firmou Interaudio Pardubice.