Monkey Business

Rozhovor

Časopis:

Music Store 2001 / 02

Autor:

Ve čtenářské anketě časopisu Rock Pop Volby rocku zvítězili v kategorii Objev roku. Videoklipy Piece of My Life a My Friends obsadily 2. a 3. místo v této kategorii. Monkey Business jsou nominováni Akademií populární hudby v kategoriích Skupina roku a Objev roku. Tolik malý výčet úspěchů kapely.

Jako první je na metě Roman Holý, starý známý z JAR a Sexy Dancers.

Jak tě napadlo “vytvořit” M. B.? JAR a Sexy Dancers tě už neuspokojovali?

Je to tak, že když budeš žít s jednou ženou patnáct let, i když jí budeš pořád milovat, tak se ti zasteskne po jiný ženě, prostě po jiným zadku, po jiných nohách a po jiný vůni. Na tom není nic špatnýho. Stejně jako všichni kluci z JARu mají skoro desítky jinejch kapel, tak i já jsem chtěl něco svýho. Sexy Dancers měli bejt původně tohle, rytmika, na který jsem M.B. postavil, tzn. Pavel Mrázek a Martin Houdek. To se ale tenkrát vyvinulo trochu jinak. Já jsem nosil v hlavě hrozně dlouho myšlenku, že chci ještě skusit nerepovanej způsob muziky, hodně zpívanej a pokusit se najít zpěváka a další hráče, který se mnou budou tu muziku dělat tak trochu jinak. Mám prostě chuť to po těch letech zase skusit s někým jiným. Není to tím, že by mě JAR neuspokojovali, naopak, JAR mi zase dává věci, který mi M.B. nikdy dát nemůže a naopak.

V čem je tedy pro tebe a pro posluchače M.B. jinou kapelou?

M.B. není kapelou takovějch individualit jako je to v JARu. V JARu jsou hodně zkušený, jedni z nejlepších hráčů vůbec co tady v Čechách můžeš potkat. Jsou to opravdu hodně zkušení jazzoví hráči. S M.B. se snažíme ty aranže vykuchat úplně na dřeň, snažíme se dělat prostě melodický písničky. JAR je takovej živelejší, víc instrumentálně založenej, víc se sóluje, je tam rap a hlavně je to o muzikantech.

Oblíbená otázka. Mohou vůbec středoevropané hrát funky, soul nebo jazz?

Kdybych si nemyslel, že to nejde asi bych to nedělal. Jsem přesvědčenej, že to jde už x let a nevidím žádnej problém, proč by to nemělo jít. Stejně tak padesátiletej černoch může v klidu hrát heavy metal. Jsou to spíš takový klišovitý názory některejch lidí, že to nejde, že to bílí necítěj. Je to celý nesmysl.

Proč jste zvolili název kapely právě Monkey Business? To zní jako “špatný nebo blbý kšeft či obchod”?

To vymyslel náš baskytarista Pavel Mrázek, protože se mu líbilo, jak ty dvě slova zní, jak to vypadá, a je to tak jako z 80. let. Znamená to doslova nebo my to tak aspoň překládáme a cítíme jako “z prdele kšeft”.

Jak jste se dostali k zahraničním spoluhráčům, kteří s vámi nahrávali první CD? Jak se Fred, coby černoch s pověstí pomalu nejlepšího trombonisty dostal vůbec k vám?

Wesley hrál před 2,5 lety v Praze. My máme velkou kliku, že máme manažera Michala Hejnu, kterej sem dováží v rámci jazzového festivalu ty největší jazzový špičky z celýho světa. Takže Michal na Freda nějaký kontakt měl, a tak jsme mu prostě poslali svoje nahrávky, já Sexy Dancers a JAR, M.B. v té době ještě nebyli, měli jsme jenom demáče, kterejme jsme se zatím prezentovat nechtěli. Napsali jsme mu dopis, že si ho hrozně vážíme a že by jsme ho moc chtěli na desku a že jestli to není moc troufalý, jestli to není blbý a ať nám dá vědět i zápornou odpověď, že se náš obdiv k němu nezmenší. Jemu se moc líbilo a to setkání potvrdilo moji tajnou skrytou doměnku, že to neděláme mizerně.

To bylo i s kytaristou Davidem Williamsem, poslali jsme mu dopis, že si myslíme, že je to největší rytmickej zabiják spolu s Nillem Rogersem. To jsou prostě největší funkoví beglajťáci, který já osobně znám. I celá kapela je obdivuje, protože právě Williams prostě točil s každým, od Madonny přes x starejch funkovejch kapel až po třeba Michaela Jacksona. Tomu jsme poslali jenom datku s hotovejma základama a dopis, že by jsme ho strašně chtěli a jestli on ucítí z tý muziky, že má co k tomu co nabídnout, tak ať to udělá. A on to udělal. To bylo všecko jenom přes moře i když jsme s ním byli pak i osobně, ale myslím si, že jsme docela příjemní přátelé dodneška, mailujem si každej tejden a informujeme jaký my tady máme úspěchy.

Jen tak pro zajímavost, co jste jim nabídli za tuto jejich “službu”?

No co by jsme jim nabídli. Peníze! To se všechno platí penězma. Takovýhle střelci ti zadarmo nikam nepojedou. Fred vůbec netušil kam jede, Čechy, co tady je vůbec za lidi, jestli vůbec někdo umí držet baskytaru. Myslím si, že byl příjemně překvapenej. Jejich taxy se pohybovaly kolem tří tisíc dolarů za track a on nám to udělal za patnáctset a jednu pecku nám udělal úplně zadarmo, protože se mu hrozně líbila. To byla věc Compromised. On byl tak rozjetej v tom studiu, že povídá: “Tak pojďte točit dál, tak co je?” A my mu odpovídali, že už nemáme dalších 1500 dolarů na to, aby si zaranžoval další písničku a nahrál trombon. A tak si nechal pustit základ, je to taková hodně šlapavá věc, a povídá, že nám to udělá zadarmo, že se mu líbí. Odehrál nám ještě dva koncerty, nofotil s námi spoustu fotek a účinkuje i v klipu. Takže se stal takovým duchovním otcem kapely.

Jakým způsobem děláte nové věci?

Tady to je tak, že to vychází hodně z rytmiky, Pavel a Martin už spolu hrají deset let. A na tom ta kapela stojí a padá. Kdyby to nebyla taková dobrá rytmika, tím nechci snižovat výkony ostatních, tak by to nebylo myslím tak dobrý. Oni vymysleli hodně těch figur a rytmů, já jsem donesl něco svýho a na ty jejich spodky vymějšlel aranže. Něco donesl Matěj, je to prostě takový dost kolektivní.

Pracujete už na další desce?

Ne nepracujem, není důvod to sekat jak housky na krámě. Budou teď ještě další dva klipy k první desce a myslím si, že ta deska furt, což nás strašně potěšuje, má lidem co říct a furt ji objevují další a další. Takže není důvod hrnout se na další desku. Teď jsme si natočili živej koncert a nechali si ji zremixovat lidma, o kterejch si myslíme, že by v tom mohli něco objevit a posunout to zase v tom svým. To je takovej mezičlánek mezi první a druhou deskou. Takže v květnu vyjde dvojcédečko, kde bude bude jak živý koncert, tak i remixovaná verze.

Máte svoje oblíbené nahrávací studio?

Měli jsme svoje oblíbené studio, kde jsme točili první desku M.B., pak tam natočil desku Dan Bárta a chystali jsme se tam točit všechny desky, protože to bylo tak ideální a tak skvělý. Bohužel se situace trošku zkomplikovala, to studio nějak přestalo pro nás příznivě fungovat a hlavně tam odsud odešel náš dvorní zvukař Pavel Větrovec bez kterýho my nechceme ani hnout brvou. Od Sexy Dancers se mnou dělá všechny věci, takže si nedovedu představit, že by jsme měli točit někde jinde, my půjdeme vždycky tam, kde bude on. Zřejmě bude dělat na Propasti, takže my něco natočíme tam a něco natočíme po různejch chalupách. Už máme za ty léta nasbíraný různý nahrávací krámy, mikrofony, napůjčujeme si další věci a myslím si, že už nejsme žádní vytlemenci, který pak neví jak sejmout bubínek a tak.

To mi nahráváš na otázku. Jseš při záznamu zastáncem starého analogu nebo HDD?

Mě tahle věc moc nevzrušuje. Před lety jsem si udělal takový osobní testy, kdy jsem byl strašně zarytej analogista a hrozně jsem nechtěl přejí na digitál a starší pomalejší mi vždycky radili, že tam toho třetina není, že ty převodníky to zkurvěj a že ten analogovej pásek to tak pěkně nafoukne. Takže jsem si udělal x různějch testů a myslím si, že daleko pohodlnější je točit na digitál, můžu si vzít jakýkoliv zařízení na chalupu a natočím tam, když mám dobrý ucho stejně dobrou desku, kterou pak můžu zmástrovat a smíchat na analog.

Romane, ty jsi znám jako fajnšmekr přes všechny možné klávesy, ať už to jsou Fender piana, Moogy, či Wurlitzery, prostě staré dobré analogové syntezátory a zvukové moduly. Zajímá mě tvoje historie v oblasti nástrojů. S čím jsi začínal?

První klávesy, které jsem vlastnil, byly v mojí úplně první kapele "Ďáblovi soustružníci". Bylo nám sotva třináct a neměli jsme ani vindru. Bylo to CASIO VL 1, což je, nebo byla, dnes je z toho kultovní nástroj, v podstatě počítačka a nějaký hodiny, který měly klávesnici a vyluzovalo to takový srandovní zvuky automatickýho bubeníka. Pak jsem začal hrát s kapelama živě a potřeboval jsem synťák. Můj první, kterej jsem měl, byl Roland JX 8P. Ten mi někdo ukrad, což mě hrozně štve, protože to byl můj velmi oblíbenej synťák. Potom jsem dost hrál na Roland Juno 60. To byl starší typ před 8P, byl to dost dobrej analogovej synťák. Poté jsem přešel na Korg Poly-800, což bylo takový kratkodobý okouzlení úplně blbým synťákem. Bylo to lehoučký a bzučelo to. Zvuky s odstupem času, když to někde slyším, jsou úplně příšerný. Co mě hodně zachvátilo, byla ve svý době Yamaha DX 7, kterou jsem bohužel nikdy neměl, protože byla tak příšerně drahá. Tak po tý jsem šíleně toužil. Dnes už bych ale do ní nešel. U těch synťáků je to tak, že tak neuvěřitelně rychle stárnou, tedy ty zvuky, že opravdu přežijou jenom ty úplně nejdřevnější, takový ty nejklasičtější. Hodně jsem toužil po Rolandu D 50, který jsem nakonec chvíli měl. To byl synťák, kterej už měl nějaký v sobě efekty, takže to všechno znělo tak neuvěřitelně nádherně, všechny ty plochy a cokoliv mělo najednou prostor. V tý době jsem začal poprvé dělat noty na nějakým jakože softwaru v počítači. Do tý doby jsme absolutně žádnej time jako klik nebo MIDI nepoužívali. Maximálně, co jsme dělali, vylo že jsme programovali bicí na automatech jako Yamaha RX 11 nebo RX 21. To byly bubeníci, který se hodně používali, měli i MIDI, který jsme ale ještě nevyužívali. Jen jsme to naprogramovali, natočili do pásu a nechali jsme si tam náťuk. A do těch naprogramovanejch bubnů se přehrávaly nástroje. Všechno jsme hráli živě, taky to tak podle toho zní. Pak jsem si pořídil Atarko s nerozšířenou pamětí s programem Cubase u kterého mi furt odcházela disketová mechanika. K tomu jsem si koupil Unitor, abych mohl obsluhovat víc synťáků přes MIDI. Na to jsem natočil všechny JARy a ještě i Sexy Dancers. To už jeli všichni 5 let v ProToolsech a já jsem furt dělal na tý “sračce”. No a pak jsem přešel z toho Atari na PC na Emagic Logic Audio Silver. Teď to teda dělám tak, že na MIDI používám normálně Logic, PC, to mám spřažený všechno se synťákama přes Unitor 8. Mám napojenejch 8 synťáků a živý věci jako Fender piana, si točím normálně live do Rolanda VS1680. Na reklamy a na demáče nebo na nějakou tu divadelní muziku to úplně bohatě stačí.

A co ty již zmíněné Fender piana, Moogy a další?

Já jsem prošel 80. létama, kdy tady ty nástroje úplně uhynuly. Prostě to nikoho nezajímalo, mělo lidí v baru někde a válelo se všude. Živý bubny šly do háje a začalo se všechno programovat, začaly převládat automaty a celý 80. léta jsou vlastně neuvěřitelně chemický. Až potom začátkem 90. let zase přišla vlna opačná, že se zase lidi začali vracet k přirozenýmu zvuku. Čím víc jsem se nořil do muziky, která mně zajímá, studoval na co to ty lidi hrajou, jsem začal zjišťovat, že to bez Hammondek, Fender pian prostě nejde. V životě jsem neslyšel dobrý Fender piano ze synťáků. Upnul jsem teď se na zvuky, který jsou prostě starý, tím pádem moc nestárnou, na ty klasický zvuky a pro muziku, kterou dělám to funguje dokonale.

Co moduly?

Těch jsem vystřídal strašnou řadu, protože jsem furt nebyl spokojenej a u těch synťáků je to prostě tak nevděčný. Vždycky mě to tak hrozně frustrovalo, že jsem se horko těžko dopídil k tomu, abych měl nějakej jeden synťák a jen co jsem splatil poslední půjčku od rodičů nebo od někoho, tak už na trhu byly tři synťáky, který byly o daleko levnější a uměly toho šestkrát tolik. Takže já jsem měl opravdu celou řadu modulů, v podstatě asi nejvíc mám rád Rolandy. Vyzkoušel jsem samozřejmě Ensoniqy, Korgy a jiný. Korg i Ensoniq mě příšerně zklamal i když od něj používám synťák TS12. Začínal jsem s U 220, ale první modul, kterej mě opravdu nadchnul, byla první verze Canvase. Pak jsem ještě koupil Rolanda JV1080, kterej mám do dneška. A vůbec bych neměnil, protože je to dobrej modul. K tomu jsem ještě pořídil skvělej modul, Oberheim Matrix 1000. To je zase jinej model zvuků, úplně tvrdejch, takovejch analogovejch, který si musíš prostě nějak dát do prostoru. Ještě taky používám Novu od Novation.

Tak to byl vskutku velký výčet.

To teda jo, ale určitě jsem i tak na něco zapoměl.

Ondřej už nám utekl. Víš co používá on?

Používá Clavinet Hohner a Hammond XB-2 a Fender piano.

Romane, já ti děkuji za rozhovor a vyzpovídám si ještě další členy kapely.

Na řadě je Martin Houdek, který je v kapele na postu bubeníka.

Co používáš za soupravu?

Já používám takovou kombinovanou soupravu, hodně netypickou, šlapák, virbl, záklaďák normální plus Rorotoms a starý dva šestihranný elektrický bubny od Simmonse na který hraju když se mi zrovna chce. Blány používám Remo Pinstripe, činely mám takový na který mám prachy, tzn. hi-hat Paiste 2002, ride Zildjan K, Paiste ride 22” Heavy Bell a crash Paiste. Paličky používám Balbex, ani nevím označení, jsou to nějaký jazzový. Ještě pedál ke šlapáku, ten mám od DW.

Další na řadě je kytarista Olda Krejčoves.

Na jaké nástroje hraješ?

Dneska jsem si vzal Telecastera s humbuckerama, kterej jsem si v podstatě dělal sám, akorát krk mi dělal Janecký. Jinak si beru ještě Stratocastera a Véčko. Jsou to strašně kontrastní kytary. Stratocaster se do naší muziky hodí víc, protože má dvě mezipolohy, které pěkně cinkaj, ktežto ten Telecaster je drsnej. To Véčko je od Gibsona, retro model z 74. roku. Ten není tak hlubokej jako Les Paul, je takovej víc širokej a plochej. Jinak kytary mám strašně rád! Všechny pákový kytary jsem dal pryč a koupil tyhle, což jsou extrémní rozdíly.

Co používáš za struny?

Dříve jsem strašně dlouho používal D‘Addario, nejdřív devítky, pak hybridy devět-deset, pak desítky a pořád jsem si říkal to chce ještě tvrdší, takže jsem tam dával i jedenáctky a teď například na tom Telecasteru mám dvanáctky. Je to dřina, bolí z toho ruce.

Takže dříve D’Addaria a ted?

Sehnal jsem krabici niklových Ernie Ball.

Přejděme k aparátu.

Kombo mám od Mesa Boogie, je to typ Maverick, dvoucestnej třicetiwatovej zesilovač s osmi lampama. Je to spíš bluesový kombo, čistej zvuk má dost silnej attack. Vyměnil jsem ho za Fendera, ten zas neměl tak masívní zkreslení. Z krabiček používám starej Ibanez Tube Screamer na přikreslení sól, Line6 delay a kvákadlo Dod s optočlenem.

A z muzikantů nám zbývá už jen baskytarista Pavel Mrázek

Co ty používáš za aparát, viděl jsem nějaký zesilovač, který mi nic neříká?

To je americkej zesilovač AMP, kterej je podobnej Galien Kruegerovi, pak tam mám Mesa Boogie box se čtyřma desítkama a hornou. Basu mám starou čtyřstrunnou pasívní G&L. Struny používám Rotosound pětačtyřicítky.

Fajn, kluci díky za rozhovor.

Náš rozhovor jsme uskutečnili po koncertě ve vyprodaném klubu Atomic v Pardubicích, kde atmosféra byla naprosto fantastická a kapela jen potvrdila své kvality. I mě Matějův zpěv a rytmika naprosto dostala.

Monkey Busssines: