…kytarista, který za dobu své kariéry možná nezískal takovou popularitu, jako jeho kolegové Vai nebo Satriani, za svou práci si však vydobyl pozici velmi respektovaného či spíše obdivovaného hráče a nenapravitelného perfekcionisty známého svým nekompromisním přístupem nejen k technice hry, kompozici či produkci, ale zvláště ke kytarovému tónu.
Eric Johnson je rodák z texaského Austinu, města spjatého s takovými jmény, jako Willie Nelson, Janis Joplin, Johny Winter nebo Stevie Ray Vaughan. Právě posledně jmenovaný legendární bluesový kytarista patří spolu se Stevem Morsem a Patem Methenym k jeho vrstevníkům, kteří z Austinu pocházejí, a paradoxně všichni jmenovaní dosáhli podstatně větších komerčních úspěchů než Johnson. V domovském Austinu si však získal statut jednoho z nejuznávanějších hudebníků vůbec a totéž platí i za hranicemi tohoto města až na to, že jeho jméno je známé spíše jen zasvěceným.
I přesto není touto skutečností roztrpčený, neboť komerční úspěch pro něj není hlavním měřítkem: „Pokud se dá vůbec mluvit o konkurenci, pak je to ale soutěžení v konstruktivním smyslu. Když slyším něco, co se mi líbí, vzbuzuje to ve mně chuť jít cvičit, naučit se novou fintu nebo lick. Mluvit o konkurenci je však trochu divné, vždycky se najde plno lidí, kteří jsou v lecčem lepší. Je to ale podobné, jako když dva malíři mají v oblibě různé barvy - nemůžete říci, že červená je lepší než modrá.„ V dobách, kdy byl ještě Vaughan mezi námi (tj. živými), nebylo výjimkou, že vzájemně navštěvovali svá vystoupení a radostně jamovali.
Eric Johnson je především kytarista proslulý svojí fascinací Jimim Hendrixem, sofistikovanými harmonickými postupy a dokonalým kytarovým tónem, do jehož kořenů se promítají vlivy rocku, blues i jazzu. „Kytara je nástroj s neomezenými možnostmi, podívejte se na lidi jako Stanley Jordan - dá se s ní dělat spousta věcí.„
Diskografie
Aktivně začal působit v 15 letech v kapele Mariani, jejíž nahrávka z roku 1970 byla jeho první studiovou zkušeností. Následovala skupina Elactromagnets a její album v roce 1975, pak již pokračoval jako sólista, obvykle ve triu s bubeníkem a basistou.
Velmi typické jsou pro tohoto kytaristu poněkud delší časové prodlevy mezi jednotlivými nahrávkami, což především velmi úzce souvisí s jeho maximalistickým přístupem. Uvědomíme-li si, že mluvíme o člověku, který je schopen říci „zkusme ještě ten 15. zesilovač,„ nelze se divit ničemu.
Je tak možné vysvětlit fakt, že do dnešního dne obsahuje výčet jeho sólových alb pouhé 4 položky, a to od roku 1986, kdy se na pulty hudebních obchodů teprve dostala jeho první deska s názvem Tones. Stejně jako i ty následující obsahuje mix instrumentálních a zpívaných kompozic, které Johnsona už v té době zachycují jako velmi vyzrálou osobnost nejen co do kytarové hry, ale např. i jako nadprůměrného textaře.
Průlomovým albem se stalo následující Ah Via Musicom (1990), které mu vyneslo dokonce Grammy za nejlepší rockovou instrumentální skladbu - byla jí Cliffs Of Dover, která se dokonce dostala do rádiových hitparád, což u instrumentálek nebývá obvyklé.
Na další studiový počin si však jeho příznivci museli počkat až do roku 1996, kdy vychází Venus Isle, které jenom potvrzuje kytaristovy kvality. Zpoždění bylo částečně způsobeno koncertními aktivitami (např. turné s B.B. Kingem) i četným hostováním na albech Cheta Atkinse nebo Dweezila Zappy. Hlavním důvodem však byla nespokojenost Johnsona se skladbami, které původně ve studiu natočil - jeho snahou bylo posunout svůj sound zase o kus dál, což se mu nakonec i povedlo (jeho rukopis ale pochopitelně poznáte po prvních tónech).
Konečně v roce 1999 pak vychází album Seven Worlds, jehož vznik spadá dosti daleko před první album Tones, ale v té době nebylo vydáno, neboť firma, pro kterou bylo původně natočeno jej nakonec odmítla vydat. "Málokdo ví, že když bylo tomuhle chlapíkovi 15, hrál věci Wese Montogmeryho a Kennyho Burrella -- a hrál je opravdu dobře. Kdyby album Seven Worlds vyšlo v době, kdy bylo dokončeno a vydání nebylo odsunuto kvůli pár dolarům, byl by dnes možná tak slavný, jako Jeff Beck."
Zatím posledním počinem Erica Johnsona je nahrávka Live and Beyond, kterou natočil pod hlavičkou Alien Love Child se spoluhráči, s nimiž se dal dohromady v době po vydání Venus Isle -- jsou jimi staří přátelé basista Chris Maresh a bicmen Bill Moddox. Tehdy byl z nekonečného kolotoče hudebního byznysu poměrně unavený, proto začal jen tak pro radost koncertovat v Austinu -- repertoár obsahoval i převzaté bluesové věci, skladby Hendrixe, Cream apod. Nakonec se z těchto koncertů stala ve městě oblíbená "atrakce" a Johnson, známý svým perfekcionalismem, který bylo možné realizovat spíše ve studiových opdmínkách, se rozhodl vydat živý záznam. Byl pořízen v průběhu 3 koncertů v místním klubu do 24 stop na Tascamu DA88. Studiové úpravy byly provedeny pouze v jediné skladbě (kterou na albu chtěli mít), zbytek je výběrem ze záznamů těchto koncertů tak, jak byly natočeny.
K zajímavým projektům, na nichž se podílel, je třeba zařadit především turné G3 (1997), na kterém doprovázel Steva Vaie a duchovního otce celé myšlenky Joe Satrianiho. Právě tato šňůra byla pro něj výbornou příležitostí zviditelnit se vedle hlavních hvězd instrumentálního kytarového rocku (a nutno dodat, že rozhodně nezůstal v jejich stínu), proto bylo jeho odmítnutí pokračovat v dalším pokračování projektu přijato se značným překvapením. Navíc se vlastně nikdy nemluvilo o tom, proč k jeho odřeknutí došlo, neboť sám se o tom příliš nezmiňoval a pozůstalá kytarová dvojka o něm vždy mluvila jen v tom nejlepším smyslu. Každopádně je však k dispozici záznam pocházející z těchto koncertů, a to v podobě CD i videa - ten vás zajisté přesvědčí o tom, že kdo na nich nebyl, přišel o hodně. Jak mnozí z vás jistě ví, celá akce pokračuje dodnes, pouze místo Erica Johnsona bývá obsazováno „náhradníky„ - zatím posledním se mimochodem stal John Petrucci z Dream Theater.
Seznam hostování na různých deskách je pochopitelně poměrně široký (např. v roce 1982 na albu Cata Stevense Back To The Earth), ale za zmínku stojí snad ještě jeho příspěvek na vánoční kompilaci Merry Axemas (za celou myšlenkou stál Steve Vai) v podobě skladby The First Nowell. Na albu se tak zařadil mezi zvučná jména jako Satriani, Gilbert, Perry, Sambora, Lifeson a další.
Hudební vývoj
Johnson se narodil v roce 1954 a s hudbou byl v kontaktu už od dětství. Od hodin klavíru přešel v 11 letech ke kytaře. K jeho největším vlivům patřila taková jména, jako Jimi Hendrix, Wes Montogmery, Eric Clapton (Bluesbreakers), Chet Atkins nebo Jeff Beck (Yardbirds). Kytarové lekce bral jenom velmi krátce. „Někdy mám strach, že kdyby lidé slyšeli ty věci, které mě ovlivnily, moje hra by se jim už nezdála tolik originální,„ nešetří skromností. Už jako teenager byl prý tak dobrý, že se mu jen velmi těžko sháněli vrstevníci, se kterými by si mohl zahrát.
Na rozdíl od mnoha jiných hvězd kytarového nebe nepopírá, že každodenní cvičení je pro něj dodnes nezbytností: „Když mám dostatek času, rád cvičím alespoň 4 hodiny denně - někdy je to ale jenom hodina, jindy 9 hodin. Jestliže nehraju pravidelně, velice rychle to se mnou jde z kopce.„ Přitom samozřejmě upřednostňuje procvičování nějaké zajímavé (a technicky náročnější) hudební myšlenky -- aby to byla větší sranda… „Nemyslím si, že je něco špatného na tom komponovat sóla notu po notě - neznamená to, že tak nemůže vzniknout něco stejně hodnotného jako při improvizaci.„ To samozřejmě zdaleka neznamená, že improvizaci zavrhuje, na každém z jeho alb najdete skladby jak s komponovanými, tak s improvizovanými sóly. Velmi důležitou roli v jeho stylu hraje způsob použití trsátka (převážně Dunlop Jazz III), jímž vytváří jak běžné ostré tóny, tak především pro něj typický „kulatý„ zvuk připomínající housle.
“Nádobíčko”
Eric Johnson je kytarista proslulý svou nekonečnou honbou za dokonalým zvukem. Začněme standardně u kytar: Nejtypičtějším nástrojem je pro něj bezpochyby Fender Stratocaster - jeho hlavními kytarami jsou modely z 50. a 60. let (54, 57, 58 či 65), upřednostňuje hmatníky z javoru před růžovým dřevem pro jejich tvrdší a živější zvuk. „Je zajímavé, že každý Stratocaster zní jinak. Zkoušel jsem i kytary se zámky a líbilo se mi, že lépe drží ladění, mám ale raději klasickou fenderovskou kobylku, kytara pak má lepší basy. Při živém hraní navíc páku tolik nepoužívám.„ Ještě v dobách kapely Electromagnets Johnson používal Gibson Les Paul, na Straty přešel zhruba v době, kdy začal hrát se svým vlastním triem, neboť potřeboval univerzálnější nástroj - pro doprovod i sóla. Les Paul byl podle něj lepší na sóla, pro doprovody má ale příliš temný a zastřený zvuk. Přesto se však i dnes čas od času k Les Paulu vrací. Vedle Stratocasterů patří k jeho oblíbeným nástrojům také Gibson ES-335, dále používá i Flying V nebo Gretch Chet Atkins. Experimentoval taktéž s kytarovým syntezátorem Casio s převodníkem Roland GK-2. Ze strun používá převážně GHS Nickel Rockers 0.10-0.50.
Ze zesilovačů používal především 100wattové hlavy Marshall a Fender Twin nebo Vibroverb. Po natáčení alba Venus Isle, kdy trávil hodně času v malých místnostech studia s těmito zesilovači se však vyskytly problémy se zvoněním v uších, takže z opatrnosti přešel na 50wattové hlavy - opět buď Marshall, nebo Fender DeLuxe Reverb."50wattové Marshally mohou často znít špinavě a skřípavě, musím si s nimi dát trochu práce, než z nich dostanu dobrý zvuk. Se 100wattovými hlavami se to vůbec nedá srovnávat, ale ty už používám jenom ve velkých klubech či sálech." Při natáčení nejnovějšího živého alba už nepoužil ani monitory.
K jeho oblíbeným pedálům patří zkreslovadla Dallas Arbiter Fuzz Face a Tube Driver (výrobek Paula Chandlera a Bretta Butlera). „Většina pedálů Fuzz Face zní příšerně. První, který jsem měl hrál dobře, ale pak najednou přestal - od té doby jsem jich musel vyzkoušet asi 40, než jsem našel několik takových, které mají dobrý zvuk.„ Mezi dalšími jmenujme digitální delay a flanger MXR, Echoplex ze 70. let, pedál Experience nebo Yardbox firmy Prescription Electronics.
Středobodem jeho vlastního studia je pult značky Neve, mezi efekty byste našli delay T.C. Electronic 2290, reverby Roland SRV-2000 a Lexicon PCM-70, chorus/reverb T.C, Electronic 1210 či procesor Korg DRV-3000, gate DynaMite (Valley People), kompresory Urei a dbx 903.
Pro další podrobnosti týkající se tohoto svébytného kytaristy můžete zkusit štěstí na Internetu. V prvé řadě byste neměli opomenout jeho oficiální domovskou stránku www.ericjohnson.com, velmi užitečným pak někteří z vás shledají Web amerického magazínu Guitar World (www.guitarworld.com), na němž jsou zveřejněny některé z kytarových lekcí, které pro tento časopis v minulosti zpracoval - takto se můžete bezprostředně seznámit s některými důležitými elementy jeho unikátního stylu.