Zatím poslední velkou kapelou v tomto seriálu byla kapela Pink Floyd, která jako jedna z prvních rockových seskupeních začala experimentovat i s jinými žánry než je blues či jazz. Nebáli se využít několika staletí trvající popularity klasických motivů, struktur jejich skladeb, skloubení těchto „stylů" s rockovým drivem a navrch blues či jazz - to vše dohromady začalo tvořit nové odvětví hudby, které dostalo název ART ROCK. Na této vlně se vezlo spousty dnes už legendárních kapel jako například Emerson, Lake & Palmer, King Crimson, Genesis, Jethro Tull a hlavně králové tohoto stylu, kterým bude věnovaná „malá" porce tohoto seriálu; anglická skupina z Birminghamu – YES.
Proč králové? Art Rock je totiž celkem dost náročná hudba na poslech a tudíž není takovou masovou záležitostí jako např. klasický rock. Této skupině se podařilo téměř nemožné; skloubit tyto náročné vlivy ve velmi originální koncept; téměř geniální souhrou i individuálními výkony všech členů, kteří jí kdy prošli, ohromovali hudební svět a také jim přinesla obrovskou popularitu, která dávno přesáhla hranice tohoto stylu.
Sám si velmi dobře vzpomínám, kdy jsem Yes slyšel poprvé. Ač doslova toho času zarytý metalista, který nesnesl nic jiného, jsem byl u staršího kamaráda na „pokec". Právě měl puštěnou hudbu z kotoučového magnetofonu. Po chvíli povídání jsem přestal poslouchat kamaráda a naprosto fascinovaně přesunul všechnu svou pozornost k magnetofonu. To co se zněj linulo bylo něco – prostě HUDBA z jiné planety... Excelentní hra všech hráčů; šíleně komplikované zvraty v rytmech; asi tisíc nápadů, které ovšem logicky zapadali do sebe a vůbec nenarušovali kompaktnost skladby; sólový zpěv, jaký jsem do té doby nikdy neslyšel (vlastně slyšel, ale o tom později – v rockové hudbě ale skutečně nikdy) a zároveň výborně sezpívané sbory; pocit, že chvílemi slyším rockový nářez, pak klasiku, jazzové improvizace; prostě naprostá nespoutanost, živelnost a zároveň ušlechtilá krása, která mě prostupovala do morku kostí... ano, ano to je Yes. Později jsem na popud takovéto muziky, svůj metalový svět opustil a dal se na studia „univerzálnosti". To je totiž obrovská výhoda Art Rocku potažmo AOR Rocku či Progress-Rocku (o těchto stylech si povíme také a dokonce přímo u Yes), že je muzikant hudebně volný a nemusí hrát přísně podle vytyčených šablon určitých stylů. Ale zpět k Yes...
Tato kapela se zformovala na začátku roku 1968, tedy v období, kdy na britské scéně dominovali Beatles či Rolling Stones a v rockovém odvětví The Who nebo Cream. Také se začala objevovat řada pozdějších legend jako Led Zeppelin, Deep Purple, také birminghamská kapela Black Sabbath a pochopitelně Pink Floyd. V takovém prostředí snad ani nemohlo vzniknout nic triviálního a Yes také z takového ranku nejsou. Převážná většina kapel vzniklo ve velmi inspirativním prostředí jako jsou různé bary či rockové kluby. Tak je tomu i v našem případě. V Londýnském baru La Hasse se potkává téměř dvoumetrový obr, basista Chris Squire (jeho první kapela byla The Syn) a naopak „malý" zpěvák Jon Anderson (The Warriors, Gun). Oba později na setkání vzpomínají jako na setkání Laurela a Hardyho, kteří si přišli povídat o hudbě... Hned na začátku si padli do noty, protože chtěli dělat muziku trochu jinak než bylo obvyklé. Líbili se jim sezpívané vokály ala Simon/Garfunkel, milovali klasiku, jazz a také sci-fi literaturu, ale zároveň se jim líbil surový, rockový sound. S takovou ideou hledali další spoluhráče. Po klasickém krystalizování sestavy a repertoáru se utvořila formace pěti lidí: Anderson, Squire, Pete Banks (kytara), Tony Kaye (klávesy) a Bill Bruford (bicí). Jméno kapely mělo být snadno zapamatovatelné, originální, úderné a pokud možno co nejkratší. Co dodat více - Yes. Tento vskutku, nejen pro naše končiny, originální název pro kapelu (podotýkám, že nejde o nějaký skrytý význam – skutečně to znamená „ano") vymyslel Chris Squire a byl z něj sám natolik nadšen, že si ho nechal na patentovém úřadě zaregistrovat což se mu později velmi hodilo...
Každopádně kapela velmi pilně zkoušela svůj repertoár. O zkoušení Yes se tradují doslova legendy.
Art Rock je z osmdesáti procent vystavěn na improvizaci, což je ostatně logické (a v podstatě to ani jinak nejde), ale Yes všechny ty občas nepochopitelné rytmické zvraty, střídaní motivů měli dokonale secvičené dopředu!!!!! To vážně není vtip, ale fakt, který později kdykoliv dokázali na živých albech. Že to není žádná legrace takto pracovat také dokazuje fakt, že kromě Yes a Pink Floyd snad žádná kapela na světě nehraje na studiových a živých nahrávkách totožně!
Když už byli spokojeni s výsledným materiálem oslovili několik nahrávacích společností. Zcela pochopitelně byli ve všech odmítnuti. Takovou muziku nikdo nedělal a všichni měli strach z propadáku. Yes na to tedy šli jinou cestou. Začali koncertovat se střídavými úspěchy. Možná by to všechno dopadlo jinak, kdyby nedostali nabídku zahrát si na rozlučkovém turné Cream nazvané Farewell Tour. Sám Clapton se o této zajímavé kapele doslechl, rozhodl se riskovat a pozval je jako předkapelu pro poslední koncert tohoto turné, které končilo v Royal Albert Hall. Tento den nastal v listopadu 1968 čili ani ne celý rok, co se Yes zformovali. Z hlediska vývoje rockové hudby vůbec, šlo asi o jedinou možnost, jak se taková hudba mohla dostat k veřejnosti. Cream byla kapela, která naprosto bourala rockové bariéry a byla vlastně první, která světu představila rock, blues, jazz a folk v jedné linii. Což znamenalo, že na jejich koncerty chodili fanoušci poněkud náročnější muziky a nevadili jim hudební experimenty. I tak však byli doslova šokování co se dělo na pódiu, když Yes začali hrát. Andersonův „ultrazvukový" zpěv se nesl prostorem jako při operních áriích, Banksova kytara byla jakoby propojena s Kayovými klávesami, ryzí jazzová hra Bruforda toto vše ještě více posouvala do neprozkoumaných vod a nad tím vším dominovala neskutečně agresivní hra na basu v podání Squira, která zněla jako další sólový nástroj. Když si k tomu představíme texty ovlivněné sci-fi literaturou – vskutku hudba z jiné planety. Každopádně hudební svět může Cream poděkovat. I kdyby Cream nehráli tak jak hráli, mají na „triku" zrod dvou obrovských hudebních veličin; na svých koncertech představili světu Jimiho Hendrixe a Yes...
Na popud tohoto koncertu Yes dostali angažmá v Mecce koncertního světa v klubu Marqee a posléze nabídku na natočení prvního alba od firmy Atlantic, což byla firma s neuvěřitelným čichem na talenty. Půl roku předtím se totiž zviditelnila uvedením alba nové kapely, která se jmenovala Led Zeppelin...
Na konci roku 1969 tedy vychází první počin YES se stejnojmenným názvem. Album obsahovalo osm písní, z nichž dvě (přesně poplatně té době), byly coververze - Every Little Thing a I see You. Normálně bych se o těchto coverech tolik nezmiňoval, ale nemohu jinak. Jde o diametrálně odlišné kapely - styly, než jaký v ten okamžik začali Yes představovat. Tyto písně totiž patří Beatles (Every Little Thing) a Byrds (I See You).
Nevím, jak dalece znáte Beatles, ale určitě máte v podvědomí poměrně jednoduché struktury skladeb s výraznými melodiemi. Yes se s tím tedy vůbec nemazlili a nějaký respekt k legendě?
Původně dvouminutová skladba najednou měla minut šest a i znalec Beatles pozná tuto skladbu pouze podle refrénu, kde se několikrát za sebou opakuje Every Little Thing... Ten samý případ nast ává u I See You. Určitě budete znát jejich nejslavnější song (mimochodem také převzatý) Mr. Tambourin Man; čili opět výrazné melodické linky s jednodušší strukturou a opět zcela jiný song v podání Yes. V obou případech jsou základní melodie, kytarové vyhrávky i vícehlasé vokály rozvedeny ad absurdum do jazzových „improvizací" či operních postupů, ale zároveň to nenudí, neruší a naopak přesně koresponduje s ostatními skladbami na albové prvotině. Z ostatních skladeb ještě vyniká Sweetnes, která byla oficiálně prvním singlem.
V roce 1970 Yes vydávají druhé album TIME AND A WORD, které má tak trochu zamotanou historii.
Při nahrávání tohoto alba se totiž Pete Banks rozhodl ukončit své působení v Yes a chtěl se vrhnout na sólovou kariéru. Na to reagoval managment Atlanticu tím,
že na obal desky vyfotil kapelu i s jejím novým členem. Ovšem zádrhel byl v tom, že Banks album kompletně dotočil, teprve poté definitivně odešel. Nicméně, jde v pozdějším vývoji Yes o zádrhel velmi malý neboť na Banksovo místo nastoupila jedna z největších kytarových person, král Art rockové kytary - Mr. Stewe Howe. Vraťme se však ještě k samotnému albu.
To otevírá skladba No Oportunity Necessery No Experience s Mozartovským intrem, které pozvolna přechází v regulérní westernovou melodii jak vyšitou z filmu s Johnem Waynem! Tato malá ukázka z jedné skladby ukazuje, jak byli Yes dokonale sehraní a z celého alba čiší neuvěřitelná hravost s motivy. Například u skladby Everydays; úvod je jakoby z nějakého zapomenutého sci-fi filmu o dobývání Marsu, kříženého se Stravinským, poté píseň plynule přejde do ultra čistého jazzu, kde Anderson zpívá jak legendární diva Billie Holliday. Vprostřed skladby zničehonic doslova vystřelí hard rockový riff jak od Led Zeppelin, kde chameleónský Anderson evokuje Plantův zpěv, aby se po chvíli vrátil k citlivému night-jazzovému zpěvu... Opravdu zážitek, a to pořád nemluvíme o tzv. silné trojce alb, která následovala hned poté. Ano, toto album vlastně přesně naznačuje směr pozdější tvorby Yes.
Ona první nejklasičtější deska vyšla v dubnu 1971 pod názvem THE YES ALBUM. Stewe Howe dodal kapele další signifikantní feeling, který je rozpoznatelný od prvních tónů. Tento velký milovník klasické kytary se uvedl kapele svoji skladbou The Clap, která, jak prohlásil Squire, posadila ostatní na prdel, a byla bez debat uvedena na novém albu. Tato skladba je dnes už legendární a ve všech možných periodikách uvedena jako typická hra páně Steva Howe. Kytaristé, kteří se hře věnují opravdu vážně, moc dobře vědí, jak je obtížné hrát na klasickou kytaru ragtime. Ono celkově platí, na „čistou", akustickou kytaru se hraje hůře než se zkreslením, které hodně schová. A to se nezmiňuji o hraní prsty... Howe se k tomu vyjadřuje lakonicky:„Jednoduše jsem si převedl klasické ragtimy Scota Joplina (klavírní virtuóz z třicátých let minulého století, pozn. autora) na kytaru a zahrál je po svém..." Nu, a skladba The Clap je tedy typickým představitelem ragtime hry na kytaru. Respektive její první část; druhá část je zase brilantní ukázkou jazzových vyhrávek, kde Howe střídá barré sedmičky v takovém kalupu, že se chudák kytarista, který se učí tento styl, nestačí divit. Skladba poté graduje ve střídání ragtimu s těmito vyhrávkami. Pochopitelně není na tomto albu pouze Clap, ale také další songy. Téměř všechny skladby uvedené na Yes Album jsou opravdu klasickou záležitostí, a neobejde se bez nich žádný koncert této kapely. A to až do dnešních dob, což mohu osobně potvrdit. Yours Is No Disgrace, The Clap, Starship Trooper (tato skladba je opravdu inspirována novelou Roberta Heinleina Hvězdná pěchota) a I’ve Seen All Good People to je základní páteř všech koncertů.
Rok poté odchází z Yes klávesista Tony Kaye, aby se připojil ke skupině Peta Bankse The Flash a na jeho místo nastupuje další ikona muzikantského nebe – Rick Wakeman. Tento geniální klávesista vyškolený v Královské hudební akademii má kolem sebe vždy spousty instrumentů a na všechny hraje s omračující invencí a virtuozitou. Společně s Howem tak vytvořili neskutečné duo, které strhlo všechny ostatní k nadlidským hudebním výkonům. Tyto výkony se poté zobrazili na dvou nejcennějších a nutno dodat také nejlepších, albech Yes – Fragile a Close To The Edge, které si však uvedeme zase v dalším díle o této kapele.
Jako tabulaturovou ukázku jsem vybral, opravdu nelze jinak, skladbu The Clap. Toto, vskutku, mistrovské dílo je však nutné doslova nastudovat. Doporučuji nejdříve hodně poslouchat a poté zkoušet se zápisem. Obrňte se velkou trpělivostí a nenechte se odradit počátečními nezdary. Až zvládnete alespoň část této skladby a někde ji přehrajete, věřte, že mnoho kytaristů k vám bude vzhlížet s obdivem – je to opravdu nářez...
Nezbývá než se rozloučit a vyčkat dalšího dílu – to co nás čeká je totiž opravdu hudba z jiné planety...
