Letošní 15. až 17. červenec se stal pro mnohé fanoušky rockové hudby bezesporu doposud nevídaným svátkem. Kdo neváhal v tyto dny přijet do Vizovic, mohl vidět pohromadě některé významné zástupce současné elity heavy, respektive melodického powermetalu, a určitě toho nelitoval. Ti rozumnější si pořídili vstupenku na tento třídenní festival již v lednu za úžasných 450,- Kč. Opozdilci pak museli sáhnout hlouběji do svých peněženek a pár dní před akcí „vysolit" rovnou tisícovku. Ale i za tuto cenu zde bylo opravdu co vidět a hlavně slyšet.
Místem konání celé akce byl areál likérky Rudolf Jelínek, pořadatelem byla agentura Pragokoncert ve spolupráci se zlínským AZ Rádiem.
Třídenní maratón se rozjel v pátek 15. července v 15, 30. Mezi rozehřívače měli podle rozpisu patřit tuzemští interpreti jako Dark Gamballe, Lenka Dusilová, Vypsaná Fixa a Chinaski. Nechci podceňovat jejich určitý význam na české scéně, ale mezi hlavní hvězdy bohudík nepatřily. Proto jsem se osobně dostavil cca až na půl osmou, právě abych zaslechl nepříliš lichotivé reakce ze strany skalních metalových fanoušků na vystoupení souboru Chinaski. To, co následovalo po nich, bylo to pravé, metalové „hell". Ostřílení powermetaloví Germáni RAGE nastoupili na nedočkavý dav s úvodní vypalovačkou Don’t Fear The Winter z alba Perfect Man z roku 1988. Poté lehce zvolnili a přeladili na novější tvorbu (Paint Devil On The Wall) z alba Welcome To The Other Side. Jádrem vystoupení však byla poslední dvě studiová alba, Unity a Soundchaser. Průřez tvorbou 90. let zajistily skladby Firestorm, Black In Mind a Higher Than The Sky. V paměti mi však utkvěla zejména prezentace songu Soundchaser a také neskutečné sólo na bicí v podání „cherokeeze" Mikea Terrany, jenž je firemním bubeníkem Premier. Sólo bylo úplnou lahůdkou pro fajnšmekry, a to i přesto, že hlavnímu aktérovi při žonglování s paličkami v průběhu exhibice jedna vypadla. Také kytarista Victor Smolski ukázal, že do Yamaha týmu zaslouženě patří. Charismatický zpěvák a baskytarista Peter „Peavy" Wagner prokázal, že je motorem kapely již od samých začátků. RAGE tak během 70 minut předvedli, že i po tolika letech své existence mají metalovému publiku stále co nabídnout.
V pořadí druhým lákadlem pátečního večera bylo taktéž německé seskupení EDGUY. Tuto pětici mladých hudebníků, jejichž závratná a strmě stoupající kariéra byla odstartována teprve v roce 1998 albem Vain Glory Opera, již nelze v žádném případě považovat za nováčky. V ČR ani zdaleka nebyli poprvé a právě ve Vizovicích se chystali rozjet tu pravou pódiovou show. Na „plac" nastoupili hned po skvělých RAGE, kteří jim nasadili pomyslnou laťku hodně vysoko. Jak se dalo čekat, jádrem prezentace byly skladby z posledního alba Hellfire Club. Vystoupení po krátkém intru odstartovala skladba Under the Moon, kterou následoval Navigator a dvě ochutnávky z alba Theater Of Salvation (speedová vypalovačka Babylon a baladická Land Of The Miracle). Poté již následovala zdařilá „festivalová vyřvávačka" Lavatory Love Machine. Během ní se zpěvák Tobias Sammet snažil oživit dění na pódiu a šplhal po vzoru Bruce Dickinsona na nosnou konstrukci. Přitom bohužel ke škodě věci občas zapomínal na svoji hlavní roli a tím lehce mátl nejen publikum, ale i své kolegy. Chápu, že se jedná o koncertní vystoupení, a takové věci jako výpadky textů se občas dějí i u profesionálních souborů. Překvapivě bombasticky vyzněla díky melodickému refrénu hymnická Vain Glory Opera, po níž následovala ostře thrashová Mysteria (škoda jen, že nepřijel Mille Petrozza z KREATOR). Nechyběl ani výlet do tvorby AVANTASIE Tobiase Sametta, ze které byla prezentována svižná Chalice Of Agony. Závěr 80 minutového setu obstaraly skladby Tears Of Mandrake a Out Of Control. Celkově vydařená show, ve které i přes drobné peripetie (zvukové v úvodu, textové v průběhu) hoši z EDGUY ukázali, že to se svojí pozicí v horních patrech powermetalové ligy myslí opravdu vážně.
Již během vystoupení EDGUY to začalo na asfaltovém prostoru před pódiem nebezpečně houstnout, poněvadž snad každý, kdo měl svoje tělo pod kontrolou (jako na každém festivalu, i zde se vyskytovalo několik desítek nešťastníků, kteří evidentně nepřijeli kvůli hudbě), chtěl vidět co možná nejvíce z vystoupení největších „tahounů" festivalu, finských NIGHTWISH. Tarja a spol. se objevili na scéně o půl dvanácté a obrovské plátno natažené nad pódiem dávalo tušit, že se nadcházející show ponese ve znamení loňského veleúspěšného alba Once. První tóny mi daly za pravdu, po atmosférickém intru vytryskly skladba Dark Chest Of Wonders následovaná epickou záležitostí The Siren. Album Wishmaster bylo zastoupeno skladbami The Kinslayer, Deep Silent Complete a Wishmaster. Finská pětice podala standardní výkon, za vyzdvižení stojí zejména floydovský cover High Hopes, s níž si slušně poradil baskytarista Marco Hietala, zatímco si Tarja v zákulisí měnila garderobu. Také jeho výkon v nadupaném songu Slaying The Dreamer z alba Century Child patřil k těm světlejším okamžikům koncertu. Tarja zase s charakteristickým výrazem zbožného vytržení excelovala ve skladbě Kuolema Tekee Taiteilijan zpívané ve své mateřštině. Z dalších skladeb nechyběl komerční Nemo a zpopularizovaná Over The Hills And Faraway od Garyho Moora. Ve čtvrt na dvě v noci se NIGHTWISH se cca po 100 minutách rozloučili „technodupárnou" Wish I Had An Angel. Jejich výkon však pro mě nebyl stoprocentně přesvědčivý, trochu mi u nich chybělo nadšení a chuť hrát. Možná jsem jen subjektivně vnímal určitou odtažitost hudebníků způsobenou profesionalizací souboru a jeho komerčními úspěchy posledních let.
Sobotní denní program jsem s přehledem ignoroval a nahradil ho kombinací odpočinku, jídla a pití. Těšil jsem se na večer, kam pořadatelé nachystali další hudební „lahůdky". Proto jsem již po pátečních zkušenostech (těch lidí byla neskutečná hromada, zaslechl jsem hlášky o 17 až 20 tisíci návštěvníků!!!) byl přítomen na nacvaknutém fanouškovském „place" již po deváté hodině. Měl jsem tedy ještě dost času, abych v rámci „předskokanů" ohodnotil poslední dva songy od americké formace HOLLYHELL. Ti se specializují na coververze od známějších interpretů. Každopádně Phantom Of The Opera, kde se v duetu vedle zpěvačky objevil i „manowarský" Eric Adams a také předělávka Malmsteenova Rising Force sklidily zasloužené ovace všudypřítomných fanoušků.
Podle rozpisu měli v 21:40 vystoupit italští power-symphonici RHAPSODY. Plánovaný začátek se však díky stavbě pódiových kulis trochu protáhl. Úderem desáté se začalo z reproduktorů linout intro The Dark Secret (Ira Divina) z posledního alba Symphony Of The Enchanted Lands II– The Dark Secret. Zcela logicky následoval úvodní song Unholy Warcry. Poslední album však kupodivu netvořilo páteř vystoupení, poněvadž z něj zazněly již „pouze" jen 3 další skladby (Erian’s Mystical Rhymes, The Magic Of The Wizard’s Dream, Nightfall On The Grey Mountains). Výběr prezentovaných písní byl smíchán v relativně vyrovnaném poměru, z každého alba (s výjimkou EP Rain Of The Thousand Flames) zazněla minimálně jedna skladba. Byl jsem zvědav, jak si Italové poradí s interpretací mohutných sborů, které můžeme obdivovat na studiových albech. Žádné překvapení se však nekonalo, inkriminované pasáže včetně mystického hlasu amerického herce Christophera Lee byly standardně pouštěny z playbacku. Ale i přesto bylo to, co předváděli jednotliví aktéři, nezapomenutelným zážitkem. Fabio Lione pěl jako o život, Luca Turilli „masíroval" struny s opravdu nevšedním zápalem a Alex Staropoli si jako doprovod ke klávesám pozval i svého bratra, jenž předvedl v dotčených pasážích brilantní hru na flétnu. Také rytmická sekce v čele s bicmenem Alexem Holzwarthem se s tím „nemazlila" a hnala celou „squadru azuru" nemilosrdně kupředu. Skvělou fantasy atmosféru dokreslovala světelná show v kombinaci s kulisami hradů a draků dštícími skutečný oheň. Pro někoho možná lehce infantilní, ale k tomuto druhu hudby to prostě patří. Celkově působili RHAPSODY velmi svěžím dojmem a navíc hráli jako dobře namazaný a funkční stroj. Pro mě se už v tomto okamžiku stali vrcholem festivalu. Příjemně naladěn a nabit pozitivní energií jsem poté spolu velmi zhuštěným davem těch nejvěrnějších fanoušků vyčkával na nástup „Králů Metalu".
MANOWAR si však s nasazenou laťkou od RHAPSODY neporadili zrovna nejlépe. Celá show byla odstartována tradičně úvodní skladbou Manowar, kterou následovaly Brothers Of Metal a Call To Arms. Kytarista Carl Logan předvedl, že to se šesti strunami ještě umí a po nezbytném klišé sólu následovala další porce „true metalu". Ze starší tvorby zazněly skladby Metal Daze, Blood Of My Enemies a Sign Of The Hammer. Rychlé songy byly sdruženy do „balíku" Outlaw - House Of Death - Power. Když byly hlavy a ruce přítomných hrozičů natolik vyčerpány, nastoupil maestro Joey de Maio a dopřál všem trochu odpočinku při autoexhibici Sting Of The Bumblebee. V dalším setu samozřejmě nechyběla hymna Kings Of Metal, kde jsme si připomněli, že zatímco ostatní kapely jen hrají, MANOWAR zabíjí. Také u skladby Metal Warriors byli všichni ufňukanci a pozéři posláni pryč dle nepsaných regulí pravého metalu. Ještě jsme se dozvěděli, že Heavy Metal stvořili bohové (Gods Made Heavy Metal), ale pak už byla slavnostně stržena hlavní plachta za pódiem, kde se jako avizované překvapení festivalu objevila kompletní Zlínská filharmonie Bohuslava Martinů. Společně s ní byly prezentovány songy Dark Avenger a Heart Of Steel. Bohužel ke škodě věci kapela celou symfonii drtivě přehlušila. Poté měl Joey de Maio dosti nudný proslov, během kterého vyzdvihoval fakt, že ČR (respektive Zlín) je jeho druhým domovem, představoval svoje známé a mimo jiné také ukázal, že ho nemůže zdolat ani pravá moravská slivovice. Jako světová premiéra byla označena prezentace nové skladby King Of The Kings, kde jsem si ověřil, jak se ta čeština do téhle hudby nehodí, byť jen v podobě hlasu vypravěče. Příjezd dvou nefalšovaných motocyklů Harley Davidson poté poněkud skomírající show oživil a MANOWAR nasadili k poslednímu útoku na naše ušní bubínky. Zahráli Warriors Of The World, Hail And Kill, Black Wind Fire And Steel a chystali se spolu s orchestrem na tradičně závěrečnou Battle Hymns, jenže to už jsem se dávno prodíral davem a odcházel na ubytovnu doslova přesycen a zahlcen „nefalšovaným" metalem.
Na neděli večer zbývalo již jen jedno jediné „táhlo", a sice švédský HAMMERFALL. Začátek byl plánován na jedenáctou, takže jsem ještě stihl poslechnout pár „kousků" od starých harcovníků SWEET. Přitom jsem se divil, kolik těch skladeb je mi povědomých, přestože jsem tyhle Brity nikdy neposlouchal. Každopádně jsem se stačil během jejich vystoupení prodrat co nejblíže k pódiu (každý metr kupředu byl úspěch). Plachta s motivem hor, věčného ledu a sněhu vzadu nad pódiem napovídala, že HAMMERFALL jedou turné k aktuální desce Chapter V: Unbent, Unbowed, Unbroken. Předpoklad byl naplněn, když se po intru ozvaly trylkující kytary z úvodní vypalovačky Secrets. Pak následovaly „festivalové" skladby se snadno skandovatelnými refrény, jako jsou Riders Of The Storm, Renegade a Let The Hammer Fall. Bubeník Anders Johansson ve svém sólu předvedl, že není na stoličce žádným nováčkem. Také zbytek týmu předvedl nadstandardní muzikantský výkon a někteří stačili i bavit publikum (nenapodobitelné „opičky" basáka Magnuse Roséna). Z nové desky zazněly songy Fury Of The Wild, Hammer Of Justice a Blood Bound. Z rychlejších skladeb nechyběly hymnické Hammerfall či Heeding The Call, kde v refrénech dostalo prostor i publikum. Přídavky v podobě Templars of Steel a Hearts On Fire pak 70 minutové vystoupení švédských hvězd ve čtvrt na jednu ukončily. I přesto, že se HAMMERFALL pohybují na hranici klišé, odcházel jsem s pocitem, že do svého vystoupení vložili podstatně více, než o den dříve jejich kolegové MANOWAR. Pocit překvapeného uspokojení bylo znát nejen z obličeje zpěváka Joacima Canse, ale i „lídra" souboru, kytaristy Oscara Dronjaka. V případě HAMMERFALL podle mého názoru dobře zafungovala chemie mezi kapelou a publikem. Škoda jen, že nehráli déle. Museli však vyklidit pole poslední kapele festivalu, finským WALTARI, jenže to už jsem pomalu odcházel na vlakové nádraží, abych absolvoval únavnou noční cestu domů.
Co říci na závěr? Velmi vydařený festival, kde vyšlo snad téměř vše, co mělo (i počasí). Tak teď už se jen těšme na to, jaké kapely budou pozvány na příští ročník.
