Jeden z nepochybně snadno a jasně rozpoznatelných stylů a zvuků funky baskytary je styl a zvuk žijící legendy od které se učil i sám velký Jaco Pastorius - není jím nikdo jiný než Francis „Rocco” Prestia III.
Francis „Rocco" Prestia III, jinak i u nás chvalně známý člen Tower of Power - bombastické funky kapely z Oaklandu z Kalifornie, která v loni v červenci zavítala i k nám do Lucerna baru v Praze. Málokterý bassman tak hladce zapadne do „groove" (což volně přeloženo znamená „šlapat", čili řekněme, že vyšlape rytmickou brázdu) a zároveň vhodně doplňuje kapelu jako právě on. Začalo to všechno kolem roku 1970 ve zmíněném Oaklandu, odkud se Tower of Power (dále jen ve zkratce TOP) vynořili a v kombinaci vícehlasého vokálu s přímo pekelnou dechovou sekcí podpořenou perfektním Davidem Garibaldim za bicími a „Roccovým" nenapodobitelným, pulzujícím šestnáctinkovým stylem hry. Ozdobený vkusnou kytarou Bruce Conteho a doplněný klávesovým, respektive hamondkovým kouzelníkem Chesterem Thompsonem (nyní hraje s Carlosem Santanou) se začal tento talíř chutné funkové krmě podávat brzy po celém hudebním světě. TOP nám předložili takové skvosty 70. let jako ohromující baladu You’re Still a Young Man, Soul Vaccination, Don’t Change Horses (In the Middle of a Stream), Down to the Night Club a základní prvek, ba přímo hymnu funku, What Is Hip. Kromě období od 1977 do 1984 (vystřídali jej Victor Conte a Vito San Filippo), kdy se „Rocco" z osobních důvodů neúčastnil kapelové produkce, hraje v TOP dodnes. Roccovo hudební poselství vystihuje pěkně kapelník TOP, saxafonista Emilio Castillo: „Rocco je původní. Je geniální v tom, že vlastně ani neví co dělá. Nemá techniku jako spousta jiných super basistů a v tom to je. Proto je jeho styl tak unikátní. Všechno to jde z jeho srdce a duše. Hodně baskytaristů se snaží napodobit Roccovu hru a jdou na to hlavou. Proto si myslím, že se nikdo z nich nedostane do jeho cítění hry." Toto interview bylo uděláno ve společnosti dlouholetých „Roccových" fanoušků a to chvalně známých hráčů na basovou kytaru. Byli to Chris Jisi, Will Lee a Jeff Berlin. Takže Let’s get funkifized!
Chris: Hraješ spoustu not, aniž by jsi vypadal nějak zvlášť zaneprázdněn nebo že by jsi chtěl svojí hrou dělat na někoho dojem.
Rocco: Funkce baskytary spočívá ve vytvoření základu. S tím stojí a padá schopnost hrát tolik not kolik chcete, aniž by to bylo na překážku, protože vám pěkně šlapou.
Will: Já bych raději použil slovo konstantní raději než zaneprázdněný, což znamená hodně pohyblivých linek nebo paternů (figur). Rocco často zůstává na stejné notě nebo taky přehazuje se vkusem jemu vlastním z akordu do akordu s použitím dominantního septakordu přes průchozí tón na tóniku.
Jeff: Je také mistrem používání mezer uvnitř řetězce not. Některé (mezery) tvoří tak, že tlumí jednotlivé tóny.
Rocco: Ano, fakt hraju dost tlumených not, dá se říct „mrtvých" not. Zatlumená nota má vlastně perkusivní charakter a umožňuje vám integrování či zapadnutí do figury, kterou hrají bicí. Příležitostně ale hraju i dlouhé tóny. Teď už je hrávám častěji než dříve, ale - no, co vám budu povídat. Jen když mi to někdo řekne!
Jeff: Velmi často přijdeš se super figurou a pak – nekonečně ji opakuješ a obmě- ňuješ.
Will: Jakoby téma, které se valí skrz celou skladbu.
Rocco: Podívej, můžeš mít grif třeba i nejlepší na světě, ale když nemáš cit a pojem o tom, co děláš, prostě – když to nemáš tady, v srdíčku, tak je to jedno, je to na nic.
Chris: Podívejme se na to, jak to děláš. A odkud vlastně pocházíš a jaký je tvůj první muzikantský zážitek?
Rocco: Narodil jsem se 7. března 1951 v Sonoře, v Kalifornii, což je na úpatí Yosemitských hor. Pamatuji si, že moje rodiče zpívali písničky, které tenkrát letěly. Později jsem se dostal k rokenrolu a pak k Beatles a dalším anglickým skupinám.
Chris: Mohl by jsi naznačit, kdy asi tě oslovila basa?
Rocco: Hm, ani ne. Žádná ani nebyla. Moji rodiče mně platili kytarovou školu když jsem chodil do osmičky, ale nechtěl jsem cvičit. Pak ale můj kamarád Mimi (Emilio Castillo – pozdější kapelník TOP) založil skupinu, ze které pak vznikli TOP a ti potřebovali kytaristu. Máma mě přivedla na zkoušku. Uměl jsem tak akorát schéma tónika-subdominanta-dominanta, ale vzali mě, protože jsem měl dobrý hára! Po nějaké době mně Mimiho táta přinesl z místního kšeftu s hudebními nástroji baskytaru a řekl mi: „Ty, víš, zkus to na tohle, protože ta kytara ti moc nejde." A tak to všechno začalo. Bylo mi čtrnáct, měl jsem v pazourách Fender Precision, kterej byl tak asi stejně velkej jako já a nevěděl jsem vůbec, ale vůbec, která bije.
Jeff: No a když jsi přešel z kytary, používal jsi tehdy trsátko?
Rocco: Kluk, který se jmenoval Terry Saunders se tak asi jednou týdně objevil a učil nás skladby od Animals a Paula Revere & the Raiders. Doporučil mi, abych používal filcové trsátko a já je tak asi týden používal. No, nějak mně to s tím nešlo a tak jsem přešel na hru dvěma prsty.
Will: Kdo tě nejvíce v začátcích ovlivnil?
Rocco: V osmašedesátém jsme byli nadržení na soul a funk, no prostě na lidi co hráli muziku jako James Brown, Wilson Pickett, Temptations a Sly Stone. Basisty jsem nikdy vlastně tak neposlouchal. Pro mě to znamenalo jen zvuk a pocit. Zvuk Motownu, Memphisu, Atlanticu. Jména se začala vynořovat až později. Byli to James Jamerson, Duck Dunn, Jerry Jemmott, Chuck Rainey.
Chris: Kdy začala vaše skupina (TOP) hrát vlastní věci?
Rocco: Mám ten dojem, že jsme začali hrát vlastní skladby někdy v roce 1969 a myslím, že první album – East Bay Grease - jsme nahráli začátkem roku 1970.
Jeff: Co mě už tenkrát naprosto vyhodilo z konceptu a do dodnes to tak cítím je to, že jsi už tenkrát měl naprosto jasný a vyhraněný styl. Zkrátka počínaje první deskou jsi byl a jsi pořád svůj.
Rocco: Měl jsem to štěstí, že jsem se ocitnul v situaci, kde bylo možné si vyvinout nějaký styl. Stejně tak se to mohlo přihodit komukoliv jinému. Tím, že hraji dlouhou dobu se skupinou jako je TOP, se nějaký ten styl musel vyvinout. Já to prostě chápu tak, že jsem byl ve správný čas na správném místě.
Chris: Jak byly první skladby psány a aranžovány?
Rocco: Tenkrát to všechno psali Mimi a Doc (baryton saxofonista Steve Kupka). První písnička o které tedy vím, byla You’re Still a Young Man, i když jsme ji nahráli až na druhém albu (Bump City 1972). Prostě přinesli skladbu a řekli: „Tady jsou kila. Zkusme to“. Nebo někdy Mimi, který měl představu o tom, jak má kapela znít, řekl: „To by mohlo znít jako Funky Broadway". Bylo v tom hodně důvěry a to bylo senzační, protože každý měl prostor k seberealizaci. Až pak se to nějak ořezalo až k definitivní podobě.
Jeff: Vím, že nečteš noty. Jak sis teda připravil basovou linku? Četl jsi akordy?
Rocco: Někdy jsem to tak dělal, ale raději jsem se skladbu tímto způsobem neučil, protože jsem to považoval za práci navíc. Považoval jsem za lepší, když někdo prostě na mě „zařval" jak to má být.
Will: Jak jsi tedy dělal aranžmá rytmiky?
Rocco: Tak abyste to věděli, Dave (Garibaldi) je totiž naprosto úžasný. Pouhé dva týdny před tím, než s námi začal hrát, byl pěkně v jednom kole. Hrál jsem více méně volně - něco jako memfiský styl. Když jsme se tedy dali dohromady, tak ho to hezky zpomalilo a mě naopak vybudilo a ten střed – to bylo přesně to pravé, to co tam mělo být. Prostě jsme se hudebně sešli. Mnohdy jen tak začal hrát a já se jen přidal k figuře, paternu a začal „šlapat". Například ve skladbě What Is Hip (Tower of Power 1973) to byl jeho nápad, že basa bude hrát na jednom tónu s akcenty (přiznávkami) na různých místech.
Jeff: A to nás přivádí k šestnáctinám, což je synonymem se jménem Francisco „Rocco" Prestia. Domnívám se, že to všechno vypuklo právě ve skladbě „What Is Hip".
Rocco: Tak takovéto vysvětlení je pro mě novinkou. Já si myslím, že jediný rozumný důvod, proč tam ta basa tak vyčnívá je ten, že nebyly správně smíchané poměry a nikdo se pak už nedostal k tomu, aby se to spravilo. Až tenkrát si lidi vlastně všimli šestnáctinkového stylu hraní. Když si ale pozorně poslechnete první dvě alba, (East Bay Grease a Bump City), zjistíte, že to hraju i tam.
Chris: Většina aranží pro dechovou sekci trumpetisty Grega Adamse se zdá být přímo ovlivněná rytmikou, obzvláště barytonsax „funky doktora" Steva Kupky, který celou dechovou sekci pěkně drží.
Rocco: Často jsme udělali skladbu, nahráli ji a pásku jsme prostě dali Gregovi a ten nad to napsal dechy. No a jak se přidaly dechy a vokály, tak jsme se někdy vrátili a upravili zpětně rytmiku.
Will: Nenapodoboval někdy Chester Thompson tvůj basový part? Třeba během svého varhanního sóla ve skladbě „Squib Cakes" (Back to Oakland 1974)? Zní to jako by na těch pedálech přímo tančil!
Rocco: Chester je naprosto dokonalý jak se svojí levou rukou, tak i svými basovými pedály. Přišel do kapely někdy v 72. nebo 73. roce. Naučil jsem se od něj jak vypracovat celý koncept basové linky. Když s náma začal hrát, řekl mi, že se mu na deskách můj styl basy líbí, což jsem vzhledem k tomu, jaký to je geniální muzikant, považoval za velký kompliment.
Jeff: Kytarista Bruce Conte byl nepochybně také klíčovým prvkem rytmiky. Je prostě úžasné jak každý stejně slyšel a cítil beat i rytmické dělení.
Chris: Podívejme se na pár klasických nahrávek. Třeba „Soul Vaccination" - tam to jede jakoby pozpátku, otočené cítění rytmiky.
Rocco: To je všechno výhradně Davova (Garibaldi) práce. Když si to poslechnete, zjistíte, že hraju první, těžké doby.
Jeff: Je to podobné konci skladby „Don’t Change horses (In the Middle of a Stream)" (Back to Oakland 1974), kde jsou bicí po celou poslední sekci o osminovou notu mimo.
Rocco: To je přesně to, jak to Dave Garibaldi dělá. Posunul to prostě o osminu nebo šestnáctinu. Než jsem si na to zvyknul tak mě to pěkně vyhazovalo z rytmu.
Jeff: A co takhle „Oakland Stroke" (Back to Oakland)?
Rocco: Neptej se mě kde je první! Já jen vím, kdy mám nastoupit.
Jeff: Já jsem taky nikdy první (dobu) nenašel (směje se). A že to je ale skladba! Přestože trvá jen asi minutu (na začátku a na konci alba), jsou v ní obsaženy veškeré prvky Tower of Power.
Rocco: Znovu podotýkám, že je to jen a jen Davova práce. On a Mimi mně dali inspiraci pro basovou linku a já jsem si jen našel tóny.
Will: A co ten takt na tři v „Down to the Night Club" (Bump City)?
Rocco: Tak to prostě Mimi napsal, s tou vypuštěnou dobou.
Will: „You Got to Funkifize" (Bump City) – to je další moje oblíbená věc.
Chris: Ve skladbách jako je tahle, „Maybe It’ll Rub Off" (Urban Renewal 1974) a „On the Serious Side" (In the Slot 1975) to vypadá, že tvůj šestnáctinkový styl ovlivnil jak melodii, tak i dechy.
Rocco: To je to, o čem jsme již dříve mluvili – autoři věděli pro koho to píšou a tím pádem zformovali i celý koncept.
Tvoje hra je pěkně aktivní i v baladách jako je „You’re Still a Young Man (Bump City) a „Just When We Start Makin’It" (Back to Oakland).
Rocco: To je další výsledek toho, že mi byla dána volnost hry toho, co cítím. Nevím, kde se ten basový part vzal. Jsou to dost nezvyklé basové linky v poměru k rytmizaci.
Chris: Jedna z tvých nejzajímavějších basových linek je „Cant You See" (Back to Oakland), protože má melodičtější pohyb a více rytmických variací než obvykle.
Rocco: Není v tom žádný extra úmysl. Je to jasná, daná linka vedoucí k sólu a k refrénu. A co se toho dalšího týče – prostě jsem to tak cítil.
Jeff: Nezapomeňme na jednu z nejsenzačnějších basových shuffle linek, a to „Credit", z alba Power 1987.
Rocco: To je funk shuffle. Linka je mnohem jednodušší, než se zdá.
Máš ohromující techniku hry pravé ruky. Střídáš pouze dva prsty?
Rocco: No ano, jen ty dva.
A levou rukou hraješ tak, že na každý pražec položíš jeden prst?
Rocco: Ne. Hraju těmato dvěma prsty (vztyčuje ukazovák a prostředník). Další dva prsty buď jenom leží na struně, abych mohl tlumit tóny nebo když hraju dlouhé tóny, jsou volně nad ní.
Chris: Takže tak tlumíš tóny?
Rocco: Ano, levou rukou. Perkusivní nasazení je pravou rukou, která se také stará o dynamiku. Levá i pravá jsou . . . doslova a do písmene, no ruka v ruce. Když si to ale tak uvědomuju, připadá mi to směšné o tom mluvit. Jednoduše – nepřemýšlím o tom, co dělám.
Chris: Jaco Pastorius byl velkým interpretem tvého šestnáctinkového stylu. Setkali jste se někdy?
Rocco: Ano. Byl jsem z toho úplně vedle. Ani bych nevěřil, že to někdo jiný takhle hraje. Ale – vlastně se přiznal, že mě hodně poslouchal.
Hraješ noc co noc dlouhé kšefty. Nemáš někdy svoji pravou ruku unavenou?
Rocco: Je velmi důležité odpočívat co nejvíc to jde a nenechat si ruku ztvrdnout. Když začíná být napjatá, tak s ní rychle zatřepu a překonám to. Jasně, že to chvíli bolí, ale hrát se nedá přestat. Je to práce jako každá jiná.
Will: Cvičíš někdy?
Rocco: Ne nikdy jsem necvičil. Zkoušení a živé hraní, to je moje cvičení. Kdybych si někdy, když jsem sám, vzal basu do ruky a začal hrát, za dvě minuty ji odhodím. Nudí mě to.
Chris: Jaký aparát a basu teď používáš?
Rocco: Dříve jsem používal staré bedny Sunn 200S se dvěma 15" reprákama a dlouhou dobu jsem hrával výhradně na Ampeg SVT, protože měl fantastický teplý zvuk, ale nebyl moc praktický kvůli své velikosti a hlavně váze. Teď používám zesilovač Gallien-Krueger 2000RB kvůli korekcím a jako konec mám SWR Working Man 4004. Reprobedny jsou taky SWR - 2 x 15" + 6 x 10". V obou bednách je horna. Co se basy týče, hraju odjakživa na Fender Precision Bass, akorát, že v posledních letech mám navíc ještě v kobylce zabudovaný piezzo snímač. Proto má můj Precision tři potenciometry. Jednu chvíli jsem i koketoval s myšlenkou 5strunné basy. To spodní „háčko" se mi zdá docela logické. Používám struny Dean Markley Blue Steels nebo někdy Dean Markley SLP, medium-gauge- roundwound (.50, .70, .085, .105).
Will: Jakým způsobem svoji basu nahráváš?
Rocco: Obvykle přímo. Vyhovuje mně sedět v budce (nahrávací), ale musím mít vizuální kontakt s bubeníkem. Akorát si vzpomínám, že při nahrávání alba Bump City, které se točilo v Memphisu v produkci Steve Croppera jsem nahrával basu živě v místnosti (pozn. ve studiu) a kombinovalo se to s přímým signálem. Co se zvuku týče, chci mít vždycky ten kulatý, tučný zvuk, ale patřičně průrazný ať už je to na živě koncertě nebo ve studiu.
Jeff: Máš nějaké konkrétní oblíbené album TOP, které považuješ za špičku?
Rocco: Ani ne, protože si myslím, že každé album bylo něčím zvláštní, zajímavé jako samostatný projekt. Třeba naše první album (East Bay Grease) bylo poměrně dost „vláčné", ale lidi o něm mluví s úctou. Jediná věc, která mě dost naštvala, je skladba z tohoto alba „Sparkling In the Sand", kde je naprosto jasná nepřesnost zrovna uprostřed, ale ten borec za míchačkou mně ji nenechal opravit. Hlásil: „To je dobrý, zní to pěkně."
Jeff: No jasně, studiová klasika. To jsme všichni už někde slyšeli, že?
Will: Hrál jsi kromě TOP na mnoha deskách?
Rocco: Ani ne. Pár. On mě vlastně ani nikdo nevolá. Ne proto, že bych neměl čas nebo nechtěl, ale lidi si mě spojují jen se stylem, který hraju s TOP nebo mně řeknou, že si mysleli, že o jejich projekt asi nebudu mít zájem.
Chris: Nezkusil jsi někdy hrát „slap" a „poping"?
Rocco: Když se s tím začalo, tak mně to pár lidí doporučovalo. Zkoušel jsem to, ale nějak zvlášť mě to neoslovilo. Už jsem to pak nebyl já.
Jeff: Díky bohu Rocco nikdy nešel s novými trendy. Místo toho hraje to co cítí a slyší a proto taky zní tak jak zní. Je svůj!
Chris: A co takhle hraní sól?
Rocco: Ale pánové, dejte pokoj. Tak jak hraju, vždyť to mám skoro sólo pořád. Hm, sólo jako takové ale ne. Nevadí mě tu a tam vyplnit mezeru a to stačí, ne? To vy (ukazuje na Jeffa a Willa) hoši, vy jste sólisté par excellence. Já se na to nějak necítím. Moje role spočívá v zapadnutí do hudebního kontextu.
Will: Ty bys ale měl hrát sóla. Tím myslím, že by kapela nechala hrát tebe s bubeníkem samotné. To by byla bomba!
Jeff: No jasně, souhlas.
Rocco: Hm, to by byla ideální situace pro člověka jako jsem já.
Will: Ty si, člověče, vůbec neuvědomuješ, že půlka publika na vás chodí jenom kvůli tobě!
Rocco: Cože? No to pak chci procenta!
Will: Jestlipak víš, že univerzita v Miami otevřela třídu, kde se učí styl Tower of Power?
Rocco: To náhodou vím.
Will: No a to jen jedna ukázka z toho, že jste ovlivnili svým hraním nejen Ameriku, ale celý svět! Děláš taky basové workshopy?
Rocco: Ano. Dělám. Jednu zrovna tady s Jeffem v BIT.
Chris: Jak to děláš, že máš po tolika letech hraní a koncertování pořád motivaci?
Rocco: Můj motor je láska k tomu, co dělám. Myslím si, že to je jediná skutečná motivace každého hudebníka. To co hraješ a umíš ti nikdo nesebere. Je to tvoje. Je málo profesí, kde to tak je. Já osobně jsem rád, že jsem se dostal do kopy s takovýma bezva muzikantama a že jsem členem senzační kapely. Jen pokračuji dál ve výrobě hudební historie.
Jeff Berlin stejně jako Will Lee jsou renomovaní a vyhledávaní studioví hráči – baskytaristé. Will Lee je známý i se spoluprací se Steps Ahead a z David Letterman Show. Oba jsou američané. A co na závěr? Ti z vás, kteří víte, co je to soulová basa určitě nejste překvapeni osminkovými linkami Roccovy baskytary. Zabořme se tedy do křesla se sklenkou moravského vínka a vychutnávejme skvělou rytmickou hudbu Tower of Power s jedinečnou basou Francise „Rocco" Prestii, která předznamenala linku basistům několika generací.
Kontrolní otázka: Víte jak se jmenovali Tower of Power původně? „MOTOWN"!
Pro neznalé – Tamla Motown byla gramofonová společnost, která vydávala všechny chvalně známé černé soulové hvězdy.
