Pekelná tykev - I.
Jen málokterou skupinu lze považovat za průkopníka nějakého hudebního stylu. Opravdu, takových kapel na světě moc není. V Německu ale jednu takovou již nějaký pátek mají. Ano, jsou to dnes již legendární, ale přitom stále fungující, HELLOWEEN, kteří jsou bez nadsázky vůdčími realizátory melodického speedmetalu na kontinentě. Na svém kontě mají již jedenáct studiových alb, dvě živá, několik singlů (EP) a videoklipů, jeden tribut a tři oficiální best of. Během své kariéry ovlivnili bezpočet nově vznikajících kapel, které působí na současné hudební scéně. Letošního roku vydali novinkové album Rabbit Don‘t Come Easy, kterým potvrzují, že mají na poli speedmetalu stále své místo. Nový počin se tak trochu stylově navrací do let osmdesátých, do doby vzniku samotné skupiny.
Vše začalo počátkem roku 1985, kdy se na tehdejší německé hudební scéně objevil vinylový kotouč s vysoce explozivním materiálem. Na svědomí ho měla mladá začínající kapela, která svůj název odvodila od Halloweenu, svátku Všech svatých. Pro svoje účely si čtyři mladíci z Hamburku pozměnili písmeno a na e a pekelná tykev (angl. pumpkin) byla na světě. Jejich stejnojmenný debut obsahoval pouze pět skladeb, které se však nesmazatelně zapsaly do dějin. Pecky jako Starlight, Murderer, Warrior, Victim Of Fate nebo Cry For Freedom patří k nepopíratelným hudebním klenotům. Otevírák Starlight začíná intrem „a la opilcovo ráno", v němž dotyčný vstane, vymlaskne lahváče, naladí rádio, ze kterého se posléze začne linout: „Happy, Happy Halloween, ....". Líbeznou melodii přeruší ještě „líbeznější" úvodní skřek zpěváka/kytaristy Hansena a vše se rozjíždí do nebezpečné rychlosti světla hvězd. Nejde však o romantickou projížďku noční oblohou, v textech je obsaženo varování před drogovou závislostí. Ani vražedně rychlá Murderer na chvíli nezpomalí. Jedná se o klasický dvoukopákový nářez. Charakteristický je zejména začátek, kde se k první riffující kytaře postupně přidává druhá a potom baskytara. Pomalejší a trochu více heavy je v pořadí třetí song Warrior. Snaží se přesvědčit o nesmyslnosti vedení válek, po kterých na Zemi nezůstane ani živáčka. Zato Victim Of Fate je hudebně zpočátku tak trochu maidenovskou kompozicí, která ve střední části nejprve zpomalí a pak postupně graduje až do zběsile rychlého závěru. Tematicky pojednává o člověku, jenž se snaží vzepřít neutěšené realitě života, ovšem bezúspěšně (You Will Burn In Hell!). Poslední píseň Cry For Freedom je hymnou všech utlačovaných otroků a postrachem všech tyranů. Má pomalejší začátek, o to rychlejší je konec.
Debutní minialbum bylo nahráno v Musiclab Studio v Berlíně v sestavě:
- Kai Hansen – vocals, guitars
- Michael Weikath – guitars
- Markus Grosskopf – bass
- Ingo Schwichtenberg – drums
Přesto tato deska nebyla jediným počinem, kterým se kapela prezentovala. Již o rok dříve HELLOWEEN přispěli dvěma skladbami na sampler s mírně zavádějícím názvem DEATH METAL. Byly zde umístěny písně Metal Invaders a nikdy později nevydaná Oernst Of Life! Přitom Metal Invaders se objevila na prvním LP, které se honosilo biblickým názvem Walls Of Jericho. Vyšlo ještě koncem roku 1985 pod hlavičkou firmy NOISE Records. Hudebně ani tematicky se příliš neodlišovalo od svého předchůdce, v textech nastal menší posun z reality do oblasti fantazie (Ride The Sky, Metal Invaders), zachovány zůstaly sociální problémy (Reptile, Guardians, Phantoms Of Death, How Many Tears). Hymnou nastupujícího stylu se stala píseň Heavy Metal (Is The Law), na desce zaznamenaná v koncertním podání. Nelze opomenout bombastické intro nesoucí se v duchu názvu desky. Známá znělka skupiny zazní hned na úvod v orchestrálním podání (inu, trubači z Jericha), načež se začnou řítit hradby slavného města a do toho všeho rachotu spustí HELLOWEEN vypalovačku Ride The Sky. Závěr desky je rovněž vydařený, sedmiminutová kompozice How Many Tears patří k tomu nejlepšímu, co v tehdejší době HELLOWEEN dokázali zkomponovat. Celkově hodnoceno, album znamenalo pro kapelu velký průlom z undergroundového podhoubí na úroveň první metalové ligy v Německu.
Roku 1986 kapela vypouští do světa singl Judas, na kterém se naposledy pyšní svým hlasem-nehlasem kytarista Kai Hansen. Ten se vzdává mikrofonu ve prospěch teprve osmnáctiletého novice, který slyší na jméno Michael Kiske. Tento krok se stal pro HELLOWEEN rozhodujícím mezníkem ve vývoji. Závěrem roku se skupina stěhuje do Horus Studia v Hannoveru, kde natáčí své další album. Na vynikající desce Keeper Of The Seven Keys – part I. nový zpěvák svým nezaměnitelným stylem zpěvu předvádí své kvality. Troufám si tvrdit, že takové výšky v této branži tenkrát nevyzpíval nikdo. Album je stále ještě plné syrovosti a dravosti, nechybí klasické speedové nářezy (I‘m Alive, Twilight Of The Gods), ale už se objevují uhlazenější kompozice – profláknutý ploužák A Tale That Wasn‘t Right nebo nová hymna fanoušků Future World. Rozhodně zajímavou skladbou na desce je A Little Time s vyřvávaným refrénem a hudební promlkou, ve které je slyšet pouze tikot velkého množství budíků a šeptání Time, time, .... Nejdelší kompozicí je téměř čtrnáctiminutový opus Halloween. Pochází z pera kytaristy Kai Hansena a pan mistr se na ní jaksepatří vyřádil. Rozloučení na závěr obstará melancholické outro Folow The Sign. Spolu s deskou vychází v roce 1987 i EP Future World, na kterém jsou kromě titulní písně nahrány se zpěvákem Michaelem Kiskem nové verze starých skladeb Victim Of Fate a Starlight. Natočen byl i první videoklip v historii, a to ke zkrácené verzi Halloween.
První strážce sedmi klíčů znamenal z hlediska vývoje skupiny první krok ke komerčnějšímu pojetí speedmetalu. Ještě patrnější odlehčení a zmírnění stylu je slyšet na Keeper Of The Seven Keys – part II., desce, která vyšla v létě roku 1988. Tematicky byla sice přímým pokračovatelem svého předchůdce, ale hudebně se posunula o určitý kus dopředu. Patrné je zejména výraznější použití kláves a dalších syntetických zvuků. Po nezbytném intru s názvem Invitation (Keeper č.1 začínal intrem Initiation) následuje volnomyšlenkářská vypalovačka Eagle Fly Free, ve které dostala prostor i basa Markuse Grosskopfa. Svižný song je střídán pomalejším, následuje méně výrazná, i když kvalitními kytarovými sóly prošpikovaná You Always Walk Alone. Naštěstí ji vzápětí převálcuje divoce veselá Rise And Fall, která končí velmi netypicky – utápí se ve zvucích mečících, bečících, ňafajících, švitořících, pištících, ...atd. zvířátek. V podobně veselém duchu se nese i další skladba. Je to bezesporu hitovka Dr. Stein, kde si v krátkém intru hlavní hrdina pravděpodobně přiklepne při práci pár prstů, což se samozřejmě neobejde bez slyšitelných projevů bolesti. Skladba se nese ve středním tempu, je prolínána nezapomenutelným a přitom jednoduchým kytarovým riffem. Vypráví o šíleném vědci, jenž mixuje DNA a pro celý svět vytváří směšné kreaturky, které se pak stanou rockovými muzikanty nebo politiky?!!! Následuje „poloploužák" We Got The Right, kde si HELLOWEEN částečně zalaškují s jinými než metalovými motivy a pan zpěvák předvede, že má v sobě skutečně obrovský potenciál. A opět přichází další „nátěr" v podobě songu March Of Time (zde je možné vypozorovat určitou podobnost s předchozím dílem – píseň A Little Time), v němž se projeví síla melodických refrénů. Pak už přichází píseň alba číslo jedna, totiž notoricky známá I Want Out, ke které byl natočen velmi zdařilý (v pořadí druhý) videoklip. Samotná píseň pochází ze skladatelské dílny Kai Hansena, který ji zkrášlil nenapodobitelným kytarovým sólem. Své muzikantské kvality projevili všichni zúčastnění na titulním, téměř čtrnáctiminutovém skvostu, Keeper Of The Seven Keys. Tento opus pro změnu napsal druhý kytarista skupiny, Michael Weikath. Tak trochu vizionářské myšlení obsažené v textech písně je uzavřeno následujícím a podobně laděným vypalovákem Save Us. Na podporu alba vyšly v roce 1988 i EP Dr. Stein a I Want Out, kde se objevily zatím nezveřejněné skladby. Jednalo se o „pohodovky" Livin‘ Ain‘t No Crime a Don‘t Run For Cover a o „nářezovku" Savage.
Po vydání obou dílů „Keeperů" se stali HELLOWEEN velmi populární. A to nejen v rodném Německu, kde prý nestačili utíkat před davy fanoušků škemrajícími o podpis. Celá Evropa začala prožívat něco, co lze s klidným svědomím nazvat jako „helloveenmania". Řada hudebních časopisů na adresu skupiny pochvalně mručela, vedle věhlasného METALHAMMERu je nutné zmínit i tehdejší BRAVO. Kapela koncertuje po tehdejší dostupné (západní, demokratické) Evropě a zaplňuje haly i stadiony. Ze společného vystoupení s IRON MAIDEN ve skotském Edinburghu byl pořízen záznam, jenž v roce 1989 vyšel jako první oficiální „živák" pod názvem Live In The U.K. Kapela se prezentuje i za „velkou louží". Společné turné s ANTHRAX a EXODUS však samotní členové označují přinejmenším za podivné. Už jen samotný výběr ryze thrashmetalových souputníků. Či zase zapůsobilo tradičně nepřístupné americké publikum? To už se dnes nikdo nedozví, faktem ale zůstává, že zde HELLOWEEN prodali nad poměry slušnou řádku nosičů, kolem 200 000 desek. A navíc propagace v tamní MTV. Tudíž to zase takový propadák nebyl.
Obě velkolepá alba (Keeper I. + II.) přinesla skupině také ocenění od firmy Phonogram v podobě zlatých desek za množství prodaných titulů. Přichází také čas na první výběr. Vychází roku 1989 a jmenuje se Pumpkin Tracks. Obsahuje několik již vydaných, osvědčených songů a kupodivu i některé ze singlů a EP.
Slavní HELLOWEEN se ocitají na pomyslném vrcholu. Sklízejí úspěchy, kde se dá. Na první pohled vše funguje tak, jak má. Ale opak je pravdou. V samotné kapele to vře. Zdá se, že již není možné dále udržet celou sestavu pohromadě. Po vzájemných neshodách mezi zpěvákem Kiskem a kytaristou Hansenem odchází právě kytarista Kai Hansen a zakládá si svůj vlastní projekt s názvem GAMMA RAY. Zbytek kapely neváhá a vypisuje konkurz, na jehož základě se k HELLOWEEN přidává nadějný kytarista Roland Grapow.
Trhlina byla zacelena. Ale tím trable skupině nekončí. Dostávají se do sporu s hlavním šéfem dosavadní vydavatelské firmy NOISE, Karl Uwe Walterbachem. Soudní řízení ovlivňuje dokonce i vydání nového alba. Aby byla uspokojena poptávka po HELLOWEEN, firma NOISE vydává roku 1991 z čistě komerčních důvodů druhé výběrové album s názvem The Best, The Rest, The Rare. To však neobsahuje kromě hitových písní vydaných na předchozích albech žádnou raritu, tudíž se jedná o celkem zbytečný počin.
Kvůli sporu je stále odkládáno vydání regulérního nového studiového alba. To je nakonec pod nemetalovým názvem Pink Bubbles Go Ape s určitým zpožděním roku 1991 realizováno. Na pokyn managementu se produkce ujal známý Chris Tsangarides (měl již na svém kontě skvělé album Painkiller britských JUDAS PRIEST), jenž tímto vytlačil dosavadního „dvorního" producenta Tommy Hansena. Změna k lepšímu je cítit zejména na zvuku desky. Avšak samotná skupina má celkový dojem z alba silně rozpačitý. Materiál, jenž se zde objevil, byl kvůli výše uvedenému sporu dva až tři roky starý, a tudíž nevypovídal o aktuálním zaměření skupiny, která se cítila být až příliš tlačena managementem do určitých „škatulek". Přesto je to kvalitní klasické speedmetalové album, o čemž přesvědčují zejména tituly Kids Of The Century (natočen videoklip), Back On The Streets, Heavy Metal Hamsters, Goin‘ Home, Someone‘s Crying či Chance. Jedná se o typické dvoukopákové melodické nářezy. Pomalejší je komerční hitovka Number One, na závěr byl zařazen „cajdák" Your Turn.
Na podporu alba vycházejí dva singly. Jedním z nich je Number One, kde si fanoušci kromě titulní písně mohou smlsnout na velmi podařené instrumentálce Les Hamburgeois Walkways a také na „vypalovačce" You Run With The Pack. Druhým ze singlů je Kids Of The Century, na kterém se objevila i coververze Blue Suede Shoes od Elvise Presleyho.
Koncertní šňůra k nové desce není příliš dlouhá, HELLOWEEN se prezentují na několika málo evropských festivalech (např. Super Rock‘92) nebo hrají v klubech. V Evropě lze v tomto období vysledovat již menší vlnu zájmu, to ovšem neplatí pro „všežravé" Japonsko. Místní obyvatelé si kult kapely hned tak nenechají vytlouct z hlavy, Pink Bubbles ...se prodávají velice dobře (opět na zlatou desku), HELLOWEEN zde koncertují v těch největších halách a stále mají úspěch.
V roce 1993 se na pultech obchodů objevuje další album pod názvem Chameleon a s ním přichází pomyslná sprcha. Tak tohle nikdo od HELLOWEEN nečekal. V celkové délce přes 72 minut je namačkáno dvanáct songů, naprosto diametrálně odlišných od předchozí tvorby. V silně rozvolněných kompozicích je patrné výrazné zpomalení, použití blues a jazz prvků (např. saxofon), ...atd. Fakt, že už se nejedná o ten starý dobrý HELLOWEEN, je cítit ze skladeb typu When The Sinner, Crazy Cat, Longing, In The Night, Revolution Now, Windmill, apod. Jediná píseň, která má ještě určitou spojitost s minulostí, je úvodní First Time. Výsledkem tohoto experimentálního úletu je pestré a muzikantsky zajímavé album, které však s metalem má už jen velmi málo společného. Znamenalo ve vývoji obrovský skok dopředu, na což ale nebyla většina skalních fanoušků dostatečně připravena, a tak dochází k jejich výraznějšímu odlivu. Na druhou stranu ale nutno říci, že se skupina snažila jít s dobou, čímž si získala posluchače z komerčnějších oblastí. Jednoduše řečeno, HELLOWEEN teď poslouchal člověk, jemuž před pěti lety při vyslovení tohoto jména naskakovala husí kůže. Nutno vzít v potaz také ještě dobu, ve které deska vznikla. Klasický metal byl na ústupu, všechno převálcoval death nebo grunge, proto se zdál krok, který HELLOWEEN učinili, přinejmenším logický. Aby podpořili „barevné" album i mediálně, natočili ke skladbě When The Sinner celkem povedený videoklip.
S odstupem času lze však říci, že ona změna stylu nepřinesla očekávané ovoce. Mezi členy skupiny to opět začíná skřípat. Jedním z důvodů je právě ona různorodost naznačená na předchozím albu. Jakým směrem se vydat? Každý člen na to má samozřejmě svůj vlastní názor, ale největší názorové disproporce propuknou mezi kytaristou Weikathem a zpěvákem Kiskem. Vzhledem k tomu, že Michael Wiekath patřil k zakládajícím členům HELLOWEEN, odchází Michael Kiske. Spolu s ním si však nečekaně sbalí svoje paličky i dlouholetý bubeník Ingo Schwichtenberg, jenž později kvůli osobním problémům (drogy, alkohol) spáchá sebevraždu.
Dokončení příště.
